Naděje války s terorismem: Sebevědomá muslimská komunita

Není to politika války proti terorismu, co poskytuje teroristům živnou půdu? Odpověď na otázku, proč se muslimové radikalizují, může být pro vyznavače západních hodnot temná.

Arun Kundnani, The Muslims Are Coming! Islamophobia, Extremism and the Domestic War on Terror foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Arun Kundnani, The Muslims Are Coming! Islamophobia, Extremism and the Domestic...

Obstála americká demokracie ve zkoušce, kterou jí v roce 2001 uložili teroristé? Tato otázka zní jako provokace, vezme-li se v úvahu, že ji položil člověk, který byl podezříván z účasti na teroristických útocích. Zohlední-li se však, že strávil uplynulých 14 let ve věznici Guantánamo, aniž by proti němu bylo vzneseno obvinění, získává otázka jisté oprávnění.

Tázající se se k účasti na teroristických útocích přiznal. Až však poté, co byl měsíce fyzicky i psychicky trýzněn. Později se ukázalo, že přiznání bylo smyšlené – doufal, že své mučitele uspokojí.

Z výslechu na Guantánamo

Mohamedou Ould Slahi se narodil v roce 1970 v Mauritánii. Díky svému výjimečnému nadání získal stipendium a mohl studovat v Duisburgu. V Německu pracoval do roku 1999. V devadesátých letech odcestoval do Afghánistánu, kde bojoval proti prosovětskému režimu. V této době přísahal věrnost teroristické organizaci al-Káida, s níž se však roku 1992 dle vlastních slov definitivně rozešel.

Mohamedou Ould Slahi se v listopadu 2001 dobrovolně dostavil na policejní stanici k výslechu. Domů se už nikdy nevrátil. Dodnes žije na americké základně Guantánamo.

Ramzi bin al-Shibh, považovaný za klíčovou osobu v přípravě teroristických útoků 11. září 2001, zmínil při výsleších jméno Mohamedoua Slahiho. Ten v té době opět žil v Mauritánii, a když byl v listopadu 2001 předvolán k výslechu, dobrovolně se dostavil na policejní stanici. Domů se už nikdy nevrátil. Dodnes žije na americké základně Guantánamo.

Od svých dozorců a – jak Slahi zdůrazňuje – i trýznitelů se naučil anglicky a o svém příběhu napsal knihu Guantánamo Diary (Deník z Guantánama). Ta mohla vyjít až po několikaleté právní bitvě a se začerněnými částmi a vzbudila zájem i obdiv v anglosaském světě i v Německu, kde krátce po anglickém vydání vyšel německý překlad.

Rezignace na vzývaná práva

Slahiho kniha není obdivována, protože by v ní naturalisticky popisoval léta utrpení či zasvěcoval do tajů mučících technik. Zaujímá rozvahou, inteligencí a dokonce vtipem. A v důsledku smířlivosti, s níž se obrací na své dozorce, vzbuzuje nejtemnější obavy.

Slahiho slovní zásoba je omezená, ale výmluvně ukazuje, že stát, který vyhlásil boj proti terorismu, musel rezignovat na četná práva, jež demokratické společnosti rády vzývají. Slahiho otázka, z čeho ho americké úřady viní, proč žije roky ve věznici a proč byl měsíce mučen, zůstává nezodpovězena.

Slahiho slovní zásoba je omezená, ale výmluvně ukazuje, že stát, který vyhlásil boj proti terorismu, musel rezignovat na četná práva, jež demokratické společnosti rády vzývají

Kniha se proto stala svědectvím o temné obavě, že proti zlu nelze bojovat „beztrestně“ – jakkoliv ctnostné jsou záměry, ve válce si nelze uchovat nevinnost. Kdo nechce přijít o své ideály, ať nechodí do války. Slahiho kniha čekala na povolení ke zveřejnění šest let. Mezitím pracoval na stejném motivu britský politolog indického a nizozemského původu Arun Kundnani.

Ten v roce 2014 zveřejnil knihu The Muslims Are Coming! Islamophobia, Extremism and the Domestic War on Terror (Muslimové jsou tady! Islamofobie, extremismus a vnitrostátní válka s terorismem). Kundnani se ptá nejen na to, nakolik musí stát bojující proti teroristům přistoupit na jejich metody, ale snaží se i odpovědět na ještě mrazivější otázku: Není to nakonec právě politika války proti terorismu, která poskytuje teroristům živnou půdu?

