Když peníze hrají mnohem podstatnější roli než soudružské struktury

Román Zvrácený osud čínského spisovatele Tung Siho přináší příběh z čínské provincie, ale nejde o provinční literaturu.

Ondřej Horák 4.11.2020
UNESCO, starobylá čínská kulturní krajina Západního jezera západně od města Chang-čou (Čína). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy UNESCO, starobylá čínská kulturní krajina Západního jezera západně od města Chang-čou (Čína). | foto: UNESCO
UNESCO, starobylá čínská kulturní krajina Západního jezera západně od města Chang-čou (Čína).

Titul románu čínského autora Tung Siho, pseudonym vysokoškolského profesora Tchien Taj-lina, je dráždivě dvojznačný. A opravdu jsou oba významy Zvráceného osudu v předloženém příběhu naplněny. Hlavnímu hrdinovi jménem Čchang-čch’ se podaří svůj neblahý osud, respektive osud svého rodu zvrátit, přičemž když vnímáme všechny zvraty, které tento nebohý človíček musí v životě zakusit, je evidentní, že svět, v němž je mu dáno žít, je naprosto zvrácený.

Kdybychom ale na základě toho řekli, že je Zvrácený osud dvojznačný, křivdili bychom mu. V románu se totiž odkrývají nejméně tři vrstvy, možná i tři možnosti jeho čtení, které se navíc nevylučují. Naopak, celkový dojem z románu čínského prozaika Tung Siho (1966) podporují: jde totiž o dílo velmi košaté, přetékající životem. Někdy až tak, že se zdá, že romanopisec pouze vyděšeně cupitá za samotným dějem, aby stačil nekonečnou řadu zákrut vybrat a veškeré detaily, co vypadly v zatáčkách, posbírat.

Jako socialistické Československo

Na začátku tak může být vnímání Zvráceného osudu pro evropského čtenáře možná až nepříjemné, neboť to vypadá, že Tung Si je zahlcen příběhem a nemá román – a tedy ani osud hlavní postavy – úplně pod kontrolou. Že se mu neustále kroutí jako ten nejvzpurnější had. Až později si čtenář uvědomí, že je to patrně proto, že si nad současnými evropskými romány odvykl na tak bohatý děj, na takové risky a zisky.

Ztracený osud mimo jiné zrcadlí fakt, že evropské romány bývají bezpečné, že se v nich neprobírá nic osudového nebo riskantního. Přebytek času je nejčastěji přetaven do textů plných sebestřednosti, poživačnosti a pohodlnosti. Jejich autoři totiž nemají kde načerpat natolik dějově bohatý příběh, proto musejí s každým detailem šetřit a dostatečně jej zužitkovat, aby ho mohli dát patřičně na odiv. Paradoxně se tak ve světě hojnosti musí při umělecké činnosti šetřit, jelikož některé věci si z gauče po internetu nekoupíte.

Nad stránkami Zvráceného osudu se přistihujeme, že často atmosférou plíživého přechodu připomíná všechna ta díla – nejvíce filmy – z pozdních osmdesátých let socialistického Československa. V nich už se poukazuje na lecjaký šlendrián, ale zároveň je v nich ještě slyšet oslovení „soudruhu“.

Pokud byla řeč o třech vrstvách a třech možnostech, jak Zvrácený osud vnímat, potom je třeba nejdříve podotknout, že ani jedna nespočívá v tom, že bychom román Tung Siho četli jako nějakou zprávu o tom, co se děje v současné Číně. Ne že by poznatky tohoto druhu nebyly v románu zakódovány, každopádně dokumentární či svědecká stránka – naštěstí – není tím nejpodstatnějším.

Nad stránkami Zvráceného osudu se nicméně přistihujeme, že často atmosférou plíživého přechodu připomíná všechna ta díla – nejvíce filmy – z pozdních osmdesátých let socialistického Československa. V nich už se poukazuje na lecjaký šlendrián, ale zároveň je v nich ještě slyšet oslovení „soudruhu“. A především byla tato díla také soudruhy oficiálně povolena, ať kvůli ztrátě ostražitosti dezorientovaných činitelů, anebo ve snaze být pokrokovější než pokrokoví.

A tak při čtení románu Tung Siho – to je první vrstva – hlavou proletují různé myšlenky a otázky. Jak to, že Zvrácený osud vyšel v Číně oficiálně? A co to znamená? Že čínský režim není tak zlý, jak se říká? Anebo román jihočínského autora pouze proklouzl nějakému uondanému cenzorovi? A co to, že může – a chce – oficiálně publikovat, vypovídá o romanopisci?

Komplikovaný vztah moci a umění

Víme však, že vztah moci a umění (případně morálky a umění) je komplikovaný. Jistě je případné si toho, kdo si nijak nezadal a nezadá, vážit, ovšem takový postoj ještě nestvoří nesmrtelné dílo. V tomto směru žádná spravedlnost a přímá úměra neexistují. Známe to z tuzemského prostředí, tedy alespoň ti, kdo si pamatují a chtějí pamatovat. Copak lze říct, že vše, co vyšlo oficiálně během 40 let komunistické nadvlády, bylo špatné, prorežimní a odporné? Nebo že vše, co vyšlo v samizdatu či v exilu, bylo fantastické a epochální?

