Neustálý návrat do mladosti, kdy ještě má člověk sílu žít

Norský prozaik Per Petterson se v celém světě zapsal novelou Jít krást koně. Česky nyní vyšel jeho nejnovější román Muži v mé situaci, jehož hlavní postavou je spisovatel Arvid Jansen, otec tří dcer po rozpadu manželství, který žije v Oslu a trochu neví, co se sebou a svým životem.

Hrající si mladík - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hrající si mladík - ilustrační foto. | foto: ČTK
Hrající si mladík - ilustrační foto.

Arvid Jansen je spisovatel a žije v Oslu. Část jeho rodiny nedávno zahynula při požáru trajektu. Nyní prožívá období po bolestném rozchodu se ženou, s níž má tři dcery. Arvid Jansen trochu – ale spíš víc než míň – neví, co se sebou a svým životem. Potlouká se po Oslu, v barech se seznamuje se ženami, s nimiž se pak většinou vyspí, jezdí na dlouhé projížďky autem, někdy až do Švédska, a v přidělené dny pečuje o dcery. Tedy do té doby, než mu telefonicky oznámí, že už k němu chodit nebudou. Román Muži v mé situaci do značné míry těží z toho, že sám Arvid Jansen je jeho vypravěčem.

Pozoruje sám sebe – muže, který tolikrát chyboval a nepřestává –, přičemž se nahlíží uvolněně, kriticky, nezaujatě, ale zároveň neobtěžuje s věčným sebeobviňováním, což působí nejen sympaticky, ale vytváří i zvláštní napětí. Jako by detektiv a pachatel byl jednou osobou, ale dotyčný o tom neměl ponětí. Stačí odcitovat rozhovor s neznámou ženou na hřbitově: „Vy jste Arvid Jansen, viďte? Ano, řekl jsem, to jsem. Četla jsem vaše knihy, líbí se mi. Ale proč jsou tak smutné? To nevím, řekl jsem, prostě takové jsou, vlastně do nich ani nijak nezasahuji. To je divné, řekla. Ano, souhlasil jsem, je to trochu divné.“

Arvida Jansena, minimálně podle jména, zná hodně dalších postav románu. Tito lidé totiž četli jeho knihy, jak ukazuje třeba rozhovor po Arvidově autonehodě: „Podal jsem mu také ruku a řekl Arvid Jansen. Ten spisovatel, řekl Trond Sander. Je to tak, přisvědčil jsem, tedy někdy, a v duchu jsem si pomyslel, co ten o tom asi tak ví. Zasmál se, jako by slyšel, co si myslím, a řekl, můj oblíbenec je Dickens, ale sleduju i jiné autory, a já řekl, že konkurovat Dickensovi není jen tak. To ne, řekl, však to taky není nezbytné.“

Autobiografická postava

Muži v mé situaci jsou teprve čtvrtou knihou Pera Pettersona (1952), jež byla přeložena do češtiny, navzdory tomu při jejím čtení máme pocit, že jde o starého známého. Navíc i Arvid Jansen je autobiografickou postavou, která se v díle norského autora vrací – byl přítomen již v jeho debutové sbírce povídek Popel v puse, písek v botách (1987). A v Pettersonových prózách se rovněž vrací motivy z jeho života.

Proto v novém románu, jenž v originále vyšel přede dvěma roky, narazíme znovu na havárii trajektu, při níž v roce 1990 norský prozaik skutečně přišel o část rodiny a o které psal už v knize V brázdě za lodí (2000). Stejně tak se zde znovu připomíná autorovo mladistvé levicové poblouznění, jež bylo hlavním tématem románu Proklínám řeku času, za nějž v roce 2009 získal cenu Severské rady za literaturu. Tyto vavříny napomohly, že v roce 2015 vyšel i česky.

Muži v mé situaci jsou teprve čtvrtou knihou Pera Pettersona, jež byla přeložena do češtiny, navzdory tomu při jejím čtení máme pocit, že jde o starého známého. Navíc i Arvid Jansen je autobiografickou postavou, která se v díle norského autora vrací – byl přítomen již v jeho debutové sbírce povídek Popel v puse, písek v botách (1987). A v Pettersonových prózách se rovněž vrací motivy z jeho života.

A ještě o dva roky dříve jsme se v českém překladu dočkali novely Na Sibiř (1996), jež byla rovněž na cenu Severské rady za literaturu nominována a která se v čase vrací ještě dál, do mládí autorovy matky. Nicméně největší průlom Per Petterson zaznamenal, když anglický překlad novely Jít krást koně (2003) získal v roce 2007 International Dublin Literary Award. Kniha norského autora porazila ve finálovém výběru silné soupeře: Tahle země není pro starý Cormaca McCarthyho, Klaun Šalimar Salmana Rushdieho, Arthur a George Juliana Barnese či Pomalý muž J. M. Coetzeeho.

Dodejme, že pokud by tuto prestižní cenu někdy získal anglický překlad některého z románů tuzemských autorů, byl by to pro českou literaturu velký úspěch, možná i potvrzení výjimečné kvality konkrétního uměleckého textu. Ještě v témže roce, tedy 2007, vyšlo Jít krást koně taky česky. Přeložila ho Jarka Vrbová, která od té doby českým čtenářům Pera Pettersona věrně zprostředkovává.