Propad do temnějších kategorií

Kundnani si nejprve všímá mlhavosti kategorie terorismu. Dopustí-li se bílý občan násilného činu, v jehož důsledku zahyne vyšší počet nevinných lidí, odborníci se předhánějí v úvahách o pachatelově psychickém stavu, případně o těžké společenské (či existenční, partnerské, pracovní) situaci. Spáchá-li podobný zločin člověk s tmavší barvou pleti, málokdo váhá s jeho zařazením do kategorie „terorista“.

Byli-li Američané arabského původu či arabští přistěhovalci do útoku na Dvojčata řazeni mezi bělochy, propadli se po září 2001 do „temnějších“ kategorií

Mohlo by se tedy zdát, že čin je hodnocen na základě fyziognomických faktorů. Jenže ani barva pleti není přesně vymezená kategorie. Tuto okolnost vyjádřil americký komik palestinského původu Dean Obeidellah, který si posteskl, že jeho tvář po 11. září 2001 podivuhodně potemněla: „To jsem si šel takhle 10. září 2001 lehnout jako běloch a probudil se jako Arab.“

Barva pleti totiž nesouvisí jen s odlišnou pigmentací, ale podstatně i s tím, co lze nazvat „společenské pohodlí“ – a pohodlí obyvatelstva arabského původu v uplynulých letech výrazně pokleslo. Byli-li Američané arabského původu či arabští přistěhovalci do útoku na Dvojčata řazeni mezi bělochy, propadli se po září 2001 do „temnějších“ kategorií.

Přiřazení ke kulturnímu prostředí

Spolu s tímto propadem vykrystalizovaly dva přístupy k islámu a arabské kultuře, jež legitimují zájem státních orgánů o život muslimů, kteří se ničím neprovinili. Výmluvně o tom svědčí dokumenty newyorské policie z roku 2011: ze zápisů vyplývá, že systematicky odposlouchává mešity, restaurace i kavárny, které hojněji navštěvují muslimové.

Přiřazení k určitému kulturnímu prostředí má dnes stejnou funkci jako dříve k určité rase

První ze dvou přístupů ospravedlňujících zájem úřadů o muslimy Kundnani označuje za „kulturní“. Jeho zastánci jsou přesvědčeni, že muslimská kultura je ze své podstaty neslučitelná s principy demokracie – muslim usiluje o podřízení veškerého života pod boží vládu, a tudíž nemá porozumění pro svrchovanost lidu. Proto je krajně obtížné – či dokonce nezodpovědné – považovat muslima za plnohodnotného člena demokratické společnosti.

Přiřazení k určitému kulturnímu prostředí má dnes stejnou funkci jako dříve k určité rase. Kundnani přitom nikomu neupírá právo na tvrzení, že je určitá kultura hodnotnější než jiná. Nesouhlasí však s tím, aby byly jednotlivcům na základě příslušnosti k určitému kulturnímu okruhu přisuzovány specifické vlastnosti, které je vylučují z plnohodnotné účasti na demokratické společnosti.

Mobilizace ve jménu politických cílů

Druhý přístup k radikalizaci mladých muslimů Kundnani označuje za „reformistický“. Jeho zastánci tvrdí, že problematická není muslimská kultura sama o sobě, ale mobilizace muslimské menšiny ve jménu politických cílů – násilí není vlastní islámu, ale jeho specifickému výkladu, který z něj činí podobně zvrácenou ideologii, jako je bolševismus či nacismus.

Takto pojatý islám je často označován za „islamofašismus“, kterému dle této teorie často podléhají potomci první generace imigrantů. Tito mladí lidé se obracejí proti spíše folklornímu islámu či náboženské vlažnosti svých otců a konvertují ke globálnímu islamismu odsuzujícímu společnost, která kdysi přijala jejich rodiče. Toto pojetí radikalizace je dle Kundnaniho přinejmenším nedostatečně podložené, protože vychází z předpokladu, že fanatické smýšlení vede k násilným činům.

