O pohádkách Němců žijících na ruském území za časů Stalina

Tatarská spisovatelka Guzel Jachina píše své prózy rusky. V jejím druhém románu Děti Volhy, ale mluví většina postav zakonzervovanou němčinou.

Řeka Volha. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Řeka Volha. | foto: Wikipedia
Řeka Volha.

Druhý román ruské spisovatelky s tatarskými kořeny odkrývá spoustu zajímavých poznatků o současné literární produkci. Třeba hned to, že není úplně od věci vystudovat scenáristiku, protože díky tomu se budoucí spisovatel naučí řemeslo a má na paměti kostru příběhu. Guzel Jachina (1977), jež scenáristiku vystudovala v Moskvě, v Dětech Volhy pokračuje v úspěšně nastoupené dráze započaté debutem Zulejka otevírá oči.

V prvotině se prozaička inspirovala osudy své babičky a hlavní hrdinku sledujeme z tatarské vesnice do sibiřského vyhnanství ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Děti Volhy jsou pro změnu připsány dědečkovi Jachiny, vesnickému učiteli němčiny, a odehrávají se ve dvacátých a třicátých letech 20. století.

Současný trend

Příběh je umístěn do německé komunity, jež přišla do Ruska v 18. století na pozvání carevny Kateřiny II. Veliké. Jak můžeme tušit, Němci žijící na ruském území, to musejí s postupem příběhu „zahrát“ – spolu s tím, jak se dostávají ve světové politice do křížku Hitler se Stalinem. Ještě předtím je však popisováno, jak se Němci z Ruska vydávají zpět do Německa, případně až do USA, a někteří se zase vracejí „domů“ k Volze. Což zní naprosto neuvěřitelně…

Každopádně je z Dětí Volhy patrné, že Rusko nestojí bokem současných literárních trendů. I tam nyní mají prozaičky předkládající příběhy umístěné do minulosti, přičemž na obálce českého vydání čteme, že román byl přeložen do 17 jazyků a Jachina za něj doma obdržela cenu Velká kniha. Stejně lze asi říct, že její romány připomínají události, které zůstávají ve velkém ruském historickém narativu poněkud stranou – osudy lidí z Tatarstánu či povolžských Němců.

Z Dětí Volhy je patrné, že Rusko nestojí bokem současných literárních trendů. I tam nyní mají prozaičky předkládající příběhy umístěné do minulosti, přičemž na obálce českého vydání čteme, že román byl přeložen do 17 jazyků a Guzel Jachina za něj doma obdržela cenu Velká kniha.

Hlavní postavou Dětí Volhy je staromládenecký německý učitel Bach, jenž dostane zvláštní nabídku, aby vyučoval 17letou Kláru, dceru ze statku na druhém břehu Volhy, již ale při lekcích nikdy nevidí. To je otcova podmínka. Posléze se navzdory tomu sbližují, a když se mají rozžehnat, neboť otec se rozhodl pro návrat do Německa, dívka uteče a přijde k Bachovi. Spolu pak přesídlí na otcův opuštěný statek, kde mají klid. Tedy pokud nejsou vyrušeni – třeba pobudy, kteří se chovají neurvale a po jejichž návštěvě Klára otěhotní.

Po porodu zemře, takže Bach, náhle pozbyvší hlas – doslova oněmělý Němec –, musí vychovávat dceru sám. Musí sehnat mléko, proto se vydává na druhou stranu řeky, kde mléko nejprve krade, poté směňuje s rudým správcem za folkloristické poznatky o povolžských Němcích, což vyvrcholí souborem pohádek. Pohádky jsou pozoruhodným motivem Dětí Volhy.

Ty od Bacha totiž uvědomělý pohůnek nových časů, který za ně komisně odměřuje odměny v podobě lahví mléka či jiných surovin, upravuje podle dobové linie, především co se vyznění týče. Následně je pod pseudonymem posílá do novin, kde jsou s velkým úspěchem otiskované. Pohádkové příběhy jsou však upravované nejen podle tendenční optimistické komunistické šablony, jak to známe i my, ale Bach zpětně vidí i to, že jeho pohádky se v životě německých vesničanů stávají skutečností…

Ochrana širokým proudem Volhy

Při čtení Dětí Volhy musí člověk ocenit, jak trpělivě Jachina spřádá sítě všech těch vět a jimi následně pečlivě pěchuje odstavce a kapitoly. V tomto směru odvedla špičkovou práci. Nicméně má to i odvrácenou stránku – ruská prozaička má všechno od začátku do konce pod kontrolou. Mimo jiné to však znamená, že v Dětech Volhy nejsou žádné běsy, žádné poryvy nečekaného, šíleného nebo geniálního. Obdobné je to i s náznaky magického realismu, řekněme východního typu, kdy se neuvěřitelné stane skutkem.

