Moderní společnost podlehla bohyni Krizi

Hlavní teze knihy německého filozofa Petera Sloterdijka Musíš změnit svůj život zní, že náboženství neexistuje, jsou jen náboženská cvičení.

foto: Česká pozice

Německému filozofovi Peteru Sloterdijkovi se dostalo mezinárodního uznání po vydání knihy Kritika cynického rozumu v roce 1987. Patří mezi nejprodávanější filozofická díla 20. století a vědci z různých odvětví díky ní začali diskutovat o filozofii. Sloterdijkova nová kniha Du mußt dein Leben ändern. Über Anthropotechnik (Musíš změnit svůj život. O antropologických cvičeních) se také setkala s velkou společenskou odezvou. Začíná parafrází Komunistického manifestu: „Západní svět obchází strašidlo náboženství.“

Člověk a posvátné

Sloterdijkova hlavní teze však zní, že náboženství neexistuje. Existují jen náboženská cvičení. Sloterdijk nepopírá ani nezpochybňuje existenci Boha. Zajímá ho výhradně vztah člověka k posvátnému. Pojem náboženství se z tohoto hlediska stal v moderní společnosti nefunkční a nesamozřejmý. Dle něho vznikl tento pojem na Západě a Indy a Číňany s ním seznámili až západní religionisté. A nenajde se ani v hebrejštině, ani ve starořečtině.

Sloterdijk neútočí na víru v posvátné. Naopak tvrdí, že člověk nemůže jinak než se vztahovat k tomu, co ho přesahuje. Jeho základní vlastností totiž je neustále se překonávat. A tuto touhu po vlastním překonávání dlouho směřoval k Bohu. Dospěla-li moderní doba k přesvědčení, že Bůh je mrtvý, neznamená to, že člověk se ztrátou Boha přišel i o to, co je mu nejvlastnější. Naopak se ukázalo, že ho značně ovlivňuje původní směřování k zásvětí.

Tři představy

Sloterdijkově knize dominují tři představy. První vychází z biblického příběhu o Jákobově snu v Bételu. Jákobovi se zdá, že na zemi stojí žebřík, jehož vrchol sahá až do nebes, a vystupují a sestupují po něm poslové Boží. Nad ním je Hospodin, který Jákobovi zaslibuje zem a zaručuje se mu, že ho bude podporovat.

Člověk nemůže jinak než se vztahovat k tomu, co ho přesahuje

Druhá představa je odvozená z knihy Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra. Jákobův žebřík spojující nebe a zem ve slavné scéně nahrazuje lano napnuté vysoko nad lidmi, na němž předvádí své kousky akrobat. Zapotácí se však, spadne a u Zarathustrových nohou umírá.

Třetí představa má původ v poznámce Franze Kafky: „Pravá cesta vede po laně, které není napnuté vysoko, ale těsně nad zemí. Na první pohled by se mohlo zdát, že o ně máme spíš zakopnout než po něm chodit.“

Jaký smysl přisuzuje Sloterdijk těmto tezím? Dle něho ukazují postupné oslabování vztahu s boží skutečností. Jákob viděl boží posly a slyšel boží hlas. Nietzscheho akrobat ještě doufá, že dosáhne výšin, napne-li nad diváky lano. Kafka ví, že se výšin nedosahuje šplháním vzhůru. Natažené lano je v horším případě překážkou, v lepším obtížně rozpoznatelnou výzvou. Každopádně není třeba se obávat závratě z metafyzického poznání.

Cesta přes akrobacii

Sloterdijk však především zdůrazňuje, že Nietzsche i Kafka vědí, že lano se ztrátou Boha nemizí. Člověk zůstává člověkem, jen pokud se chce přesáhnout. Pojmout smrt Boha jako záminku pro setrvání při zemi pro Nietzscheho znamená vzdát se lidskosti. Proto mu značně záleží na tom, aby se zachovalo místo, jež uvolnil Bůh. V době, kdy nás Bůh nepovolává k sobě, je smysl pro vertikální směřování důležitější než v minulosti.

Sloterdijk také upozorňuje, že Nietzsche správně vystihl podstatu náboženství. Ve zmiňované scéně jde o akrobata, který je v kontaktu s mocnější realitou. Nejde však o lano – koneckonců Kafka je napne těsně nad zemí –, ale o akrobatovy nároky na sebe. S mocnější realitou je v kontaktu, protože dokáže do určité míry překonat svou lidskost.