Novela se ze současnosti vrací do čtyřicátých let na norsko-švédskou hranici, tematizuje především vztah syna a později zmizelého otce a mezi mimořádně povedená literární díla patří. Text je nabitý intenzivní intimitou, zvlášť když si uvědomíme, že Pettersonovy postavy příliš nemluví a o spoustě věcí vůbec nemluví.

Obchodník se svým životem

Nezapomenutelným obrazem, kdy jde hoch v nových šatech s matkou, Jít krást koně také končí: „Šaty byly hezké a město také, hezky se v něm procházelo po dlážděných ulicích a sami se rozhodneme, kdy nás něco bude bolet.“ Mimochodem, ústřední postava, tehdejší jinoch, dnes osaměle žijící stařec Trond, je rovněž vášnivým čtenářem Charlese Dickense. Úvod Davida Copperfielda – „Zda budu hrdinou vlastního života, anebo to místo zaujme někdo jiný, ukážou tyto stránky“ – mu během návštěvy připomene dcera, s níž to Trondovi, co se komunikace týče, taky příliš neklape:

„Neumím k tomu nic říct. Nevěděl jsem, že přemýšlí takovým způsobem. Nikdy mi to neřekla. Možná je důvod jednoduchý, prostě jsem nebyl nikdy nablízku, když měla potřebu mluvit, ale ona netuší, jak často jsem si myslel totéž a přečetl si znovu první řádky Davida Copperfielda a pak jsem nemohl jinak a musel jsem pokračovat stranu po straně, skoro ztuhlý hrůzou, protože jsem se musel ujistit, že všechno dopadne, jak má, a tak to také dopadlo, ale pokaždé mi dlouho trvalo, než jsem se uklidnil.“

Muži v mé situaci jsou nejnovějším dílem ze série, kterou norský autor postupně vrší. Každý čtenář se musí rozhodnout, zda jde o další pokus Pera Pettersona ztéci svůj život, o další obléhání, či o pouhopouhé vykrádání vlastní výlohy, kterou si navíc obchodník se svým životem vykradl už několikrát předtím.

Abychom si ukázali provázanost literárního díla Pera Pettersona (či možná lépe řečeno jeho kontinuitu), vypíchněme z Mužů v mé situaci věty, jež odkazují k závěru Jít krást koně: „Byl jsem svobodný muž. Sám se rozhodnu, kdy to bude bolet, napadlo mě, vždycky jsem to tak říkal a také to tak myslel, ale najednou jsem si tím nebyl jist.“

Muži v mé situaci jsou nejnovějším dílem ze série, kterou norský autor postupně vrší. Každý čtenář se musí rozhodnout, zda jde o další pokus Pera Pettersona ztéci svůj život, o další obléhání, či o pouhopouhé vykrádání vlastní výlohy, kterou si navíc obchodník se svým životem vykradl už několikrát předtím.

V románu se opakovaně říká, že Arvid Jansen má za sebou tři knihy, a protože víme, kdy se odehrál požár trajektu, jenž je rovněž opakovaně připomínán, nacházíme se někde na začátku devadesátých let. Arvidovi je osmatřicet, což – pokud bychom byli toporně důslední – samotnému Pettersonovi bylo v roce 1990. Norský prozaik v Mužích v mé situaci vzpomíná na dobu před více než 25 lety, hlavní hrdina Arvid vzpomíná na dobu ještě odlehlejší. Což je – snad se to dá po čtyřech knihách už říct – pro Pettersona typické.

Punc opravdovosti

Neustále se vrací do doby mladosti, kdy ještě má člověk sílu žít, i když to z odstupu může vidět pouze jako etapu, kdy si nevědomky naložil na záda velký a těžký batoh osudových šrámů a chyb, které už nelze zahojit ani napravit. Zároveň si je však Arvid dobře vědom, že toto couvání do času není „zdravé“. A že tu jistojistě působí selektivnost paměti.

Každý má tendenci vybavovat si ty lepší okamžiky a o tom horším mluvit, jen když se k tomu sám uvolí – protože se přece sami rozhodneme, kdy nás něco bude bolet. Nechceme se nechat druhými zaskočit připomínkou čehosi nepříjemného, co jsme z paměti vědomě či bezděčně vytěsnili. Velmi dobře to vystihuje epizoda o setkání Arvida s bývalým spolužákem Magnarem na místě, kde vyrůstali:

Do minulosti se Arvid v myšlenkách vrací, protože to sice možná bylo všechno z dnešního pohledu chybné, trapné, zavrženíhodné, ale zároveň tato životní etapa nepostrádá punc opravdovosti, ryzosti. Ovšem tento vlak nevinnosti již dávno v naší stanici nestaví.

