Nacista Adolf Eichmann nepředstavoval banalitu zla

Historička Bettina Stangnethová ukazuje Eichmanna v protikladu k filozofce Hannah Arendtové. Vnucuje se však, nakolik může být neschopnost myslet za sebe zdrojem zla, jako byl holocaust. Zlo z poslušnosti může být banální, ale nezdá se, že by zlo hlavních nacistů postrádalo hloubku.

Bettina Stangnethová, Eichmann vor Jerusalem: Das unbehelligte Leben eines Massenmörders foto: Česká pozice

Bettina Stangnethová, Eichmann vor Jerusalem: Das unbehelligte Leben eines...

V průběhu druhé světové války se honosil přezdívkami Caligula, židovský car, gestapácký kat či technik židovského vyvražďování. Jeho kolegové mu říkali „Eichie“ a vzpomínají na jeho přátelskou povahu. Do Argentiny uprchl pod jménem Ricardo Klement, ale ve skutečnosti se jmenoval Adolf Eichmann. V roce 1961 byl shledán vinným z nejvážnějších nacistických zločinů.

Za druhé světové války sice nikdo nepochyboval o Eichmannově fanatické nenávisti k Židům, ale do dějin vstoupil jako prostoduchý byrokrat, který plnil příkazy svých nadřízených, ač nebyl o jejich nacistické ideologii příliš přesvědčen. Jak lze tyto dvě charakteristiky jednoho a téhož člověka sloučit?

Prostoduchý byrokrat

Tato otázka vyvolává zájem nejen historiků, ale i filozofů, nebo alespoň těch, kteří se zabývají filozofkou Hannah Arendtovou (1906–1975). Právě ta se totiž zasloužila, že se vžila představa o Eichmannovi jako o poslušném byrokratovi, což popsala ve své slavné knize Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla z roku 1963 (česky 1995). Stejně jako téměř zlidověl výraz „banalita zla“, se stala populární i představa, která však jen vzdáleně souvisí s knihou Arendtové – o malém Eichmannovi v každém.

Kritikům poměrně dlouho odolával Eichmann jako prostoduchý byrokrat, kterému se dělá nevolno při pohledu na mrtvé tělo

V uplynulých desetiletích žádná jiná kniha nevyvolala srovnatelné emoce či možná intelektuální hysterii. Rusko-britský filozof židovského původu Isaiah Berlin (1909–1997) v této souvislosti dokonce hovoří o občanské válce intelektuálů. Nejen chybný předsudek, že Arendtová zlehčuje holocaust, rozhořčil – také její pojednání o spoluúčasti židovských rad na deportaci „svých“ Židů do koncentračních táborů. Tvrdě kritizovaný byl i ironický tón, bagatelizace odporu a historické nepřesnosti Arendtové.

Kritikům však poměrně dlouho odolával Eichmann jako prostoduchý byrokrat, kterému se dělá nevolno při pohledu na mrtvé tělo. To je pozoruhodné, uvážíme-li, že žádný jiný nacista neodkázal historikům stejně bohatý archiv vlastních textů, v nichž otevřeně vysvětluje své pohnutky.

Obrat veřejného mínění

Důvod pro takový rozsáhlý archiv je třeba vidět v tom, že Eichmann nejen fanaticky nenáviděl Židy, ale měl i vášeň pro psaní. Navíc byl celá padesátá léta 20. století přesvědčen, že je třeba světovou veřejnost seznámit s židovským nebezpečím. Eichmann totiž nikdy nepřestal doufat v obrat veřejného mínění – lidé jednou pochopí, že nemohl jednat jinak, rehabilitují ho a stane se budovatelem nového Německa.

Eichmann nikdy nepřestal doufat v obrat veřejného mínění – lidé jednou pochopí, že nemohl jednat jinak, rehabilitují ho a stane se budovatelem nového Německa

Právě s tímto záměrem napsal Eichmann v roce 1956 otevřený dopis tehdejšímu německému kancléři Konradu Adenauerovi (1876–1967). Oznamoval mu v něm, že je připraven postavit se před německý soud, neboť si přeje, aby se především mladí lidé dozvěděli, co se „skutečně“ stalo. Navíc se dle Eichmanna musí konečně skoncovat s židovskou poválečnou propagandou, která slouží jedinému cíli – zajištění území na Blízkém východě.

