Lze se vzdát spravedlnosti ve prospěch míru?

Avishai Margalit rozvíjí v knize O kompromisu a prohnilých kompromisech koncept nikoli nutně spravedlivé, ale spořádané společnosti.

Jakub Jirsa 20.1.2011
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Kompromis tvoří nedílnou součást politického života. Pro některé jde o pozitivní znak kooperace a schopnosti se domluvit, pro jiné je znamením zrady a bezpáteřnosti. Hlavní otázka, která profesora politické filozofie na Princetonské univerzitě Avishaie Margalita přivedla k problému kompromisu, zní: Nakolik se můžeme vzdát spravedlnosti ve prospěch míru?

Dva myšlenkové okruhy

Dva hlavní pojmy z této otázky můžeme chápat jako zástupce dvou myšlenkových okruhů, které Margalit mistrně propojuje. Spravedlnost je od Johna Rawlse až po Amartyu Sena snad nejpoužívanějším termínem politické filozofie druhé poloviny 20. století. Kromě politické filozofie se však Margalit aktivně a dlouhodobě angažuje v izraelském mírovém hnutí a domácí politice židovského státu.

Ve své nejnovější knize On Compromise and Rotten Compromises (O kompromisu a prohnilých kompromisech), která se loni dostala mezi deset nejúspěšnějších na americkém trhu, rozvíjí podobné úvahy jako ve Spořádané společnosti z roku 1996. V ní se pokusil vypracovat koncept nikoli nutně spravedlivé, ale spořádané společnosti. Jejím základním znakem je, že neponižuje své členy.

Dle Margalita by hlavním úkolem politiky měla být „negativní politika“ – spíše zamezování špatnostem a zlům než hledání ideálu spravedlnosti. Nechce však jen říct, jak to činí například Amartya Sen v knize Idea spravedlnosti z roku 2009, že namísto hledání ideální teorie spravedlnosti bychom se měli soustředit na partikulární nespravedlnosti – na mnohé „lokální“ teorie spravedlnosti.

Povolené a nepovolené kompromisy

Margalit si uvědomuje, že snaha dosáhnout spořádané společnosti nebo míru leckdy vyžaduje kompromisy. Jimi přijímáme i méně spravedlivé možnosti, abychom předešli větším zlům. Svou knihu charakterizuje jako „hledání spíše jen míru než spravedlivého míru“ (pursuit of just a peace, rather than of a just peace).

Snaha dosáhnout spořádané společnosti nebo míru leckdy vyžaduje kompromisy

A rozebírá rozdíl mezi politikou chápanou ve výměnném (ekonomickém)a religiózním smyslu. Náboženské chápání politiky předpokládá, že nikoli vše je možným předmětem kompromisu. Dle Margalita religiózní přístup k politice vede k sektářství, které kompromisy zcela znemožňuje, což činí z politiky umění nemožného.

Otázkou zůstávají povolené a nepovolené kompromisy. Politické kompromisy za účelem dosažení míru či zastavení radikálního zla, za něž Margalit považuje například režimy popírající lidskost některých ras, jsou vždy oprávněné. Dle Margalita nejsou přijatelné jen takzvané prohnilé kompromisy. Ty se vyznačují tím, že stanovují či udržují při životě nelidský režim, který ponižuje občany vlastního státu a nejedná s nimi jako s lidmi.

Mnichovská dohoda

Za příklad prohnilého kompromisu Margalitovi slouží Mnichovská dohoda. A dává ji do protikladu k Churchillovu rozhodnutí vstoupit do protihitlerovské koalice se Stalinovým Sovětským svazem.

Chamberlain se dle Margalita snažil o kompromis na nesprávném místě. Nejenže nešlo o řádný kompromis, protože Hitler v podstatě nemusel z ničeho ustoupit, ale dohoda s radikálním zlem je podle Margalita vždy nepřípustná. Narušuje totiž základy veškeré morálky. Naopak Churchill, píše Margalit, jednal správně, přestože v době jeho paktu se Stalinem bylo na kontě komunistického režimu víc mrtvých a zvěrstev, než jich stihl do té chvíle spáchat Hitler.

