Když se žena v Kristových letech zamiluje do třináctiletého školáka…

Nový román Hany Lundiakové Co je ti do toho lze brát jako důkaz, že se v současnosti veškeré tradiční příběhy přepisují z ženského pohledu i že do českého prostředí vše přichází se zpožděním.

Ondřej Horák 26.5.2021

Dobro a zlo. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Dobro a zlo.

Na obálce románu Co je ti do toho čteme i výkřik: „Toto není Lolita naruby!“ Jenže ona to Lolita naruby je. A po Lolitě naruby přijde i Smrt v Benátkách naruby, tedy v ženském obsazení. Ale to je pořád málo, následovat bude polyamorní Emma Bovary a nebinární Anna Karenin. Don Quijote se zakouká do Sancha Panzy, jenž promptně zavěsí své staré pohlaví na větrný mlýn a pořídí si zbrusu nové. Protože dnes je všechno možné. A leccos zase možné není, protože přišla politická korektnost.

Jenže takoví hošíčci – Lolity naruby – již tu byli, třeba záškolák Miloš Hrma: „,Šáhněte si, paní přednostová,‘ povídám. ,Šáhnu, Miloši,‘ řekla a nahnula se, zrovna tak její stín na zdi, a sfoukla svíčku. ,Tak jsem mužskej?‘ optal jsem se. ,Jste, Miloši,‘ řekla. ,Tak ale, paní přednostová, co dál? Nechtěla byste mě zaškolit?

Emancipace přišla v době, kdy máme dojem, že v umění už všechno bylo. Takže nezbývá než měnit mužské postavy na ženské či nabízet aspoň ženský pohled, což vyznívá dost úmorně…

Pěkně vás o to prosím… v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou…‘ ,Ale pane Miloši, já už jsem v přechodu, já už s tímhle nic nechci mít, opravdu, já vás chápu, kdybych byla mladší, panenkomarija, co to do vás tady na stanici vjelo? Výpravčí Hubička s těmi razítky, vy zase s otíráním parůžku… ale všecko pozejtří půjde, uvidíte, jste mužskej, a jak mužskej…‘“

Citace z Ostře sledovaných vlaků Bohumila Hrabala (1914–1997) naznačuje, že nejde ani tolik o změnu mužského elementu na ženský, ale pouze o ženský pohled na totéž. Protože emancipace přišla v době, kdy máme dojem, že v umění už všechno bylo. Takže nezbývá než měnit mužské postavy na ženské či nabízet aspoň ženský pohled, což vyznívá dost úmorně…

Hon na historické nepravosti

Dozvíme se například brzy, že největším problémem mnichovské dohody bylo, že aspoň dva signatáři nebyli ženy? V tom případě pozor na překlopení přezdívky bývalého francouzského premiéra Édouarda Daladiera (1884–1970) „býk z Vaucluse“ do ženské varianty. Román Hany Lundiakové Co je ti do toho má, co se týče tématu, předchůdce. Jedním z nich je film dánské režisérky May El-Toukhy Srdcová královna.

V něm se hlavní hrdinka, navíc pracující v sociálních službách, zaplete s nevlastním synem, což má tragický a nevratný dopad na celou rodinu. A pak je tu snímek známý pod třemi názvy, Perfect Mothers, Adoration či Adore, což je zřejmě důsledek toho, že se nelíbil název předlohy – povídky nositelky Nobelovy ceny Doris Lessingové (1919–2013) The Grandmothers(Babičky). U toho patrně vadilo, že není sexy jako děj příběhu, v němž se zapletou dvě nerozlučné kamarádky křížem se svými syny natolik, že připraví snachy o manžele, a především vnučky o otce.

Dnes tu máme hon na leckteré historické nepravosti – otroctví, rasismus, sexuální násilí či pedofilii –, jichž se dopouštěli muži. To je případ pokrokových hnutí „Me Too“ či „Cancel Culture“ stejně jako třeba českého populárního dokumentu V síti, kde jsou volavkami pouze dívky, a nachytanými obšourníky až na jednu nebohou výjimku muži.

Takže tu dnes máme hon na leckteré historické nepravosti – otroctví, rasismus, sexuální násilí či pedofilii –, jichž se dopouštěli muži. To je případ pokrokových hnutí „Me Too“ či „Cancel Culture“ stejně jako třeba českého populárního dokumentu V síti, kde jsou volavkami pouze dívky, a nachytanými obšourníky až na jednu nebohou výjimku muži. Paralelně tu jsou bez problémů prezentovány příběhy srovnatelných ženských dobrodružství…

Někde v dáli smutně mává Manhattan Woodyho Allena. Film, jehož hlavní hrdina má z dnešního pohledu nejen nevhodně mladou milenku, ale i nevhodného scenáristu a režiséra. Není zde asi namístě k tomu zaujímat „jediný správný postoj“, podstatnější je, že hlavní roli v těchto kauzách hraje slovo zneužívání. Problém za prvé je, že někdo zneužívá někoho – to jsou takzvaní predátoři. Stejně je problém, že jiní lidé zneužívají nikoli někoho, nýbrž něčeho – a to atmosféry, jež nahrává údajným obětem.

