Nad tradičními příběhy o učiteli a žákovi se zřejmě smráká

Chce-li si někdo přečíst moderní román, jenž pojednává o otázkách výrazně se dotýkajících současného života, neudělá chybu, když sáhne po více než sto let starém románu Kokoro japonského spisovatele Sósekiho Nacumeho.

Tokio, hlavní město Japonska. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tokio, hlavní město Japonska. | foto: Shutterstock
Tokio, hlavní město Japonska.

Není ani třeba internetu, aby svět byl propojený, aby vzdálené bylo blízké. Někdy stačí román. Kupříkladu nad stránkami románu Kokoro Sósekiho Nacumeho (1867–1916) si člověk uvědomí, jak blízko mu je příběh z dalekého Japonska, jenž vyšel poprvé v roce 1914. Takže je blízko to, co je vzdálené nejen geograficky, ale i časově. Kokoro je dokonce po „odeonsku“ vybaveno doslovem, v němž Igor Cima osvětluje tehdejší dobu – konec éry Meidži – a též kontext celého Nacumeho díla. Je to velmi přínosné.

I když zároveň na toho, kdo si přečte doslov dřív než román, může padnout síť obav, jestli něčemu natolik svéráznému a vzdálenému bude rozumět. Při čtení románu má ale dojem opačný – že příběhu a jeho postavám rozumí velice dobře, že žádné dobové ani krajové odlišnosti ničemu nebrání.

Tady už se dotýkáme toho, že Kokoro – titul zůstal nepřeložen, neboť znamená jak srdce, tak mysl, duch či cítění – je skrz na skrz moderní, nabízí natolik záviděníhodnou průzračnost, že se za ní snad musí skrývat čertovský trik. Navíc 56 kapitol působí, jako by je nožem odsekával zkušený pekař na noční šichtě, jak jsou téměř stejně dlouhé. Což asi souvisí s tím, že román vycházel nejprve na pokračování v novinách.

Urputná odtažitost

Odtažitý profesor Kokoro nabízí několik tradičních moderních příběhů. Za prvé, odchod syna na studia do metropole, v tomto případě do Tokia. Mladík se ocitá ve velkoměstském, intelektuálním prostředí, dostává se tedy mnohem dál než jeho rodiče, kteří za celý život nevystrčili ze svého domu nos. Je rovněž osvobozený od věčných rodičovských korekcí. Na druhou stranu je ale najednou na všechno sám a v cizím prostředí. Nikdo za ním nestojí, nikdo mu nepomůže. Funguje pouze to, že když si napíše o peníze, rodiče mu je pošlou.

Takový krok pro mnohé lačné studia, tedy odchod z domova, je v dnešním světě běžný, neboť nutný. Je však dvojznačný, neboť jde o to, jaký dotyčný člověk je – jestli bude žít přítomností, novým prostředím, nebo se bude stále upínat k minulosti, a tím si stýskat po rodinném kruhu, který je nucen postrádat výměnou za studium a titul. Navíc to vede k tomu, že ani v jednom prostředí už nikdy není plně doma, proto neustále pendluje mezi dvěma body jako lanovka na Petřín.

Profesor z Nacumeho románu Kokoro se ke studentovi chová odtažitě. Není to necitlivá přezíravost, ale pouze urputná odtažitost – profesor se o ni snaží ze všech sil. Chová se nepřirozeně, protože už si nechce zadat, nechce citově investovat, nechce se před nikým otevřít.

Vypravěč se jednou v létě u moře při koupání seznámí s profesorem – nejde o obdobu ve stejné době vzniklé novely německého prozaika Thomase Manna (1875–1955) Smrt v Benátkách, žádná japonská varianta Gustava Aschenbacha a Tadzia, nic takového. Profesor z Nacumeho románu se ke studentovi chová odtažitě. Není to necitlivá přezíravost, ale pouze urputná odtažitost – profesor se o ni snaží ze všech sil. Chová se nepřirozeně, protože už si nechce zadat, nechce citově investovat, nechce se před nikým otevřít.

Známe to kupříkladu i z českého literárního prostředí – mnozí bardi sedávají v hospodách či kavárnách sami, případně obklopeni mladšími obdivovateli, ale málokdy vidíme zasloužilé autory u jednoho stolu. Nejde přitom ani tak o to, že by byli lační obdivování kandidátů literatury, či z nich dokonce chtěli sát mladickou energii, ale spíš o to, že se kdysi mezi těmito lidmi, kteří také bývali mladí, cosi přihodilo, cosi se řeklo, jakési stéblo bylo přeloženo přes cestu, a zůstalo plno šrámů či jizev.

