Legenda vídeňské secese v Praze

Rakouské kulturní fórum v Praze představuje dílo Josefa Hoffmanna. Výstava se ohlíží za tvorbou objevnou, zásadní a trvale inspirující, byť širší veřejnosti nadále poněkud upozaděnou.

Radan Wagner 29.10.2016
Josef Hoffmann | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Josef Hoffmann | foto: Rakouské kulturní fórumv Praze. Emil Orlik
Josef Hoffmann

Josef Hoffmann (1870 – 1956) se věnoval architektuře, uměleckému řemeslu a designu i organizátorské činnosti a spoluutvářel proud, jemuž se dostalo označení vídeňská secese. Rodák z moravské Brtnice u Jihlavy, syn zdejšího starosty a majitele manufaktury, je dnes řazen k velikánům světové kultury první poloviny 20. století.

Pražská podzimní výstava připomíná v kresebných, fotografických a dalších dokumentačních artefaktech Hoffmannovy začátky, slavné vedení a realizace jeho firmy Wiener Werkstätte. Expozice je komorní, avšak pozoruhodná. Čerpala především z pramenů Rakouského muzea užitého/současného umění ve Vídni. Volně navazuje na přehlídku s názvem Josef Hoffmann a současný světový design nábytku, kterou roku 1998 uspořádalo Středočeské muzeum výtvarných umění v Domě U Černé Matky boží.

Hoffmannovo dílo se dá jen stěží jako celek uchopit a jednoznačně vyložit. Nejpřínosnější je nicméně jeho tvůrčí perioda ukončená rokem 1914. Mezinárodního věhlasu se architektovi dostalo až po jeho smrti v roce 1956. Od té doby se zájem zvyšoval – zvláště v posledních desetiletích s rozmachem postmoderny, která přinesla návrat ke kvalitě, noblese i řemeslu.

Vazby k Vídni

Hoffmann je spojován především s Vídní, kde byl aktivní v mnoha směrech. Zpočátku jako stoupenec nových secesních energií, které zde nabývaly významu manifestačně konfrontačního. Mladá nastupující generace se zásadně a halasně zřekla dosud převládajícího měšťáckého vkusu, ostatně už dost nehybného, zakonzervovaného, opatrného a vyčpělého.

Vídeňská secese byla nejprve v užším slova smyslu skupinou výtvarných umělců. Sdružení se ustavilo roku 1897 v čele s vůdčím duchem malířem Gustavem Klimtem.

Vídeňská secese byla nejprve v užším slova smyslu skupinou výtvarných umělců. Sdružení se ustavilo roku 1897 v čele s vůdčím duchem malířem Gustavem Klimtem. K významným členům patřili také malíř Koloman Moser, sochař Max Klinger, architekti Josef Hoffmann, Otto Wagner a Josef Mária Olbrich. Právě posledně jmenovaný umělec, opavský rodák Olbrich, se stal autorem slavného stavebního symbolu hnutí – Pavilonu Secese s příznačnou zlatou kupolí na svém vrcholu (mnohými Vídeňany posměšně nazývanou „hlávka zelí“). Není bez zajímavosti, že stavbu financoval osvícený průmyslník Karl Wittgenstein, majitel kladenské Poldovky a otec slavného filozofa Ludwiga Wittgensteina.

Stylově by se dalo říci, že organická dynamičnost vzpomínanější pařížské secese (známé jako art nouveau) se vytrácela a na její místo plynule nastoupila statická, krystalická ornamentálnost, jejímž základním stavebním prvkem se stal čtverec. Intuitivní bojovnost se proměnila v transcendenci i šokující erotismus. Klimt, který byl zjevně inspirován dvěma svými cestami do italské Raveny (bazilika San Vitale), byl doslova oslněn zdejšími prastarými mozaikami pestrých barev a zlatých plošných odlesků.

