Národní státy je třeba zrušit

Podle rakouského spisovatele Roberta Menasseho je spojování Evropy od počátku elitním projektem: Evropská unie je světovou avantgardou, produktem osvícených politiků, kteří svého času byli schopní vidět dále než za okraj vlastního talíře.

Robert Menasse, Evropský systém | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Robert Menasse, Evropský systém | foto: Česká pozice
Robert Menasse, Evropský systém

Pro české vydání knihy rakouského spisovatele a esejisty Roberta Menasseho Evropský systém. Občanský hněv a evropský mír by bylo těžké zvolit vhodnější okamžik. Letos květnu totiž Česká republika oslavila 10. výročí vstupu do Evropské unie a potřetí volila do Evropského parlamentu.

V uplynulých měsících se v řadě zemí hlásili o slovo nacionálně zaměření, euroskeptičtí populisté. Krize na Ukrajině a agresivní postup Ruska zase nemilosrdně odhalují slabiny zahraniční a bezpečnostní politiky EU. V této situaci se do debaty o minulosti a budoucnosti evropského projektu zapojují i lidé, kteří jsou k daným otázkám zcela lhostejní. A právě Menasse jim může poskytnout nejeden námět k zamyšlení či pohoršení.

Menasseho jednoznačný přínos spočívá v tom, že může v českém prostředí zviditelnit evropská témata a povýšit diskuse nad hospodské mudrování o správně uleželém guláši, třeboňských kaprech nebo pomazánkovém másle. Těmito drobnostmi se zapálený eurofederalista Menasse ve svém stostránkovém eseji rozděleném do 37 nestejně dlouhých (nebo krátkých) kapitol nezdržuje. Jde mu totiž o zásadní věci.

Mírové a stabilizační poslání

V úvodu Menasse zdůrazňuje, že idea integrace kontinentu vznikla ze zkušenosti téměř sta let krvavých válek evropských mocností, na jejichž konci byla spálená země a desítky milionů mrtvých. A připomíná, že zárodek dnešní EU spočíval v takzvaném Evropském společenství uhlí a oceli (montánní unii) vzniklém v roce 1952.

Cílem supranacionální organizace bylo takové propojení produkce obou vojensky strategických surovin, aby mezi jejími členskými státy – Francie, Spolková republika Německo a Benelux – se už nikdy nemohl odehrát ozbrojený konflikt. A právě mírové a stabilizační poslání EU považuje Menasse dodnes za její klíčovou úlohu.

Nacionalismus podle něho vždy vedl maximálně k válkám, proto je nutné mu odebrat živnou půdu a zrušit národní státy. Ty vnímá jako přežitek, který by se měl v následujících letech rozplynout v procesu evropské integrace, respektive (údajně nevyhnutelné) globalizace.

Menasse nepopírá, že tento jeho názor je menšinový a že mnoho lidí na „svých“ státech emotivně lpí. Hrdě však přiznává i to, že spojování Evropy je od počátku elitním projektem. Nevidí v tom však nic špatného. EU je podle něho světovou avantgardou, produktem osvícených politiků, kteří svého času byli schopní vidět dále než za okraj vlastního talíře.

Úkol pro evropské elity

V souladu s tímto svým přesvědčením vnímá i krizi, která EU postihla v uplynulých letech. Interpretuje ji nikoli jako krizi ekonomickou, ale politickou. Podle Menasseho byla nevyhnutelná, protože sice vznikla společná měna euro, ale už nikoli nástroje, kterými by bylo možné ji spravovat.

A domnívá se, že za to mohly právě národní státy v čele s Německem, které přenos příslušných kompetencí na evropskou úroveň zablokovaly. Lví podíl na dramatickém průběhu krize má údajně i kancléřka Angela Merkelová, která na evropské úrovni hájí pouze zájmy německého průmyslu, firem a daňových poplatníků.

Odpověďmi na krizi by dle Menasseho neměly být rozvolnění EU a pád eura, ale demontáž národních států a jejich reprezentace v Bruselu (Evropské rady), federalizace kontinentu a konsekventní vybudování evropských demokratických institucí.

Roli menších správních celků by v budoucnosti měly převzít historicky a kulturně definované regiony, které jsou v současné době součástmi národních států nebo jejich hranice přesahují. Evropské elity by v sobě měly najít dostatek odvahy, aby tuto vizi prosadily. Pokud to bude nutné, měly by ji uskutečnit navzdory svým voličům – stejně jako to minulosti udělali zakladatelé evropského projektu.

Osobní zážitky z Bruselu

V tradičně nivelizované české společnosti zvyklé spíš na klausovsko-skeptický přístup působí takový silný eurooptimismus a důraz na vůdčí roli elit poněkud provokativně. Jako všechny podobné velkorysé eseje vykazuje i ten Menasseho mnoho drobných nedostatků a argumentačních chyb.

