Ceska Pozice

Jiří Načeradský: Obrazy nepřežívají, ony jsou

Jeden z nejvýznamnějších českých malířů zemřel 16. dubna ve věku 74 let.

Radan Wagner 22.4.2014
Jiří Načeradský 5. ledna 2010 v pražské galerii Mánes na své výstavě Obrazy 2009. V pozadí je jeho olejomalba s názvem olejomalba s názvem Zlaté struny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Načeradský 5. ledna 2010 v pražské galerii Mánes na své výstavě Obrazy 2009. V pozadí je jeho olejomalba s názvem olejomalba s názvem Zlaté struny. | foto: © ČTKČeská pozice
Jiří Načeradský 5. ledna 2010 v pražské galerii Mánes na své výstavě Obrazy 2009. V pozadí je jeho olejomalba s názvem olejomalba s názvem Zlaté struny.

Ve středu 16. dubna zemřel ve věku nedožitých 75 let Jiří Načeradský. Nad životem významného českého malíře se krátce ohlíží Radan Wagner. Zároveň publikujeme jeden z posledních obsáhlejších rozhovorů, který autor vedl s Jiřím Načeradským v roce 2006 pro časopis Revue Art.

Jiří Načeradský vstoupil na českou výtvarnou scénu ve svém stylu, tedy rychle, nekompromisně a razantně. Jeho osobní naturel, zjevný talent, vývoj evropského umění i zdejší příznivější společenské klima – to vše byly okolnosti akcelerující počátky pozoruhodné tvorby.

Krátce po studiích na pražské Akademii výtvarných umění (1957-1963) se tento bytostný figuralista účastnil již širších přehlídek (poprvé v roce 1965), vzápětí na to se na Jarní výstavě v Mánesu konfrontoval přímo s představiteli  tehdejší starší generace. V Galerii mladých měl zanedlouho (1967) svou samostatnou výstavu. Následovala návštěva Paříže a roční jazykové stipendium na severu Francie spolu s Jiřím Sopkem a Rudolfem Němcem.Vše se v jeho podání prolíná do záznamů, jež k nám promlouvají i s odstupem času, tak jak mohou jen díla přesahující rámec pouhého osobního sdělení

Tento slibný rozlet však měl s nastalou tíživou změnou politických poměrů zanedlouho na řadu let skončit. Přišly komplikace, cenzurní zásahy a zákazy i momenty, a přesto bylo třeba se vyjádřit. Přes vnější postihy a potíže si však Načeradský svou vnitřní svobodu uchoval.

Již uzavřené dílo tohoto spontánního až eruptivního malíře racionálních úvah poutalo pozornost – více či méně veřejnou – čtyři desítky let. Je nezvykle členité, proměnlivé a obsáhlé, v každém projevu však důrazné i autentické. Jeho autor byl při své otevřenosti a expresivitě spíše svérázným solitérem sdružujícím se jen výjimečně (od roku 1987 byl členem Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece).

Malby či kresby Načeradského nejsou okolnímu prostředí nijak uzavřené. Naopak reflektují a osobitě v sobě taví celou škálu obecně známých projevů, komunikují s nimi, polemizují, po svém s konečnou platností odpovídají – mnohdy parafrází, jindy ironií či neskrývaným sarkastickým úšklebkem. Takovou otevřenost si mohl dovolit pouze tvůrce náležitě silný a velkorysý, nezakomplexovaný i nadaný řemeslnou zručností, v neposlední řadě také životem protřelý a obdařený vlastní imaginací ženoucí jej stále vpřed.

Naléhavý dialog, přijatá výzva a promyšlená trefná odpověď, respekt k tradici, pořádná dávka nadsázky, v nejlepších momentech pak až jakési dionýské uchvácení ozvláštňující chvatné záznamy nastalé situace – to jsou průvodní jevy uměleckého gesta Jiřího Načeradského. Vše se v jeho podání prolíná do záznamů, které k nám promlouvají i s odstupem času, tak jak mohou jen díla přesahující rámec pouhého osobního sdělení.

Postmoderní manýrista

WAGNER: Pane Načeradský, v čem je člověk na počátku 21. století jiný než v minulosti – co mu schází a co přebývá?

NAČERADSKÝ: Vy mi dáváte! Budu se snažit… Obecně schází asi nejvíc vnitřní klid a hodnotový řád. Přebývá povrchnost, těkavost, touha být baven, krmen a rozptylován… a strach ze smrti.