Vztah moci a umění (případně morálky a umění) je komplikovaný. Dnes stále evidentněji čelíme stavu, v němž svobodné umění vzniklé po sametové revoluci nejen nepřekonalo, ale ve svých vrcholech se ani nevyrovná tomu předlistopadovému. To však neznamená, že kultura za komunistů bývala lepší díky nim, jak by si to komunisté a různí pucflekové Nočních vlků rádi vyložili. Byla lepší navzdory nim.

Bohužel ne, i když by to bylo přehledné. Vždyť dnes stále evidentněji čelíme stavu, v němž svobodné umění vzniklé po sametové revoluci nejen nepřekonalo, ale ve svých vrcholech se ani nevyrovná tomu předlistopadovému. To však neznamená, že kultura za komunistů bývala lepší díky nim, jak by si to komunisté a různí pucflekové Nočních vlků rádi vyložili. Byla lepší navzdory nim, přičemž by se dalo dlouze diskutovat, jestli i v důsledku nutnosti překonat valy obludné blbosti a byrokracie nevznikala přidaná hodnota, ona kvalita…

Lze si to ukázat třeba na příkladu nedávno zemřelého Jiřího Menzela. Jsou tací, kteří v jeho životopise vypíchnou, že v sedmdesátých letech udělal úlitbu natočením filmu Kdo hledá zlaté dno. Na druhou stranu jsou zas tací, kteří tuto etapu přeskočí. O snímku Slavnosti sněženek natočeném podle povídkové knihy Bohumila Hrabala se pak pro změnu často dočteme, že to byl útěk z normalizační reality na chaty.

Ano, tento film se nedá srovnávat s Ostře sledovanými vlaky či Skřivánky na niti, ale i takový chatařský time out je v porovnání se současnými snímky majstrštykem – a s postupem let je to čím dál patrnější. Což je také příčinou zvráceného faktu, že se 30 let po listopadu 1989 bez děl vzniklých za komunismu nejen nechceme, ale dokonce ani neumíme obejít. A tak tato podivná rozpolcenost pokračuje.

Výborný román

Z toho je patrné, že je jedno, jestli Zvrácený osud vyšel oficiálně, či neoficiálně, je-li jeho autor disident, exulant, nebo běžný občan, případně jestli žije v Číně, na Tchaj-wanu, nebo v Hongkongu. Podstatné je, že jde o výborný román, jejž mělo smysl přeložit. Proto lze aktivitu nakladatelství Verzone přivítat, Zvrácený osud je již 18. svazkem edice Xin. Navíc je český převod dílem Zuzany Li, jedné ze současných nejagilnějších překladatelek – typ oddaného člověka, který naštěstí stále v českém literárním prostoru existuje.

Optika, s níž je románový svět nazírán, se dá asi nejlépe označit jako tragikomická. A pokud se říká, že v současné Číně se střetává to nejhorší z komunismu s tím nejhorším z kapitalismu, ve Zvráceném osudu hrají mnohem podstatnější roli peníze než soudružské struktury. Jako soudružka je tu oslovována snad pouze jedna žena mající na starost narovnávání vztahů zaměstnavatele a zaměstnance.

Je jedno, jestli Zvrácený osud vyšel oficiálně, či neoficiálně, je-li jeho autor disident, exulant, nebo běžný občan, případně jestli žije v Číně, na Tchaj-wanu, nebo v Hongkongu. Podstatné je, že jde o výborný román, jejž mělo smysl přeložit.

Za odcitování nicméně stojí věty, které se týkají bezvýznamného doktůrka: „Na místním středisku dělal přes dvacet let. Každým rokem si dával žádost o přeložení zpátky na okres, ale protože by si raději nechal koleno vrtat, než aby podplatil lidi na vyšší instanci, přeložení stále nepřicházelo.“ Všechno se točí kolem peněz – kolem jejich nedostatku, kolem jejich vydělávání, kolem toho, komu je dát a z koho je vytáhnout. Bankovky jsou i tím prvním, co je požadováno při vstupu do nemocnice.

Finanční je též vztah Čchang-čch’a a jeho hlavního protihráče, bezskrupulózního Li Ťia-poa. Mimochodem, tady se rovněž ukazuje mistrovství Tung Siho, protože tento vleklý a neustávající souboj v závěru fantasticky vygraduje, přičemž není jasné, kdo je poražený a kdo vítěz ani kdo koho zničil a kdo koho využil. V tom lze najít podobnost s jihokorejským oscarovým filmem Parazit. Před tímto dějovým finále však najdeme také kapitolu, v níž Čchang-čch’ nerovné potýkání rekapituluje.

Na jednu stranu vidí Li Ťia-poa jako strůjce všeho zlého ve vlastním osudu, na druhou stranu je schopen ho nahlédnout i jako zachránce. Několikrát sice hlavnímu hrdinovi zavařil, ale následně mu dal vydělat – třeba i tím, že za něj Čchang-čch’ seděl ve vězení – a nakonec udělal bohatého člověka z jeho syna.

