Jsou dějiny ekologie dějinami omylů?

Žádný z omylů ekologických hnutí nesvědčí proti jejich oprávněnosti hledat řešení škod na životním prostředí a zvyšovat politický vliv.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: archiveČeská pozice

Joachim Radkau, německý historik a profesor moderních dějin na univerzitě v Bielefeldu, se ve své nejnovější knize Die Ära der Ökologie: Eine Weltgeschichte (Éra ekologie. Dějiny světa) pozastavuje nad tím, že navzdory obrovskému vlivu ekologického diskurzu jako by ekologii chyběly dějiny. A snaží se tento nedostatek napravit.

Radkau sice sympatizuje s ekologickým hnutím, ale v knize ho nijak obzvlášť neoslavuje. Vyznačuje se totiž neschopností sebereflexe a často se odmítá hlásit ke svým omylům. Tato neschopnost je však dle Radkaua neakceptovatelná, a proto je třeba zmapovat úspěchy i neúspěchy ekologie.

Komunikační problém

Radkau apeluje rovněž na zaryté odpůrce ekologie. I oni se mají lépe vzdělat v tom, proti čemu bojují. Neochota zabývat se vlastní minulostí na jedné straně a neznalost ekologie na druhé představuje podle Radkaua nezanedbatelný komunikační problém. Neznalost navíc vytváří prostředí, ve kterém jsou myslitelné „úlety“, jako je pro Radkaua „bláznivá“ kniha českého prezidenta Václava Klause Modrá, nikoliv zelená planeta.

Dnešní ekologické aktivisty máme zafixované jako zásadní odpůrce atomové energie, v 50. letech minulého století ji však jejich předchůdci opěvovaliRadkau přiznává, že chce-li nazvat současnost dobou ekologie, musí se vypořádat s nepříjemným paradoxem. V žádné jiné době totiž nebyla natolik nebývale zatížena atmosféra nebezpečnými emisemi. A až v současnosti se používají chemikálie v zemědělství v mnoha světových regionech na plné obrátky.

 

Proto dnes dosahuje znečištění podzemních vod nepředstavitelných rozměrů. Navíc se dnešní firmy víc než kdy v minulosti orientují na zisk, přestože se zaklínají ekologickou udržitelností. Lze tedy najít mnoho důvodů, proč současnou dobu ekologickou nenazývat.

Oslava a zavržení atomové energie

Ekologické hnutí si také musí přiznat mnoho vlastních omylů. Například dnešní ekologické aktivisty máme zafixované jako zásadní odpůrce atomové energie, v 50. letech minulého století ji však jejich předchůdci – mimo jiné i jeden z pozdějších otců ekologického hnutí Julian Huxley – opěvovali. Filozof Ernst Bloch ve své knize Princip naděje dokonce oslavuje atom jako energii, která „promění poušť v oázu a tuhou zimu v rozkvetlý jarní den“.

Na tomto, z hlediska dnešních ekologických aktivistů poněkud problematickém postoji není ani tolik pozoruhodné to, že se – opět z jejich hlediska – mýlili. Zajímavé je však to, že mírumilovnost atomu byla oslavovaná současně s naprostou ignorací jeho nemírumilovného využití ve formě jaderných zbraní.

Změna nastala až po deseti letech více či méně hlasitého oslavování atomového jádra. Tehdy do popředí vystoupil strach z radioaktivity a rakoviny. Již v roce 1962, kdy Rachel Carsonová publikovala průlomovou knihu The Silent Spring (Tiché jaro), ve které se zabývala smrtícími účinky pesticidů, mohla jejich dopad srovnávat s radioaktivitou, a tím upozornit na nebezpečí jejich používání. Ochrana přírody byla od doby Carsonové spojovaná s obavami o lidské zdraví a rakovina se stala metaforou pro ohrožené životní prostředí.

Země opět středem vesmíru

Skutečný zlom v ekologickém hnutí začíná přibližně v době vydání knihy Tiché jaro – okolo roku 1960. Jeho vznik přímo souvisí s tím, co Radkau nazývá kopernikovskou revolucí naruby. Zahájily ji lety na Měsíc, při kterých se zjistilo, jak pustým a prázdným místem vesmír ve skutečnosti je.

Země se tím opět dostala do středu vesmíru. Tentokrát nikoli proto, že by se ostatní planety točily okolo ní, ale protože je z hlediska vesmíru výjimečná svou biodiverzitou. Přitom ještě v 50. letech uváděli kritici zelených apokalyptických vizí – napůl žertem, napůl vážně – protiargument, že kdyby se na Zemi skutečně nedalo žít, lidstvo by se mohlo přestěhovat na Mars. V 60. letech se ukázalo, že to nebude tak snadné.

Téma apokalypsy bylo u ekologů odjakživa velmi oblíbené. A právě kvůli hororovým scénářům jsou stoupenci zelených hnutí často tvrdě kritizovaní. Německým zeleným se však  díky panice, kterou dokázali rozpoutat okolo údajného masivního úhynu lesů, podařilo dostat v roce 1983 do parlamentu.