Menasse například zcela pomíjí význam bývalého sovětského bloku pro stmelování západní části kontinetu, dopouští se poněkud zavádějících zjednodušení při srovnávání nákladů evropské integrace s nedávným sjednocením Německa a evidentně nemá ani jasnou vizi, jak by postnacionální demokracie měla vypadat.

Osvěžující je naopak ve chvílích, kdy líčí osobní zážitky z Bruselu, kam se na rok přestěhoval, aby poznal unijní struktury zblízka. Jeho původním záměrem bylo napsat o tamních úřednících velký dobový román. Obtížen obvyklými klišé o líných přeplacených byrokratech, údajně po svém příjezdu zažíval jedno milé překvapení za druhým. Evropskou komisi a její aparát prý poznal jako velmi otevřené instituce naplněné kompetentními lidmi ochotnými čile navenek komunikovat.

Výkonná, skromná a levná byrokracie

Postupem času navíc vystudovaný germanista, filozof a politolog Menasse zjistil, že proklínaná evropská byrokracie je ve skutečnosti nejen málo početná, ale i extrémně výkonná, skromná a levná. Navíc neslouží národním zájmům a politikům, ale „je vázaná výlučně principiální osvícenou racionalitou“ – mimo jiné díky tomu, že pracovníci evropského aparátu prý nezískávají své posty protekcí, členstvím v politické straně nebo intervencí vlivných, ale výlučně vlastním vzděláním a pílí.

Menasse rovněž vyzvedává skutečnost, že se rozhodovacího procesu v Bruselu účastní mnoho různých lidí z odlišných koutů Evropy, jimž leží na srdci nalézání skutečných řešení, nikoli jen jejich prodávání navenek, jak je tomu zvykem u národních vlád. Právě v této krátké poznámce o (ne)komunikaci rozhodnutí evropských úředníků směrem k veřejnosti zřejmě spočívá pověstný problém. Skepse mnoha Evropanů totiž pramení pedevším ze vzdálenosti k Bruselu a jeho nepochopení.

Evropští byrokraté to mají určitě složité. Silná celokontinentální média totiž neexistují a informace o bruselských rozhodnutích proto zpravidla protékají prostřednictvím a priori kriticky nastavených národních médií nebo představitelů a sekretariátů národních politických stran, které ze sebe rády snímají zátěž odpovědnosti a zejména nepopulární opatření s oblibou „házejí“ na Brusel.

Nebývalá ekonomická i kulturní prosperita

Jak trefně zaznělo při slavnostní prezentaci českého překladu knihy v Černínském paláci, ne každého euroskeptika lze poslat na mnohaměsíční stáž do Bruselu, aby si své mínění o evropských institucích poopravil. To ale není nutné. Důkazů o prospěšnosti spojování starého kontinentu máme každý den před sebou desítky – od možnosti volného pohybu osob a kapitálu přes právo usadit se v jakékoli zemi či studovat na jakékoli univerzitě až po „drobnost“, že si při cestování neustále nemusíme měnit peníze.

Tyto výhody určují náš život mnohem více než pověstná norma pro ideální zahnutí banánu. Máme ale sklon považovat je za samozřejmé, a nedostatky naopak zveličovat a skandalizovat. Menasse nepopírá, že proces evropské integrace vykazuje četné chyby, které nejen máme, ale i musíme neustále kritizovat. Zároveň však apeluje, abychom přes stromy nepřestávali vidět les – skutečnost, že sjednocená Evropa za uplynulých deset let zažila období nebývalé ekonomické i kulturní prosperity.

S Menasseho závěry nemusíme souhlasit, ale naopak s nimi můžeme polemizovat. A tím podnítit debatu, ze které jednou může vyplynout, jaká má být budoucnost Evropy a jakým způsobem se na jejím utváření můžeme podílet my sami.

Evropský systém. Občanský hněv a evropský mír

Der Europäische Landbote, Paul Zsolnay Verlag, Vídeň 2012

AUTOR: Robert Menasse

VYDAL: Novela bohemica 2014

ROZSAH: 100 stran

Robert Menasse (60)

Patří mezi nejvýznamnější současné rakouské spisovatele. Studoval germanistiku, politologii a filozofii na univerzitách ve Vídni, Salcburku a italské Messině. Po promoci v roce 1980 vyučoval šest let na univerzitě v brazilském Sao Paulu. Je nejen autorem literárních fikcí, ale i známým esejistou. V češtině vyšly jeho romány Blažené roky, křehký svět (1997), Čelem vzad (1999) a Vyhnání z Pekla (2013). Je nositelem řady mezinárodních literárních a kulturních ocenění.