Méně známý Adolf Loos

V zahradě Valdštejnské jízdárny v Praze proběhla výstava, která fotografiemi, texty a kresbami přiblížila dílo jednoho z našich nejslavnějších rodáků. Zaměřila se na méně známého Loose navrhujícího plzeňské interiéry na sklonku života na počátku 30. let.

Radan Wagner 17.9.2016
Jedna z ikon Loosova designu - lenoška z bytu na Klatovské třídě 455/12 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jedna z ikon Loosova designu - lenoška z bytu na Klatovské třídě 455/12 | foto: Hedvika Petrželková
Jedna z ikon Loosova designu - lenoška z bytu na Klatovské třídě 455/12

V roce 1908 publikoval architekt Adolf Loos (1870 – 1933) proslulý text Ornament a zločin a v něm se objevila i tato razantní slova: „Ornament je promrhaná pracovní síla a tím promarněné zdraví. Tak tomu bylo vždy. Dnes znamená i vyplýtvaný materiál a obojí znamená vyplýtvaný kapitál. (...) Moderní člověk, člověk s moderními nervy, ornament nepotřebuje, má k němu odpor.“ Jasně formulované a provokativní prohlášení zařadilo tohoto brněnského rodáka k průkopníkům moderní estetiky.

Plzeň se může pyšnit osmi interiéry, z nichž čtyři jsou veřejnosti po nedávné náročné rekonstrukci přístupné. Každý z nich přitom vyzařuje osobitý charakter.

V zahradě Valdštejnské jízdárny v Praze proběhla výstava, která prostřednictvím krásných fotografií, textů a kreseb (reprodukcí původních dokumentů) přiblížila lidem dílo jednoho z našich nejslavnějších rodáků. Pražská Müllerova vila je Loosovým zhmotnělým klenotem. Méně se však už mluví o atraktivních interiérech, které Loos vytvořil na konci svého života v Plzni. Pro zdejší zámožnou židovskou klientelu ve 30. letech navrhl prostorné byty ve zcela moderním pojetí. Plzeň se tak může pyšnit osmi interiéry, z nichž čtyři jsou veřejnosti po nedávné náročné rekonstrukci přístupné. Každý z nich přitom vyzařuje osobitý charakter a příběh, v němž se odrážejí osudy jednotlivců s dějinnými zvraty před druhou světovou válkou, v jejím průběhu, ale i v období komunistické vlády.

Výstava pořádaná u příležitosti dnů Plzně tak využila příležitosti, a nově zpřístupněné Loosovy interiéry představila „na papíře“ nejen Pražanům, ale četným zahraničním návštěvníkům historického města. Z přehlídky vyplynulo, že jen Vídeň se může pochlubit větším počtem dochovaných Loosových realizací.

Revoluční Loos

Revolučnost Loosova pojetí je dnes akceptována a zdůrazňována v každém přehledu dějin světové architektury. Tvoří předěl mezi doznívajícím a již planým historismem a purismem, respektive funkcionalismem. Strohé geometrické tvary a přírodní materiály byly reakcí na povrchní a sentimentální maloměšťáctví a rozkládající se evropský geopolitický systém. Jednalo se o střet dvou epoch. (Ve Vídni představoval více či méně přísný funkcionalismus opozici vůči oficiální reprezentaci, v novém Československu naopak splýval s pokrokovou státností První republiky).

Loos, jenž nejprve působil ve Vídni, demonstroval ničím nezatíženou modernost ve stroze elegantním vybavení Café Museum (1899). Toto dílo si však vysloužilo u nechápavé, ba šokované veřejnosti posměšné označení „Café Nihilismus“.

Loos výrazně přispěl k reformnímu hnutí „kruhu a čtverce“, které se zrodilo ve Velké Británii, a nakonec zakotvilo v Nizozemsku, kde nabývalo paralely s kosmologickým či teosofickým hlásáním společného řádu. Smyslem bylo nalézt ve všech oborech východisko přesahující všechny styly, dílčí zájmy a individuální sklony napříč sociálními třídami. Začalo se prolínat řemeslo s uměním – krása, harmonie a funkčnost v novém celku. Samotný Loos, jenž nejprve působil ve Vídni, demonstroval ničím nezatíženou modernost ve stroze elegantním vybavení Café Museum (1899). Toto dílo si však vysloužilo u nechápavé, ba šokované veřejnosti posměšné označení „Café Nihilismus“. Chyběly zde totiž tak populární secesní křivky a rozmáchlost. Podobný skandál způsobila novostavba obchodního domu pro firmu Goldmann & Salatch na vídeňském Michaelerplatzu. Formální čistota byla uplatněna na velké a exponované budově, a přilákala proto houfy zvědavců. Pro vídeňskou obecní radu to byl zkrátka a dobře „dům-obluda“.

Následovaly veřejné i odborné rozepře a nakonec i architektovy kompromisy. Vyčerpaný bojovník Loos se však nemínil vzdát svých vnitřních zásad. Ty mohl naplno uplatnit až při realizaci méně nápadných soukromých zakázek. (Ale i zde se stavby staly terčem nevybíravých útoků).

Na mezinárodní intelektuální scéně byl Loos nejprve znám spíše jako autor objevitelských teorií publikovaných v časopisech a knihách s výmluvnými názvy (Řeči do prázdna, Navzdory apod.). Loos zůstal celý život kreativním umělcem, přestože prohlašoval paradoxně architekturu za pouhé řemeslo. Vzápětí se měl stát svérázným a inspirativním kosmopolitou, pobývajícím nejčastěji ve vlaku na trati Vídeň – Praha – Plzeň – Paříž.

Průniky s filozofií

Jak ukázala poutavá výstava, která skončila 16. září a byla netradičně koncipována ve Valdštejnské zahradě, držel se Loos svých estetických názorů bez přestání. Jeho pozdní (plzeňské) období prozrazuje nejen výtvarný, ale i filozofický názor. Jeho bytostný přístup konvenoval a obrazně komunikoval i s novými myšlenkovými proudy, nejvíce s takzvaným Vídeňským kroužkem založeným roku 1922. Jeho heslem se stal logický pozitivismus postavený proti metafyzické iluzívnosti či neurčitosti. Prioritou pro něj byly logická výstavba světa a jasný komunikační jazyk. Cílem bylo vytvořit nejen kulturu, ale především sjednocující vědu, v níž každý symbol označuje něco reálného. Mezi osobnosti Vídeňského kroužku patřil například Moritz Schlick, Ernst Mach či například Rudolf Carnap.

Loos se časem stal slavným a stále respektovanějším tvůrcem, který nakonec zemřel jako občan ČSR. Slavné jsou jeho soukromé vily pro zámožné průmyslníky či výjimečné umělce (pařížský dům dadaisty Tristana Tzary). Avšak za jeho nejlepší dílo je považována zmíněná vila inženýra Františka Müllera v Praze nad Ořechovkou (1928 – 29). Nevšední prostorová skladba, smysl pro strohé, avšak kvalitně a účelně provedené výrazové prostředky, nekašírovanost nýbrž přiznaná pravdivost materiálů jsou kvality, které se staly zřejmě nadčasovými. A v kontextu evropské architektury 20. století mají také plzeňské Loosovy interiéry z 30. let mimořádnou hodnotu i působivost.