Návrat k dílu Sigmunda Freuda vede k novému i hlubšímu přemýšlení

Dílo Přednášky k úvodu do psychoanalýzy rakouského zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda představuje vstup do jeho učení. Obsahuje univerzitní projevy, jimž se věnoval zhruba 15 let.

Sigmund Freud (1856–1939, rakouský zakladatel psychoanalýzy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sigmund Freud (1856–1939, rakouský zakladatel psychoanalýzy. | foto: Archiv
Sigmund Freud (1856–1939, rakouský zakladatel psychoanalýzy.

Rakouský zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939) se v 60 letech rozhodl ukončit činnost na Vídeňské univerzitě. Měl za sebou nespočet přednášek i mnoho publikací, navzdory tomu ve svých studiích, článcích a knihách dál rozvíjel a prohluboval odborná témata. Ve 20. století měl Freud-vědec stále větší vliv na různé společenské obory. Přinesl nejen jiný pohled na člověka, ale i na evropskou, potažmo světovou kulturu.

Freudovo dílo Přednášky k úvodu do psychoanalýzy představuje vstup do jeho učení. Je přehledné a srozumitelné, a proto s Psychopatologií všedního života z roku 1901 nejvíce překládané. V originále vyšla část „Přednášek“ poprvé v letech 1916 a 1917 a v roce 1918 celé dílo. Obsahuje univerzitní projevy, kterým se Freud ve Vídni věnoval zhruba 15 let. Byly určeny studentům, proto jsou formou konverzace, respektive interakce s posluchači. A jejich součástí jsou příklady z každodenního života a psychoanalytické praxe.

Dva rozdílné přístupy

Freud dosahuje srozumitelnosti a čtivosti jasnou myšlenkovou stavbou, přesvědčivou argumentací a barvitým stylem. „Přednášky“ poskytují dodnes laikům bez psychiatrického či psychologického vzdělání zajímavá témata a současně inspirují profesionály v oboru. Jádro tvoří Freudovy přednášky ze dvou zimních semestrů v letech 1915 až 1916 a 1916 až 1917 a lze je považovat za základ komplikované a vysoce odborné nauky.

Sigmund Freud zpočátku Carla Gustava Junga považoval za svého žáka – „korunního prince psychoanalýzy“, ale Jung se záhy vydal odlišnou cestou – zaměřil se spíše na odhalování „společné paměti“ a archetypů formujících podvědomí. Freud a Jung představují dva rozdílné přístupy a jsou předmětem odborného i laického zájmu.

Od roku 1895 až do své smrti v roce 1939 napsal Freud více než 320 knih, článků a esejí, a než došel ke své psychoanalytické sumě, publikoval před rokem 1900 spíše neurovědecké a klinické studie, z nichž je nejznámější Studie o hysterii z roku 1895, ve které s kolegou Josefem Breuerem (1842–1925) popisuje formy a léčebné postupy neuróz. Průlomové dílo Výklad snů vyšlo v roce 1900. A další zásadní spis Tři úvahy o sexuální teorii z roku 1905 šokoval nejen širší, ale i odbornou veřejnost.

V „Přednáškách“ Freud rozpracovává a dává do souvislostí své poznatky, které se stávají ucelenou teorií, jež vychází z konfliktu pudů života a smrti. A uvádí sexualitu a její potlačování jako ústředního hybatele (i bořitele) lidské psychiky, jejíž ne/nenormální projevy jsou cílem zkoumání a interpretace. Na základě toho se pak dostává od témat osobních ke společenským.

Freudův často jízlivý odstup od náboženství či umění vyvolával vášnivé diskuse. To je obzvlášť vidět na jeho vztahu se švýcarským psychoterapeutem Carlem Gustavem Jungem (1875–1961). Freud ho zpočátku považoval za svého žáka – „korunního prince psychoanalýzy“, ale Jung se záhy vydal odlišnou cestou – zaměřil se spíše na odhalování „společné paměti“ a archetypů formujících podvědomí. Freud a Jung představují dva rozdílné přístupy a jsou předmětem odborného i laického zájmu.

