Odpadu se nelze vyhnout. A už vůbec ne na Vánoce.

Industrializovaná výroba zlepšila výrobu zboží, které se již nevyplatí opravovat. Na Vánoce pak velí západní zvyk dárek v obalu na jedno použití znovu zabalit, a to do vánočního balicího papíru. A ten následně nasytí kontejnery.

Thomas Hylland Eriksen, Odpady. Odpad ve světě netušených vedlejších účinků. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Thomas Hylland Eriksen, Odpady. Odpad ve světě netušených vedlejších účinků.

Po povodních v roce 2013 a opadnutí vody nabízely stromy s podivnými plody podél Vltavy prazvláštní pohled. A ještě mnoho měsíců po poklesu hladiny na běžnou úroveň z jejich větví visely a povlávaly ve větru mikroténové sáčky – jeden ze znaků spotřebního chování –, do nichž vkládáme zeleninu, ovoce či pečivo. A pak je v lepším případě vyhodíme.

Podle norského antropologa Thomase Hyllanda Eriksena, který působí na univerzitě v Oslu a patří k nejpřekládanějším antropologům do češtiny, je vyhazování věcí neoddělitelnou součástí spotřeby. Vedle jeho učebnice Sociální a kulturní antropologie jsou k dispozici ryze odborná díla Antropologie multikulturních společností a Etnicita a nacionalismus. A rovněž esejistické knihy Tyranie okamžiku a Syndrom velkého vlka.

V první se Eriksen zabývá důsledky moderních technologií na lidský život a pokouší se odpovědět na otázku, proč technologie určené k úspoře času působí pravý opak – lidé mají stále méně času a každodenní povinnosti zvládají s velkým úsilím. Ve druhé se zaměřil na problematiku štěstí a spokojenosti ve společnosti nadbytku. Ukazuje v ní, že ačkoli jsme zdravější než předchozí generace a jíme kvalitnější stravu, stejně nejsme spokojení.

Víko a pytel

V zatím poslední knize přeložené do češtiny – Odpady. Odpad ve světě netušených vedlejších účinků –, se Eriksen věnuje různým důsledkům lidských aktivit, jež vždy a zákonitě produkují odpad. Nepochybně pro ni našel inspiraci v díle britské sociální antropoložky Mary Douglasové (1921–2007) Purity and Danger (Čistota a nebezpečí).

Víko umožňuje skrýt odpad, čímž přestává být špínou, protože je na svém místě. Podobně je tomu s pytlem na odpadky. Když jej po naplnění odneseme do kontejneru, přestávají pro nás existovat a doma máme čisto.

Ústřední tezí této klasické práce je, že pořádek je strukturální záležitostí. Špína je to, co se nenachází na svém místě. Zatímco vlas na hlavě je v pořádku, tentýž vlas nepatří do polévky. Naservírujete-li si špagety alla carbonara na talíř, je vše v nejlepším pořádku, ale stejná porce nepatří na podlahu ani na polštář.

Eriksen považuje za dva hlavní symboly zacházení s odpady víko a pytel na odpadky. Víko umožňuje skrýt odpad, čímž přestává být špínou, protože je na svém místě – je tam, kam patří. Podobně je tomu s pytlem na odpadky. Když jej po naplnění odneseme do kontejneru, přestávají pro nás existovat a doma máme čisto. Eriksen však upozorňuje, že odpad se vždy nějak vrátí. Při spálení exhalace zamořují vzduch, při zakopání půdu či vodu. Při recyklaci se odpadky v nějaké formě vracejí do oběhu.

Eriksen nemoralizuje, dle něho důsledkem každé lidské činnosti je odpad – nelze se mu vyhnout. Pozornost však zaslouží otázka, co se za něj považuje, jak se s ním zachází a jaký je jeho další osud. Již paleolitickému lovci se při štípání kamenných nástrojů u nohou hromadily úlomky pazourku. Vznikalo však nepochybně méně odpadu než při výrobě zboží v současnosti.

Eriksen například tvrdí, že výrobou jednoho notebooku vzniká devět tun odpadu a doprovází i produkci mobilních telefonů, televizí, aut, nábytku, zkrátka všeho. Ale není odpad jako odpad – u Eriksena se dostávají ke slovu rozbité věci, neužitečné obaly, exkrementy, lidský odpad, nesnězené jídlo, staré železo či nenošené oblečení.