WAGNER: Co ještě jste o člověku – za těch čtyřicet let, co jej bez ustání kreslíte a malujete – zjistil vy osobně? Jste moudřejší než na počátku svého „průzkumu“?

NAČERADSKÝ: Lidé nejsou tak špatní, jak se o nich říká. Někteří malí psi jsou také pěkní hajzlové. Rozdíly mezi lidem jsou propastné – jsme tvorové hrozivě a nespojitě nesouřadní. Ale já lidi nezkoumám, zkoumám pouze své možnosti, jak je zobrazovat a namalovat.

WAGNER: Malujete spíše typy, tedy postavy jako obecně vyhlížející bytosti. Chybí jim znaky konkrétních osob, jeví se spíše jako oživlé figuríny. Nemívají ani vlasy, obličeje mívají strnulé, pohled upřený do dáli. Pozornost je soustředěna spíše na celek – na postavu, na nahá těla. Hledáte tedy spíše její zobecňující, podstatné a méně osobní jevy?

NAČERADSKÝ: Asi snad to společné, ještě zpodobitelné. Ale nemaluji indiány, ani černochy ani Číňany. Zobrazením definuji, tedy zobecňuji na podstatné, a osobní je nasazení, s jakým to konám. Vidíte, že se snažím…

WAGNER: To uznávám. Není zajímavější malovat více vlastní příběhy?

„Hledání vlastní identity je většinou zoufalá snaha sirotků ducha po nějakém odlišení od vulgárního davu“NAČERADSKÝ: Nemyslím, že žiji jiné příběhy než ostatní. Není obrazu bez života-příběhu a jiný život než ten svůj nemáme. Ale je také Příběh umění, jak říká hezky Ernst Gombrich – nu a tam je také víc příběhů než v jednom životě lidském.

WAGNER: Čím si vysvětlujete, že v době kdy „hledání vlastní identity“ se tak zdůrazňuje, bývá, možná paradoxně, tak málo umělců – portrétistů? Vy jste se nikdy nevěnoval soustavněji portrétování?

NAČERADSKÝ: Hledání vlastní identity je většinou zoufalá snaha sirotků ducha po nějakém odlišení od vulgárního davu. Je mi zábavnou myšlenka, že portrétem si osvěžíte identitu. Ale zase – proč se lidi pořád fotografují navzájem? Asi, aby se ujistili, že jsou ještě živí. Na chvíli to asi je nalezení identity – fotím, tedy jsem. Nebo: kolikrát zpodoben, tolikrát jsem. Ale který je vlastně ten pravý, ten jeden, co se na sebe dívá, nebo ten tisíckrát zobrazeny – vyfocený?

Jinak portrétu jsem byl nucený se věnovat ve 4. ročníku na Akademii, ale nebyl jsem schopen malovat a la Cézanne (to se za prof. Rady žádalo), neboť jsem už mezi 14 – 16 rokem byl Antonínem Slavíčkem. Tedy portréty tzv. Studijní jsem činil podle okolních modelů. Bavilo by mě to rychle a la Kokoschka, ale to se nesmělo, neboť musely ty portréty býti studijní, to znamená urputně a dlouho šmudlané. Přesto jsem dostal tzv. ateliérovou cenu a od té doby – jak jistě chápete – se portrétem zabývat nemohu.

WAGNER: Je zřejmé, že se snažíte být ve své práci spíše objektivním pozorovatelem s pokud možno nadčasovým sdělením. Své osobní pocity či dokonce osobní traumata usilujete vědomě z tvorby vytěsnit. Opravdu myslíte, že osobní vklad (prožitek) do obrazu nepatří?

NAČERADSKÝ: Vůbec nic nevytěsňuju. Tomu se přeci zabránit nedá, jenom to nesmí být ten hlavní program. „Sebevyjádření“ – to je hnusný slovo, co?

