Ceska Pozice

O divadelním představení, zaznamenávání dne a rozkližování rodiny

Dlouhé roky po tom, co česky vyšla většina děl britské spisovatelky Virginie Woolfové (1882–1941), přichází její rozsáhlý román Roky, jenž dosud českému překladu unikal. Při čtení jejích románů se ještě dnes topíme v „přítomnosti“. I když uplynulo mnoho let.

Moderní společnost. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Moderní společnost.

Od té doby, co britská spisovatelka Virginia Woolfová (1882–1941) zanechala na tomto světě své texty bez autorského dohledu, jako by se pracovalo na tom, aby byla „polidštěna“. Působí její dílo tak nadpozemsky, dokonale? Či snad chladně? Nebo příliš komplikovaně? Nejdřív se v roce 1962 objevila divadelní hra amerického dramatika Edwarda Albeeho (1928–2016) Kdo se bojí Virginie Woolfové?, jež se za čtyři roky dočkala filmového zpracování s Richardem Burtonem (1925–1984) a Elizabeth Taylorovou (1932–2011).

V roce 1998 vydal americký prozaik Michael Cunningham román Hodiny, jehož hrdinkou je i Woolfová a jenž byl také převeden do filmové řeči. Kvůli tomu dnes chodí po světě mnohem víc lidí, kteří vědí, že Woolfová si dala do kapes kameny a šla se utopit do řeky Ouse, než těch, kteří četli její romány. Je to polidštění, nebo kýčovitá bulvarizace a parazitování na něčí slávě? Na to asi není jednoznačná odpověď. Stejně jako u českých příkladů – Kundera je vypočítavý udavač a Němcová silná žena, co měla spoustu milenců…

Vně i uvnitř díla

To rakouský spisovatel Thomas Bernhard (1931–1989) na to ve svém Mýcení šel úplně jinak. Pokud si někdo lokálního významu dovolí povyšovat se nad světové mistry, obrátí se to proti němu: „Tak jsem teď seděl naproti vídeňské Virginii Woolfové, nevkusné autorce básní a prózy, která se, to teď bylo najednou jasné, po celý život nořila pouze do maloměšťáckého kýče, pomyslím si.

A taková osoba si jen tak troufne tvrdit, že píše ještě lépe než Virginia Woolfová, kterou jsem od té doby, co jsem prošel školou spisovatelského myšlení, vždycky obdivoval jako první ze všech autorek, troufne si tvrdit, že ona, Billrothová, je ve svých románech dál než Vlny, dál než Orlando, dál než K majáku.“ Kdo se bojí dalších románů? To známe velmi dobře z tuzemského prostředí. Neustálé přirovnávání, každý je český… a následuje slavné jméno, jako by bylo nejvyšší metou být čísi lokální nápodobou.

Řada překladů Woolfové dává českému čtenáři pocit, že její dílo zná – že jde o součást moderní klasiky. Komu by její jméno nenaskočilo, zmíní-li se James Joyce či David Herbert Lawrence. Kupříkladu mluví-li se o Joyceově Odysseovi, vytane Paní Dallowayová, neboť jde rovněž o román, jenž zachycuje jediný den. A pak je tu souboj uvnitř díla Woolfové. Je jejím vrcholem Paní Dallowayová, nebo paní Ramsayová?

Zároveň jsme často svědky, že někdo takového lokálního významu velkohubě zpochybňuje velikost těch opravdu velikých. Ne že by byl kdokoli nedotknutelný, nicméně snažit se stát větším tím, že budu umenšovat ty, co mě převyšují, je zoufalá taktika. Navíc víme, jak Bernhard dokáže být neúprosně důsledný, proto před jménem Jeannie Billrothové (ve skutečnosti Jeannie Ebnerové) několikrát zopakuje „vídeňská Virginia Woolfová“, aby každému došlo, jak je to trapné a ubohé.

Řada překladů Woolfové dává českému čtenáři pocit, že její dílo zná – že jde o součást moderní klasiky. Komu by její jméno nenaskočilo, zmíní-li se James Joyce (1882–1941) či David Herbert Lawrence (1885–1930). Kupříkladu mluví-li se o Joyceově Odysseovi, vytane Paní Dallowayová, neboť jde rovněž o román, jenž zachycuje jediný den. A pak je tu souboj uvnitř díla Woolfové. Je jejím vrcholem Paní Dallowayová, nebo paní Ramsayová? Tedy román K majáku s nezapomenutelnou 17. kapitolou první části „Okno“ začínající:

„Ale co jsem to udělala se svým životem? pomyslela si paní Ramsayová, když zaujala místo v čele stolu a zadívala se na všechny ty talíře jako bílé kruhy na něm… Na druhém konci se usazoval její muž, celý nějak shrbený a s vráskou na čele. Kvůli čemu? Nevěděla. Nevadilo jí to. Nechápala, jak k němu mohla někdy něco cítit, jakou náklonnost k němu mohla chovat. Měla pocit, že má všechno za sebou, vším prošla, ze všeho je venku, když pomáhala s polévkou, jako by se vytvořil vír – tak – a člověk se mohl nacházet buď v něm, nebo mimo něj, a ona bylo mimo.“

Blahodárné časové odstupy

Anebo je vrcholem něco jiného? Protože z tvorby Woolfové toho bylo přeloženo požehnaně… Jsou tu iniciační, „observační“ povídky Skvrna na zdi a Zahrady v Kew. Přeložena byla rovněž genderově plovoucí próza Orlando, básnický a zároveň psí portrét Flush, další, polyfonní román Vlny či až posmrtně vydaná novela Mezi akty nabízející komický popis jednoho venkovského divadelního představení.