Problematická není muslimská kultura sama o sobě, ale mobilizace muslimské menšiny ve jménu politických cílů – násilí není vlastní islámu, ale jeho specifickému výkladu

Proti spojení náboženského fanatismu a násilí hovoří především dva důvody. Za prvé, mnozí pachatelé teroristických činů se jeví jako vlažní muslimové, kteří se svůj zločin ani nesnaží „legitimizovat“ náboženskými důvody. Vážnější je druhý důvod k pochybnosti: v reformistickém pojetí je vina za radikalizaci přisuzována islámu, jeho mylné interpretaci, případně společenskému a generačnímu pnutí mezi přistěhovalci z arabských zemí.

Jenže mnozí pachatelé teroristických činů se neodvolávají na náboženskou horlivost, teologickou konverzi ani na psychologickou krizi. Místo toho z nich hovoří nenávist k americké či britské zahraniční politice. Právě osudy těchto několika „nenávistných muslimů“ líčí Kundnani, čímž dokládá zkázonosné a symbiotické sepětí terorismu a boje proti němu.

Případ Anvára al-Awlakího

Nenávist k americké vnitřní i zahraniční politice se dle Kundnaniho podepsala na osudu imáma s americkým a jemenským občanstvím Anvára al-Awlakího – stal se prvním občanem USA, který byl roku 2010 z rozhodnutí Baracka Obamy umístěn na seznam jedinců určených k popravě bez soudu.

Al-Awlakí byl původně muslimským aktivistou, který odmítal násilnou válku proti nevěřícím. Jeho činnost však navzdory tomu upoutala zájem tajných služeb, a když byl v roce 2006 zadržen v Jemenu kvůli kmenové potyčce, vyvíjela americká vláda velký tlak, aby nebyl propuštěn. Proto byl více než rok vězněn, aniž si vyslechl obvinění, a podle něho mučen.

Anvár al-Awlakí se stal prvním občanem USA, který byl roku 2010 z rozhodnutí Baracka Obamy umístěn na seznam jedinců určených k popravě bez soudu

V té době se proměnil v muslimského aktivistu, v radikála, jenž vidí v násilí jediný způsob boje proti tomu, co označuje za ponižování muslimů, muslimské kultury i arabských zemí. Al-Awlakí po věznění získal přezdívku „internetový bin Ládin“ – na svém blogu vyzýval k džihádu a muslimy na Západě obviňoval z oportunismu. Důkazy o účasti al-Avlakího na teroristických útocích však chyběly. Navzdory tomu ho v roce 2011 zastřelil v Jemenu americký bezpilotní letoun.

Popravu bez soudu, možnosti obhajoby a spravedlivého trestu mohou mnozí schvalovat se zdůvodněním, že nepřímé důkazy o al-Awlakího zapojení do teroristických činů byly výmluvné. Jenže 14 dní nato byl stejným způsobem popraven al-Awlakího 16letý syn, který se vydal hledat svého otce.

Státem schvalované postupy

Nikoliv islám či nenávist k západní kultuře, ale státem schvalované postupy, které jsou ve zjevném rozporu s hodnotami demokratických zřízení, vedou dle Kundnaniho k radikalizaci. Vedle poprav bez soudu řadí do kategorie nedemokratických či přímo totalitních technik i takzvané agenty-provokatéry. Právě ti se těší velké oblibě v boji proti terorismu.

FBI vytipuje člověka, který dostane za úkol získat si důvěru muslima podezřelého z budoucí radikalizace. Tento „přítel“ rozdmýchává muslimův hněv a naznačuje, že má přístup ke zbraním a výbušninám. Když je „oběť“ provokatéra „zralá“, jsou jí poskytnuty zbraně, a v okamžiku, kdy přistoupí na to, že s nimi bude manipulovat, ji policie zadrží.

Nikoliv islám či nenávist k západní kultuře, ale státem schvalované postupy, které jsou ve zjevném rozporu s hodnotami demokratických zřízení, vedou k radikalizaci

Podle tohoto scénáře byl odsouzen 21letý Antonio Martinez, který si sedl za volant auta napěchovaného trhavinou. Byl okamžitě zadržen a odsouzen k 20 letům vězení. Pozornost státního aparátu však na sebe neupoutávají jen ti, kdo otevřeně vyjadřují nenávist k západní civilizaci na sociálních sítích, nebo ti, kteří na svých blozích vyzývají k násilí.