Dalším příkladem oprávněného kompromisu bylo dle Margalita přijetí americké ústavy a vytvoření Unie navzdory otroctví. Naopak dohoda v Jaltě byla podle něho prohnilá. Prohnilost Jaltské dohody však nezdůvodňuje často uváděným „rozparcelováním“ Evropy. V tomto ohledu se na Jaltě nedohodlo o moc víc než na předchozích konferencích. A Stalinova vojska už stejně zakládala na dobytých územích nové vládnoucí systémy.

Jalta však nejen posvětila Stalinovu nelidskou vládu, ale obsahovala například i dohodu o takzvané operaci Keelhaul – nucené repatriaci víc než dvou miliónů lidí do Sovětského svazu, přestože Spojenci věděli, že je čeká nelidské zacházení a pravděpodobně i smrt.

Komunismus a nacismus

Margalit ve své argumentaci rozlišuje mezi morálkou a etikou. Etika upravuje vztahy mezi osobami, se kterými nás pojí zvláštní vazby – například mezi příbuznými, přáteli nebo věřícími stejného vyznání. Morálka se naopak zabývá lidskými vztahy jen obecně mezi lidmi.

Předpokladem Margalitova názorového postoje je, že morálka vychází ze sdílené lidskosti. Upírání lidskosti – a s ní spojeného humánního zacházení – jakékoli skupině lidí je dle Margalita radikálním zlem, které nemůže být předmětem kompromisu.

Wiston Churchill byl přesvědčen, že nejen nacismus, ale i komunismus je radikálním zlem

Pro Margalita je při rozlišováním mezi Hitlerem a Stalinem klíčovým prvkem holocaust. Na území mezi Německem a Ruskem byly během třicátých a čtyřicátých let 20. století vyvražďovány celé skupiny obyvatel oběma totalitními režimy. Vyhlazovací tábory, jako byl Sobibor či Treblinka, jejichž obdobu v gulagu nenajdeme, však činí z nacismu radikální zlo.

Churchill, jehož Margalit několikrát cituje, byl přesvědčen, že nejen nacismus, ale i komunismus je radikálním zlem. V tomto ohledu je Margalitova teze zřejmě nejslabší. Buď musí připustit, že ve stalinském Sovětském svazu nebyla pronásledovaným skupinám obyvatel upírána jejich lidskost, nebo stalinismus představuje stejně radikální zlo jako nacismus a kompromis s ním je vždy určitým projevem prohnilosti. Margalit chápe stalinismus jen jako obdobu leninismu, a proto se kloní k první, nepříliš přesvědčivé variantě.

Morální dilema

Margalit se věnuje výhradně politickému kompromisu. A nezabývá se neméně důležitým a málo zkoumaným tématem osobního kompromisu. Morální dilema spojené s tímto druhem ústupku přitom hraje klíčovou roli zejména v životě lidí v totalitních režimech, o kterých Margalit píše.

Czesław Miłosz tyto kompromisy přesně vystihuje tragickou ironií: „Polák, Čech nebo Maďar se směje, dozví-li se, že ho někdo v emigraci nazval zrádcem (nebo sviní), právě když tento zrádce (nebo svině) hraje partii, na jejímž výsledku závisí osud patnácti laboratoří nebo dvaceti ateliérů. Jak se platí, to v zahraničí nevědí. Nevědí, co se kupuje a za jakou cenu.“

Margalit stejně jako další izraelský literát a myslitel Amos Oz v eseji Mír, láska a kompromis nevěří v možnost dokonalého míru. A dává přednost „střízlivému kompromisu, třebaže smutnému a nedokonalému“, jak píše Oz. Oba citují Žalm: „Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“ Tuto harmonickou představu však oba odmítají jako nereálnou. A upřednostňují výrok z Talmudu: „Vždyť tam, kde je spravedlnost, není mír, a kde je mír, není spravedlnost.“

Oba také uvádějí kompromisní stanovisko. Margalit uvádí Herakleitův zlomek „spravedlnost (či právo) je spor“, Amos Oz zase rabiho Nachmana z Braclavi: „Základ míru tkví ve spojení dvou protikladů. Nelekej se, jestliže uvidíš dva lidi, kteří jsou svými skutečnými protiklady.“

On Compromise and Rotten Compromises
(O kompromisu a prohnilých kompromisech)
AUTOR: Avishai Margalit
VYDAL: Princeton University Press 2009
ROZSAH: 232 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 2.3.2011 04:43 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.