O lásce, mládí, otci a jeho smrti a Vilniusu

Český překlad novely Černá kronika lásky polského spisovatele Tadeusze Konwického byl sice vytištěn již v sedmdesátých letech 20. století, na pulty se tehdy však nedostal. Po sametové revoluci se dlouho nedařilo najít nakladatele, který by byl ochotný ji vydat. Musela proto čekat 43 let.

Litevské město Vilnius přezdívané také jako město kostelů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Litevské město Vilnius přezdívané také jako město kostelů. | foto: Jan Macháček, Lidovky.cz
Litevské město Vilnius přezdívané také jako město kostelů.

Bývaly doby, kdy se uměním rozumělo, že někdo nadaný je schopný něčeho úžasného, co nikdo jiný nedokáže – třeba stvořit úchvatný obraz. Dnes jde spíš o to, aby se vymyslelo něco, co na lidi zapůsobí – například vystavit pisoár v galerii. A bývaly také doby, kdy se kladl důraz na originalitu, ale to rovněž dávno neplatí, protože to by asi bylo těžké nějaké současné umění mít...

Konkrétně v literatuře je obtížné najít originální téma. Na druhou stranu je tady jedno, které má generální pardon – když napíšete o lásce, notabene o lásce mladých, málokdo vám bude vyčítat, že nejste originální… Přesně toto téma přináší i Černá kronika lásky polského spisovatele Tadeusze Konwického (1926–2015).

Několik příběhů

Aby bylo hned jasné, že láska a mládí k sobě pasují – hlavní hrdina Vítek umírajícímu dědečkovi hrdě oznamuje, že se zamiloval: „Slyším, ale už si nepamatuju, co to je, zamilovat se. Počkej, musím si vzpomenout. Bylo něco takového. Nějaké omámení, pobláznění, úplné vyšinutí. Někam jsem běhal, někde jsem vystával pod okny, chtěl jsem si vzít život.

Vzpomínám si, jak mi strašně bušilo srdce, pořád jsem se červenal, něco mě moc bolelo, hrozně bolelo, ale přitom tak sladce, tak strašně sladce, to byla asi duše nebo něco takového. Aha, už jsem si vzpomněl, ano, upamatoval jsem se, jenže mě to udivuje, teď mě to tolik udivuje, že mi to připadá nepochopitelné, nesmyslné, jako by se to bylo přihodilo někomu jinému. Ale něco takového bylo, to nezapírám, jenže přesně už si na to, chlapče, nevzpomenu.“

Černá kronika lásky otvírá několik příběhů najednou – samotného Tadeusze Konwického a jeho díla, dále českých překladů knih polského prozaika a v neposlední řadě historii Litvy, přesněji města, které se dnes jmenuje Vilnius

Černá kronika lásky nicméně otvírá několik příběhů najednou – samotného Tadeusze Konwického a jeho díla, dále českých překladů knih polského prozaika a v neposlední řadě historii Litvy, přesněji města, které se dnes jmenuje Vilnius. Proto bude asi jednodušší začít něčím jiným. Dědeček na smrtelné posteli – to je jen jeden z podobných motivů. V Černé kronice lásky je jich víc, tedy těch společných s dalším okouzlujícím literárním dílem o lásce a mládí, s Romancí pro křídlovku Františka Hrubína (1910–1971).

V této básnické skladbě patří postava dědečka k nejdojemnějším: „Prosil: / ,Pane Sýkoro, vedete mě domů?‘ ,Vedu,‘ / mručel jsem, už dávno jsem odvykl / vymlouvat mu, že nejsem přece žádný / nebožtík Sýkora…“ V Romanci pro křídlovku je jakousi tělesnou, animální opozicí éterické Teriny „prsatá Tonka“. V Černé kronice lásky lyricky zjitřený text uzemňují i vulgární hovory s kamarády:

„Boha jeho, já už to nemůžu vydržet, já co nevidět puknu. Musím ho někam strčit, nebo se zblázním… Ani na díru od suku už se nemůžu podívat. Boha jeho, to je utrpení!“ A také přítomnost svádivých odkvetlých krásek, sester Cecílie a Olympie. Navíc v próze Konwického se nacházíme v roce 1939, kdy již hřbet míru podklesává pod válečným balvanem.