„Odpadkový projekt“

Odpadky mohou o lidech mnohé prozradit. Eriksen se vrací ke slavnému projektu, jejž vedl americký archeolog William Rathje (1945–2012) a který zkoumal současný odpad. Archeologie se běžně zabývá odpadem, zkoumá vše, co lidem odpadlo od ruky, co v minulosti ztratili, rozbili a nechali ležet. „Odpadkový projekt“ se však od běžné archeologické práce lišil.

Z „odpadkového projektu“ amerického archeologa Williama Rathjeho vyplynulo, že lidé ve skutečnosti vyhazují více, než kolik uváděli v dotazníkovém šetření.

Rathjeho zajímalo, co lze z odpadků zjistit o současných lidech. Nechával své studenty třídit a analyzovat odpad z Tucsonu. Zjistili, že lidé ve skutečnosti vyhazují více, než kolik uváděli v dotazníkovém šetření. A mimo jiné z něho vyplynulo, že lahve a plechovky od alkoholu dokazují, že lidé vypijí až o 60 procent alkoholických nápojů více, než připouštějí v dotaznících.

Rathje se spolupracovníky prováděl archeologické práce také na obrovské skládce Fresh Kills v New Yorku o rozloze 20 kilometrů čtverečních, kde se odpadky tyčily do několika set metrů. Největší odpor v Rathjem vzbudily jednorázové dětské pleny, na které neustále narážel a z nichž se linul charakteristický puch. Jejich studiem však vyvrátil mnohé mýty – odhadované množství v odpadcích se přeceňuje, je jich několik procent, nejde o biologické bomby, výroba jednorázové pleny stojí zhruba jako přeprat látkovou plenu dvěstěkrát.

Zdroj blahobytu

Zacházení s odpadem se liší nejen v různých společnostech, ale proměňuje se i v průběhu jejich vývoje. Evropané se ve středověku brodili v haldách odpadků na ulicích, kam se vyhazovalo vše nepotřebné, vylévaly splašky i vynášely exkrementy. Středověká i novověká města Evropy dost páchla. Až organizace svozu a likvidace odpadu osvěžila vzduch. Jak v knize Narcis a miazma doložil francouzský historik Alain Corbin, šlo o dlouhodobý proces dezodorizace západní společnosti, při němž přestali páchnout města i jejich obyvatelé.

Hromady odpadků se pro mnohé lidi stávají zdrojem blahobytu. Například jihoamerická indiánská skupina Waraů se pravidelně vydává na výpravu proti proudu řeky Orinoko – k velké skládce Cambalache asi tři sta kilometrů od jejich vesnic.

Společnosti s ohledem na odpadky spojuje sklon se jich zbavovat tak, že nebudou doma vidět. Lidé odpadky vyvážejí za hranice vlastního domova, zakopávají do země, házejí do řek, jezer či moří. Předindustriální společnosti však nepochybně produkovaly mnohem méně odpadu a i lidí bylo méně, a proto na Zemi bylo dost místa, kam odpadky schovat či vyvézt. To už dnes neplatí, svět je přeplněný.

Hromady odpadků se pro mnohé lidi stávají zdrojem blahobytu. Eriksen například uvádí jihoamerickou indiánskou skupinu Waraů, kteří se pravidelně vydávají na výpravu proti proudu řeky Orinoko – k velké skládce Cambalache asi tři sta kilometrů od jejich vesnic. Na své lodě pak nakládají zejména oděvy, boty, elektroniku a další věci.

Freeganismus

Za tímto poznáním však není třeba cestovat do exotických krajin, čehož dokladem je freeganismus. Podle odhadů se vyhodí až polovina potravinářské produkce, jídlem se plýtvá. Freegani ho získávají z kontejnerů, zejména z těch u supermarketů a obchodů, jejichž majitelé a provozovatelé vyhazují potraviny s porušeným obalem či prošlým datem trvanlivosti. Stoupenci tohoto hnutí vystupují proti zbytečnému plýtvání.