K dispozici jsou dále svazky esejů Jak to vidí současník, Vlastní pokoja Tři guineje, Deníky a raný román Jákobův pokoj. Takže se zdá, že je v češtině Woolfová dostupná měrou vrchovatou. Jenže teď přichází překlad rozsáhlého románu Roky. Díky němu dochází znovu k setkání s Woolfovou po letech. A při čtení Roků cítíme, že není žádná odbytá veličina, její dílo je stále živé.

Při čtení Roků cítíme, že není žádná odbytá veličina, její dílo je stále živé. Stejně si nad stránkami románu uvědomíme, že při takovém osobitém rukopisu Woolfové jsou časové odstupy blahodárné – není dobré číst více jejích knih za sebou, neboť potom na sebe vrhají stín a umenšují svou krásu.

Stejně si nad stránkami románu uvědomíme, že při takovém osobitém rukopisu Woolfové jsou časové odstupy blahodárné – není dobré číst více jejích knih za sebou, neboť potom na sebe vrhají stín a umenšují svou krásu. Nutno dodat, že osobnost Woolfové a z její tvorby především eseje a román Orlando se staly přitažlivým studijním materiálem pro feministky. Stejně se začalo mluvit o sexuální orientaci britské literátky, o tom, že mohla být či byla bisexuální.

Z hlediska literárního je ale podstatné něco jiného – vidíme, že když žena napsala romány, jež si zasloužily pozornost, nikam se nepropadly jen proto, že je napsala žena. Jistě, lze podotknout, že šlo pouze o výjimku, jelikož Woolfová byla z intelektuálního a finančně zajištěného prostředí… Navíc své knihy vydávala v rodinném nakladatelství. Je též pravda, že James Joyce či jeho terstský souputník Italo Svevo (1861–1928) kloubili modernistickou literaturu s mnohem plebejštějším prostředím.

To je možná detail, který českému čtenáři, jenž bývá rovnostářský, při čtení Woolfové poněkud drhne – pohybuje se v nepřirozeně vysokých patrech. Z tohoto pohledu se totiž kupříkladu Milenec lady Chatterleyové D. H. Lawrence může zdát přitažlivý nejen tím, že jde o milostný a erotický příběh, ale i tím, že obyčejný hajný dobyl srdce paninky z velkého domu – že zas jednou malý vyzrál na velké. Což je modelový příběh, jenž je v české kotlině oblíbenž, i když většinou jde pouze o malou útěchu po větších porážkách.

Tradiční život netradičně

Roky rovněž zůstávají ve společenské vrstvě, kterou Woolfová znala, a proto o ničem jiném psát nemohla. Můžeme jí to vyčítat, nicméně byla v tomto směru autentická. Nesnažila se sklonit k prostým lidem a psát laskavé a chápavé příběhy o nich a pro ně. Nechtěla být národní spisovatelkou… Jinak lze v románu najít vše, co v jiných dílech – pozorování jako ve Skvrně na zdi, divadelní představení jak z Mezi akty, zaznamenávání dne jako v Paní Dallowayové, rozkližování početné rodiny jako v K majáku.

Chtělo by se říct, že Roky jsou ságou. Víme však, že tato forma nejde s literární tvorbou Woolfové dohromady. Zachycuje sice tradiční život, ale nikoliv tradičně. Nabízí víc než 50 let průběžných náhledů do jedné početné rodiny a jejích příbuzných. Není to však vyprávění vlídné v tom smyslu, že pospojování krásných cárů kapitol je na čtenáři – nicméně pokud si nebude pamatovat, kdo je kdo, nebude to mít natolik fatální dopad.

Chtělo by se říct, že Roky jsou ságou. Víme však, že tato forma nejde s literární tvorbou Woolfové dohromady. Zachycuje sice tradiční život, ale nikoliv tradičně. Nabízí víc než 50 let průběžných náhledů do jedné početné rodiny a jejích příbuzných. Není to však vyprávění vlídné v tom smyslu, že pospojování krásných cárů kapitol je na čtenáři – nicméně pokud si nebude pamatovat, kdo je kdo, nebude to mít natolik fatální dopad.

