Jeden den finského statistka v Buenos Aires

České vydání románu Op Oloop argentinského spisovatele Juana Filloye, jenž poprvé vyšel v roce 1934, přináší obrovské potěšení a může se jevit jako splacení letitého dluhu.

Umělecké ateliéry v centru Buenos Aires od Antoniho Boneta i Castellany jsou ikonou jihoamerické moderní architektury. foto: Adam Štěch

Umělecké ateliéry v centru Buenos Aires od Antoniho Boneta i Castellany jsou...

Vydání českého překladu románu Op Oloop se může jevit jako příjemné splacení letitého dluhu. A nejen to, románem argentinského spisovatele Juana Filloye (1894–2000) jako bychom si doplňovali další mezírku ve skládačce světové modernistické literatury. Jenže přes toto starosvětsky spokojené kompletování se nakonec přežene mnohem silnější poryv, jenž potvrzuje, nakolik zůstává Filloyův román živý – dojem blížící se jistotě, že jeho 86 let starý text je mnohem modernější než řada současných děl.

S tvorbou Juana Filloye se sice setkáváme poprvé, ale není to pozdě. Naopak, jde o setkání s dílem nadčasovým, což znamená, že se nemusí nikam drát, může si na svou chvíli počkat. Opa Oloopa vydalo pražské nakladatelství Rubato, což je dalším důkazem, že letošní koronavirové patálie zvýraznily proluku mezi malými a velkými nakladateli.

Proto je nyní mnohem jasněji vidět, že pozoruhodné tituly přinášejí ve valné většině ti malí, jelikož se nedrží rychlého proudu autostrád, ale baví je jezdit podél příkopů a vymetat zapadákovy – ať z hlediska geografického, nebo časového. Op Oloop se asi nestane prodejním hitem, nicméně je to počin, který se usadí v hlavách a srdcích mnoha literárních fajnšmekrů, protože je zaznamenání hodný.

Tvoření palindromů

Tím se dostáváme k tomu, že současný knižní trh jede především na zisk a na rychlou spotřebu. To není obžaloba ani nic překvapivého, jen je třeba tuto skutečnost mít na paměti, až zase bude někdo vykřikovat, že pokud nebudou zachráněni nakladatelé, ohrozí to českou kulturu. Někdo by totiž mohl říct, že ji spíš ohrožují některá nakladatelství. Číst román Op Oloop, který poprvé vyšel v roce 1934, je jako dávat si studenou sprchu za parného dne v mansardě majestátního domu s výhledem na pestré hemžení městského života.

O samotném Filloyovi se můžeme dozvědět, že byl inspirací pro mladší krajany, významné literáty Jorgeho Luise Borgese (1899–1986) a Julia Cortázara (1914–1984), které přežil. Živil se jako soudce a zároveň napsal 55 románů, přičemž jejich tituly jsou vždy složeny ze sedmi písmen. Volný čas trávil tvořením palindromů – víc než šest tisíc –, jež mají stejný význam, i když se čtou pozpátku.

Juan Filloy byl inspirací pro mladší krajany, významné literáty Jorgeho Luise Borgese (1899–1986) a Julia Cortázara (1914–1984), které přežil. Živil se jako soudce a zároveň napsal 55 románů, přičemž jejich tituly jsou vždy složeny ze sedmi písmen. Volný čas trávil tvořením palindromů – víc než šest tisíc –, jež mají stejný význam, i když se čtou pozpátku.

Filloy byl v písemném kontaktu rovněž s rakouským zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem (1856–1939) a ke své dlouhověkosti podotýkal, že touží žít ve třech stoletích, což se mu o kousek nepodařilo. Když se seznamujeme s Filloyovou biografií, máme pocit, že jde o jednu ze svérázných postaviček, které se často zabývají či řídí exaktními vědami, zkrátka o „geniální hračičkáře“ Georgese Pereka (1936–1982).

Ten byl nejen fantastickým spisovatelem, ale zároveň výrazně nadaný k používání logiky, matematiky či herních systémů a využíval toho ve svých literárních dílech. K vrcholným projevům veškerých Perekových dovedností patří rozsáhlý román Život návod k použití, a nikoli náhodou tento francouzský velikán patřil do skupiny Oulipo, tedy Dílny potenciální literatury.

Stejně by se Filloy neztratil v „encyklopedii“ literárních podivínů, již sestavil barcelonský prozaik Enrique Vila-Matas v knize Bartleby a spol., přestože jde často o spisovatele, kteří nic nepublikovali a někdy ani nenapsali, a jako nanejvýš odpudivý grafoman je prezentován stvořitel komisaře Maigreta Georges Simenon (1903–1989). Argentinský literát by s 55 romány asi patřil spíš na „psavý“ břeh literatury, i když životním příběhem ke skupině originálních potemníků.