Konec velmi dlouhé cesty

To Romance pro křídlovku se dostane nejdál do roku 1934, navzdory tomu už i zde se doba zahušťuje: „,Lidi prej utíkají / z Německa. Nebude válka?‘ // (Copak je možné, / aby se zas tak rychle a vespolek / umíralo, že smrt zevšední?) // ,Ty máš řeči, / teto! Přestaň!‘“ A to jsme ještě nemluvili o Vítkovi. Ten je zase celý František z Romance pro Křídlovku: „Já. Pořád jen obletuji vlastní srdce.“

To, že Černá kronika lásky nyní vyšla, je konec velmi dlouhé cesty. Helena Stachová tuto prózu přeložila již v sedmdesátých letech, kniha dokonce byla zpracována a vytištěna, ale následně zůstala léta ve skladu a nakonec byl náklad zničen. Konwicki totiž začínal zlobit – psal o současnosti a vydával tyto knihy v takzvaném druhém, neoficiálním okruhu, což vyvrcholilo rozšířením Malé apokalypsy.

Rovněž Vítek, z nějž se během okamžiku stává romantický hrdina ochotný své zamilovanosti obětovat vše, což v jeho případě obnáší úspěch u maturity a následné studium na univerzitě, je totiž „k zbláznění živý“. To, že Černá kronika lásky nyní vyšla, je konec velmi dlouhé cesty. Helena Stachová tuto prózu přeložila již v sedmdesátých letech, kniha dokonce byla zpracována a vytištěna, ale následně zůstala léta ve skladu a nakonec byl náklad zničen.

Konwicki totiž začínal zlobit – psal o současnosti a vydával tyto knihy v takzvaném druhém, neoficiálním okruhu, což vyvrcholilo rozšířením Malé apokalypsy. Zajímavé je ale nejen to, že oficiálně potom román v Polsku vyšel v roce 1988, ale také, že v roce 1981 se objevily rovnou dva české překlady Malé apokalypsy: samizdatový od Luboše Dobrovského a exilový od Antonína Měšťana. V roce 1992 se překlad Dobrovského dočkal i oficiálního vydání:

„Naše dnešní bída je průhledná jako sklo a neviditelná jako vzduch. Naše bída, to jsou kilometrové fronty, to je neustálé strkání lokty, to je vzteklý úředník, to je bezdůvodně zpožděný vlak, to je osudovými silami zavřená voda neboli nedostatek vody, to je nečekaně zavřený obchod, to je rozzuřený soused, to jsou prolhané noviny a několikahodinové projevy v televizi místo ohlášené sportovní reportáže, to je povinnost být ve straně, to je nefungující pračka, koupená ve státním obchodě, to jsou speciální obchody, v nichž se nakupuje za dolary, to je monotónnost života bez naděje, to jsou chátrající historická města, to jsou zdevastované kraje a otrávené řeky. Naše bída, to je milost totalitního státu, milost, z níž žijeme.“

Příklon k bolševickému směřování

V doslovu Malé apokalypsy čteme: „A dnes zase připravený rukopis dvou ,litevských románů‘ Tadeusze Konwického (Černá kronika lásky, Bohyň) čeká na vydání z finančních důvodů.“ Což je nechtěně komický popis prudkého přeskoku ze socialismu, kdy se nesmělo, do kapitalismu, kdy se to musí rentovat. V obou případech dostaly litevské romány Konwického černého Petra. Ale nakonec se zdá, že to dopadlo logicky. Nejdřív musela vyjít Malá apokalypsa, jež je dnes už passé – nebo nikoli?

