Obrana filozofie v centrále Googlu

Dnes máme sklon tvrdit, že odpověď na otázku dobrého života není řešitelná, protože jeho vnímání je zcela subjektivní. Americká filozofka Rebacca Goldsteinová se obrací k Platónovi, aby obhájil filozofické myšlení v současnosti kvůli své jedinečné pozici v něm.

Rebecca Goldsteinová, Plato at the Googleplex: Why Philosophy Won’t Go Away foto: Česká pozice

Rebecca Goldsteinová, Plato at the Googleplex: Why Philosophy Won’t Go Away

Americký teoretický fyzik a popularizátor vědy Lawrence Krauss v jednom svém rozhovoru prohlásil: „Filozofie je obor, který mi bohužel připomíná vtip Woodyho Allena: ‚Ti, kdo nic neumějí, učí, a ti, kdo neumějí ani učit, učí tělocvik.‘“

Knihu americké spisovatelky a filozofky Rebeccy Goldsteinové Plato at the Googleplex: Why Philosophy Won’t Go Away (Platón v Googleplexu. Proč filozofie přetrvá) lze číst jako obhajobu filozofie před jejími početnými kritiky. V titulu knihy sice zaznívá jméno Platón, ale z celého vyplývá, že nejde o konvenční či popularizační úvod do myšlení starořeckého filozofa.

Obsahuje sice i tradiční výklady Platónovy filozofie, ale její těžiště spočívá v dialozích, v nichž Platón vystupuje jako náš současník v kalifornské centrále internetové společnosti Google. Vyslovuje nejen své názory na výchovu v panelové diskusi s uznávanými odborníky na pedagogiku, ale podstoupí i vyšetření mozku v rámci neurologického výzkumu, který vede fiktivní autor knihy „Nikdo není doma. Jak neurověda eliminuje Já“.

Důvod, proč se Goldsteinová obrací právě k Platónovi-mysliteli, jenž má obhájit filozofii v současnosti, spočívá v jedinečné pozici, kterou Platón ve filozofickém myšlení zastává. Jeho velikost vyjádřil ve svém slavném výroku jeden z nejvýznamnějších angloamerických filozofů Alfred North Whitehead (1861–1947): „Veškeré další filozofické tázání jsou pouhé poznámky pod čarou k Platónovu dílu.“

Morální relativismus

Goldsteinová si klade otázku, zda Whiteheadův výrok nesvědčí o ubohosti filozofie. Nepostoupili-li totiž filozofové během svého téměř 2,5tisíciletého úsilí dále než Platón, může se celý filozofický podnik jevit marný. To, že filozofie neučinila za dobu svého trvání valný pokrok, je vidět na otázce mravních hodnot a jejich absolutní závaznosti, či naopak relativity.

Slavný výrok starořímského řečníka, politika, filozofa a spisovatele Marka Tullia Cicera (106–43 před naším letopočtem), dle kterého měl Sókratés přenést filozofické otázky z nebe na zem, vyjadřuje změnu filozofického tázání – nejde primárně o matérii, z níž se skládá všehomír, ale o bytostně lidské otázky.

Dnes máme sklon tvrdit, že odpověď na Sókratovu otázku po dobrém životě není řešitelná, protože jeho vnímání je zcela subjektivní. Bylo by ale chybou se domnívat, že toto přesvědčení je znakem postmoderny. Právě naopak, filozofické tázání po dobrém životě i mravnosti vyrostlo z dialogu s morálním skepticismem, dle kterého není dobro absolutní, ale pouze relativní.

Tento postoj dokládá rétorická otázka jedné postavy starořeckého dramatika Euripida (480–406 před naším letopočtem): „Je čin hanebný, nejeví-li se tak pachateli?“ Platón odpovídá na rétorickou otázku jednoznačně: „Hanebný čin je hanebný, ať už se jeví jakkoliv.“ A právě snaha o odpověď na morální relativismus je plamínkem, z nějž vzlíná Platónovo dílo.

Otázka dobrého života

Goldsteinová proto věnuje otázce dobrého života první filozofický dialog, jehož hlavním protagonistou je Platón. Aténský filozof se ve společnosti Google seznamuje s divy internetu, přičemž s údivem – a jistým zadostiučiněním – zjišťuje, že poznání je lokalizováno v jakémsi „cloudu“, jehož prostřednictvím lidé sdílejí vědění.