Mudrlantské žvanění na večeři

Pokud se prostřednictvím životopisných dat Juana Filloye ocitáme v úžasném sále, kde dlí modernističtí velikáni 20. století, pak se románem Op Oloop díváme do fascinujícího literárního krasohledu jako při čtení řady jejich velkých děl. Když vidíme, že se příběh Opa Oloopa odehrává během 24 hodin, nelze si nevzpomenout na Odyssea irského spisovatele Jamese Joyce (1882–1941), včetně té podobnosti, že podroušený Štěpán Dedalus míří do nočního downtownu a Op Oloop v časných ranních hodinách do nevěstince.

Modernistická fascinace jedním dnem je naplněna i ve Filloyově románu. A jestliže prvotní setkání s Filloyem a jeho románem navodí velmi přátelskou povědomou atmosféru, pak je ještě zintenzivněna v nejrozsáhlejší kapitole popisující večeři, na niž Op Oloop sezval své přátele – kontrolované mudrlantské žvanění je vrcholem spisovatelského umění a zároveň nejvybranějším čtenářským požitkem.

Jestliže prvotní setkání s Filloyem a jeho románem navodí velmi přátelskou povědomou atmosféru, pak je ještě zintenzivněna v nejrozsáhlejší kapitole popisující večeři, na niž Op Oloop sezval své přátele – kontrolované mudrlantské žvanění je vrcholem spisovatelského umění a zároveň nejvybranějším čtenářským požitkem

Navíc když se pohybujeme na škále od odborné debaty plné speciálních termínů až po rafinované vulgarismy, například jedna z postav doplní diskusi o výbuších u slavnostní tabule vlastní, neslušnou verzí výbuchu, a tento „burácivý flatus“ doprovodí zvoláním: „Ten byl pro chudý! Boháči ať si koupěj vlastní…“

Rozkošnost Filloyova románu zařídí i to, že někdy hovory postav upomenou na rozpravy Antonína Důry a jeho druhů z Vančurova Rozmarného léta. Op Oloop však dá debatou nad chody opulentní večeře v prvé řadě vzpomenout na nekonečné hovory z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, především na ty z vojenského vlaku na frontu. Mimochodem, autor onoho „výbuchu“ má v Opu Oloopovi přezdívku Student, jež vyplývá z faktu, že je „věčným studentem“.

Což se rýmuje s historkou z Haškova románu o věčném kandidátovi lékařského titulu, který nechtěl ukončit univerzitu, jelikož stipendium zaručené ve strýcově závěti po dobu studia bylo čtyřikrát vyšší než plat asistenta v nemocnicích, ale štěstí tohoto výtečníka skončilo v důsledku zbrklého činu Gavrila Principa. Ve zkráceném řízení totiž obdržel válečný doktorát, aby mohl jít sloužit na frontu, přestože na všechny otázky závěrečné písemné zkoušky odpovídal: „Lecken Sie mir Arsch!“

Ochoření láskou

Zvláštností Opa Oloopa není pouze to, že je Fin a jeho příběh se odehrává v Buenos Aires, kam tento statistik přišel poté, co svedl neúspěšný boj v rodné zemi pod rudou zástavou – ano, je to ta, co myslíte… V tomto směru může Op Oloop připomenout Jaroslava Haška, velitele města Bugulmy, jenž po návratu do Prahy čelil otevřenému nepřátelství legionářů. Op Oloop je statistik, proto příznačně nakládá se svým životem. Všechno má naplánováno a všechno si zaznamenává.

Mohli bychom proto čekat do podrobností zachycený pohyb této postavy přes poušť jednotlivých hodin 22. dubna a též začátku dne následujícího. Opět se vynoří vzpomínka na Georgese Pereka, jenž v disciplíně „úmorně detailní popis“ vynikal a uměl tímto způsobem vytvořit svíravou atmosféru „života po Osvětimi“. Jenže Filloyův román pojednává o tom, jak se stroj jménem Op Oloop porouchal, jelikož ochořel láskou. Finský statistik se zamiloval do mladičké Franzisky a oznamuje záměr zasnoubit se, načež je povolán lékař.