WAGNER: Něco jako sebeprojekce. Domníváte se tedy, že evidentní úzkost, možná i deprese jako součást života či bezvýchodný nihilismus, má zůstat doma? Jde přeci o autentické pocity, možná dokonce frekventovanější než chvilkové štěstí…

NAČERADSKÝ: Když prožijete 40 let v bolševismu, tak teda těch úzkostí a depresí si užijete až až. Ale bezvýchodný nihilismus a ještě doma? To je jako rozvod zakončený sebevraždou! Nihilisti byli přeci komoušové, já jsem vyhledával veselé hospody, třeba tu „U rakví“. Kdo je zdráv a není blbý, má povinnost se tvářit spokojeně. Nízkost a deprese jsou stavy chorobné.

WAGNER: Člověk na vašich obrazech se snaží hledat pozitivnější stránky své existence prostřednictvím nějakého vztahu a přímého prožitku. Snad nikdy nevzhlíží nad sebe, nad pomyslný horizont, zkrátka neočekává spásu v transcendentnu, ale jen v sobě samém či v bližních. Jste bezvěrec, pragmatik, materialista?

NAČERADSKÝ: Wagnere, vy ušlechtilý člověče, co vy tam všechno nevidíte? Když to slyším, jsem na rozpacích. Ale přesto všechno doufám, že ty figury se dívají alespoň 50 let dopředu, uf! Spása bližních? To zní jako „Arbeit macht frei“! Asi jsem spíš hříšný úd naší matky všeobecné církve římskokatolické, Amen. Ale možná jsem přeci jenom věřící. Zjistil jsem to v Louvru, když jsem uviděl poprvé Guida da Sienu, byl jsem zcela vyveden z míry. To jsem přeci maloval já, tenkrát! Sním či bdím? Je drsný, naivní, ještě trochu byzantský – připomněl jsem si své obrazy zdí, zkrátka jako Guido jsem byl opravdu dobrý.„Kdo je zdráv a není blbý, má povinnost se tvářit spokojeně. Nízkost a deprese jsou stavy chorobné.“

Už několik let jsou mé nejmilejší obrazy: 1. od Guida de Sieny 2. Zvěstování od Bernarda Daddiho – jaká pozemská krása! Svatá Panna ve svém Majestátu obklopena anděly, tedy konec 13. století. Obdivuji na nich nejen dokonalost formy malířské (ty tempery vydržely 700 let!), ale zakouším před nimi radost, mír, rozjasnění a důvěru ve smysl malířství a své existence na tomto světě. Pak přišel mor roku 1340 a po něm anatomie, perspektiva, naturalismus, olejomalba, šerosvit a rouhání i svévolná pýcha rozumu.

WAGNER: Myslíte, že člověk „bez Boha“, bez nějaké silní zastřešující víry (instance) může dlouhodoběji přežít? Je totiž nepoučitelný, v zásadě sobec, jen malé procento se tomuto vymyká… naděje, strach, odpuštění – to byly vždy spolehlivé motivy pro pokoru či alespoň vcelku spořádaný život. Zkrátka: „nezvlčí“ člověk vyznávající pouze individualismus a zákon džungle?

NAČERADSKÝ: „Bez Boha“ přichází „Big brother“, cítíme se “Vyvolení“ a přijdeme do pekla nebo do Bulváru či Osvětimi. Opice Boha nemají, proto vřeští, nestoudně se páří, houpají se ve větvích a žerou banány. A mají kratší život. Ale člověk je poučitelný – sv. František není žádná opice a vlci mají nezaslouženě špatnou pověst. Jsou to zvířata krásná, ušlechtilá a soběstačná. Nezabíjejí zbytečně a žijí v souladu s Božím řádem větším než umělcové originální a tzv. intelektuální. Zvířata jsou totiž nevinná a hřešíme zpupností a pýchou. V pekle to nebude žádná „havaj“. Mistr Giotto to krásně namaloval. V nebi mají čisté noční košile, zlaté hvězdy a pohodlné mráčky. To nám namaloval mistr Rubens. Tak se, pane Wagnere snažte, ať se tam pak za mě přimluvíte.

WAGNERE: Ano, to vám slibuji. Jste nezvykle pilný autor – snad každý den pobýváte v jednom ze svých ateliérů, kde jsou k vidění desítky či stovky obrazů a kreseb. Není tato posedlost tvorbou také jistým únikem před životem?

NAČERADSKÝ: Ale to víte, že ano. Když srdce sklidilo svou žeň, je život už jen zvyk. A taky nesmím do hospody. Tak co chcete, abych dělal? Někdy je v ateliéru docela zábava – mluvit si pro sebe se mi nijak nepříčí. Též rozhlasová stanice Vltava hodně pomáhá. A taky věk – a vůbec, už jsem vymluvený z těch hospod.