Což často může dělat predátory z nevinných, ale především to může ublížit skutečným obětem, neboť ty následně budou bagatelizované. Možná bude, ještě než se pustíme do románu Lundiakové, užitečné také říct, že literatura a umění obecně tu je, aby autory i čtenáře zavádělo tam, kam se bojí zajít, či je nikdy zajít nenapadlo.

Bez většího vnitřního napětí

Meursault v Cizinci Alberta Camuse (1913–1960) zabije Araba. Ale francouzský nositel Nobelovy ceny neříká, že máme jít a zabít Araba. Dokonce ani neříká, že máme jít někoho zabít. Pouze vypráví, jak se může přihodit, že někdo zabije, a co z toho vzejde. To jen pro dnešní stavitele ochranných zábradlíček, aby náhodou něco nebylo špatně pochopeno… Spáchat sebevraždu totiž můžeme nejen po dočtení Utrpení mladého Werthera, ale i Dětí z Bullerbynu.

Lundiaková zkouší prožít a prozkoušet, jaké by to bylo, a co by to znamenalo, kdyby se žena v Kristových letech zamilovala do 13letého školáka. Debutovala před jedenácti lety povídkovou knihou Vrhnout, následovala erotická novela Černý Klarus a poté román Imago. Ty trubko! Právě za ten byla Lundiaková, známá též jako hudebnice vystupující pod uměleckým jménem Stinka, nominována na Magnesii Literu.

Lundiaková není typem literátky, která by rezignovala na budování textu jako celku, nicméně Co je ti do toho chybí větší vnitřní napětí. Na jednu stranu jde o civilní příběh, výseč ze života vypravěčky, jež je sice citlivá, ale zároveň se nenechá jen tak něčím zaskočit. Na druhou stranu je podáván příběh, kdy je vykolejena, děje se jí něco, co ji překvapuje.

Co je ti do toho potvrzuje dojmy z předchozích knih Lundiakové. Za prvé má novinka stejně jako Imago. Ty trubko! efektní, ale prvoplánový název, jenž spíš škodí. A mohli bychom též s odkazem na ne úplně dotažený Černý Klarus zmínit několik poryvů animální divokosti v Co je ti do toho. Důležitější však je, že Lundiaková vypráví většinou civilně, při čtení jejích textů není nutné překračovat vysoký práh, aby do nich člověk vstoupil, jsou mu nepředstíranou otevřeností sympatické.

To má i odvrácenou tvář – stejně snadno lze z příběhu odejít a už se k němu nevrátit. Lundiaková není typem literátky, která by rezignovala na budování textu jako celku, nicméně Co je ti do toho chybí větší vnitřní napětí. Na jednu stranu jde o civilní příběh, výseč ze života vypravěčky, jež je sice citlivá, ale zároveň se nenechá jen tak něčím zaskočit. Na druhou stranu je podáván příběh, kdy je vykolejena, děje se jí něco, co ji překvapuje.

Jako by se tak z banální všednosti přestupovalo do nevšední story, aniž by se tyto dvě věci dostatečně propojily a hrály spolu či proti sobě, a tím ve prospěch celku románu – jako by někdo neústrojně přilepil žvýkačku na šnečí ulitu. Co je ti do toho lze ukázat i na prostředí, v němž se hlavní hrdinka pohybuje.

Víc talentu než ambicí

V její domácnosti s mužem a synem panuje pozvolná uvolněnost, pracuje však v „udýchaném“ korporátu. Je milující a chápavou matkou-kámoškou i ženou-milenkou, prudce však zareaguje na nepatřičné jednání školního dozoru tím, že syna okamžitě dá na jinou školu. A poslední rozklíženost: má syna – ve frekvenci oslovení „mami“ by Co je ti do toho mohlo soutěžit s Drzou línou neschopnou Terezy Límanové, kde vládne „mámo“ –, ale i tak se pouští do erotického dobrodružství s klukem jen o málo starším.

Nebo jde o jakési odklonění incestu? Či o dobrosrdečnou snahu pomazlit se s někým, s kým se život nemazlí? Někdo by mohl namítnout: Když je to mezi těma dvěma a oba to chtěj, oba s tím souhlasí, tak co? Co je komu do toho? Jenže to asi řekne pouze někdo, kdo nemá syna či dceru. Navíc to lze i obrátit. Lidé spolu dělají různé věci – sex, svatby, děti – a nikomu do toho nemá nic být. Což je v pořádku.