Z nových historických poznatků se zdá, že je teze o „banálním Eichmannovi“ naprosto neudržitelná. Takto přistoupil k Eichmannovi i jeden z nejuznávanějších anglických odborníků na holocaust David Cesarini ve své knize Eichmann. Jeho život a zločiny (česky 2008). Nejenže v ní popisuje Eichmanna jako zcela přesvědčeného nacistu, ale tvrdě účtuje i s Arendtovou, jejíž knihu odsuzuje jako mýtus, který byl sepsán nikoliv kvůli zájmu o skutečnost, ale o filozofickou tezi.

Závažný omyl

Omyl Arendtové se zdá závažný i proto, že svou knihou předurčila, jak se po ní nahlíželo na totalitní režimy a na nový typ zločince. Svým pojetím Eichmanna coby „banality zla“ však nechtěla snižovat vážnost či nezměrnost nacistického zločinu. Výraz měl postihnout, že člověk v moderních společnostech nemusí být příliš zlý, aby dokázal páchat zločiny enormních rozměrů. Postačující podmínkou je neschopnost vcítit se do druhého.

Omyl Arendtové se zdá závažný i proto, že svou knihou předurčila, jak se po ní nahlíželo na totalitní režimy a na nový typ zločince

Přitom schopnost přijmout hledisko druhého považuje Arendtová za základ myšlení – spočívá totiž v odhlédnutí od sebe samých. V tomto odvratu pak získáváme obecnější perspektivu. Právě v tomto smyslu byl Eichmann v pojetí Arendtové hloupý – nebyl schopný podívat se na své činy s odstupem. Tato neschopnost tvořila základ jeho zla, které nepramenilo ze „zlého srdce“, ale z neschopnosti myslet. Je třeba tuto tezi o povaze zla opustit, ukázalo-li se, že je Eichmann nevhodným příkladem?

Německá historička a filozofka Bettina Stangnethová si ve své knize Eichmann vor Jerusalem: Das unbehelligte Leben eines Massenmörders (Eichmann před Jeruzalémem. Klidný život masového vraha) položila právě tuto otázku. Sleduje Eichmannův život ve „víru smrti“ během druhé světové války, doprovází ho na drůbeží farmu do severního Německa, kde se schovával po konci války a především dokumentuje jeho myšlenkový vývoj v Argentině. A ukazuje Eichmanna v naprostém protikladu k pojetí Arendtové.

Mimořádná inteligence a iniciativa

Nejen z dobových dokumentů, svědectví, ale i z rozsáhlých Eichmannových vlastních písemností nemůže být dle Stangnethové pochyb, že byl mimořádně inteligentní a iniciativní nacista, který ve své době ztělesňoval nacistickou politiku – pracoval totiž bezprostředně v „terénu“.

Podle Stangnethové byl Eichmann mimořádně inteligentní a iniciativní nacista, který ve své době ztělesňoval nacistickou politiku – pracoval totiž bezprostředně v „terénu“

Byl to právě Eichmann, s nímž přišli představitelé židovských obcí i samotní Židé nejčastěji do styku, a proto se pro mnohé stal symbolem nenávisti. Svou „pečlivostí“ i pověstnou hyperaktivitou však neproslul jen mezi Židy. Jeho věhlas se šířil za hranice území, která nacisté okupovali.

Máloco dělalo Eichmannovi stejnou radost jako mezinárodní zájem. Již koncem třicátých let si proto založil archiv svých „mediálních vystoupení“. Obzvlášť velké zadostiučinění pociťoval, když se o něm zahraniční média zmiňovala jako o „krvelačném psovi“ či o „gestapáckém katovi“. S potěšením si přečetl svůj detailní portrét v londýnském tisku poté, co se přestěhoval do Prahy.

Tehdy se s celou rodinou nastěhoval do někdejšího bytu pražského německy píšícího novináře židovského původu Egona Erwina Kische (1885–1948). Praha se totiž stala dalším místem, z něhož měl nyní již uznávaný expert na „evakuaci“ dohlížet na vysidlování Židů z Protektorátu Čechy a Moravy.