Asi těžko budeme nutit novou generaci levicové mládeže, aby si ji přečetla a na jejím základě revidovala své přesvědčení… Přičemž je nutné dodat, že Konwicki na konci války bojoval v Zemské armádě a následně se přiklonil k bolševickému směřování Polska. Česky tak v padesátých letech byla zveřejněna jeho budovatelská reportáž Na stavbě a politický román Moc. Příznačné ale je, že jeho prvotina Rojsty (Třasoviska) z roku 1948 popisující partyzánské období mohla vyjít až v roce 1956.

Konwicki na konci války bojoval v Zemské armádě a následně se přiklonil k bolševickému směřování Polska. Česky tak v padesátých letech byla zveřejněna jeho budovatelská reportáž Na stavbě a politický román Moc. Příznačné ale je, že jeho prvotina Rojsty (Třasoviska) z roku 1948 popisující partyzánské období mohla vyjít až v roce 1956.

Později autor Černé kroniky lásky nejen vydával knihy jak oficiálně, tak v samizdatu, ale i točil filmy – na svém kontě má mimo jiné adaptaci Údolí Issy Czesława Miłosze (1911–2004). A jiní zas natáčeli snímky podle jeho knih: Malou apokalypsu zfilmoval Costa Gavras a Černou kroniku lásky – v originále Kroniku milostných nehod – Andrzej Wajda (1926–2016).

Bohyň se českého vydání dočkala v roce 2004. I tento román přináší milostný – stejně jako tragický – příběh, a to Konwického babičky: „A já chodím za svou babičkou Helenou Konwickou po těch zákoutích, pustinách a lukách nad řekou Vilií na sklonku devatenáctého století.

Po celý život jsem se ve své fantazii plížil za svým otcem, chtěl jsem vidět jeho život, toužil jsem poznat jeho tajemství, které se mu však přede mnou podařilo utajit a vzít s sebou do hrobu, do toho hrobu na hřbitově nahoře na rozlehlém kopci nad Novou Vilejkou, nepříliš velkým městečkem, kde jsem se kdysi narodil a které se teď jmenuje Naujoi Vilnia a stalo se jednou ze čtvrtí litevského hlavní města Vilniusu.“

Nostalgie po multietnické Litvě

O otci a jeho smrti se dočteme více v Černé kronice lásky. V této próze je rovněž jasně patrné, že tehdejší Vilno bylo výrazně multikulturní – ne náhodou má Vítek za kamaráda Rusa Ljovu a Němce Engela. A nejenže bylo multikulturní, často také měnilo „státní příslušnost“ podle toho, do jakého záboru po jakém povstání či válce se zrovna dostalo.

Nostalgii po multietnické Litvě lze přirovnat k nostalgii po Rakousku-Uhersku či později po ztracených východních domovech „odsunutých“ německých literátů – Güntera Grasse (1927–2015) či Siegfrieda Lenze (1926–2014). Co se týče staré Litvy, je tu především již zmíněný román nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze Údolí Issy. Hned na první stránce čteme o prostředí pro tento kraj typickém, podstatném:

Nostalgii po multietnické Litvě lze přirovnat k nostalgii po Rakousku-Uhersku či později po ztracených východních domovech „odsunutých“ německých literátů – Güntera Grasse (1927–2015) či Siegfrieda Lenze (1926–2014). Co se týče staré Litvy, je tu především již zmíněný román nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze Údolí Issy.

„Lesy se tu dá cestovat dlouho a oči se nikdy neunaví, neboť stejně jako lidská města mají i společenství stromů své neopakovatelné vlastnosti, vytvářejí ostrovy, zóny, souostroví, tu a tam jsou značeny nějakou cestou s kolejemi vyrytými do písku, hájovnou, starou smolárnou, jejíž rozpadající se pece už zarostly zelení.“ V Černé kronice lásky se zdůrazňuje, jak běžné bývalo soužití lidí a koní, stejně jako snění hochů o letadlech, jež nikdy neviděli zblízka. Nakonec však Konwicki přizvukuje Miłoszovi:

„Les zlověstně šuměl. Ten les neměl konce. Oplétal město ve složitých meandrech, širokými odnožemi se táhl až k temným borům, a ty se zase slévaly s nekonečnými pralesy, jež se jako vzduté moře valily na východ a zaplavovaly Bílou Rus. Ten les, který roztřepenými klíny odděloval od sebe předměstí, měl velké starší bratry. Proto šuměl hlasem pralesa.“ Ale nejkrásnější a nejpřesnější obraz této oblasti vytvořil Konwicki v Bohyni:

„Jaké krásné údolí podél říčky, která ještě nemá jméno, ale jednou, možná brzy, se pro ni najde jmen dokonce několik, protože těsně podél ní, jen o kousek výš na té písčité terase, se potáhne železnice, která spojí dvě hlavní města impéria se světem Západu, světem latiny, světem věčného nepřátelství, a těmi pěšinkami po stranách železnice a té říčky, kterou vidíme dole mezi olšinami, jak se plouží k městu, za veselých výkřiků chlapců, kteří loví ryby mezi vodním rostlinstvem a velikými kameny zabořenými do jejího dna, budou jednou procházet armády a davy uprchlíků, povalí se tudy povodeň a náhlý krutý mor, lidé tudy budou utíkat na konec světa do Ameriky nebo Austrálie…“

Pachuť zůstává

Milostné téma jako by příběhově Černou kroniku lásky, jež je prokládána novinovými zprávami o zoufalých zločinech z lásky, tlačilo spíše do užšího žánru novely než do mnohem širší románové komplikovanosti. Ostatně při čtení prózy Konwického se ubezpečujeme, že láska je téma lyrické – žádný velký děj zde nenajdeme, spíše se netrpělivě přešlapuje na místě či nervně chodí v kruhu. Koneckonců ani dialogy milenců nepostrádají básnickou lapidárnost: „,Já umírám!‘,Ale ne, to se v nás probouzí dospělost.‘“

České vydání Černé kroniky lásky se zpozdilo o 43 let. Je to velmi smutný příběh, který vyvolává tichý vztek, navíc když se Konwicki jeho šťastného konce nedožil. Můžeme sice argumentovat, že tím je potvrzena nadčasovost této prózy včetně toho, že litevská atmosféra je té naší, středoevropské blízká – a je to všechno pravda. Navzdory tomu zůstává pachuť.

Aby nakonec ostrovtipný objekt Vítkovy lásky tyto hovory zhodnotil: „Dva nejmazanější lidé v kraji se ulhali k smrti.“ A skutečně, Konwicki se tu projevuje mnohem víc jako rozený básník než důvtipný konstruktér, a to i při běžných popisech: „Pan Jindřich měl široký masitý obličej, nádhernou hřívu věčně mastných vlasů a dost korpulentní postavu. Bylo v něm trochu ženy, mnoho muže a špetka zvířete.“

České vydání Černé kroniky lásky se zpozdilo o 43 let. Je to velmi smutný příběh, který vyvolává tichý vztek, navíc když se Konwicki jeho šťastného konce nedožil. Můžeme sice argumentovat, že tím je potvrzena nadčasovost této prózy včetně toho, že litevská atmosféra je té naší, středoevropské blízká – a je to všechno pravda. Navzdory tomu zůstává pachuť.

O to víc je třeba ocenit, že Černá kronika lásky doputovala do knihkupectví v těchto nelehkých měsících. Navíc od listopadu 1989 nás sice dělí už víc než 30 let, ale dluhy z dob podivného komunistického experimentu ještě nejsou plně splaceny. A bůh ví, jestli někdy budou. Chtěli budovat, a přitom uměli především bořit a ničit…

Tadeusz Konwicki, Černá kronika lásky

Černá kronika lásky

Kronika wypadków milosnych, 1974

AUTOR: Tadeusz Konwicki

VYDAL: Pistorius & Olšanská 2021

ROZSAH: 224 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.