WAGNER: Co byste mohl nebo chtěl dělat, kdybyste nebyl malířem?

NAČERADSKÝ: To je otázka! Vlastně dost drsná. Víte, že ani nevím? Ale říkat, že jsem malíř, mi pořád připadá žinantní. Možná být obláčkem bílým – to by se mi líbilo. Je to smutné, ale jinak nevím…

WAGNER: Máte nevšední schopnost situace kolem sebe (a zřejmě i sobě) analyzovat a pojmenovávat. Vynášíte jasné a kategorické soudy, mnohdy nelichotivé a kontroverzní. Málokdy řeknete „nevím“, tipoval bych… Bývá pravidlem, že „vědět“ znamená pouze „věřit“. Kde člověk bere v sobě přesvědčení, sebevědomí a striktní názory?

NAČERADSKÝ: Nevšiml jste si, člověče jinak sympatický, že sondy, kterým říkáte nelichotivé, vynáším jen tehdy, když jsem tázán? Jinak spíše sleduji světa-běh a žasnu si. S tím sebevědomím to mám jednou tak a podruhé onak, připadám si v průměru. To vy se furt na něco ptáte a pokoje mi nedáte. Přece víte, že kdo nebyl nikdy v televizi nebo v Blesku, tak jako by ani nežil. Jinak: po šedesátce víte, jak málo toho jeden za život pochopí. Ale to něco, co vím, si určitě a přirozeně hájím.

WAGNER: Myslíte, že umělec je cosi jako „médium“, které je jen prostředníkem mezi čímsi vyšším a reálným světem a že talent a inspirace je spíše otázkou schopnosti otevřít se a napojit?

NAČERADSKÝ: Ó, kéž bych byl! Snad Mozart nebo sv. František. Jinak je lepší být zavřený a neposlouchat ducha doby, co ústy blbců promlouvá. Někdy když dlouho kreslím a už padám únavou, dostaví se šťastná iluze, že pouze obtahuji něco, co už na papíře existuje. No jo, ale jak to potom namalovat? Čeho jsem se v té čmáranici dotknul a proč je z toho zase jenom jeden obraz navíc? Přečíst po sobě kresbu, to je těžký. Jak vidíte, jsem malíř Florentské školy, co bez kresby se neobejde. Jo, zamlada – to jsem to pálil většinou rovnou.

WAGNER: Jak vidíte, obrazně řečeno, své dlouhodobé úsilí? Jako pozvolnou stoupající křivku, jako stoupání po spirále, přešlapování na místě nebo s poznáváním zjišťujete, že víte vlastně stále méně?

NAČERADSKÝ: Furt mi vyčítali, že „jednou tak a podruhý onak“. (Jsem totiž první český umělec postmoderní). Na nedávné výstavě v Mánesu jsem zjistil, že to není zas až tak dramaticky různorodé. To prostě u eklektických postmoderních manýristů tak je (a já jsem v Čechách ten největší, ať se Jiří David snaží, jak chce). V každém věku člověk myslí jinak, žije jinak, a tudíž by měl také jinak malovat… i když je furt ten samej. Já se nechci poznávat, já se chci překvapovat, alespoň trochu…

WAGNER: K čemu chcete dojít? Existuje vůbec nějaká hmatatelná meta, odmyslíme-li uznání, obdiv, zájem o vaše dílo, jeho vysoké ceny?

NAČERADSKÝ: Uznání vyjádřené cenou jest mocnou inspirací umělcovou. Ráno – hupky, hupky – vstát, celý den být v ateliéru (více či méně radostně) a dokonce se tím živit, to vám nestačí? Mě ano. Obdiv je prima, ale nejvíc ho člověk potřebuje jako dítě a mladík. Pak už stačí trochu uznání a prachy.

WAGNER: Co zakoušíte před malováním (kreslením) a při něm? Je řada umělců (Kokolia, Miró), kteří veřejně přiznávají už jistou nevolnost před bílým plátnem. Musejí překonávat odpor a dostavit se „k práci“. Vy tedy malujete radostně?