Lundiaková patří k prozaikům, v jejichž společnosti je čtenáři dobře – v jejích textech je mnohem víc talentu než ambicí. Zároveň však nelze zastírat, že ještě tápe.

Ovšem ve chvíli, kdy vyvstanou mezi těmi dvěma problémy, jsou rázem zaměstnáváni právníci, policisté, soudci a sociální pracovníci… Kdysi si šeptali do ouška, teď na sebe štěkají jejich právníci. Mělo by být nicméně jasně řečeno, že Lundiaková patří k prozaikům, v jejichž společnosti je čtenáři dobře – v jejích textech je mnohem víc talentu než ambicí. Zároveň však nelze zastírat, že ještě tápe.

Někteří autoři to trefí hned v debutu a pak už jsou jak splasklé šapitó, jiní se hledají a chvíli to trvá, a součástí tohoto procesu jsou i knihy, které ze zpětného pohledu „nemusely“ vyjít. Jde o to, že literát se snaží pochopit, kým je, a co je jeho ústředním tématem. Zároveň hledá správnou formu, styl žánr, jimiž by to vyjádřil. Přičemž jde ještě o to, aby se vrcholné poznání o tématu a vhodná forma potkaly v jediném textu, což není snadné.

Hlavně když to ve spisovatelově hlavě neprobíhá přehledně a racionálně, ale mnohem spíše podvědomě. Vedle toho jazyk následně tvůrce neustále svádí do různých směrů. Lundiakové se v románu Co je ti do toho se tato kýžená srážka nepovedla – doufejme, že ještě nedosáhla svého a že teprve přijde. Každopádně novinka, která uzavírá literární sezonu 2020, patří k tomu zajímavějšímu z české prózy, co loni vyšlo.

Většinou básníci

Jsou však prozaici, jimž se podařilo zabalit atraktivní téma do přiléhavého kabátu – Baletky Miřenky Čechové, Mezipřistání Matěje Hořavy či Přípravy na všechno Elsy Aidse. Ani v těchto případech však nelze mluvit o klenutých příbězích, pořád jsme u plebejců a malých příhod. Dobře je to vyjádřeno v Přípravách na všechno: „Rád bych prožil nějaký příběh, ale nakonec zaujímám takový pohled na svět, jaký se naskytne.“ Nutno to však brát tak, že lepší podařené maličkosti než obří románové krabice, z nichž se ozývá jen dutý zvuk.

Vede to k tomu, že se literární odborníci v rozhlase dokonce snažili Přípravy na všechno a s nimi Tři kapitoly Daniela Hradeckého natlačit do škatulky sociálně-kritický román. Šlo však o tuplovanou mýlku, nejde ani o román, ani není sociálně- kritický. Vypravěči mají dost starostí sami se sebou a okolí jen registrují ze svých mentálních pevností. V prvním případě jde o robota v lidském těle s věčně nedostatečně nabitými baterkami, v druhém o archaický typ mužského hrdiny na okraji a čpícího alkoholem.

Zajímavé impulzy do české prózy přinášejí většinou básníci. Zároveň jako by byl „básnický původ“ i příčinou (kvazi)autobiografičnosti těchto děl, a především již zmíněné absence ambicióznějšího plánu, klenutějšího příběhu.

Elsa Aids i Daniel Hradecký nicméně potvrzují, že zajímavé impulzy do české prózy přinášejí většinou básníci. Stejné je to se sebranými, porůznu publikovanými prozaickými drobečky Petra Borkovce v knize Sebrat klacek. Zároveň jako by byl „básnický původ“ i příčinou (kvazi)autobiografičnosti těchto děl, a především již zmíněné absence ambicióznějšího plánu, klenutějšího příběhu. A na závěr si můžeme ukázat i jeden smutný příklad. Jako memento, že může působit každý, kdo se odváží vydat knihu.

Autor pod přezdívkou Ivan40, narozený po roce 1970, jak je psáno na obálce, vydal loni prvotinu Nivelační bod, na níž údajně pracoval dva roky, a hned v první kapitole rázně vypočítává, kdo není vhodným čtenářem jeho knihy: „Neberte si to vůbec osobně, ale na obrejlený kosmointelektuály, podle kopíráku zkérovaný hipstery, erasmový rajdy, dutohlavý selfíčkáře, čpící netáhla a zamrzlý kůlblby tady nikdo není zvědavej.“

Smutné čtení, jako kdyby se někdo o půlnoci zuřivě postrkoval na liduprázdné refýži. Chtělo by se soucitně do tmy pošeptat: Ivane40, ten vůz už jel a na všech rozích byla zelená…

Hana Lundiaková, Co je ti do toho

Co je ti do toho

AUTOR: Hana Lundiaková

VYDAL: Větrné mlýny 2021

ROZSAH: 144 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.