Objevování skulin, v nichž se skrývají nápady

Korporátní výzkum přinesl podstatně méně inovací než prostředí univerzit vznikající od středověku paralelně s vývojem volného trhu.

foto: Česká pozice

Žijeme ve věku technologické akcelerace a nově vznikajících paradigmat, inovací, vynálezů a produktů. Jejich počet neustále roste, časové mezery mezi nimi se zkracují a jejich použitelnost se násobí. Způsobuje to častější a svobodnější výměna nápadů, z nichž vznikají další nápady, a propojení oborů, ze kterých vznikají nové obory. Potřebné, ale prozatím neproveditelné a neviditelné řešení problému v jednom oboru se často dá nalézt nahlédnutím do jiného, v němž už funguje, třebas i s nějakým jiným účelem.

Guttenberg dostal nápad na knihtisk z lisování vína. Kojenecký inkubátor vznikl náhodným odpozorováním hřejivé bedýnky pro právě narozená kuřátka v pařížské zoologické zahradě. Nová móda levných indických sandálů vznikla z opotřebovaných pneumatik, které už nebylo kam vyhazovat. Z analogových vakuových tubiček vznikl nápad na digitální počítač.

Přilehlé možno

Nové nápady vznikají ve sféře zvané anglicky „the adjacent possible“ čili „přilehlé možno“. A je to „jakási stínová budoucnost vznášející se na okrajích současného stavu věcí, mapa všech způsobů, jakými se současnost dá přetvořit“.

Touto malou chuťovkou Steven Johnson ve své sedmé populárně vědecké knize Where Good Ideas Come From: The Seven Patterns of Innovation (Odkud přicházejí dobré nápady. Sedm vzorů inovace) navnaďuje na studium procesu inovace a invence, objevování skulin, v nichž se skrývají neviditelné nápady zviditelnitelné propojením s něčím už existujícím a nalezené v onom „přilehlém možnu“. Nejkrásnější na „přilehlém možnu“, píše Johnson, je, že jeho hranice se neustále rozšiřují, jakmile je začnete zkoumat.

Nový nápad je výsledkem nové konfigurace neuronových komunikací. Ke zlepšení tvořivosti je třeba zasadit individuální mysl do prostředí neuronových sítí.

Každá nová kombinace nápadů vtahuje do „přilehlého možna“ nové kombinace nápadů. Je to, jako bychom vstupovali z jedné místnosti do druhé, kde se nám otvírají dveře do dalších místností, a z nich do dalších. Historii lidstva a jeho kultury Johnson vnímá jako postupné, ale neúnavné pronikání a zkoumání „přilehlého možna“, v němž každá inovace otvírá nové prostory ke zkoumání. „Přilehlé možno“ je jedním z oněch sedmi vzorů inovace z podtitulu knihy.

Tekuté sítě

Dalším jsou „liquid networks“, něco jako „tekuté sítě“. Ty Johnson popisuje jako „specifické konstelace neuronů“, které v našem mozku vystřelí synchronicky, a na povrch vědomí z nich vyplave nápad. Nikoli pokaždé jedna položka, nýbrž celé hejno. Sítě musejí být hustě „zalidněné“. „Zalidněnost“ lidského mozku je sto miliard neuronů, které lze vzájemně propojit, a proto se v mozku může odehrávat sto bilionů individuálních komunikací.

Nový nápad je výsledkem nové konfigurace neuronových komunikací. Ke zlepšení tvořivosti je třeba zasadit individuální mysl do prostředí, v němž fungují podobné neuronové sítě. Čili mezi lidi a ideje nastavené nebo vycvičené na zkoumání hranic „přilehlého možna“, okraje chaosu, pásma, kde se řád snoubí s anarchií.

Jako historický příklad tekuté sítě Johnson uvádí italskou renesanci nabitou tvořivou energií, protože její umělci, stavitelé, myslitelé a vynálezci si ve velkých počtech troufali opouštět hranice zavedeného myšlenkového řádu, pohrávat si s chaosem a přijímat rizika. Podobnou troufalostí vznikla technická revoluce a kapitalismus. Nejnovější tekutou sítí je internet.

„Slow hunch“, čili pomalé tušení, zaznamenává zlomky velkých nápadů, které málokdy přicházejí hotové a kompletní. Chybějící prvky se často nacházejí někde jinde. Tekuté sítě vytvářejí prostředí, v němž se částečné nápady mohou propojit do kompletnosti. Náznaky či tušení dobrých nápadů, které se takto nepropojí, zůstanou jen náznaky. Proto je důležité všechny zlomky tušených nápadů zaznamenávat, aby se nevytrácely, pro případ, že se později s novým zlomkem propojí.

Náhodný objev něčeho nového

„Serendipity“ znamená překvapivý a náhodný objev něčeho nového, co jsme nehledali. Pochází z indického a perského pojmenování dnešní Srí Lanky, kdysi náhodně objevené, takže mu klidně můžeme česky říkat serendipita. Klasickou serendipitou byl třeba objev Ameriky při hledání Číny z opačného konce nebo Mendělejevův sen, který mu seřadil prvky do logické soustavy podle atomové váhy.

