Kolonizace severní Afriky: Politika ekologického úpadku

Americká historička Diana K. Davisová na rozdíl od standardních politicko-ekonomických kategorií charakterizuje více než sto let francouzské koloniální správy severní Afriky především jako politiku vynucené ekologické změny pod maskou fiktivního příběhu.

Jan Čuřík 27.5.2015

Diana K. Davisová, Resurrecting the Granary of Rome: Environmental History and French Colonial Expansion in Northern Africa foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Diana K. Davisová, Resurrecting the Granary of Rome: Environmental History and...

V aktuální české debatě o nelegální migraci do Evropy jen výjimečně zaznívá, že její příčiny je třeba hledat v dlouhodobých změnách jižního a východního Středomoří a subsaharské Afriky. Jedním z mála, kteří v roce 2015 předkládají erudované argumenty, je český geolog Václav Cílek, jenž se snaží současnou proměnu Středomoří chápat v kontextu zhoršujícího se environmentálního prostředí.

Také Cílkovy teze však jsou stále více formulovány jako soft verze malthusiánské teorie, ve které arabské společnosti zápolí s „tenčícími se zdroji vody, půdy, a tím i potravin, a čelí potížím s energetickou situací“. To v souhrnu pobízí k masové migraci na sever.

Ekologické příčiny

Podobné argumenty se sice na první pohled jeví správné, ale přesnost, s níž odpovídají historické realitě, stejně nezpochybnitelná není. Paradoxně je to totiž právě oblast Blízkého východu a severní Afriky, pro kterou dodnes neexistuje ucelené dílo předkládající na základě dlouhodobých empirických dat aspoň základní obrysy tamní environmentální historie po roce 1800.

Ekologické příčiny jsou okrajově označovány za jednu z možných roznětek syrského konfliktu, potažmo arabských intifád v roce 2011

V případě Blízkého východu nedisponujeme ničím, co by se podobalo opusu Histoire humanie et comparée du climat: Tome 1, Canicules et glaciers XIIIe-XVIIIe siècles (Dějiny lidstva a klima. Díl 1., letní vedra v ledovém 13. až 18. století) francouzského historika Emmanuela Le Roye Ladurieho analyzujícího fluktuace evropského klimatu od raného středověku do přelomu druhého a třetího tisíciletí.

Ekologické příčiny jsou okrajově označovány za jednu z možných roznětek syrského konfliktu, potažmo arabských intifád v roce 2011, ale například data o několikaletém období sucha v horních částech Mezopotámie v polovině minulého desetiletí nejsou natolik reprezentativní, aby umožňovala zásadní závěry. Klimatická historie Blízkého východu a severní Afriky v letech 1000 až 2010 zůstává na počátku 21. století prázdná, v nejlepším případě nesouvisle popsaná.

Nomádské pastevectví

Jednu z výjimek představuje kniha americké geografky a historičky Diany K. Davisové Resurrecting the Granary of Rome: Environmental History and French Colonial Expansion in Northern Africa (Znovuzrození římské obilnice. Environmentální historie a francouzská koloniální expanze v severní Africe). Vyšla sice již v roce 2007, ale k jejím základním a do značné míry neintuitivním tezím má smysl se vrátit.

Davisová na základě pečlivého studia historických pramenů analyzuje takřka 150letý proces utváření, etablování a následně institucionalizace údajné ekologické degradace severní Afriky arabským nomádským pastevectvím

Davisová na základě pečlivého studia historických pramenů analyzuje takřka 150letý proces utváření, etablování a následně institucionalizace údajné ekologické degradace severní Afriky arabským nomádským pastevectvím. Davisová současně tento příběh označuje za jeden z hlavních myšlenkových rámců, v němž byla v období 1830 až 1940 formulována politika francouzské kolonizace Alžírska.