Geometrické tvary

Josef Hoffmann byl roku 1899 prvním, kdo v architektuře a interiéru nahradil obvyklé zvlněné křivky geometrickými tvary, jež se pak staly typickými pro vídeňskou variantu evropského secesního hnutí. Ve Wiener Werkstätte (1903 – 32), jakési mezioborové či spíše všeoborové dílně, se nejlepší umělci své doby stali průkopníky hnutí art deco s jeho kovovými a krystalickými formami. U zrodu tohoto vídeňského sdružení právě Hoffmann stál – společně s Kolomanem Moserem a průmyslníkem Fritzem Warndorferem, který podnik financoval.

Josef Hoffmann byl roku 1899 prvním, kdo v architektuře a interiéru nahradil obvyklé zvlněné křivky geometrickými tvary, jež se pak staly typickými pro vídeňskou variantu evropského secesního hnutí.

Wiener Werkstättebyla odpovědí na britská reformní hnutí v uměleckých řemeslech provozovaných především v duchu hnutí Arts and Craft. Také zde se přímo kladlo do popředí nové pojetí s jeho zásadami: navázat kontakt mezi publikem, návrhářem a řemeslníkem a vytvořit jednoduché domácí vybavení, které by symbolizovalo ducha nové doby a které by přirozeně navazovalo na kulturní odkaz předků. Základním východiskem bylo tvořit v duchu „estetiky redukce“ takzvaný gesamtkunstwerk.

Hoffmann, jenž byl současně zakládajícím členem Svazu rakouského díla (u nás se stalo inspirací pro vznik podobného uměleckořemeslného Artělu), respektoval vysokou estetickou i řemeslnou úroveň.

Bruselský vrchol

Pražská výstava na Jungmannově náměstí tyto tendence na řadě příkladů sleduje a dokládá. Vrcholné dílo Hoffmannovo však nakonec nevzniklo v domovské Vídni, ale v Bruselu. Tímto dílem se stal v letech 1906 – 11 vybudovaný Palác Stoclet, v němž polemická alternativa mezi uměním a průmyslem pro Hoffmanna již definitivně přestala existovat jako přežitek. Vyjádření individuality návrháře i zadavatele bylo však nadále zjevné (tím se však v očích veřejného pokrokového mínění stal tento tvůrce nepokrokovým elitářským architektem). Hoffmannova umírněná moderna byla orientovaná dle potřeb individua (proto česká převážně levicová avantgarda dávala přednost radikálnějšímu Adolfu Loosovi a Le Corbusierovi). Hoffmannův Palác Stocklet v Bruselu však i s odstupem času – ještě na počátku třicátých let minulého století – vzbuzoval u nezaujaté odborné veřejnosti náležité uznání: „Stocletova vila – palác je stavební těleso mimořádné plastické pregnantnosti, se světlým mramorem a tepanou mědí (...) oslava materiálu, jež nemá obdoby, která ústí v jídelně s Klimtovou mozaikou v důsledném a skvostném provedení Wiener Werkstätte.“

Hoffmannova umírněná moderna byla orientovaná dle potřeb individua (proto česká převážně levicová avantgarda dávala přednost radikálnějšímu Adolfu Loosovi a Le Corbusierovi).

Hoffmannův popis dobrého architekta zněl takto: „Musí naplno a zcela zachytit dobu, v které žije (...) Musí mít smysl pro všechny technické a průmyslové novoty, rozpoznat v nich pro sebe nejdůležitější podněty a nedělat nic, co by bylo pod úroveň těchto jevů a proto nesmyslné. Zda díky tomu nebo navzdory tomu vznikne něco úžasného, bude záviset pouze na nadání jednotlivce.“

Hoffmann byl v později dočasně zapomenutý, přestože své stopy zanechal i na území Československa. Jeho vily vyrostly v Bruntále či Vrbně pod Pradědem, známý je také venkovský dům olomoucké rodiny Primavesi umístěný v Koutech či dům pro průmyslníkovu rodinu zmíněných Wittgensteinů stojící poblíž „jejich“ Kladna. Také tyto vzácné projekty jsou začleněny do celkové vzpomínkové koncepce výstavy v pražském Rakouském kulturním fóru.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.