NAČERADSKÝ: Samozřejmě, že mám taky občas trému, ale ne tu „hlubinnou“ zen-budhistickou, ne jako součást „image“. Spíš tu obyčejnou, kdy si říkám: „Kurva, jak začít?“ Za mlada jsem si při práci zpíval. Teď spíš žasnu, jaká je to lopota. Nejhorší je vybrat kresbu, to je utrpení – zkazit čisté plátno – jaká úleva!„V každém věku člověk myslí jinak, žije jinak, a tudíž by měl také jinak malovat… i když je furt ten samej“

WAGNER: Samotná malba je u vás spíše jen naplňováním už vymyšleného konceptu nebo je na počátku práce vše otevřeno a neznámo? Jste emotivní, ale také racionální… jaký je tedy u vás poměr těchto složek při práci?

NAČERADSKÝ: Teď jednoznačně domýšlení toho, co je v kresbách. Emotivní, racionální… vím já, jak to funguje? To záleží spíš na počasí než na vůli.

WAGNER: Jak moc se liší záměr a výsledek, mění se to od díla?

NAČERADSKÝ: Není důležité, jak to dopadne, jako spíš jistota, že jsem dělal, co jsem mohl. Nejraději mám obrazy, které překročily svá zadání a ty, které utekly úplně od původního záměru. Většinou je to tak spíše napůl mezi představou a výsledkem.

WAGNER: Myslíte, že opakováním motivu, které je pro vás příznačné, jdete více k jádru  věci? Poznáte, kdy se jedná už o pouhé rozmělňování a formální variování téhož?

NAČERADSKÝ: Ale samozřejmě, opakováním se dozvíte, co chcete učinit. Je dobré vyčerpat to na doraz. Otevřou se pak někdy nové horizonty (už mluvím jako vy). Nejsem van Eyck, abych to trefil dokonale napoprvé a bez chyby. 

WAGNER: Působíte vstřícně, ale zároveň lze vycítit latentní výbušnost, měl jste v životě zásadní konflikty?

NAČERADSKÝ: No, jéje! Ale naštěstí se tím zas tak moc nezabývám. Někdy byly i ku prospěchu, zbytečných ovšem bylo více.„Svině nemalují. Kdo je svině, nebývá umělec, ono se v malířství moc lhát nedá“

WAGNER: Někde jste řekl, že malíř velkých figurálních pláten musí být silný a zdravý, jinak, že se jeho nedostatky (neduhy) projeví znatelně na výsledku. Něco na tom je. Jak je to však s charakterem? Může být (dobrý) umělec (velká) svině?

NAČERADSKÝ: Svině nemalují. Kdo je svině, nebývá umělec, ono se v malířství moc lhát nedá. Charakter autora je v jeho díle. Pokud vím, malíři, které obdivuji, byli i nadprůměrně slušní lidé. To věří netalentovaná lůza, že „génius je zvrhlý, zkažený a zlý“.

Radostná idyla let šedesátých

WAGNER: Vaše samostatná výstava se konala v roce 1967 v tehdejší Galerii Mladých v pražském Mánesu. Měl jste krátce po absolutoriu na AVU. To bylo tehdy tak idylické?

NAČERADSKÝ: Žili jsme v iluzi. Byla to doba nadějí. Byla tady taky „Špálovka“, Jindřich Chalupecký, Ruda Němec a lidi kolem ní.

WAGNER: Mluvil vám tehdy někdo do výběru? Dnes to někdy vypadá jako by vystavoval v první řadě kurátor než autor. Nebo vítáte cizí názor, poradu, pomoc tohoto druhu?

NAČERADSKÝ: Nikdo, byla to tzv. Síň mladých, asi třetí výstava. Když jsem v Paříži potkal francouzského malíře po absolvování, tak mi záviděl.

WAGNER: Šedesátá léta jsou dnes velice glorifikována. Řada sběratelů se na ně specializuje a neuznává jiné období. V čem byla tato dekáda tak jedinečná?

NAČERADSKÝ: Jakási radostná důvěra, že všechno je znovu nalezené a malířství je důležitější než biograf, popmusic, televize a kopaná. Bylo tání, panovala všeobecná iluze, že bolševismus je reformovatelný. Každý rok se smělo víc a víc. Všichni byli nažhavení po zakazování v padesátých letech.

WAGNER: Myslíte, že kdybyste začínal o něco později, že by váš rozjezd nebyl tak rychlý a úspěšný?