Dle Sloterdijka plní náboženství právě tuto funkci. Činí z člověka bytost, která se snaží překonat prostřednictvím tělesných a duchovních cvičení. Nejpřímější cesta možná překvapivě vede přes akrobacii. Jde totiž o nepřirozený pohyb. Řecké slovo akrobanein znamená kráčet po špičkách či po úzké stezce.

Kultivace sportem

V Kafkově pojetí se lano, původně napnuté jen pro vyvolené, v moderní společnosti dostalo na úroveň dostupnou pro všechny. Od protestantské reformace a nejpozději od osvícenství existuje snaha stáhnout osamocené akrobaty a askety z ústraní, samoty a klášterů. Najít místo pro samotu, na němž by byl člověk v bezpečí před společností, není v moderní době možné.

Člověk se stal zcela společenským tvorem, čímž byl odsouzen k setrvání ve světě. A zesvětštěl i jeho vztah k nadpřirozenému. Tím pozbyla ducha askeze, soubor cvičení, kterými se člověk zlepšuje. Během každodenních cvičení sice člověk nemyslí na Boha, ale touha po vlastním přesahu mu zůstala. Lano se, jak ukazuje Kafka, snížilo a z duchovních výšin bylo přeneseno mezi lidi. Jakkoli však bylo sníženo, hlavní vlastnost každého náboženství či systému duchovních praktik zůstala stejná. A apeluje na člověka, aby změnil svůj život.

Moderní společnost je natolik diferencovaná, že ji nelze oslovit jedním jazykem

Z tohoto hlediska připomíná Sloterdijk význam sportu v moderní společnosti. Jde o nejsnáze dostupný způsob k vlastnímu překonání a zároveň člověku umožňuje rozlišovat dobré a špatné, aniž by potřeboval náboženský jazyk. Rodiče posílají děti do různých sportovních oddílů, aby jim v nich byly vštěpované hodnoty spravedlnosti, poctivosti a vytrvalosti. Sport tím plní funkci, kterou v tradičních společnostech plnilo náboženství. Kultivuje osobnost a činí člověka lidštějším, protože mu umožňuje se překonávat.

Demokratizace askeze

Sport se stal nejdostupnějším, nikoli však nejlepším způsobem kultivace. Po zmizení Boha, který nás k sobě povolával, se zviditelnilo lano. A poté, co jsme je umístili do centra společnosti, se ukazuje banálnost cvičení, jimž jsme schopní s posvátnou úctou propadat.

Dle Sloterdijka jsme si zvykli na tvrzení různých sociologů a společenských vědců, že moderní společnost je natolik diferencovaná, že ji nelze oslovit jedním jazykem. Každý subsystém má vlastní jazyk a rozlišování dobrého a špatného. Tradiční rozlišování dobrého a špatného, které platilo pro všechny, dle všeho zastaralo. To, co je dobré v právu, je špatné v lékařství. Ze stejného důvodu zmizelo z moderních západních společností i posvátné.

Navzdory tomu jsme dle Sloterdijka podlehli bohyni Krizi. V moderní společnosti se dostala na první místo, z něhož provolává rozkazy, se kterými si však subsystémy nevědí rady. Její hlas je pronikavý, a proto nám neustále hučí v uších: Musíš změnit svůj život.

Sloterdijk tvrdí, že má bohyně Krize pravdu. A musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom až před ní budeme stát, nebyli vystaveni výtce, že jsme nebrali její poselství vážně a situaci zlehčovali, a proto nám teď zůstávají jen oči pro pláč.

I v moderní době dle Sloterdijka platí, že kdo hledá člověka, narazí na asketiky. A nepovažuje za tragédii, že se askeze demokratizovala a odborníků na duchovní život žijících v ústraní je poskrovnu. Demokratizace askeze, duchovních a tělesných cvičení, může významně změnit život nejen člověka, ale i společnosti.

Sloterdijk tvrdí, že moderní společnost je do určité míry morálně připravená na změnu. A ta může vést k hodnotnějším cvičením, než byla k vidění v minulých deseti letech. Bohyně západních společností Krize však varuje, že se hraje o mnohem víc, než se nám bůžkové z tělocvičen snažili namluvit.

Du mußt dein Leben ändern. Über Anthropotechnik
(Musíš změnit svůj život. O antropologických cvičeních)
AUTOR: Peter Sloterdijk
VYDAL: Suhrkamp 2009
ROZSAH: 723 stran