V dnešní evropské atmosféře protkané argumenty o všudypřítomném úpadku Evropy, protože je například pohodlná, příliš sociální či takřka muslimská, je třeba připomenout banální myšlenku – za negativistickou rétorikou se může v přechodných dějinných obdobích skrývat manipulace k prosazení sociálních, politických či ekonomických cílů a změn, jež nabourávají status quo a za jiných okolností by nebyly ve společností průchodné. Přitom je mohou prosazovat stoupenci této taktiky, ve Francii označované za „deklinismus“.

Environmentální škody

Davisová takto analyzuje více než sto let fungování francouzské koloniální správy v severní Africe. A na rozdíl od standardních politicko-ekonomických kategorií ji charakterizuje především jako politiku vynucené ekologické změny prováděné pod hlavičkou fiktivního příběhu. Její cílem bylo především

  • masivní vyvlastňování a akumulace pozemků využívaných nomádskými pastevci (tedy arabskou a v menší části berberskou populací), které nebyly explicitně v soukromém vlastnictví;
  • vynucené začleňování místní populace do soukolí masové zemědělské produkce a finanční ekonomiky (úvěr – dluh).

Pro Davisovou představuje kolonizace severní Afriky postupnou institucionalizaci příběhu ekologického úpadku a následně, řečeno poslední větou její knihy, praktikování paradoxní politiky „vykořisťování nejslabších ve jménu ochrany životního prostředí“.

Davisová proces a triumf myšlenky ekologické degradace Maghrebu, o níž se opíral koloniální plán, člení do několika období. A poukazuje na skutečnost, že první debaty, které začaly po roce 1750 zohledňovat environmentální škody způsobené člověkem, se inspirovaly změnami v prostředí kolonií a ostrovů tropického pásma – Svatý Vincent, Grenada a Mauricius.

Historie postupného odlesňování

Na základě těchto poznatků se následně mezi učenci v koloniálních metropolích prosadily myšlenky spojující odlesňování, vysychání a klimatickou změnu. Plošné zalesňování coby prostředek k „ochraně dešťů“ však bylo nejrazantněji naplněno v průběhu stovky let právě na území koloniálního Alžírska.

Jeho arabská a osmanská předkoloniální minulost byla zpětně interpretována jako historie postupného odlesňování bývalé „obilnice Říma“, kterou severní Afrika dle klasických autorů v době římské kolonizace byla, a její postupný přerod v „zemi žízně“. Je paradoxní, že ještě na přelomu 18. a 19. století přitom cestopisy francouzských učenců popisují tuto oblast v intencích všudypřítomné hojnosti včetně vodních zdrojů.

Arabská a osmanská předkoloniální minulost Alžírska byla zpětně interpretována jako historie postupného odlesňování bývalé „obilnice Říma“

René Desfontaines, francouzský botanik, jenž byl v letech 1785 až 1786 v čele výpravy do Alžírska, zmiňuje „dokonalou zemi, ve které se flóra nepřetržitě obnovuje ve všech ročních obdobích a sklizně jsou nejlepší z celé Barbárie“. Území dnešního Alžírska bylo dle něho „natolik úrodné, že se jeho obyvatelé obávají, aby se jednoho dne nestalo cílem křesťanské invaze“.

Kritizoval primitivní obdělávání půdy a nízkou produktivitu a despotismus turecké správy bránící růstu obyvatel. Neměla však destrukční sklony, jež nomádskému pastevectví začala intenzivně přisuzovat koloniální správa v letech 1840 až 1850.

Vědecká komise pro Alžírsko

Davisová za zdroj, z nějž se ve čtyřicátých letech 19. století začala šířit myšlenka prázdné, zničené a neobdělávané země, považuje Vědeckou komisi pro Alžírsko (Commision Scientifique de l’Algérie), výsledky jejíhož bádání byly v letech 1844 až 1867 zveřejněny ve 39 dílech Exploration scientifique de l’Algérie (Vědecký výzkum Alžírska). Komise se sice skládala převážně z armádních důstojníků a civilních expertů, ale její výstupy často tvořily spíše povrchní dojmy a kolonizační agenda.