NAČERADSKÝ: Nebyl, to docela jistě. Rok 67 byl pro mě explosivní, základní a určující. Idyla skončila v srpnu 68.

WAGNER: Na zmíněné výstavě v Mánesu jste představil legendární „běžce“. Jak jste se k nim dostal? Jako byste předjímal současné nesmyslné zbožštění sportovců…

NAČERADSKÝ: Jak vidíte v katalogu první výstavy, byly to grotesky, zdi a legrácky. Běžci a běžky přiběhli až v 67 a v 68 už zase odběhli. Jako v mé grotesce byly pop inspirace konkrétními zdmi mého žižkovského ateliéru, tak fotografie běžců a fotbalistů jsem nacházel v novinách. Také mě na tom fascinovalo ráno koupit noviny a pak z nich hned vypálit obraz.

WAGNER: Pohyb, neklid, proměna – to byly pro vás charakteristické vlastnosti a znaky. Také z Picassa vás zřejmě zaujala poloha spíše dynamická. Převažuje většinou názor, že spíše destruoval, než povznášel, dokonce i Jindřich Chalupecký mu vyčítal přílišnou pozemskost, bezobsažnost, absenci jakékoliv transcedence. Vy to vidíte zřejmě jinak, že?

NAČERADSKÝ: Pablo jest model tvoření radostného. Chalupecký byl člověk podnětný, který měl čuch na rodící se umění. Otcovsky povzbuzoval, vystavoval nás a podněcoval, měl jsem ho rád. Ale dva jeho názory mi byly zcela proti všemu, v co věřím. 1. Zbožňování velkého Marcela. 2. Tvrzení, že zárukou pravosti je to, že se toho musí dělat málo a nepřetržitě se při tom bičovat a pochybovat.

„Pro mě je Picasso čistá radost z díla zběsile konaného. A to je služba a naplnění. Určitě je mezi nebešťany.“Ale přesto to byl zahradník talentů a Velký Iniciátor. To pro mě je Picasso čistá radost z díla zběsile konaného. A to je služba a naplnění. Určitě je mezi nebešťany. Myslím, že to je Chalupeckého velmi nešťastné tvrzení a ta komparace s tolik důvtipným Marcelem… Chcete-li, myslím si pravý opak.

WAGNER: Řekl bych, že vaše vzývání „tomu nahoře“ se blíží spíše antickým či jiným starodávným mystériím, kdy uctívání bylo záležitostí také dosti tělesnou, taneční a sexuální…

NAČERADSKÝ: Dionýsos mi byl bůh vždycky sympatický a spíše nežli Apollona, měl jsem v lásce Herma, toho posla bohů. Dionýská mystéria se u nás pak degenerovala v ožralá píchání při MDŽ. Jak se v tom teď vyznat?

WAGNER: Ve vaší práci se prolínají různé vlivy. Citujete staré mistry (Leonardo, Tizian), osobitě jste rozvíjel pop art, surrealismus atd. Je to záměr nebo nutnost? Mnohdy jde o protichůdné tendence, přesto ve vašem podání si tyto polohy neprotiřečí, ale doplňují se. Je to výjimečné. Dělá vám potíže „přepnout“ z jednoho období na druhé?

NAČERADSKÝ: Pro největšího eklektického manýristu je to normálka – přímo povinnost. Nepřepínám.

WAGNER: Pro vás není asi důležitý styl jako lehce a pozvolně se rozvíjející ikonografický soubor vlastního tvarosloví…

NAČERADSKÝ: To je mi vskutku zcela cizí.

Bez iluzí nelze žít

WAGNER: Rok 1974 je u vás jistým mezníkem. Začal jste malovat akrylem, obrazy se změnily, jsou více barevné, plošnější, méně iluzivní, dramatičnosti ubývá, také inspirace fotografií skončila. Je tato změna výsledkem vědomé úvahy nebo těžko vysvětlitelným zlomem?

NAČERADSKÝ: Chtěl jsem to mít čisté a hezky barevné v tom komunistickým bordelu a špíně.