Nezveřejněná kniha

Eichmannovi současníci ho nepovažovali za bezmyšlenkovitého vykonavatele rozkazů. Kreativně zacházel s vlastní minulostí, takže si vybájil životopis, dle kterého se údajně narodil a vyrůstal nedaleko Tel Avivu. Díky tomu měl jedinečný vhled do nepřítelovy „nátury“ a naučil se hebrejsky i jidiš.

Mezi nacistickými kolegy si Eichmann získal velký respekt vynalézavostí a přesvědčeností o nezbytnosti očisty německého národa. A byl to právě on, kdo přišel s nápadem, že by Židé mohli být v průběhu dvou let vysídleni na Madagaskar, přičemž tento plán se mu nepodařilo provést. Každým dnem se totiž stávalo zjevným, že taková deportace milionů Židů je neproveditelná. Na řadu se proto dostala jiná taktika – namísto nucené „evakuace“ genocida.

Eichmann doufal, že se kniha stane bestsellerem, ale nacistické úřady zabránily jejímu zveřejnění – příliš otevřeně totiž pojednávala o něčem, co mělo zůstat skryté

Tento posun Eichmanna zpočátku vůbec netěšil. Brzy však uznal, že o řešení rozhodli dle jeho slov „hlavy pomazané“. Proto se úspěšně rekvalifikoval z „experta na evakuaci“ na „experta na vyvražďování“, přičemž je ve srovnání s ostatními nacisty příliš horlivý. Jako velký ctitel psaného slova v roce 1942 napsal svou první knihu, v níž se věnoval technikám deportace a která obsahuje detailní údaje o deportovaných.

Eichmann doufal, že se kniha stane bestsellerem, ale nacistické úřady zabránily jejímu zveřejnění – příliš otevřeně totiž pojednávala o něčem, co mělo zůstat skryté. Oficiálně se totiž mělo na nacistickou politiku nahlížet jako na nucenou evakuaci, jenže zveřejněná čísla deportovaných by mohla vyvolávat „nepatřičné“ otázky, kde nyní pobývají.

Nesplněná naděje

Eichmannův příspěvek k teorii nucené „evakuace“ sice nebyl zveřejněn, ale místo toho se vyznamenal prakticky. V roce 1944 uskutečnil v Maďarsku jednu z nejefektivnějších a nejbrutálnějších deportací Židů do koncentračních táborů. Právě v té době se začínají Eichmanna, který se zcela utrhl „z nacistického řetězu“, obávat sami nacisté.

Konec války prožil Eichmann v Berlíně a doufal, že zemře jako hrdina v boji s nepřítelem. Tato naděje se mu však nesplnila.

Eichmann propadl sexuálnímu chtíči, alkoholu a brutalitě a je známo, že se označil za „barevného psa“. Nacisté věděli, že kdyby se na Německem ovládané území dostali nepřátelé, byl by Eichmann prvním na řadě, a proto se „Eichiemu“ začali vyhýbat. Konec války prožil Eichmann v Berlíně a doufal, že zemře jako hrdina v boji s nepřítelem. Tato naděje se mu však nesplnila.

Vyvázl živý a několik let se skrýval v severním Německu na drůbeží farmě, která však hyperaktivního Eichmanna nenaplňovala. Proto v roce 1950 utekl do Argentiny, kde ho přivítala početná skupina nacistů, kteří si zde vybudovali vlastní svět s nacistickým nakladatelstvím, lékaři i úředníky opatřujícími potřebné doklady. V roce 1952 ho do Buenos Aires následovala i jeho žena Vera a jejich tři synové. Tři roky poté se manželům Eichmannovým narodil čtvrtý a poslední syn Ricardo.

Neuskutečněný plán

Eichmannovi žili v Argentině skromně, ale nouzí netrpěli. Eichmann navíc ve společnosti Josefa Mengeleho a dalších nacistů požíval velké úcty a plánoval velkolepý návrat. O tom, že nacistická myšlenka není ztracená, se pak dozvídáme nejen z jeho textů. Zřetelně totiž zaznívá i v rozhovoru s nizozemským nacistou Willemem Sassenem, který Eichmanna zpovídal několik let. Opakovaně se v něm vyznává z víry v nacistickou „myšlenku“ a sní o nové nacistické říši.

