Ojedinělé zakrývání obrazů u Salvátora

Na první pohled by člověk mohl téměř přehlédnout, že se v interiéru kostela něco změnilo... Záhy si však uvědomí, že tu něco nehraje.

Na první pohled by člověk mohl téměř přehlédnout, že se v interiéru něco změnilo... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na první pohled by člověk mohl téměř přehlédnout, že se v interiéru něco změnilo... | foto: © Martin StaněkČeská pozice
Na první pohled by člověk mohl téměř přehlédnout, že se v interiéru něco změnilo...

Umění v posledních letech stále častěji opouští zdi muzeí a vstupuje do dialogu s veřejným prostorem. Jedním z míst, která se v posledních době tomuto dialogu otevřela, je kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze.

Od roku 2009 zde zejména v postní době, ale i v jiných obdobích liturgického roku svými intervencemi vstupují významní čeští i zahraniční umělci; za jiné jmenujme Studánky Václava Ciglera (postní doba 2009), Prostrace Adrieny Šimotové (postní doba 2010), Duha Jindřicha Zeithammla (advent 2010), Postní obraz Stanislava Kolíbala (advent 2011) či „balónkový“objekt Beautiful! Beautiful Life jihokorejského umělce Choie Jeonghwyho (říjen 2012).

Má-li mít umělecká intervence v kostele smysl, je třeba, aby došlo k tvořivé konfrontaci, k inspirativnímu dialoguNejedná se o jen tak ledajaké výstavy, každá umělecká intervence je důkladně promyšlená. Aby v kostele plném nádherných uměleckých děl minulosti obstálo, musí se jednat o dílo prvořadé kvality. Vysoká kvalita však sama o sobě nestačí, kostel nemůže sloužit jen jako zajímavé prostředí pro umělecká díla.

Má-li mít umělecká intervence v kostele smysl, je třeba, aby došlo k tvořivé konfrontaci, k inspirativnímu dialogu. Pokud najde umělecké dílo své správné místo, může známý, někdy téměř zevšednělý prostor a jeho významy oživit, ukázat v novém světle, otevřít nám oči pro věci, které už ani nevnímáme. A může samozřejmě přidat i významy nové. A naopak změna kontextu může posouvat významy uměleckého díla.

Důsledné „zakrývání“

Letošní postní intervence vstoupila do prostoru kostela radikálním způsobem: všechny oltářní obrazy byly důsledně nahrazeny monotypy malíře Patrika Hábla (*1975). Nápad osadit oltářní rámy současným uměním není úplně nový (byť v Čechách je tomu tak snad poprvé), ale snad nikdy nebyl tento koncept doveden do takové důslednosti. Koncept Háblovy postní intervence je mimořádně působivý právě ve své dotaženosti – nově osazeny byly všechny rámy, které se v kostele nacházejí, včetně oltáře v sakristii (celkem patnáct obrazů), některé jsou schované na místech, kde je téměř musíme hledat.

Podobně jako loňské postní plátno Norberta Schmidta, které na celou postní dobu zahalilo de facto celý prostor presbytáře, tato intervence odkazuje na tradici postního zakrývání obrazů a dynamického zacházení s liturgickým uměním, jež sahá až za středověk. U monotypů Patrika Hábla nejde jen o zakrývání, zároveň nabízejí i určitou podívanou, něco zakrývají a něco otevírají. Všem barokním obrazům berou jejich ikonografickou narativnost. Namísto výjevů ze života světců nabízejí tiché abstraktní krajiny v redukované černozlaté a černostříbrné barevnosti, které souzní s postním usebráním.

Háblovy abstraktní krajiny mohou připomenout malby Dálného východu, ale i tvorbu Caspara Davida Friedricha (1774–1840), ovšem zatímco u něj, podobně jako u Josepha M. W. Turnera (1775–1851), se jedná o cestu rozostřování kontur reality, u Hábla je tomu spíše naopak.

Nejdřív jsou tu barevné skvrny, a z nich teprve vyrůstají spletité i oproštěné vnitřní krajiny, mraky, hory, vodopády. První obraz u vstupu do kostela, nejbarevnější dřevoryt, překrytý několika dalšími vrstvami malby, zase připomene tvorbu Mikuláše Medka (1926–1974), ale taky Jacksona Pollocka (1912–1956). Variace černé a zlaté a černé a stříbrné nám zase mohou připomenout francouzského malíře Pierra Soulagese (*1919). S asociacemi dalších umělců bychom však mohli jít donekonečna. Při všech těchto asociacích je Patrik Hábl nezaměnitelně svůj, propracoval se k vlastnímu výrazu.

„Řízená náhoda“

Technika monotypu, kterou Patrik Hábl pro svou intervenci zvolil a kterou bravurně ovládá, se zakládá na jedinečném otisku matrice a jakožto práce s otiskem je částečně založena na náhodě. Postup otisku oblíbený u řady umělců dvacátého století, mimo jiné v kontextu hledání cest oproštění od popisné malby, představuje vzdání se úplného ovládnutí procesu utváření díla. Umělec zde ani tehdy, když se snaží o maximální přesnost, nemá celý proces pevně v rukou. Nikdy nemůžeme přesně říct, čemu dá otisk vzniknout.

Vlastní moment otištění je neviditelný fenomén, k němuž dochází mezi formou a látkou, není přístupný vědomí a ani představě umělce. Na jednu stranu je otisk operativní, zároveň ale také nedourčený. Sám o sobě nepředstavuje nikdy něco, co bychom mohli nazvat „úplným postupem“, soběstačným a sebe sama usměrňujícím, subjekt tvůrce zde má svou nezanedbatelnou roli, i když trochu jinou, než je role tvůrce-napodobitele.

Tak je tomu i v monotypech Patrika Hábla. Salvátorské monotypy jsou otisky válce s nanesenou barvou, lina i dřeva, řada jich je různě domalovávána, tvůrčí subjekt je zde rozhodně výrazně přítomen. Mohli bychom mluvit o jakési „řízené náhodě“. Náhodné doteky a otisky pak skládají v celku kostela pevný a pečlivě promyšlený celek.

Je třeba říct, že Háblovy černozlaté monotypy vstoupily do barokního prostoru chrámu a do zlatých rámů nenásilným, takřka kongeniálním způsobem. Na první pohled, od vstupu do kostela, by člověk mohl téměř přehlédnout, že se v interiéru něco změnilo... Ale ne na dlouho – záhy si člověk uvědomí, že tu něco nehraje. Nebo spíš hraje, ale docela jinak, než jsme byli zvyklí. Výměna obrazů, změna barevnosti, jakkoli navazuje na barevnost, která je v prostoru přítomná, významně mění vyznění chrámového interiéru.

Tato umělecká intervence, kterou můžete v kostele Nejsvětějšího Salvátora spatřit do Velkého pátku (29. března. 2013), patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu, co je dnes v Praze z výtvarného umění k vidění (je součástí letošního Popelce umělců). V sobotu, na Vzkříšení, budou v souladu s dynamickým zacházením s liturgickým uměním opět odkryty původní barokní obrazy. Kostel se znovu zaplní postavami světců a jasnými barvami. Můžeme se jen dohadovat, jak na nás budou staro-nové obrazy působit.

Počet příspěvků: 1, poslední 25.3.2013 07:11 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.