Následně vede rozhovor se zaměstnancem firmy Markusem, z nějž se dozvídá o pozitivním vlivu internetu na společnost i lidi – demokratizační étos, který šíří internet, je nezadržitelný. Pod tíhou informací se otřásají totalitní režimy, navíc snadný přístup k nim zásadně ovlivňuje i kvalitu lidského života.

Nejlepší knihy se stávají přístupné neustále rostoucímu počtu lidí, nejlepší vzdělání cestuje po sítích. Lidské činnosti – od výchovy dítěte přes lékařství, umění a politiku až po náboženství – se musejí podrobit novému médiu. Internet totiž mění strukturu myšlení i společnosti.

Markus poučuje Platóna, že dnes se jeho představa ideální obce, jíž by vládl filozof, ukazuje nemravnou. V demokracii – v nejmravnějším politickém režimu – nemá nikdo monopol na dobré či rozumné. Představa odborníků na dobrý život – filozofů – je naprosto scestná, neřku-li nemorální. Inteligence ani vzdělání nemají s dobrým životem nic společného. Markus však souhlasí s Platónem, že objektivní skutečnost existuje, ale vyrůstá z konsensu co nejvyššího počtu lidí. Objektivita tkví v „moudrosti davů“, respektive v „crowd sourcingu“.

Dle Markuse lze otázku dobrého života vyřešit kvalitním průzkumem veřejného mínění, v němž by byli lidé dotázáni, jaký život je nejcennější, přičemž by měly větší váhu hlasy těch, jimž se vlastní život zdá dobrý a současně vyhodnocen druhými jako cenný. Tímto způsobem by bylo možné zodpovědět řadu etických problémů, a tím definitivně překonat nedemokratické a nemravné přesvědčení, že existují experti na morálku a dobro.

Platón však upozorní Markuse, že opomněl podstatnou věc – kritéria, na nichž je založen algoritmus vyhledávající „dobrý život“, vytvořil morální expert, který předkládá nesamozřejmou tezi, že dobrý život je takový, který si získá obdiv druhých. Pokud si dostatečný počet lidí myslí, že daný člověk vede dobrý život, je však tomu skutečně tak?

Ctnost a veřejné mínění

Právě v odmítnutí tohoto etického postoje spočívala Platónova výzva řecké mravnosti, dle níž měl dobrý život těžiště v mínění druhých – v proslulosti či ve slávě. Proto si řecký hrdina Achilles zvolil raději krátký, ale neobyčejný život, než dlouhý a obyčejný. Platón nahrazuje touhu po uznání tou po ctnosti, která nemusí být druhému bezprostředně zjevná, jež je však skrytou slávou výjimečných.

V Platónových dialozích je ctnost srovnávána s lidským zdravím – člověk nemusí být uznán zdravým, aby jím byl. V tomto kontextu pak dává smysl i výrok z Platónova dialogu Gorgias, v němž se Sókratés přiznává, že by raději utrpěl nespravedlnost, než se zachoval nespravedlivě k druhému.

Nespravedlnost, kterou konáme, je projevem našeho charakteru, našeho bytí, zatímco nespravedlnost, jíž jsme se stali obětí, je nám pouze vnější. Pokaždé, když se chováme nespravedlivě, se stáváme o něco více člověkem, který v tu chvíli jedná – kdykoliv lžeme, stáváme se o něco více lhářem. Nejednáme pouze „zevnitř“ charakteru, ale současně jej svými činy utváříme.

Je-li možné odpověď na otázku po ctnostném životě získat z průzkumu veřejného mínění, se nakonec nedozvíme. Platón nicméně vyzkouší Markusovu oddanost demokratickému ideálu návrhem, aby měl v průzkumu každý hlas stejnou váhu bez ohledu na to, zda si o něm druzí myslí, že vede, či nevede ctnostný život. Markus však na něj nepřistoupí.

Dav, který nejprve vystupoval „rozumně“, neboť v něm byly zrušeny zvláštnosti a nahodilosti lidí, se poté objeví jako ohrožující. A Markus získá podezření, že většina lidí možná neví, jak žít dobrý život, a že je i možné, že si otázku po něm ani nikdy nepoložila.

Neviditelný filozofický pokrok

Platónova filozofie, jak ji ve svých dialozích představuje Goldsteinová, spočívá v narušování příliš sebevědomého postoje ukazováním nesamozřejmosti předpokladů, z nichž vychází. Filozofickou prací pak je odhalovat skryté předpoklady myšlení, které jsou nám natolik blízké, že je nejsme schopní reflektovat.