Eichmannův plán zhatila 11. května 1960 izraelská tajná služba, jež ho unesla ze San Fernanda nedaleko Buenos Aires

V té době Eichmann dokonce uvažoval o návratu do Německa, kde chtěl předstoupit před německé soudy. V lepším případě by byl rehabilitován, v nejhorším odsouzen, jak tehdy bylo v Německu zvykem, maximálně na několik let vězení. Tento jeho plán však zhatila 11. května 1960 izraelská tajná služba, jež ho unesla ze San Fernanda nedaleko Buenos Aires.

Následně byl převezen do Jeruzaléma, kde stanul před soudem, který ho uznal vinným a 31. května 1962 byl popraven. Naprostou nesoudnost nacistů stvrzuje Mengelův komentář k Eichmannově popravě: srovnatelná událost se prý odehrála před dvěma tisíci lety, kdy Židé popravili svého spasitele.

Kde se objevuje zlo

Po přečtení Stangnethové knihy nezbývá než odmítnout portrét nacisty, jak jej představila Arendtová ve svém díle o Eichmannovi. Stěžejní otázkou však je, nakolik je otřesena teze o „banalitě zla“. Dle Stangnethové se Arendtová sice zmýlila v příkladu, na němž svou tezi o podstatě zla ukázala, ale ta tím není nevěrohodná.

Zlo se objevuje tam, kde jsme nejslabší, nejméně duchovně přítomní, a kde v sobě necháváme promluvit předsudky či přání a rozkazy druhých

Eichmann sice nebyl banalitou zla, kterou mu Arendtová přisuzovala, navzdory tomu pojmenovala jistou podstatu zla. Je jako houba, která se šíří na povrchu – nemá žádné kořeny, neboť do hloubky směřuje pouze myšlení. Zlo se objevuje tam, kde jsme nejslabší, nejméně duchovně přítomní, a kde v sobě necháváme promluvit předsudky či přání a rozkazy druhých.

Proto je groteskní, dovolává-li se Eichmann Kantovy filozofie. Arendtová namítá, že Eichmannovo nepochopení německého filozofa Immanuela Kanta (1724–1804) je úzce spojené s jeho hloupostí a v dopise německému historikovi a novináři Joachimu Festovi (1926–2006) napsala: „Právo plnit příkazy nemá dle Kanta vůbec nikdo.“

Zásadní otázka

Navzdory omylu, kterého se Arendtová dopustila v hodnocení Eichmannovy osobnosti, se nepřestává vnucovat otázka, nakolik může být neschopnost myslet za sebe zdrojem zla takových rozměrů, jako byl holocaust. Při plnění povinnosti sice lze spáchat zločiny, ale zásadní otázkou je, byli-li by tito „pouze“ poslušní Němci schopní rozpoutat nacistický „tanec smrti“ z vlastní vůle, či spíše „nevůle“.

Zásadní otázkou je, byli-li by tito „pouze“ poslušní Němci schopní rozpoutat nacistický „tanec smrti“ z vlastní vůle, či spíše „nevůle“

Zlo vyplývající z poslušnosti sice může být banální, ale nezdá se, že by zlo hlavních nacistů postrádalo hloubku. Jeho živnou půdou totiž nebyla slabost, ale naopak silná vůle, ješitnost a ctižádost. Žádná z těchto vlastností není sama o sobě patologická, ale ve zločineckém režimu se tyto příliš lidské a neďábelské vlastnosti mohou stát katalyzátorem nezměrného zla. Neznamená to, že by neexistovalo „zlo slabosti“, ale existuje i „zlo síly“, které je stejně lidské jako zlo banální.

Pak je otázkou, není-li toto nebanální „zlo hloubky“ závažnější. Ať už na ni odpovíme jakkoliv, tato samotná otázka svědčí o tom, že kniha Arendtové nebyla „překonaná“. Arendtová více než 50 let po zveřejnění své knihy vyvolává otázky, které je třeba si klást a vyjasňovat, i pokud bude každá nová odpověď podnětem k dalším znejišťujícím otázkám.

Eichmann vor Jerusalem: Das unbehelligte Leben eines Massenmörders

Eichmann před Jeruzalémem. Klidný život masového vraha

AUTOR: Bettina Stangnethová

VYDAL: Arche Verlag 2011

ROZSAH: 600 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 14.11.2014 11:18 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.