Do hledáčku se dostal i přední muslimský intelektuál, oxfordský profesor a švýcarský občan Tariq Ramadan, který dlouhodobě kritizuje fundamentalistický výklad Koránu. Kritizuje ale i americkou zahraniční politiku, a proto nebyl v roce 2004 vpuštěn na území USA, kde měl přednášet na univerzitě v Notre Dame du Lac.

Společenský tlak

Nevítaná pozornost, vniknutí státních orgánů do každodenního života, pochybné metody usvědčování z „potenciálního terorismu“ a následné tvrdé tresty jsou dle Kundnaniho hlavními spouštěči radikalizace. Zvýšená pozornost je přitom zaměřena na běžné muslimy, jejichž místa setkání jsou sledována, aby byly včas zachyceny varovné signály. A právě kritika zahraniční politiky USA mezi signály možné radikalizace patří.

Muslimové se ocitají pod společenským tlakem, aby aktivně a hlasitě podporovali demokratické a liberální hodnoty, jsou-li vztahovány na nemuslimy, a aby mlčeli, jsou-li nedemokratické metody aplikovány na ně

Muslimové se tím ocitají pod společenským tlakem, aby aktivně a hlasitě podporovali demokratické a liberální hodnoty, jsou-li vztahovány na nemuslimy, a aby mlčeli, jsou-li nedemokratické metody aplikovány na ně. Dle Kundnaniho je jedinou prevencí proti teroristických činům otevřená a sebevědomá muslimská komunita, neboť jen ta bude schopná se sama vypořádat s radikalizujícími se mladými muži.

Jenže pro komunitu, která by mohla svobodně vyjadřovat své názory, není prostor v době, v níž mají muslimové dobré důvody, aby své názory na určitá témata ve veřejném prostoru nevyslovovali. Západní svět tím ztrácí nesmírně cenný prostor, v němž by se třeba bostonský atentátník Džochar Carnajev setkal s kritikou svých názorů od lidí, které respektuje.

Obhajoba liberálních hodnot

Kundnani je přesvědčen, že k radikalizaci nevede ani domnělá nesnášenlivost islámu s demokracií, ani druhá generace muslimů revoltující proti svým rodičům. Islámský extremismus je plodem nezralé společnosti, která je ochotná tváří v tvář muslimům rezignovat na své základní hodnoty.

Paradoxní je, že mnozí obránci Západu a kritici islámu vyzývají, že nyní je třeba hájit západní hodnoty, přičemž opomíjejí, že tyto domnělé obrany západního světa často právě na tyto hodnoty rezignují. Kundnani usiluje o výklad radikalizace, který by se nevyznačoval slabinami dvou mediálně nejvděčnějších přístupů. Ani „kulturní“, ani „reformistické“ pojetí totiž neodpovídá na otázku, kterou si stanovily zodpovědět: Proč se mladí muslimové radikalizují?

Je lhostejné, zda se nám to líbí, nebo nelíbí, ale liberální hodnoty obhájíme buď společnými silami, nebo je společně odmítneme

Problém Kundnaniho je, že ani on sám nenaplňuje své zadání. Pokud by měla být nenávist k americké zahraniční politice dostatečným důvodem k radikalizaci, počet radikálních muslimů by měl být výrazně vyšší, protože nesouhlas s válkou proti terorismu vyjadřují muslimské komunity na Západě a v některých muslimských zemích kritizuje americkou zahraniční politiku až 90 procent obyvatel.

Kundnaniho knihu je proto třeba číst podobně kriticky jako obě pojetí radikalizace. Navzdory tomu v ní zaznívá platný a v některých částech přesvědčivý hlas: jedinou nadějí ve válce s terorismem je sebevědomá muslimská komunita, která se stane západním spojencem. Je lhostejné, zda se nám to líbí, nebo nelíbí, ale liberální hodnoty obhájíme buď společnými silami, nebo je společně odmítneme.

The Muslims Are Coming! Islamophobia, Extremism and the Domestic War on Terror

Muslimové jsou tady! Islamofobie, extremismus a vnitrostátní válka s terorismem

AUTOR: Arun Kundnani

VYDAL: Verso 2014

ROZSAH: 256 stran

Guantánamo Diary

Deník z Guantánama

AUTOR: Mohamedou Ould Slahi, (red.) Larry Siems

VYDAL: Little, Brown and Company 2015

ROZSAH: 432 stran

Mohamedou Ould Slahi, Guantánamo Diary