Ty jsou sice z dnešního pohledu směšné, bezvýznamné, navzdory tomu by bylo třeba se k nim nejdřív vracet, kdyby se chtělo v těchto vztazích znovu navázat. A do toho se nikomu nechce, neboť mluvit o něčem natolik směšném by znamenalo, že i ti, kteří o tom budou mluvit, budou směšní. Proto raději dál zůstávají u osamělého mlčení… Ostatně zmíněné věty o profesorově urputné odtažitosti by někomu mohly pasovat i na počínání Milana Kundery.

Potřeba otce-průvodce

Vypravěč románu Kokoro si nicméně neúnavností a pokorou přece jen získává sympatie staršího muže, byť pořád značně distancované, neboť je jasné, že profesor cosi podstatného ze svého života zakrývá, něco v jeho příběhu totiž chybí. Otázkou též je, zda si student profesora našel jako náhradního tokijského otce, nebo zda je to teprve ten pravý otec-učitel života. Sám se touto otázkou dlouze zaobírá, když se ve druhém díle románu vrací domů, aby byl k ruce nemocnému otci, jenž nakonec umírá.

Připomeňme, že vztahu učitele a žáka či otce a syna, obecně střetu dvou generací, se věnoval později v japonském prostředí namátkou Hlas horynositele Nobelovy ceny Jasunariho Kawabaty (1899–1972) nebo Malíř pomíjivého světa nyní již rovněž nositele Nobelovy ceny Kazua Ishigura. Je ale tato potřeba mít svého otce-průvodce, jenž nás pevně uchopí za ruku a provede nebezpečným územím, když to bude nutné, když o to budeme stát, přirozená? Nebo jde o snahu si ulevit, nechat to na někom jiném?

Je potřeba mít svého otce-průvodce, jenž nás pevně uchopí za ruku a provede nebezpečným územím, když to bude nutné, když o to budeme stát, přirozená? Nebo jde o snahu si ulevit, nechat to na někom jiném? Tak to působí, když za pomyslného otce dosadíme některého z autoritativních politiků, kteří mají sklon omezovat demokracii ve svůj prospěch a kteří to vyřeší za unavené nutností věčně se rozhodovat či za neschopné se neustále nějak rozhodovat.

Tak to působí, když za pomyslného otce dosadíme některého z autoritativních politiků, kteří mají sklon omezovat demokracii ve svůj prospěch a kteří to vyřeší za unavené nutností věčně se rozhodovat či za neschopné se neustále nějak rozhodovat. Vedle toho si musíme připomenout, že v současnosti se situace prudce změnila také tím, že prim hrají technologie, nikoliv poznání či zkušenosti. Proto se více ptají senioři či rodiče potomků, proto se dorost mnohem víc s povýšenou shovívavostí posmívá starším členům rodiny.

A to jak v případě, že děti (pra)rodičům musejí vysvětlovat, jak zacházet s novým mobilem či laptopem, tak v případě, kdy se (pra)rodiče zapomenou a začnou je poučovat například o tom, jak to bylo za komunistů… Z toho vyplývá, že se možná nad tradičními příběhy o učiteli a žákovi smráká. Stejně jako před sto lety patrně skončila historie dalšího tradičního příběhu o pánovi a sluhovi – za všechny Cervantesův (1547–1616) Don Quijote či Jakub fatalista Denise Diderota (1713–1784). Přičemž tečku neudělal nikdo jiný než Haškův (1883–1923) Švejk.

Jelikož však žádná česká šlechta neexistovala, je příznačně hlavní hrdina Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války sluhou bez pána, respektive sluhou, který pány často ztrácí a mění, proto jsou méně podstatní než on sám. Později se reálná situace v české kotlině ještě posunula – máme sice Pražský hrad, ale na něm většinou sedí jen něčí sluha. Jak zní vtip: Víte, proč Rusko a Čína zakázaly, aby Donutil dál hrál Sluhu dvou pánů v Národním divadle? Protože chtěly, aby ho hrál Zeman na Hradě…

Dopis na rozloučenou

Vedle tedy dnes již možná archaického příběhu o učiteli a žákovi obsahuje moderní román Kokoro ještě jednu historickou záležitost. Celá závěrečná část – 140 stran – je koncipována jako profesorův dopis na rozloučenou. Víme, že román v dopisech – za všechny Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose (1741–1803) – býval oblíbeným žánrem, ale dnes je passé. Kapitoly tvořící objemný dopis jsou navzdory tomu strhující. A jen podtrhují to, co bylo o profesorovi řečeno.

Neumí či nechce být viděn při jakémkoliv větším citovém pohnutí, i proto volí distancovaný způsob vyjádření, kdy může být upřímný a nemusí být přerušován, nemusí čelit doplňujícím dotazům. Je pánem situace. Profesor vypráví o svém životě. Vysvítá, že měli se studentem podobnou cestu, jde vlastně o „portrét profesora ve studentských letech“. Rovněž odešel na studia do Tokia. Rovněž mu zemřel otec, dokonce oba rodiče. Brzy však s pendlováním mezi původním a novým domovem přestal.