Na základě rozsáhlých pozůstatků římského osídlení na území Alžírska byl například odvozen „vědecký fakt“ vysoké hustoty osídlení v prvních 500 letech našeho letopočtu. A ta automaticky znamenala přítomnost lesů, jež následně zničilo pastevectví. Podle lékaře a člena komise Jeana Périera „tato země nebyla ani odlesněná, ani vylidněná, jak ji vidíme dnes, ale naopak obilnicí Říma plnou hojnosti“. Za viníka této proměny pak považuje Araby a jejich „kult pohyblivých stád“.

Davisová za zdroj, z nějž se ve čtyřicátých letech 19. století začala šířit myšlenka prázdné, zničené a neobdělávané země, považuje Vědeckou komisi pro Alžírsko

Je paradoxní, že francouzští experti ve druhé polovině 19. století postupně nacházeli oporu pro argument o náhlém a drastickém ekologickém úpadku severní Afriky u slavného arabského historika Ibn Chaldúna. Ten ve svých dílech z přelomu 14. a 15. století označil vpád kočovných arabských kmenů Banú Hilál v polovině 11. století za katastrofu, která na dlouhý čas přerušila kontinuitu „civilizace“ v arabském Maghrebu. Ne náhodou byli nedílnou součástí koloniální správy i arabisté.

Pokud arabská civilizace představovala hlavního viníka pádu, ta latinská je povolaná jej zastavit a zvrátit. „Je naší povinností pozvednout Alžírsko z jeho úpadku, navrátit mu jeho starou slávu, neboť jeho půda má všechny předpoklady, aby byla opět vysoce úrodná,“ říká Périer.

Tři opatření

Francouzská koloniální správa se od čtyřicátých do konce osmdesátých let 19. století zaměřila na fenomény, které dle ní ničily severoafrickou krajinu. Spásu koloniálnímu Alžírsku před destruktivním jednáním místních obyvatel měla přinést tři opatření – usazovaní pastevců, vysazování stromů a zákaz vypalování pastvin.

Spásu koloniálnímu Alžírsku před destruktivním jednáním místních obyvatel měla přinést tři opatření – usazovaní pastevců, vysazování stromů a zákaz vypalování pastvin

Severoafrické nomádské populace praktikovaly „úhor“, kdy část pozemků nechávaly ležet ladem a po určitou dobu je nespásaly. Tyto „prázdné“ plochy tvořily nedílnou součást místního ekosystému a fungovaly jako regenerace vegetace, ale koloniální správa je postupně začala označovat za nevyužívané, nikým nevlastněné a hodné jediného postupu – zabrání.

V letech 1870 až 1914 se takto koloniální správa zmocnila rozsáhlých pozemků, na kterých byly usazovány rodiny kolonistů, jejichž počet se jen v období 1872 až 1896 více než zdvojnásobil – z 280 tisíc na 578 tisíc. Jejich migraci Paříž podporovala a konzervativní kruhy si ji pochvalovaly, protože v ní, zejména po událostech Pařížské komuny, viděly elegantní způsob, jak zabránit přelidnění metropole, a tím i potenciální hrozbě „vlády lůzy“. Tedy uspořádání veřejných záležitostí, které po všech peripetiích a tragédiích evropského 20. století dnes nazýváme demokracií.

Plošné zalesňování

Ačkoliv novější studie věnující se ekologickým poměrům ve Středomoří se již tak ostře proti občasným požárům postihujícím vegetaci nevymezují, dokonce je považují za součást tamního vysoce adaptabilního ekosystému, druhým velkým tématem se pro koloniální správu stalo vypalování pastvin na konci léta místními obyvateli.

Snaha zabránit požárům společně s „povinností“ vrátit „latinské civilizaci“ kdysi úrodnou a zalesněnou severní Afriku a se zabíráním pozemků pro kolonisty vedla k zalesňování alžírského Tellu

Snaha zabránit požárům společně s „povinností“ vrátit „latinské civilizaci“ kdysi úrodnou a zalesněnou severní Afriku a se zabíráním stále více pozemků pro kolonisty vedla v letech 1870 až 1900 k plošnému zalesňování alžírského Tellu – horského pásma východního výběžku pohoří Atlas.