Téma apokalypsy bylo u ekologů odjakživa velmi oblíbené. A právě kvůli hororovým scénářům jsou stoupenci zelených hnutí často tvrdě kritizovaní.

Během 80. let nejen vlivem poklesu emisí oxidu siřičitého, ale zřejmě i díky nevyužívání lesů a zvyšujícímu se obsahu oxidu uhličitého v atmosféře rostly německé lesy jako nikdy předtím. A na počátku nového tisíciletí se Německo stalo nejzalesněnějším státem Evropské unie. Výsměchu se zeleným nedostalo především kvůli tomu, že se obávali o německé lesy, ale protože hypotetické riziko jejich úbytku předkládali veřejnosti jako akutní a nezvratnou katastrofu.

Případ Diany Fosseyové

Mezi katastrofické scénáře lze zařadit i svědectví o úhynu goril od jejich nejslavnější ochránkyně Diany Fosseyové. Ta byla přesvědčena, že do deseti let po její smrti nebude v Africe ani jedna gorila. Stal se však pravý opak. Dvacet let po smrti Fosseyové žilo v Africe víc goril než za jejího života.

Fosseyová přitom ztělesňuje i další stinnou stránku ekologického hnutí – sklon k fanatismu. Ekologům nelze upírat lásku k přírodě, často ji však ztělesňuje jediný rostlinný nebo „charizmatický“ zvířecí druh. A jejich láska ke konkrétnímu přírodnímu druhu se mění v nenávist k jeho nepříteli. Proto byla ochrana přírody často vedena na úkor člověka.

Například nenávist Fosseyové k pytlákům zašla natolik daleko, že na ně nejen líčila pasti a brala je jako rukojmí, ale i týrala. Údajně byla i za únosem dítěte, které byla ochotná propustit pouze výměnou za gorilí mládě. Nenávist však může snadno vzniknout i v hnutí, které se vyznačuje různorodostí: k jednomu hnutí totiž patří jak ochránci ptactva, tak divokých koček. A je zřejmé, že společného jmenovatele svých aktivit by zástupci těchto dvou uskupení – pomineme-li vzájemnou nevraživost – hledali obtížně.

Neviditelná nebezpečí a hypotetická rizika

Na základě katastrofických scénářů ekologických aktivistů se mnozí kritici snažili jejich hnutí zdiskreditovat tvrzením, že zelené strašení je založené na iracionálním strachu. Dle Radkaua se však kritici v této věci mýlí. Ekologická hnutí totiž nevznikají jako reakce na bezprostřední masivní katastrofu. Rozvíjejí se naopak v době, kdy se škody na přírodě stávají na první pohled méně viditelnými.

V zemích, v nichž vznikají ekologická hnutí, mizí kouřící továry z měst, a fenomén, který vyvolával největší protesty – radioaktivita – je smysly nezaznamenatelný. Do popředí se dostávají neviditelná nebezpečí a hypotetická rizika. Podle Radkaua však lze tvrdit, že ekologická hnutí vznikala spíš v racionálním než emotivním prostředí. O to víc proto, že hlavní roli v nich měli vědci. Navíc nikdy předtím nehrály v jejich vzniku takovou úlohu informace i zápas o převzetí odpovědnosti za vlastní jednání.

Existuje naděje, že by ekologové jako první mohli provést zodpovědnou reflexi

Dle Radkaua proto žádný ze zmíněných omylů představitelů ekologických hnutí nesvědčí proti jejich oprávněnosti nadále hledat řešení škod na životním prostředí a snaze zvýšit v jednotlivých zemích svůj politický vliv. Přitom nelze popírat, že řešení jednoho problému nás přivede k mnohem zapeklitějšímu.

To je však problém nejen ekologie, ale každého lidského jednání. Tím spíše, že žijeme v hypersložitém světě, ve kterém jsou vedlejší účinky lidského jednání nezachytitelné. Lze dokonce tvrdit, že ekologická hnutí do určité míry symbolizují současný složitý svět. A právě v nepředvídatelných důsledcích lidského jednání spočívá podstata ekologického hnutí.

Naděje

Nikoli nadarmo proto myslitel Niklas Luhmann označil jednání v moderní společnosti za „ekologii nevědění“ či „hospodářství“ s nevědomostí. Tím, že se o světě dozvídáme stále víc, paradoxně neroste naše vědění, ale nevědění. Proto musejí jít ekologická hnutí ostatním uskupením či sociálním subsystémům příkladem. Víc než kdy jindy je totiž třeba kriticky hodnotit neúspěchy minulé ekologické komunikace.

Proto je třeba psát dějiny ekologického hnutí. I kdyby to mělo znamenat, že to budou dějiny neúspěchu či „ekologie nevědění“. Ekologové tedy možná píšou dějiny omylů. V tom však nejsou sami. Dle Radkaua existuje naděje, že by jako první mohli provést zodpovědnou reflexi.

Die Ära der Ökologie. Eine Weltgeschichte
(Éra ekologie. Dějiny světa)
AUTOR: Joachim Radkau
VYDAL: C. H. Beck, Mnichov 2011
ROZSAH: 782 stran

Počet příspěvků: 4, poslední 8.9.2011 08:15 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.