Neviditelná výstava Tomáše Vaňka

Architekt Josef Pleskot proměnil bývalou průmyslovou halu ostravského Trojhalí v jakési kryté nádvoří – upravenou plochu pro běžnou městskou činnost a zábavu. Místo je však za jistých okolností výzvou pro uměleckou produkci. Ve Vaňkově případě jde o prezentaci nehmotnou a neviditelnou.

Dílo Particip č. 178 vytvořil Tomáš Vaněk „na objednávku“ PLATO – platformy... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dílo Particip č. 178 vytvořil Tomáš Vaněk „na objednávku“ PLATO – platformy... | foto: PLATO OstravaČeská pozice
Dílo Particip č. 178 vytvořil Tomáš Vaněk „na objednávku“ PLATO – platformy...

Panuje obecné přesvědčení či očekávání, že výstava v galerii by měla komunikovat s diváky barvou, tvarem, námětem a osobitým zpracováním. Časy se však mění a s nimi také Ostrava. Pryč jsou doby, kdy chmurné město bývalo hrdou baštou těžkého průmyslu pro celý středoevropský region. Osiřelé doly, hutě a obří industriální komplexy však nabírají poslední dobou druhý dech. S touto proměnou se mění také jejich podoba, smysl i náplň. Ostrava se stává důležitým centrem umění.

Galerie města Ostravy PLATO sídlí v bývalém plynojemu v srdci vítkovické Dolní oblasti a stará se o kulturní oživení. V nedalekém nově zrekonstruovaném Trojhalí o rozloze 4,5 tisíce metrů čtverečních se budou dvakrát ročně pořádat různé akce a výstavy. Není to snadný úkol. Tato „největší galerie v republice“ totiž nesplňuje základní (respektive náročné) instalační a provozní podmínky (zázemí, klimatizace, osvětlení). Rozsáhlý prostor z počátku 20. století s klenutými ocelovými žebry připomíná spíše vyklizenou nádražní halu. Svou velkolepostí ohromí, ale také přehluší intimní atmosféru.

Participy jako intervence

Činnost zde byla přesto zahájena. Umělecký manažer galerie PLATO Marek Pokorný oslovil pro zamýšlený projekt Tomáše Vaňka (1966) – od letošního roku také profesora Akademie výtvarných umění v Praze a vedoucího pedagoga Ateliéru intermediální tvorby. Vaněk své umělecké akce či intervence do zadaného prostoru nazývá participy. Jejich smyslem je „napojení se na něco, co je zaběhnuté, dané, okoukané, a stojí tak na okraji dennodenního vnímání – participy nemají ambici cokoliv řešit, pouze se snaží zviditelnit tyto okrajové zóny…“, přibližuje Vaněk princip tohoto počínání. O co tedy jde konkrétně na právě probíhající ostravské výstavě?

Vaněk vsadil tentokrát na sluch, sugesci, iluzi a představivost

Architekt Josef Pleskot proměnil bývalou průmyslovou halu v jakési kryté nádvoří – upravenou plochu pro běžnou městskou činnost a zábavu. Místo je však za jistých okolností výzvou pro uměleckou produkci. Ve Vaňkově případě se jedná o prezentaci nehmotnou a neviditelnou. A tak návštěvník zprvu ani nemusí zaznamenat, že se ocitl na výstavě.

Vaněk vsadil tentokrát na sluch, sugesci, iluzi a představivost. U dvanácti podpěrných pilířů haly jsou k dispozici očíslovaná sluchátka. Návštěvník si může libovolně vybrat a procházet se. V každém z nich je jiný zvukový záznam. Uslyší: bzukot včel, dětský pláč, klapot koňských kopyt, svářecí soupravu, stříkající vodu, práskání bičem, rytmus kroků dámských podpatků a další „příběhy“. Tyto nahrávky ovšem byly pořízeny skutečně na tomto místě – v Trojhalí. Nasnímané situace se zde opravdu udály.

„Nahrávky můžete vnímat jako gramodesku o dvanácti nahrávkách, nebo třeba jako příběh o dvanácti kapitolách. To už je na vás,“ oslovil diváky Pokorný na zahájení výstavy. Důležitá je otevřenost a představivost. Nasloucháte zastavení času a zdokumentované situaci.

Dokonalý záznam

Sebelepší reproduktory zde ztrácejí svůj půvab i význam. Díky této sofistikované technice je divák – tedy posluchač – vskutku přesvědčivě váben či atakován.

Až potud si lze, myslím, celou akci a její účinky domyslet. Vaněk však pro tento účel použil unikátní technologii. Projekt nazvaný Particip č. 178 stojí na takzvaných binaurálních nahrávkách. Jedná se o neuvěřitelné (neslýchané) zvukové záznamy, které jsou dokonalé, prostorové, efektní a sugerující přímý – živý zážitek (když například hraje hudba, jako byste stáli přímo před orchestrem). Tedy: binaurální nahrávky jsou pořizovány binaurálním stereo mikrofonem, nazývaným Dummy head. A k tomu je potřeba i náležitě kvalitních sluchátek. Sebelepší reproduktory zde ztrácejí svůj půvab i význam. Díky této sofistikované technice je divák – tedy posluchač – vskutku přesvědčivě váben či atakován.

Vaněk na své neviditelné, ale řádně slyšitelné výstavě pracuje s dokonalou a dosud příliš neznámou vymožeností – také však se zvukovou pamětí, s místem jako svědkem nedávných a stále připomínaných událostí. Je to hra, šalebná mystifikace, ale i zajímavý test naší představivosti a schopnosti vstřebat nezvyklým způsobem nové zážitky bez vizuální spoluúčasti a korekce.

S podobným expozičním principem jsem se u nás setkal snad jen v roce 1998 v pražské Nové síni: Na výstavě českého výtvarníka Jiřího Příhody a slavného, ba geniálního hudebníka Briana Ena. Sochař zde tehdy vestavěl do prostoru galerie neproniknutelnou sádrokartonovou „ohradu“ od podlahy až ke stropu. Dovnitř nebylo možno nahlédnout z žádné strany. Z ohraničené plochy se jen horními škvírami linulo intenzivní světlo a do éteru se šířily ambientní hudební smyčky. Návštěvník byl zaskočený, zvědavý, obcházel nechápavě hrubé bednění, ale dovnitř nemohl ani nahlédnout. Zbývalo, než smířit se, volně snít a nechat proudit vlastní imaginaci. Umění, byť takzvaně výtvarné (vizuální), zkrátka může působit i bez tradičních postupů.

Tomáš Vaněk: Particip č. 178

  • PLATO – platforma (pro současné umění)
  • Trojhalí Karolina. Dolní Vítkovice
  • Ruská 2993, Ostrava–Vítkovice
  • Výstava potrvá do 30. září.
  • Vstupné: zdarma

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.