Důležitou cestou k inovaci a tvoření je omyl či chyba. Čím je člověk tvořivější, tím se dopouští více chyb.Serendipitní nápady k nám přicházejí ve stavu myšlenkové dezorganizace, nezaostření, nesoustředění či zasnění, čili rozšíření myšlenkových hranic. A jak vědí umělci, vědci a podnikatelé, zlomkovité nápady se nám někdy propojí, až když se přestaneme zaměřovat na řešení těžkého problému, pustíme jej z hlavy a jdeme dělat něco jiného.

Důležitou cestou k inovaci a tvoření je omyl či chyba. Čím je člověk tvořivější, tím se dopouští více chyb. „Omyl,“ cituje Johnson amerického psychologa Williama Jamese, „je nutný ke zdůraznění pravdy. Podobně jako je temné pozadí třeba ke zdůraznění jasnosti obrazu.“ Když děláme chybu, nutí nás to přehodnotit své názory, zavádět nové postupy a hledat nové strategie.

Největší naší chybou je sklon se chybami dál nezabývat. Nápravou je brát chyby jako korekturu a inspiraci. Navíc chyby jsou někdy vynálezem něčeho jiného, než co jsme se pokoušeli vynalézt. A chybné výchozí informace nás bezděky nutí k větší kreativitě a improvizaci, která dovede využívat „užitečných“ chyb.

„Exaption“ je nové slovo, které v sedmdesátých letech minulého století zavedli američtí biologové pro úkaz, v němž vlastnost konkrétního organismu zaměřená na specifické použití přeskočí na úplně jinou funkci. Adaptuje se na něco vnějšího, je přenesena ven, čili se „exaptuje“. Evolučním příkladem je peří, které ptactvo nejprve vyvinulo jako ochranu před chladem a až mnohem později dokázalo využít k letu. Exaptací se vyvíjí třebas umění a literatura, tím, že novou pracovní techniku jednoho autora přebírají jiní, čímž vytvářejí výtvarné nebo architektonické slohy a hudební nebo literární styly.

Platforma

Sedmou metodu invence a kreativity nazývá Johnson „platformy“. Vysvětluje ji na Darwinovi a jeho postupných objevech, ale především na jeho sledování korálových ostrovů. Ty, jak Darwin ke svému překvapení postupně zjistil, nevytváří zemina ani láva, nýbrž obrovské množství malých živočichů množících se a narůstajících do tvrdých chuchvalců vyrůstajících ze dna nad hladinu. A vytvářejících „platformu“ pro další na nich nezávislý život.

Platformou výměny idejí a výtvorů je volný kapitalistický trh, který umožňuje exploze nových idejí na nečekaných místech a v nečekaných kontextechRostlinnou a živočišnou pestrost života v korálovém útesu se dosud nepodařilo nikomu kompletně zmapovat, připomíná Johnson. A cituje vědce, podle nichž v korálech žije nejméně milion, ale možná až deset milionů různých živočišných druhů. Platformou, podle korálového modelu, je tedy obrovské množství idejí, nápadů a výtvorů narůstajících a přirůstajících jeden na druhý, až vytvoří kompletně nové prostředí, z něhož mohou vyrůstat, nebo se na něm přiživovat další kvanta nápadů a výtvorů.

Takovou platformou výměny idejí a výtvorů je volný kapitalistický trh, který umožňuje exploze nových idejí na nečekaných místech a v nečekaných kontextech. A vpravdě „korálovou“ platformou se stal internet. Naším hlavním úsilím by podle Johnsona mělo být vytvářet nejvhodnější prostředí umožňující největší inovace.

Hledání rovnováhy

Johnson ze studia historických statistik nejvíc inovativních období lidských dějin odvozuje, že to není, jak bychom očekávali, exploze svobodných individualit v prostředí volného trhu, s korporátním výzkumem, dostatečně zámožnou veřejností ochotnou vynálezy financovat a kupovat a s pevnou ochranou duševního vlastnictví. Ta je sice také třeba, ale spíš jen jako prostředek k rozšíření inovací do praktické sféry aplikovaných vynálezů a vytváření prosperity potřebné k podpoře výzkumu.

Korporátní výzkum však přinesl podstatně méně inovací než prostředí univerzit vznikající od středověku paralelně s vývojem volného trhu. V nich je výzkum a tvorba nových nápadů oproštěna od komerčního tlaku a otevřená pomalu se vyvíjejícím a vzájemně na sebe navazujícím zlomkům tušení, serendipitě, tekutým sítím a náhodnému vytváření platforem. S volnou a neregulovanou výměnou nápadů, na nichž mohou okamžitě a bez omezení další vědci a učenci budovat korálové ostrovy idejí, z nichž vyrůstají a tříbí se další nápady.

Není to tedy volba mezi svobodným trhem komerce a ochrany práv na jedné straně a neomezeným tokem informací na druhé, nýbrž hledání rovnováhy mezi oběma. Tak, aby jedna neškrtila druhou, ale naopak jedna druhou posilovala a doplňovala.

Where Good Ideas Come From: The Seven Patterns of Innovation
(Odkud přicházejí dobré nápady. Sedm vzorů inovace)
AUTOR: Steven Johnson
VYDAL: Allen Lane 2010)
ROZSAH: 336 stran