Freegani získávají jídlo z kontejnerů, zejména z těch u supermarketů a obchodů, jejichž majitelé a provozovatelé vyhazují potraviny s porušeným obalem či prošlým datem trvanlivosti

Eriksen uvádí britského freegana Tristrama Stuarta, jenž před Vánocemi v roce 2009 uspořádal v Londýně happening, během kterého chtěl nasytit na pět tisíc lidí. Všechny rozdané potraviny získal zdarma od výrobců, kteří by je vyhodili, jelikož potraviny neodpovídaly požadavkům supermarketů na tvar, barvu a vzhled zboží. Podle Stuarta se zbytečně vyhazují potraviny ve všech stadiích produkce – od výrobců přes distributory až po spotřebitele. Vyhazování potravin je známkou nadbytku.

Hranice mezi užitečností a odpadkem se netýká pouze věcí, vztahuje se dle Eriskena také na lidi. Zygmunt Bauman v díle Tekuté časy poukázal na skutečnost, že zvládáme recyklovat papír, sklo a další materiály, ale nikoli úplně lidi, které nikdo nechce. Ať již ty, kteří vypadli z ekonomické mlýnice nebo žadatele o azyl či bez státní příslušnosti.

Eriksen poukazuje na celosvětový růst slumů, jež obývají lidé, pro něž není žádné využití. V obdobné situaci se nachází mnohem více lidí, například ti, kteří přijdou o zaměstnání. Eriksen v této souvislosti uvádí anglický výraz made redundant a tvrdí, že se to týká rovněž migrujících chudých lidí, kteří se chtějí dostat do bohatých států, jež se jejich příchodu brání do okamžiku, než se stanou ekonomicky užitečnými.

Zbavování se věcí

Vyhazování Eriksen považuje za odvrácenou stranu spotřeby. Rozsah, v jakém lidé vyhazují věci, se pojí s blahobytem společnosti. V dobách nouze lidé vyhazují méně, mají sklon věci opravovat, látat ponožky či drátovat hrnce, a maximálně vše spotřebovat, použít sáček čaje opakovaně či dojídat potraviny. Obvykle nevyhazují nic, co se ještě může hodit.

V blahobytných společnostech, jako je ta naše, si lidé naopak mohou dovolit zbavovat se opravitelných a dosud užitečných věcí. Ekonomický růst je sycen rychlou spotřebou, proto opravování věcí není v zájmu výrobců ani prodejců. Nehledě na to, že opravit porouchaný výrobek v záruce je mnohdy nákladnější než vyrobit a dodat z Číny nový. Výrobce nemá zájem na používání jedné pračky 30 let, je pro něho výhodnější, když se výrobky porouchají.

V blahobytných společnostech, jako je ta naše, si lidé mohou dovolit zbavovat se opravitelných a dosud užitečných věcí. Ekonomický růst je sycen rychlou spotřebou, proto opravování věcí není v zájmu výrobců ani prodejců.

Této skutečnosti se věnoval kulturní materialista Marvin Harris (1927–2001) v knize Why Nothing Works (Proč nic nefunguje?). Všiml si mimo jiné toho, že naše touha po novinkách vede vývojáře k tomu přidávat k zařízením stále nové či vylepšené funkce, což zvyšuje poruchovost výrobků.

Industrializovaná výroba výrazně zlepšila výrobu zboží, které se již nevyplatí opravovat. Navíc výrobci dodávají produkty v obalech na jedno použití, jejichž zamýšleným osudem je odpadkový koš. Nepotřebné obaly se hromadí téměř při každé lidské činnosti. Například objednání kávy v restauraci rychlého občerstvení produkuje odpad – po dopití zůstane kelímek, nádobka po smetaně, obal od cukru a cosi vzdáleně připomínajícího lžičku.

Na Vánoce velí západní zvyk dárek v obalu na jedno použití ještě jednou zabalit, tentokrát do vánočního balicího papíru. Ten následně nasytí kontejnery, kde s nimi skončí zbytky nesnědeného vánočního jídla.

Odpady. Odpad ve světě netušených vedlejších účinků

Søppel: Avfall i en verden av bivirkninger, Aschehoug 2011

AUTOR: Thomas Hylland Eriksen

VYDAL: Doplněk 2015

ROZSAH: 176 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 24.12.2015 03:19 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.