Ceska Pozice

Měli bychom v zájmu úsporných opatření seškrtat i demokracii?

Stát není jedna velká rodina. V jeho případě je rozumné chování – politika utahování opasků – nejen pošetilé, ale i trestuhodným omylem.

foto: © Oxford University Press, USA (April 25, 2013)Česká pozice

Adam Smith (1723–1790), skotský ekonom a filozof a zakladatel moderní ekonomie, napsal: „To, co je rozumné pro chování jednotlivé rodiny, sotva může být pošetilé pro kterékoliv mocné království.“ Toto Smithovo tvrzení zní logicky a politici jej dodnes rádi používají. Americký ekonom a profesor politické ekonomie na Brownově univerzitě Mark Blyth se snaží analyzovat tento na první pohled logický argument ve své knize Austerity: The History of a Dangerous Idea (Úsporné opatření. Dějiny jedné nebezpečné ideje).

A dospívá k překvapivému závěru: rozumné chování rodiny a rozumné chování státu, pokud jde o jejich hospodaření, se diametrálně liší. Dle Blytha rozumné chování rodiny není stejně jako v případě státu pošetilostí. U státu se tato rozumnost nazývá politika utahování opasků neboli úsporných opatření. A není jen pošetilostí, ale i trestuhodným a tragickým omylem, pro nějž neexistuje žádná opora.

Dva zavádějící články

Kanonickým článkem pro všechny konzervativní politiky i ekonomy obávající se státního dluhu byl donedávna Growth in a Time of Debt (Hospodářský růst v dluhové době) harvardských ekonomů Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa z roku 2010. Jeho klíčové poselství zní: přesáhne-li veřejný dluh 90 procent HDP, začne se ekonomika nevyhnutelně řítit do záhuby. Proč právě 90 procent?

Dva vlivné články ospravedlňující politiku úsporných opatření jsou založené na velmi problematických postupech

Thomas Herndon, americký student ekonomie na Massachusetské univerzitě v Amherstu, zjistil, že těchto magických 90 procent je důsledkem chybné metodologie i chybných dat obou ekonomů. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008 Paul Krugman pak upozorňuje, že v případě článků ospravedlňujících politiku úsporných opatření nejde o první blamáž.

V roce 2009 totiž dva italští ekonomové, Alberto F. Alesino a Silvia Ardagnová, zveřejnili článek Large Changes in Fiscal Policy: Taxes Versus Spending (Obrovské změny ve fiskální politice. Daně versus výdaje), který měl také mimořádný vliv a uváděli jej američtí i evropští politici zaklínající se úspornými opatřeními. A opět jde o článek založený na velmi problematických postupech. Oba články se liší pouze v tom, že chyby v tom druhém neodhalil student, ale ekonomové z Rooseveltova institutu a z Mezinárodního měnového fondu.

Meze utahování opasků

Proč jde v případě obhajoby vládních úsporných opatření ekonomická odbornost stranou? Dle Blytha kvůli chybnému, ale ohromně lákavému předpokladu, že stát je jedna velká rodina. Podobně lákavě zní i myšlenka, že dluhy nevyřeší další dluhy. Na první pohled proti ní nelze nic namítat. Je však třeba si položit otázku, na koho a v jaké situaci ji lze použít.

V tomto případě však utahování opasků naráží na své meze. Jakmile totiž začnou všichni šetřit, není generován příjem, ze kterého by státy mohly spořit. A následně se všichni začnou propadat do recese. Tím se obrací ve svůj opak německé přísloví, že sdílené trápení je poloviční. V případě politiky úsporných opatření totiž platí: čím více sdílení, tím více trápení.

V každé učebnici makroekonomie se lze dočíst, že úspory způsobují pokles ekonomikyBlyth sleduje dějiny ideje utahování opasků jak na ekonomické historii USA, tak Evropské unie, přičemž ponaučení z nich vztahuje na současné zvládání ekonomické krize. Podíváme-li se na dějiny ideje úspor a na ponaučení, která z nich vyplývají, zjistíme, že ekonomové nejsou nepoučitelní – naopak. V každé učebnici makroekonomie se lze dočíst, že úspory způsobují pokles ekonomiky. Proto ekonomika v recesi hůře zvládá svou dluhovou zátěž. Jak se ale chovají politici?

Keynesův paradox

V případě krize eurozóny si politici od úsporných opatření slibovali pokles dluhů. Kdyby si však otevřeli libovolnou učebnici ekonomie, zjistili by, že vsadili spíše na zázrak než na racionální politiku. Proto se v podstatě nijak překvapivě dluhová zátěž nesnížila, ale naopak zvýšila. Blyth to ukazuje na následujících příkladech:

Dle Blytha je paradox úsporných opatření, který první vyslovil slavný anglický ekonom John Maynard Keynes, neúprosný: budeme-li všichni spořit, pak všichni budeme mít velké problémy. Blyth nepochybuje o zadlužení evropských zemí. A už vůbec ne o tom, že je třeba si klást otázku, jak vzniklo. Odmítá však tradiční odpověď, jež poukazuje na přebujelou veřejnou sféru.