WAGNER: Začal jste malovat také převážně stroje. Opustil jste oblíbený motiv lidské figury. Nebylo vám líto vzdát se úspěšného projevu? To by byla na Západě zřejmě umělecká sebevražda…

NAČERADSKÝ: Když to od vás nikdo nechce, můžete si šmudlat, co je vám libo. Tehdy jsem nemohl nic vystavit – stroje až v osmdesátých letech, takže těchto starostí jsem byl vskutku zcela prost. Míval jsem třeba rád Alechinského, ale když jsem pak viděl, jak to furt mydlí dokola…

WAGNER: Stroje u vás vnímám jako jisté podobenství. Mašinérie totality se rozběhla naplno. Existují zde nějaké vědomé souvislosti s Grossovými „strojky“?

NAČERADSKÝ: Ten totáč se tam nějak vloudil, tehdy v sedmdesátých letech mi opravdu došel humor, ale na Grosse jsem nemyslel. Bližší mi byl Hudeček.

WAGNER: Ve strojích je také u vás přítomen člověk. Dokonce je v některých místech lidská postava zašifrována. Také různé součásti mívají antropomorfní charakter. Přešel vás humor opravdu?

NAČERADSKÝ: Přešel mě úplně, ale nebyl jsem sám… některé stroje jsou z vlastních kreseb – biostroje nebo tak nějak, jiné z fotografií.

WAGNERDalší významnou etapou jsou ženy–stroje či ženy–kudlanky. Také v této souvislosti používáte označení Alpa. Proč?

NAČERADSKÝ: Za mých mladých časů měla každá slušná drogerie u vchodu velkou smaltovanou reklamu na francovku Alpu (kadmium žluté střední, ultramarín tmavý).

WAGNER: Kudlanky v přírodě, jak známo, po spáření svého partnera – samce sežerou. Měl jste i tento fakt na mysli, když jste je maloval a takto pojmenoval?

„Ve významných obrazech z Louvru žádná erotika není. Je tam Vznešenost, Prostota a Něha.“NAČERADSKÝ: To si pište! Jsou strašlivější než žraloci. Sameček kudlanky s nakousnutou hlavou lépe kopuluje.

WAGNER: Jak se na výstavách takových „kudlanek“ projevují návštěvnice? Cítí se potrefeny, pobaveny, zesměšněny? Nebo jsou polichoceny, že vás tak zajímají? Na feministky se snad ani nemá cenu ptát…

NAČERADSKÝ: Ty potrefené mi to neřekly, spíš byly polichoceny, že z nich mám tak posvátnou hrůzu. Ženy jsou potěšeny, když jsou zobrazovány, a to na jakýkoliv způsob. Taková je má zkušenost.

WAGNER: Domníváte se, že u každého kvalitního díla musí být jistá dávka erotického náboje?

NAČERADSKÝ: Ale nemusí, to si jen tak k stáru malíři namlouvají. Bez iluzí nelze žít. Ve významných obrazech z Louvru žádná erotika není. Je tam Vznešenost, Prostota a Něha.

WAGNER: Není tedy spíše známkou dobrého díla jisté odpoutání a osvobození od zotročujícího pudu, jak pravil Schopenhauer?

NAČERADSKÝ: S kým pudy lomcují, pokoje mu nedají. Nevěřte mu, byl to pěkně žlučovitej dědek pesimistickej. Kubišta ho dobře namaloval – je to v Moravský galerii.

WAGNER: Žena ve vašem pojetí prošla v dalších letech nejrůznějšími proměnami. Po zmíněných kudlankách či obřích plošně malovaných ňadrech z osmdesátých let vstupují na scénu tzv. ušatky. Proč mají tak velké uši?

NAČERADSKÝ: Protože uši jsou záhadný labyrint eroticky citlivý. Naslouchají vábení samců.

WAGNER: Ušatky jsou vesměs bytosti, jejichž fyziognomie je surrealisticky přeskupena. Je nepravděpodobná, já bych řekl spíše odpuzující… Na druhé straně malujete od konce osmdesátých let celou řadu mužů – „správně temperovaných hochů“. I když je v tom cítit jistá ironie, přeci jenom je ta disproporce evidentní. Ženy v podobě Ušatek (dříve kudlanek, požárnic, sexuoložek, tlusťošek atd.) jsou deformovány. Muži naopak pojímáte jako kánonické souměrné bytosti s pevnými „soustruženými“ těly bez vady na kráse. Proč?

NAČERADSKÝ: Odpuzující? Zapište si za uši, pane Wagnere, že moje Ušatky jsou bytosti vstřícné a sympatické! S klukama to je potíž, když nežijeme zrovna v Aténách v 5 stol. před Kristem.