Filloyův román pojednává o tom, jak se stroj jménem Op Oloop porouchal, jelikož ochořel láskou. Finský statistik se zamiloval do mladičké Franzisky a oznamuje záměr zasnoubit se, načež je povolán lékař

Již předtím v tureckých lázních i následně v parku Op Oloop vykazuje znaky poruchy chování. Je to mrákotné putování plné blouznění a z našeho hrdiny je mátoha. Proto se jako pořadatel na večeři dostaví se zpožděním. A přestože jde o výhradně pánskou společnost, je často řeč o lásce. V románu slyšíme tolik různých definic, až to vytváří další komický efekt: „Vím, že zásnuby jsou krása nepřečteného díla; svatba, vzrušení při obracení prvních stránek; manželství, errata manželů…“

Jinde zas: „V manželském životě se sčítají tři různé lži: ona lže jemu, on jí a všichni čtyři celému světu.“ Někdy je náhled ještě věcnější: „Každý otec ví, že lék na dceřinu chorobu je zavěšen v poklopci muže, jehož miluje, nebo libovolného muže, jehož přízeň přiláká.“ Je totiž třeba dodat, že slavnostní večeře se nekoná jen tak a nemá souvislost ani se zmíněnými zásnubami.

Jde o oslavu skutečnosti, že Op Oloop se chystá tuto noc navštívit tisící ženu ve své statistice, přesněji řečeno, prostitutku, neboť statistik je člověk pragmatický, možná dokonce bezohledně asociální: „Lovil jsem ženy, abych ulovil jejich údaje. Lov se z tělesnosti přemístil do statistiky. A nevím, jaký zvláštní půvab jsem nalezl ve sblížení sexu a počtu, ale při souloži jsem rozkoš odkládal, abych ji později získal zpět v počtářské radosti.“

Bolestný romantický příběh

Na Opovo přiznání reagují spolustolovníci po svém: „Neříkal jsem vám, že by nám dokázal říct, jaký je ukazatel celosvětového pohybu filcek?“ I podle této citace je evidentní, že se ocitáme v románu, jenž je též výrazným zachycením zmoudření přítomných mužských postav. Respektive tak rozmlouvají muži, kteří si zakázali být naivní a rozněžnělí, protože už jsou na to příliš staří, a proto se zahalili do plášťů spíchnutých z jedovatých vtípků a cynických nití. Nicméně Op Oloop je především příběhem vykolejení.

Proto pestrým románovým textem, navíc bohatě podmáčeným žvanivostí, neustále jako postřelená srna kličkuje bolestný romantický příběh – a nejde pouze o nešťastnou návštěvu Franzisky a věčné redefinování lásky. Jsou tu i překvapivě pohnuté momenty z bordelu. Pokud bychom si chtěli opět pomoci tuzemským příměrem, jako bychom četli v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války kupříkladu mimořádně veselou pasáž o sapéru Vodičkovi, ale pod ní neustále prosvítaly verše Hrubínovy Romance pro křídlovku.

Pestrým románovým textem, navíc bohatě podmáčeným žvanivostí, neustále jako postřelená srna kličkuje bolestný romantický příběh – a nejde pouze o nešťastnou návštěvu Franzisky a věčné redefinování lásky. Jsou tu i překvapivě pohnuté momenty z bordelu.

Zřejmě nepřekvapí, že v Opu Oloopovi není happ end ani věcné vystřízlivění. Vyvrcholení románu je podobně tiše tragické, plné prázdnoty, jako v románovém debutu irského dramatika Samuela Becketta (1906–1989) Murphyz roku 1938. Jako charakteristiku finálního rozpoložení Opa Oloopa lze citovat z Joyceova Odyssea větu: „Zamlkle se šinul zamlklý koráb.“

Snad by se dalo říct, že v završení Opa Oloopa i Murphyho je předzvěst existencialismu – ostatně francouzský filozof Jean-Paul Sartre (1905–1980) vydává Nevolnost rovněž v roce 1938. Při rozplývání se nad Opem Oloopem tedy nejde o automatickou zdvořilostní úklonu před muzeálním kouskem. Román z roku 1934 je živou vodou – i díky šťavnatému překladu – pro českou literaturu. Už jen proto, že zdejšímu naturelu je blízký přístup, kdy se nic nebere smrtelně vážně, neboť cokoli lze zabalit do hospodského tlachání.

Což neznamená, že je všechno fajn. A především je nepřehlédnutelná moudrost Filloyových postav, jelikož si dokážou dělat legraci samy ze sebe. Na naléhavou otázku „Kam se poděl tvůj morální postoj?“ bryskně přiletí odpověď: „Já míval čokla a ten se jmenoval Postoj!“ Když je řeč o psech, jsme zase zpět u Švejka, a hned si představujeme, jak by asi na takovou otázku odpověděl: „Takovej postoj, to je moc užitečná věc. To já znal jednoho brašnáře z Vršovic a ten vám…“

Juan Filloy, Op Oloop

Op Oloop

Op Oloop, 1934

AUTOR: Juan Filloy

VYDAL: Rubato 2020

ROZSAH: 296 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.