Občas Jachina naznačí vykročení tímto směrem – když v úvodu píše o Bachově vášni pro bouřky či ve zmíněném případě pronikání pohádek do skutečnosti –, ale je to buď nedotažené, nebo příliš kontrolované a krotké. Furiantská divokost jako například v Plechovém bubínku Güntera Grasse (1927–2015) tu bohužel chybí, natož jurodivost, když už mluvíme o ruském románu.

Guzel Jachina pouští velké dějiny do Bachova příběhu, pouze když se jí to hodí jako zápletka či k posunutí děje, jinak nechává starého učitele s dcerkou pozoruhodně mimo všepohlcující dějinný tok, jako kdyby je od Stalinových sluhů mohl uchránit široký proud Volhy…

„A v továrně v prázdném provozu tiše plakal z nepopsatelně bolestného pocitu konstruktér Mamin. S neobratnou něžností objímal boky zpola sestavených traktůrků, přejížděl zhrublými prsty po kolech, rámech a řemenicích. Přikrýval je rukama jako kvočna křídly.“ Úžasný obraz stvořitele traktorů značky Trpaslík – jen do chvíle, než „díky“ poznámkám na konci knihy zjistíme, že Mamin i traktůrky existovaly. Obdobné zklamání se opakuje s učitelem Bachem – v epilogu se dočteme, jak to s ním a s jeho dcerou dopadlo…

Zde jako by Jachina ve snaze přitáhnout svůj příběh ke skutečnosti – „opravdu se to stalo!“ – podrážela nohy románu. Z odstupu je také lépe vidět mechanismus, který používá. Velké dějiny pouští do Bachova příběhu, pouze když se jí to hodí jako zápletka či k posunutí děje, jinak nechává starého učitele s dcerkou pozoruhodně mimo všepohlcující dějinný tok, jako kdyby je od Stalinových sluhů mohl uchránit široký proud Volhy…

Rovněž chybí osvětlení, proč je Bach na začátku 32letým starým mládencem bez rodiny. Asi jen proto, že to tak Jachina chtěla. Román o historii tedy paradoxně postrádá historii hlavní postavy. V tomto případě jako kdyby Jachina opět narážela na limity psaní o době, již nezažila.

Uvidět podstatné

Nikde není psáno, že ten, kdo něco zažil, o tom musí napsat dobrou knihu, že dokáže uvidět podstatné a trefně to pojmenovat, nicméně je velká pravděpodobnost, že někdo ze „současníků“ to dokáže nepoměrně lépe než ten, kdo se bude do určité doby vracet s odstupem několika desítek let.

Lze to ukázat na příkladu Andreje Platonova (1899–1951), jenž na konci dvacátých let napsal román Čevengur, který mohl být kompletně publikovaný až v roce 1988, neboť Platonov měl v průběhu života řadu zákazů a musel strpět rovněž věznění syna. V tomto světle je Čevengur „příšerná legrace“. Stačí citovat jeden z dialogů:

Nikde není psáno, že ten, kdo něco zažil, o tom musí napsat dobrou knihu, že dokáže uvidět podstatné a trefně to pojmenovat, nicméně je velká pravděpodobnost, že někdo ze „současníků“ to dokáže nepoměrně lépe než ten, kdo se bude do určité doby vracet s odstupem několika desítek let

„,Chlapci, musíme honem udělat komunismus, nebo prošvihnem jeho správnej historickej moment, – ať nám to Prokofij zformuluje… Prošo, ty nesmíš přemejšlet silnějc než Karel Marx: ten ty horší možnosti vymejšlel z čirý opatrnosti, ale když my tu teď můžem komunismus zavést bez odkladů, je to i pro Marxe výhoda.‘ ,Já se od Marxe odchýlit nemůžu, soudruhu Čepurný,‘ se skromnou duchovní podřízeností říkal Prokofij, ,jednou je to u něho psaný a toho se musíme teoreticky držet doslova a do písmene.‘“

Mimochodem, Bach neustále přechází po zamrzlé Volze, pluje přes ní na loďce, vodní živel je v románu Jachiny natolik výrazný, že čtenáři nemůže nepřijít na mysl, že se Bach v závěru příběhu zanoří do říčního proudu. Nemýlí se a ti, kdo četli Čevengur, také vědí, že podobný motiv je přítomen i v Platonovově románu. V Čevenguru pak najdeme tuto překrásnou větu: „Dějiny jsou smutné, protože jsou čas a vědí, že budou zapomenuty.“

Přičemž vizionářský je zde i detail, že jedna z postav románu si usmyslí a doslova ukradne jméno Dostojevskému. Důvodem, proč čteme současnou literaturu, je, že chceme pochopit naši dobu. Samozřejmě, že ne všechno je skvělé – naopak, velká většina literární produkce je špatná, to je normální. Jeden příklad za všechny – to, co napsal „očitý svědek“ Josef Škvorecký (1924–2012) o prvních poválečných dnech ve Zbabělcích, dnes nikdo napsat o týchž dnech nedokáže.