Dějiny umění jsou neomylným kritériem

WAGNER: Dobře, ponechme teď tu věčnou dualitu stranou. Myslíte si, že existuje nějaké obecnější kritérium pro to, co je dobré dílo, ať už je to hudební skladba, báseň nebo obraz? Je to otázka pouze osobního názoru, jak se rádo a scestně říká, nebo lze cosi obecně platného vystopovat?

NAČERADSKÝ: Celé dějiny umění jsou kritériem jediným, jistým a neomylným. Dá se to pověsit vedle Mistrů, nebo ne? Osobní názory mají troubové. Obrazy Mistrů mají vnitřní pravdivost a dokonalost výkonu profesionálního. To by se kurátorům, té bandě většinou zapařených frustráků, líbilo – kdyby to byli oni, kdo to určuje!

WAGNER: Co to tedy znamená, když někdo řekne „obraz se mi líbí (nelíbí)“. Je jeho soud ovlivněn osobní dispozicí, výchovou, vzděláním, prostředím, zkušeností čím?

NAČERADSKÝ: Většinou, bohužel, samolibou omezeností. To neznamená nic. Pokud se ovšem bavíme o obrazech, a ne o všelijakých plácanicích.

WAGNER: Jak moc je u malíře důležitý intelekt? Vy jím zřetelně oplýváte a je vidět, že to není při práci na škodu, nepřekáží vám však někdy?

NAČERADSKÝ: Tak… obtížný přebytek intelektu opravdu necítím. Na překážku jest být blbým. Jest však možno považovat za jisté, že v malíři musí býti jistá nevinnost, jež může být dokonce zvána prostoduchostí. Jak by to, prosím vás, mohl jinak dělat?

WAGNER: Není „naivní plácání barvy na plátno“, tedy „ruční“ malba poněkud přežitkem, jak někteří ještě nedávno vykřikovali?

NAČERADSKÝ: Fuj!!! Když vidíte ty bejky z Altamiry, zakoušíte snad také jakési ztotožnění a praúchvat. Copak to nějaká fotografie může nahradit? Ano, malířství je svou podstatou plácání barev za účelem zobrazení. Není-li tomu tak, jedná se o něco jiného, což mě nebaví zkoumat a je to také většinou příšerně nudné. Malířství je totiž vzrušující.

WAGNER: Proč tedy klasický obraz stále přežívá? Neměl jste přesto někdy nutkání projevit se prostřednictvím jiného „aktuálního“ média?

NAČERADSKÝ: Obrazy nepřežívají, ale ony jsou. Jednu dobu jsem chtěl zvětšovat fotocestou koláže a solarizací měřit barvy. Narazilo to na peníze a možnosti doby. Také jsem chtěl z plechů a oceli vyrábět velké sochy aktů dynamických. Nikdy jsem se neodhodlal.

WAGNER: Co si představujete pod pojmem postmodernismus?

NAČERADSKÝ: Pabla Picassa, jak se dožil doby postpicassovské, a samozřejmě sebe.

WAGNER: Vaše obrazy se prodávají za poměrně vysoké ceny. Jsou tedy zpravidla dostupné jen movitým sběratelům. Jací jsou, dají se nějak rozdělit a charakterizovat?

NAČERADSKÝ: Jsou mezi nimi lidé hodní a skvělí a stejně tak i hajzlíci. Obrazy bych sbírat nemohl, kresby ano, to ano. Ale mám doma sochy Nepraše, Preclíka, Hladkého, Pauzera a mám je rád. Většina tzv. movitých sběratelů to ale nesbírá na kšeft, ale aby jim to dělalo radost jako mě ty sochy. Měli bychom si je předcházet, protože ty nejmovitější kupují spíše krokodýly, auťáky nebo blondýny. Sběratelé mých obrazů jsou mi stále sympatičtější.

WAGNER: Jaké jsou vaše nejbližší plány?

NAČERADSKÝ: Přece namalovat velký nahatý chlapy, a to dobře. A taky najít teď v tom svém bordelínu nějaké zajímavé fotografie, když jste si připravil tolik otázek, z nichž mnohé mě donutily k zamyšlení a vyjádření. Sám bych se styděl. Tak si říkám, kdo dostává takové podobné otázky, zda je ještě perspektivní borec pro české malířství…

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.