Stát krizi eurozóny nezavinil, což ale neznamená, že by ji ze všech sil nezvětšoval. Naopak vznikla v bankovnictví, tedy v privátní sféře neboli na trhu, jehož neviditelná ruka nefungovala. A následně se banky, nikoliv nenažraní a zhýčkaní občané, obrátily na tatíčka stát s prosbou, zda by je nemohl před nimi samotnými zachránit. Proč však tyto banky natolik fatálně selhaly?

Neupřímnost politiků

Největší evropské banky nakoupily příliš mnoho dluhopisů zemí, jako je Řecko, Španělsko nebo Irsko. Tyto periferní státy eurozóny následně zaplavily snadno vydělané peníze, a proto mohly nakupovat zboží velkých evropských hráčů. Neměly však dostatečně silnou motivaci s nimi soupeřit. Proč se snažit vyrobit auto konkurující BMW, půjčí-li vám Francie, abyste si mohl koupit vlastní?

Periferní státy eurozóny převzaly dluhy bankovní sféry, přičemž svým občanům naordinovaly úsporná opatření

V případě Řecka se to s levnými půjčkami přehnalo. Nastaly trvalé problémy a poté panika, že se v Egejském moři vykoupeme všichni, nebudeme-li výrazně šetřit. Následně vyschly penězovody promazávající soukolí ekonomik, což zvýšilo dluhovou zátěž. Periferní státy eurozóny navíc převzaly dluhy bankovní sféry, přičemž svým občanům naordinovaly úsporná opatření.

Politici tuto skutečnost nikdy nepřiznali a občanům raději sdělují, že období mejdanů skončilo. Kdyby chtěli být upřímní, museli by dle Blytha říct: „Podívejte se, banky se chovaly nezodpovědně, ale musíme je zachránit. Uvědomte si, že evropský bankovní systém je třikrát větší a dvakrát zadluženější než americký. Já vím, že za to nemůžete, ale nikdo jiný je nezachrání. My sami nemáme dost peněz, abychom je zachránili. Buďte tak hodní a nějak se s nezaměstnaností vyrovnejte, vaše banky vám za to budou vděčné.“

Problematické dědictví

Výrazným rysem současné politické kultury je, že se neřeší ten pravý problém. Hovoří se sice o zadlužené veřejné sféře, ale málo o privátním bankovnictví. Dle Blytha pramení tento problém z dědictví, které je součástí ekonomie od jejího počátku, jehož se však drží, přestože je naprosto iracionální. V době, kdy ekonomie vznikala jako vědecký obor, patřilo k její standardní agendě vymezovat se vůči rozhazovačnému státu. To tehdy mělo své opodstatnění – boj s rozhazovačnými monarchy a jejich rodinami.

Ekonomie se zrodila z protestu proti státu. Ten byl – monarcha a jeho rodina – největším škůdcem, jehož je třeba nechat vykrvácet.

Dle Blytha se ekonomie zrodila z protestu proti státu. Ten byl – monarcha a jeho rodina – největším škůdcem, jehož je třeba nechat vykrvácet. Proto byl trh oslavován jako místo, kde se uplatňuje spravedlnost, objektivita a práce poctivých a pilných podnikatelů.

Blyth nepochybuje, že i současné státy špatně hospodaří a že mnozí podnikatelé jsou nesmírně poctiví a pilní. Je však třeba si přiznat, že dnešní společnost se značně liší od té za Adama Smitha i dalšího skotského filozofa Davida Huma (1711–1776). Nežijeme v monarchiích 18., ale v demokraciích 21. století. Státy sice stále často špatně hospodaří a trhy selhávají, ale zavírat především před druhým ponaučením oči je dle Blytha iracionální modloslužbou trhu.

Nárůst ochoty k radikálním řešením

Okolnost, že žijeme v demokraciích, je navíc značně důležitá. Blyth je přesvědčen, že ekonomickou krizi nezpůsobila státní sféra, i přiznává, že nějaký druh totality by mohl být šetrnější, efektivnější a rychlejší. Měli bychom snad proto v zájmu úsporných opatření seškrtat i demokracii?

Uplynulé roky ukázaly, že ochota k radikálním řešením narůstá a že všichni jsou z nepružné demokracie značně unavení a otrávení. K tomu Blyth dodává: Budiž těmto lidem odpuštěno, že nejsou demokraté, horší však je, že jsou nesmírně špatní ekonomové.

Austerity: The History of a Dangerous Idea
(Úsporné opatření. Dějiny jedné nebezpečné ideje)
AUTOR: Mark Blyth
VYDAL: Oxford University Press 2013
ROZSAH: 304 stran

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.