A také Woolfová občas přece jen postaví určitý dobový patník jako smrt někoho významného nebo překotné zaplnění londýnských ulic automobily. Každopádně vévodí popisy nepatrných pohybů v rodině, posunů, které se neustále opakují, až se rozpadnou v prach nebo se aspoň stanou komickými. Woolfová umí též skvěle zachytit, o čem lidi nemluví, co si jen myslí, a stejně hlasité překrývání tohoto spodního proudu, tedy povrchní, společenské klábosení.

Dalším výrazným – a pro českého čtenáře opět vzdáleným – elementem může být silný důraz na kontinuitu, nepřerušovanou tradici, jak v rodině, tak země. S tím třeba souvisí i jakýchkoli pochyb zbavené cestování po koloniích. Jedna z postav se vrátí z výpravy do Indie, jiná zas po letech farmaření přijela z Afriky:

„,Musí to být hodně zvláštní,‘ shrnula jejich rozmluvu, ,vrátit se po tolika letech – jako bys sem spadl letadlem přímo z mraků.‘ Mávla rukou ke stolu, jako by to byla krajina, ve které přistál. ,V nějaké neznámé zemi,‘ řekl North. Naklonil se a dotkl se nože ležícího na stole. ,– kde všichni jenom mluví,‘ dodala. ,– a mluví a mluví,‘ navázal, ,o penězích a politice,‘ dodal podrážděně a kopl patou do krbové mřížky.“

Mistrovské zachycení obecného

Jsme svědky, jak se lidé, kteří mají moc času, setkávají při společenských příležitostech a mluví jen proto, aby něco říkali. Roky jsou navíc postavené, aby si je čtenář musel sám propojovat – aby mu došlo, že například ten, kdo teď mluví, je chlapeček z první kapitoly… Zásadní je zde nicméně mistrovské, konkrétní zachycení obecného, důvěrně známého. Třeba toho, co si tiše myslíme, když sedíme s příbuznými při nějaké příležitosti u stolu.

Nebo když se s někým po letech setkáme a ujišťujeme se v pocitu, že již před těmi 30 lety bylo jasné, že z něho bude budižkničemu… V neposlední řadě také toho, že přítomnost je pojem relativní, neboť jak praví jedna postava z Mezi akty: „Žijeme v jiných lidech, pane… Žijeme ve věcech.“ Woolfová je autorkou bystrou, ale spíše decentní, není sžíravá a podemílající jako kupříkladu Jaroslav Hašek (1883–1923) či zmíněný Thomas Bernhard. Navzdory tomu Roky přinášejí úchvatně přesné pasáže, směšně bolestné:

Roky jsou postavené, aby si je čtenář musel sám propojovat – aby mu došlo, že například ten, kdo teď mluví, je chlapeček z první kapitoly… Zásadní je zde nicméně mistrovské, konkrétní zachycení obecného, důvěrně známého. Třeba toho, co si tiše myslíme, když sedíme s příbuznými při nějaké příležitosti u stolu.

„,Mňa, mňa, mňa,‘ zamlaskal, když si sedal. A Milly se přidala: ,Ts-ts-ts,‘ vyrozuměl North. Takhle to končí – po třiceti letech manželství – ts-ts-ts – a mňa-mňa-mňa. Znělo to jako neartikulované přežvykování dobytčat ve chlívě. Ts-ts-ts a mňa-mňa-mňa – jak přešlapují na měkké zapařené slámě; jak se bahní v prehistorické bažině, úrodné a plodné, sami jen polovědomí…“ Woolfová jako by zůstala uvězněna ve své společenské vrstvě a rodině, moderní byla tím, že psala a vydávala, a především tím, jak psala.

Nebo to lze říct obráceně: kdyby nezůstala v tomto dobovém žaláři, nemohla by nikdy být, co se psaní týče, tak svobodná? Její pozice vynikne třeba při srovnání s ani ne o deset let mladším Henrym Millerem (1891–1980) a jeho Obratníkem Raka. Každopádně máme díky Woolfové detailní „zpravodajství“, možná spíš rentgenové snímky této společenské vrstvy ve své době. Tu nás překvapí úzkoprsá zmínka o židech, tu zas donutí k smutnému pousmání rozličné „starosti“ o ukrácení veškerého plynoucího času:

„Pozvali ho k sobě do Towers, v září na hon na lišku. Muži střílejí a ženy – zadíval se na svou tetu, jako by mohla začít rodit přímo tady, na tomhle křesle – ženy rodí nekonečné množství dětí. A ty děti mají další děti a ty další děti mají – polypy. Znovu mu v mysli naskočilo to slovo, jen teď si pod ním nepředstavil vůbec nic. Topil se, klesal ke dnu pod tíhou jejich přítomnosti…“ Ano, podstatnější než to, že se Virginia Woolfová utopila v Ouse, je, že se při čtení jejích románů ještě dnes topíme v „přítomnosti“. I když už uplynuly dlouhé roky.

Virginia Woolfová, Roky

Roky

The Years, 1937

AUTOR: Virginia Woolfová

VYDAL: Odeon 2021

ROZSAH: 464 stran

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.