Klíč k pochopení nervových poruch

Freudovy metody měly od počátku odpůrce. Poprvé na sebe upoutal pozornost, když v polovině osmdesátých let 19. století doporučoval kokain coby lék na únavu, impotenci a další symptomy typické pro neurózu. Vrcholem byla Studie o hysterii, jež vychází z předpokladu, že potlačené emocionální zážitky, které se nemohou projevit, se nečekaně znovu objevují. Freud mířil k léčbě lehkým hypnotickým stavem pacienta – ke zpětnému vyvolání nepříjemných zážitků a očištění od nich.

S jasněji definovanou psychoanalýzou se Freud vydal na ještě radikálnější cestu, když vsadil na jedinou příčinu psychických poruch moderního člověka – sexuální traumata. Freudova léčebná strategie „odreagování traumatu“ byla lákavá i kontroverzní. Jung oproti tomu sice nepoužíval lehátko, ale svou metodu založil rovněž na dialogu lékaře s pacientem, přičemž problémy diagnostikoval spíše na základě „slovních asociací“.

Freudova psychoanalýza podle některých oponentů postrádá „objektivní návod s jasnými pravidly“ – příliš prý závisí na subjektivních schopnostech lékaře, interpreta pacientových sdělení. S touto námitkou se Freud potýkal do konce života. Stále však byl přesvědčen, že libido a jeho vytěsňování jsou klíčem k pochopení nervových poruch.

Freudova psychoanalýza podle některých oponentů postrádá „objektivní návod s jasnými pravidly“ – příliš prý závisí na subjektivních schopnostech lékaře, interpreta pacientových sdělení. S touto námitkou se Freud potýkal do konce života. Stále však byl přesvědčen, že libido a jeho vytěsňování jsou klíčem k pochopení nervových poruch. Také v pohledu na širší společenské aspekty byl Freud nesmlouvavý a racionálně skeptický.

Náboženství a umění považoval za „náhradní uspokojení“, neboť sexuální život novodobého člověka je těžce a nepřirozeně poškozen společenskými tabu. „Již při vítězství křesťanství nad pohanskými náboženstvími se musel podílet takový kultuře nepřátelský činitel, který byl velmi blízký znehodnocení pozemského života,“ hlásal Freud.

Také „krásu“ vnímal na rozdíl od mysticky založeného Junga jednoduše, i když stále pochyboval: „I psychoanalýza může říct o kráse bohužel velice málo. Pouze odvození z oblasti sexuálního cítění se zdá být jisté.“

Věrnost a pravdivost

Poté, co Freud označil náboženství za „masový blud“, neměl to v konzervativní společnosti snadné. Také jeho skepse ohledně „štěstí“ se mnohým nezamlouvala: „Program dosažení štěstí, který je nám vnucován principem slasti, je nesplnitelný a nutně pomíjivý.“ Napsal v díle Nespokojenost v kultuře z roku 1930, kdy některé ideologie i avantgardy hlásaly opak.

„Přednáškami“ se line se věrnost a pravdivost k pozorovaným jevům. Jde o vědecký přístup a myšlenkový proces, který navíc dokáže zaujmout i laiky.

„Přednášky“ jsou branou do „svébytné vědy“ o vnitřním světě člověka i o jeho chování a ovlivňování prostředí. Psychoanalýza totiž zkoumá nevědomé prožívání a objevování motivů lidského jednání v širších souvislostech. Po Freudově smrti v roce 1939 a druhé světové válce se jeho odkaz dostal na křižovatku. Dnes je odborná veřejnost v pluralitním období a má různé priority, akcenty a přístupy.

Navzdory tomu nebo právě proto je třeba se vracet se k Freudovu dílu. „Přednáškami“ se line se věrnost a pravdivost k pozorovaným jevům. Jde o vědecký přístup a myšlenkový proces, který navíc dokáže zaujmout i laiky. Návrat k Freudovi vede k novému i hlubšímu přemýšlení.

Sigmund Freud, Přednášky k úvodu do psychoanalýzy.

Přednášky k úvodu do psychoanalýzy

Vorlesungen zur Einführung in die Psychoanalyse, Vídeň, H. Heller 1917

AUTOR: Sigmund Freud

VYDAL: Portál 2020

ROZSAH: 496 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 28.5.2020 05:46 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.