Tím se stává filozofický pokrok neviditelným, protože je součástí vidění. To, co bylo pracně vyzvednuto v argumentech, se postupně stává obecným věděním, které je natolik zjevné, že nestojí za řeč. Filozofický vývoj nevidíme, protože vidíme jeho prostřednictvím. Goldsteinová si však v tomto jeho výkladu odporuje. Byl-li by totiž pravdivý, pak by se otázky, na něž filozofové odpovídají, musely měnit společně s tím, jak se mění náš názor na skutečnost. Goldsteinová však ukazuje, že tomu tak není.

Otázka relativity hodnot, kterou vznesli sofisté, je v Platónově díle přítomná stejně jako současných myslitelů. Zjevné také je, že i další otázky, třeba po spravedlnosti, smrtelnosti či lásce, zůstávají stále „nevyřešené“. Právě v této bytostné vlastnosti filozofie – „nepokrokovitosti“ – lze vidět její nezastupitelný přínos.

Kognitivní násilí

Zdůrazňuje-li Goldsteinová, že filozofické myšlení otřásá jistotami, pak může hrát filozofie roli protiváhy k vědě, která naplňuje lidskou touhu po pokroku. Místo aby hledala dokonalejší a originálnější odpovědi na současné výzvy, dokáže formulovat nově staré, ale stále platné otázky. To, že na ně nelze najít definitivní odpověď, svědčí spíše v jejich prospěch než neprospěch – vypovídají totiž o člověku, že ho definuje kladení otázek, nikoli řešení problémů.

Tato vlastnost se může jevit ubohou pro velikost člověka a následně i pro filozofické tázání. Lidská schopnosti vytvořit si od každé danosti odstup však vychází z vědomí, že člověka žádná konkrétní situace neurčuje, je vždy víc než ona sama. Nejvyšším filozofickým výkonem pak je to, co Goldsteinová nazývá distance od sebe samého – zpochybňované nemají být názory druhých, ale vlastní omezenost. Nadosobní postoj, který byl dle Goldsteinové cílem Platónovy filozofie, završen nebude – člověk bude vždy plný sám sebe.

Filozofie představuje kognitivní násilí, jež mysl vykonává sama na sobě, čímž se člověk vymaňuje z výhradně subjektivního postoje. Anebo jej rozšiřuje, aby byl zevnitř proměněn tím, že se napíná k tomu, co ho přesahuje. Zasvětit život filozofii znamená podstupovat neustálé otřesy vycházející z vlastního myšlení. Tak Goldsteinová interpretuje slavnou větu, kterou Platón vkládá do úst Sókratovi: „Neprozkoumaný život není hoden toho, aby byl žit.“

Nepřenosný postoj

Lawrence Krauss sarkasticky přirovnal filozofii k učitelům, kteří učí, protože nic jiného neumějí. Z jeho postoje vyplývá, že ubohost je naplněna, stanou-li se filozofové učiteli filozofie. Goldsteinová tvrdí, že výuka filozofie se skutečně může jevit ubohou – filozofický postoj je nepřenosný, a tudíž nelze vyučovat.

Platón však namítá, že musí být vyučován právě kvůli své nepřenosnosti. Závisí totiž na blízkosti druhých. Není žádnou náhodou, že od svých antických počátků byla filozofie spojená s přátelstvím a společenskostí. V této odkázanosti na druhé a na jejich svět musí osvědčovat poslání, které jí uložil Sókratés i jeho žák Platón a jež spočívá ve studiu lidských záležitostí.

Z tohoto hlediska není filozofie ze všech oborů lidského tázání člověku nejvíce, ale – alespoň v jejích nejcennějších výhoncích – nejméně vzdálená. Velcí filozofové dokáží odhalit ve svém zaujetí, s nímž je filozofie – láska k moudrosti – vždy bytostně spojená, obecně lidské. Okolnost, že „výsledky“ takového bádání nejsou časem zkonzumovány, hovoří ve prospěch „podezřelého“.

Plato at the Googleplex: Why Philosophy Won’t Go Away

Platón v Googleplexu. Proč filozofie přetrvá

AUTOR: Rebecca Goldsteinová

VYDAL: Pantheon 2014

ROZSAH: 480 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 22.6.2014 01:09 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.