Zakrývání literární či filmové historie

Výhodu pamětníka války a její atmosféry, byť ne přímo na popisovaném místě, ukazuje třeba i Král duchů Michela Tourniera (1924–2016). Název tohoto románu je odvozen od balady Johanna Wolfganga Goetheho (1749–1832), jež je zmíněna také v Dětech Volhy. Jenže přestože dnes téměř všichni komunikují psaným slovem, v literatuře ono zachycení současnosti polevuje – proto, že prim hrají romány vracející se do minulosti.

Většinou jde o srdceryvně nasvícené příběhy v historických kulisách, i když je tvůrci opakovaně zdůrazňováno, že jim jde o připomínání historie. Tento trend ale lze vidět nejen v literatuře. Neustále otočení dozadu; nejoblíbenější jsou „monografické“ příběhy, stačí zmínit pár filmů: Havel, Toman, Šarlatán, Lída Baarová, Milada, Masaryk, Zátopek...
V posledku se však řeči o nutnosti připomínat minulost jeví neupřímné.

Proklamovaná nutnost připomínat historii bývá ve většině případů spíše zakrýváním literární či filmové historie. Protože živí autoři a režiséři se mohou účastnit mediálního těkání, jež zahaluje podstatné nepodstatným.

Když například slovenský režisér, jenž natočil film Zprávapodle knihy Alfréda Wetzlera(1918–1988)– tedy toho, komu se s Rudolfem Vrbou podařilo utéct z Osvětimi, aby předal zprávu o vraždění Židů –, říká, že na Slovensku nevznikl žádný film o holocaustu, zakrývá, že tu je snímek Obchod na korze, za nějž Elmar Klos (1910–1993) a Ján Kadár (1918–1979) před více než 50 lety získali Oscara. Dělá to záměrně, aby s ním nebyl srovnáván, aby nebylo vidět, že nedělá nic objevného?

Nota bene když příběh, který zfilmoval, je dnes natolik známý, že už podle toho se jeho počínání jeví jako naprosto konjunkturální krok. Dostáváme se tak k tomu, že proklamovaná nutnost připomínat historii bývá ve většině případů spíše zakrýváním literární či filmové historie. Protože živí autoři a režiséři se mohou účastnit mediálního těkání, jež zahaluje podstatné nepodstatným.

Stejné je to v kinech a knihkupectvích – také se hrají a nabízejí „novinky“, i když se současností často nemají vůbec nic společného. Klasika čeká v zadních policích, protože čekat může, je kvalitní. Je však otázkou, jestli se k ní dnešní čtenář a divák přes všechny ty lesklé novinky a jejich povykující stvořitele někdy propracuje. Je přece nabíledni, že pokud by existovalo něco na způsob tenisového žebříčku ohledně literárních děl, potom by se v českém prostředí na čelných místech dlouhá léta nic neměnilo.

Odlišné náhledy

Každý rok by se akorát vyhlásilo, že číslem jedna mezi romány je opět Švejk, za ním by byl nějaký Kundera, Hrabal, Vančura, Čapek, zmínění Škvoreckého Zbabělci… Stejný žebříček v poezii. A podobně by to dopadlo u literatur dalších jazyků. Někdo možná namítne, že by to bylo pro dnešní literáty frustrující. V první řadě by to ale mělo být motivující – srovnávat se s nejlepšími. Pokud by se některému titulu od žijícího autora povedlo proniknout do první dvacítky, již by to totiž něco znamenalo.

Pokud by si někdo myslel, že připomínání starých zločinů zneklidní současné politiky ještě spjaté s dobou totality, mýlil by se. Jen slizce opáčí, že zabývat se historií je důležité, ale že náhledy na ni se mohou lišit…

Samozřejmě by zase byla otázka, kolik sezon by se v ní udržel… O tom, že dnešní situace s převahou poklidného historizování je zvláštní, svědčí mimo jiné i maličkost, že jde o literaturu naprosto neškodnou. Pokud by si totiž někdo myslel, že připomínání starých zločinů zneklidní současné politiky ještě spjaté s dobou totality, mýlil by se. Jen slizce opáčí, že zabývat se historií je důležité, ale že náhledy na ni se mohou lišit…

Přičemž si tiše mnou ruce nad tím, že se pisálci zabývají tím, co bylo, a proto je dost klidu, aby byly ve jménu světlých zítřků prováděny další temné nepravosti. I když – pokud se ještě na závěr vrátíme do ruského prostředí – Putin se zbavuje svých oponentů vlastně stejně jako kdysi Stalin, včetně novinářů, které doporučoval likvidovat též náš prezident. To je ta škodná, zatímco romány jako Děti Volhy jsou jen šoupáním pantoflů po chodbách muzea.

Guzel Jachina, Děti Volhy

Děti Volhy

Дети мои, 2018

AUTOR: Guzel Jachina

VYDAL: Prostor 2020

ROZSAH: 416 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.