Hlavním představitelem této politiky se ve druhé polovině 19. století stala nejprve neformální lobby institucionalizovaná od osmdesátých let 19. století pod názvem Liga pro zalesňování. Její aktivity propojovaly ekologické úvahy o kauzálním vztahu lesů a tvorby srážek s ambicemi rychlého ekonomického zisku.

Případ eukalyptu

Davisová jako příklad těchto aktivit uvádí plošné vysazování eukalyptu, rychle rostoucí dřeviny dovezené do severní Afriky z Austrálie. Na počátku šedesátých let 19. století byl vysazován, aby pomohl vysoušet mokřady v okolí hlavního města Alžíru, a tím také odstranit infekční onemocnění. Současně jej měla používat armáda jako materiál k budování koloniální infrastruktury „alžírského vnitrozemí“ – například telegrafních sloupů či železničních pražců.

Na počátku šedesátých let 19. století byl eukalypt vysazován, aby pomohl vysoušet mokřady v okolí hlavního města Alžíru, a tím také odstranit infekční onemocnění

Po prvotním nadšení, kdy byl eukalypt vysázen na tisících hektarech bývalých pastvin a pozemků zkonfiskovaných Alžířanům, začal být na konci 19. století považován za dřevinu, která nepřináší žádný užitek a jeho vysazování bylo zastaveno. Je pouhou náhodou, že jedna ze čtvrtí na periferii hlavního města Alžírska, která ve druhé vlně dekolonizace – krvavé občanské válce v devadesátých letech 20. století – zažila největší násilí, se dodnes jmenuje Les Eucalyptes?

Severní Afrika nemá dodnes nejen ucelenou environmentální historii, ale ani mikrohistorii bezpráví a násilí za uplynulých dvě stě let – ve jménu civilizace, technického pokroku i identity, Francie i nezávislého Alžírska.

Deklarované i nepřiznané zájmy

Davisová triumf nuceného zalesňování analyzuje jako mnoho deklarovaných i nepřiznaných zájmů, ve kterých se propojuje víra v lidské poznání a technologické inovace se snahou o maximalizaci soukromého zisku a s politikou vykořeňování Alžířanů. Úsvit modernity v jižním Středomoří ve druhé polovině 19. století doprovázela stejně jako na mnoha jiných místech Země politika systematické nespravedlnosti a brutálního násilí.

Davisová triumf nuceného zalesňování analyzuje jako deklarované i nepřiznané zájmy, ve kterých se propojuje víra v lidské poznání se snahou o maximalizaci soukromého zisku a s politikou vykořeňování Alžířanů

Je paradoxní i pointou knihy, že moderní výzkumy rekonstruující historickou vegetaci pomocí pylové analýzy nepotvrdily koloniální argumenty o dlouhodobém odlesňování severní Afriky. Z dnešního pohledu sice jde o nezajímavý a zcela zapomenutý příběh z dávné minulosti, ale možná je třeba připomenout, že ve službách kolonialismu uvedl ve třicátých letech 20. století do pohybu jednu z prvních vln migrace Alžířanů do Francie.

Ekologická politika v průběhu dlouhého 20. století změnila v Evropě tábor a stala se postupně doménou progresivních politických sil. Autoři rétoriky úpadku se od konce 19. století změnili jen pramálo. Dnes hlasitě vyzývají k budování nových opevnění proti následkům jevů, které jejich myšlenkoví předchůdci v řadách koloniální administrativy ve druhé polovině 19. století sami svou politikou pomohli vyvolat.

Resurrecting the Granary of Rome: Environmental History and French Colonial Expansion in Northern Africa

Znovuzrození římské obilnice. Environmentální historie a francouzská koloniální expanze v severní Africe

AUTOR: Diana K. Davisová

VYDAL: Ohio University Press 2007

ROZSAH: 312 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 28.5.2015 10:49 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.