Vedle dnes již možná archaického příběhu o učiteli a žákovi obsahuje moderní román Kokoro ještě jednu historickou záležitost. Celá závěrečná část – 140 stran – je koncipována jako profesorův dopis na rozloučenou.

Dveře rodného domu ostře zabouchl poté, co zjistil, že ho rodina – mazaný strýc, jenž ho navíc chtěl oženit se sestřenicí – podvedl, snažil se ho okrást o dědictví. Proto po soudním vyrovnání mladý profesor na rodný kraj a rodinu zanevřel. Tak je vysvětleno to, co studentovi vrtalo hlavou: proč profesor nemusel nic dělat. Měl prostředky z minulosti, z dědictví. Potom je tu ještě jiná otázka, i když zní podobně: proč profesor nic nedělal?

Dopis obšírně objasňuje, proč profesor chodil každý měsíc na hrob svého přítele, který spáchal sebevraždu. Šlo o jeho spolužáka, jemuž pomohl, dokonce i finančně a s ubytováním, když se ocitl v problémech. Rodina ho totiž zavrhla, protože tajně studoval jiný obor, a on dlouho hřešil na to, že se to doma nedozví. Později se oba studenti dostali do milostného trojúhelníku s dcerou jejich bytné a patový stav byl vyřešen až tragickým činem.

Profesor získal milovanou ženu, ale od té doby jako by byl jinak nehybný, neschopný čehokoliv. Jako by byl také mrtvý. Jako by byl navěky připoután k mrtvému tělu svého přítele, jež musel všude vláčet s sebou, a proto se stáhl do ústraní. A tento vleklý stav, tato letitá nečinnost pak nemá jiné vyústění než následování přítelova činu.

Vyprávění o nás

V profesorově příběhu vidíme prudkou srážku naivního, čestného hocha s životní realitou. Výsledkem je hořké zklamání, zanevření na celý svět. Přičemž z toho důvodu, že byl nucen v tom špatném kuse účinkovat, jej nenávidí o to víc. Proto přestane mít rád i sebe, neboť ví, že to už nejde z jeho životního účtu smazat, nejde začít znovu. Jedinou možností je zpackané angažmá v divadle Svět ukončit. Navíc cítí, že jeho epocha se uzavírá a otvírá se cosi nového, čemu příliš nerozumí.

Z pohledu studenta lze vyznění románu Kokoro vnímat mnohoznačněji. V jednu chvíli přišel o otce i o učitele. Je to smrtící? Nebo naopak zdravé? Bude se totiž muset postavit na vlastní nohy… Stejně mnohoznačně může působit to, co si student přečetl v profesorově dopise. Ví díky němu víc, než dosud stačil poznat. Neví to však právě proto příliš brzy? Je s tímto povědomím kompatibilní? Unese poznání, že nic se nedá napravit, že pokud člověk žije, musí chybovat?

Romány jsou dnes pouze módní, nikoliv moderní. Proto musíme sahat pro moderní literaturu hluboko do minulosti. Díky tomu ovšem můžeme nahlédnout, že sto let starý román vypráví vlastně o nás. Že jiná kultura a jiná epocha automaticky neznamenají míjení.

Viděl přece, jak se profesor snažil ze všech sil držet od okolního světa na distanc, nedělat chyby, nezasahovat do života druhým – a jak to bylo těžké, ba nemožné, ale v první řadě nelidské. Tady vidíme modernost Kokora jako na podnose. Tolik znepokojujících otázek a podnětů týkajících se našich současných životů v natolik poklidně vyprávěném románu, který byl napsán před více než sto lety na druhém konci světa… Což není mimochodem dobrá vizitka pro současná díla.

Jako by se tím potvrzovala nepřímá úměrnost – čím se nám žije lépe, tím hůř pro umění. Dnes vládnou romány vracející se do 20. století, aby tam byly vytěženy atraktivní příběhy plné hrůz. A především abychom se skrze ně ukonejšili – již tak až příliš zapadlí do pohodlných křesílek –, že to strašné už se událo, že my už se toho bát nemusíme. Tyto romány jsou však pouze módní, nikoliv moderní.

Proto musíme sahat pro moderní literaturu hluboko do minulosti. Díky tomu ovšem můžeme nahlédnout, že sto let starý román vypráví vlastně o nás. Že jiná kultura a jiná epocha automaticky neznamenají míjení. Protože potom by muselo analogicky platit, že stejná kultura a stejná epocha automaticky znamenají souznění.

Sóseki Nacume, Kokoro

Kokoro

こころ, 1914

AUTOR: Sóseki Nacume

VYDAL: Vyšehrad 2020

ROZSAH: 336 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.