Pavučina životních jizev

To je druhá vrstva románu. Dala by se nazvat stockholmským syndromem, vztahem oběti a pachatele. V tomto případě jde o dlouhodobou svázanost s někým bohatým, který vykořisťuje, aby následně mohl velkodušně poskytnout milodar. A společně s tím jde i známý fakt, že zatímco ten, kdo hledí zespoda, se dokáže do toho, kdo je výš, vcítit, obráceně to nefunguje. Z jednoduchého důvodu: ten, kdo stojí níž, není pro toho, kdo stojí výš, patrný.

Peníze však původně neměly být hlavním motivem ani Čchang-čch’ova života ani románu Zvrácený osud. Původně starý Wang Chuaj nechtěl, aby jeho syn dopadl jako on – byl stejně bezvýznamným venkovským zemědělcem. Proto usiloval, aby šel studovat. Wang Chuaj se na vsi kasá: „Uvidíš, že z něho vychovám kádra.“ Jenže Čchang-čch’ se navzdory studijním výsledkům na univerzitu nedostane – a jelikož Tung Si nenechá žádnou nit vlát ve větru, nepřekvapí, že se v závěru v ironickém dovětku dozvíme, co za tím stálo…

Všechny životní jizvy vytvářejí pavučinu, jež činí Zvrácený osud širokým epickým příběhem. Není to však jen cesta ze vsi do města plná ústrků, zranění a nespravedlnosti. Nesledujeme posun pouze z hlediska geografického, ale i časového a vývojového.

Wang Chuaj se rozhodne nasadit veškerou energii a proti nepřijetí svého syna protestuje, což odskáče tím, že zůstane nadosmrti mrzákem. Ve Zvráceném osudu postavy čelí spoustě fyzických i psychických zranění. Vážné zranění si ze stavby odnese i Čchang-čch’, jeho žena se zase kvůli výdělku stane z masérky prostitutkou. Je tu spousta důkazů, že v Číně člověk nic neznamená a že někdy vydrží (protože musí vydržet) strašné věci – v obdobném vyznění, jak to známe z literatury ruské.

Všechny tyto životní jizvy vytvářejí pavučinu, jež činí Zvrácený osud širokým epickým příběhem. Není to však jen cesta ze vsi do města plná ústrků, zranění a nespravedlnosti. Nesledujeme posun pouze z hlediska geografického, ale i časového a vývojového. V pozdějších kapitolách bývalý venkovan Čchang-čch’ kupříkladu požaduje za zranění odškodné – jako by se do zkapitalizovaného komunistického režimu vkrádaly západní odborářské praktiky, tedy to, co jsme zvyklí nazývat socialismem.

A hlavní hrdina si zajde i k psychologovi. Což zní s ohledem na Čchang-čch’ovu minulost rovněž zvráceně. Zvrácený osud načrtává současný globální vývoj. Školy jsou k ničemu – pouze přehrady zadržující děti do doby, než budou moci či muset jít pracovat. Protože to, co je ve školách učí, nemá s jejich životem – a s jejich budoucností už vůbec ne – nic společného, ale ony to bohužel tuší.

Spíše tragický příběh

Navíc vidí, že ani skutečnost, že budou dřít, aby absolvovaly nejlepší školy, ještě nezaručuje, že se jim bude i nejlépe dařit. V románu Tung Siho tak divoký kapitalismus „utažený“ komunismus přehrává. A to je jeho třetí vrstva. Dala by se vést dlouhá debata, zda není v důsledku svého vyvrcholení Zvrácený osud příběhem spíše tragickým, byť vyprávěným odlehčeným, nelitujícím se tónem.

V románu Tung Siho tak divoký kapitalismus „utažený“ komunismus přehrává. A to je jeho třetí vrstva. Dala by se vést dlouhá debata, zda není v důsledku svého vyvrcholení Zvrácený osud příběhem spíše tragickým, byť vyprávěným odlehčeným, nelitujícím se tónem.

Či příběhem o pomíjivosti života a o tom, že lidská duše se do našeho světa opět navrátí v jiném těle. Případně jestli není příběhem o tom, jak chudý naivka převezl mazaného boháče, protože na rozdíl od něho nelpěl na svém životě. Protože neměl co ztratit, ale mohl jen hodně získat. A to je další zajímavý námět Zvráceného osudu pro širší diskusi. Nejsme náhodou příliš sobečtí? A nemáme se náhodou tak dobře, že už jen lpíme na svých životech a bojíme se, že je ztratíme?

Všechno chceme, ale nic nejsme ochotní obětovat. I proto jsme kupříkladu náchylní vnímat každé úmrtí jako chybu lékařů. I proto chceme všichni žít do sta let a ještě poslední den před smrtí udělat s úsměvem nejméně výmyk. Smrt ale není pouze věc z počítačových her… Je třeba žít i nechat zemřít.

Tung Si, Zvrácený osud

Zvrácený osud

篡改的命, 2015

AUTOR: Tung Si

VYDAL: Verzone 2020

RIZSAH: 336 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.