„Můžeš se ohlížet, řekl Magnar, může se ti stýskat a můžeš si ledacos namlouvat, ale neměl by ses vracet. To mi připadalo naprosto jasné, ale možná to člověk rychle zapomene, a řekl jsem mu, vystihl jsi to přesně, to je bez debaty, a rozhodl jsem se, že nepůjdu kolem červené telefonní budky a kolem domu, kde tenkrát bydlela Inger Johanne, což bych jinak rozhodně udělal, když jsem se ocitl na Veitvetu, anebo jít po dlážděném chodníku od jedněch dveří k druhým podél řady domků s osmi vchody, kde jsem v dolním vchodu vyrostl, a třeba bych potkal starého souseda nebo dva a mluvil s nimi o tom, co bylo, jak se celá ta léta měli a co ta, no, jak se jmenovala, Ellen, a co Uno, jak žije Johnny a Rita, Tor Erik, jenže vsadím se, že by hned začali o hořícím trajektu, a to jsem nechtěl.“

K tomu je třeba dodat, že do minulosti se Arvid v myšlenkách vrací, protože to sice možná bylo všechno z dnešního pohledu chybné, trapné, zavrženíhodné, ale zároveň tato životní etapa nepostrádá punc opravdovosti, ryzosti. Ovšem tento vlak nevinnosti již dávno v naší stanici nestaví.

Arvidův život se právě nachází v troskách. Značná část rodiny leží po nehodě trajektu na hřbitově, s manželkou se rozešli a nakonec o něj nestojí ani dcery. Což je možná dobrý materiál pro budoucí knihy, nicméně teď mu psaní nejde, protože se nedokáže zklidnit, ukáznit a zorganizovat si čas tak, aby pravidelně pracoval. Hlavou mu proudí vzpomínky, přítomností proplouvá v podivných přískocích. Jezdí autem sem a tam, občas v něm i přespí a ráno se vzbudí a posnídá třeba se zatoulaným koníkem, jehož pak, když chce už odjet, musí jemně, avšak necitlivě z cesty odstrčit blatníkem.

Těsná intimita

Jediné, co má nějakou návaznost, jsou Arvidovy návštěvy barů a jeho seznamování s ženami, s nimiž většinou stráví pouze jedinou noc. Hrdina Pera Pettersona se zkrátka nachází v typickém rozpoložení po dlouhodobém vztahu – vládne zmatek a nahodilost, které vedou k přelétavosti. Jako by se mělo rychle dohnat cosi zameškaného. Ale tato činorodost nese i neklamné rysy překotného zoufalství. Vedle toho jako by člověk v určitých momentech ovšem dokázal odhodit též veškeré zábrany a omezení, takže najednou je všechno možné.

Tak se třeba Arvid vyspí s manželkou svého souseda, který odjel za nemocným otcem. Ona vstoupí do jeho bytu a nechá si věcně rozepnout zip na šatech. Stejně věcná je, když je po všem: „Tak tys doufal, řekla a znovu se zasmála, tak teď aspoň vím, jaké to je být s tebou. Jsi fajn kluk. Už byla celá oblečená. Ještě boty. Kluk, opakoval jsem si. Je mi osmatřicet let, ona je určitě mladší, ale těžko říct, kolik jí je.

Norský literát jako by v Mužích v mé situaci tvarovou sevřenost obětoval těsné intimitě, kterou může čtenář prostřednictvím románu s Arvidem zažít. Pokud chcete strávit čas s někým, s kým vám bude dobře a kdo vám zároveň nebude namlouvat, že život nebolí, pak je načase konečně objevit Pera Pettersona.

Sklonila se, políbila mě na rameno a já si pomyslel, že vlastně nejsem úplně dospělý, to je to, a ona řekla, bude to asi jen jednou a protentokrát, viď, jinak bychom jen čekali jeden na druhého a byli smutní, a já jí řekl, že má pravdu, myslím, že skončíme hned, a jedno břímě mi spadlo z ramen, ale zvedla ho ona, nezvedl jsem si ho sám, a napadlo mě, proč nejsem nikdy rychlejší, nejspíš proto, že jsem slaboch, bude to jistě tím.“

Někdo může tento slalom mezi ženami a jejich frivolní chování vnímat jako promítání mužských představ a mužské touhy do ženských charakterů. Jiný čtenář naopak pochybovat nebude, protože Per Petterson píše tak, že je skutečně velice milým společníkem – i proto, že tematizováním nejistoty svého hrdiny vytváří pocit důvěryhodnosti. Lze až propadnout dojmu, že všechno je zde pravda.

Tomu napomáhá i stavba románu, jež nemá ostré hrany a rozevlátostí odráží Arvidův neukotvený život. Románová novinka asi postavení Jít krást koně těžko ohrozí, nicméně norský literát jako by v Mužích v mé situaci tvarovou sevřenost obětoval těsné intimitě, kterou může čtenář prostřednictvím románu s Arvidem zažít. Pokud chcete strávit čas s někým, s kým vám bude dobře a kdo vám zároveň nebude namlouvat, že život nebolí, pak je načase konečně objevit Pera Pettersona.

Per Petterson, Muži v mé situaci

Muži v mé situaci

Menn i min situasjon, Forlaget 2018

AUTOR: Per Petterson

VYDAL: Odeon 2020

ROZSAH: 264 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.