Jean Genet: Podvojný, ale jednoznačnému hodnocení unikající živel

Rakouský spisovatel Josef Winkler našel spojence v románech francouzského spisovatele Jeana Geneta a této svérázné osobnosti věnoval dokonce Knížku chovance Jeana Geneta.

Jean Genet (1910–1986), francouzský spisovatel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jean Genet (1910–1986), francouzský spisovatel. | foto: Wikipedia
Jean Genet (1910–1986), francouzský spisovatel.

Nejprve o rakouské zatuchlosti. Lze se dohadovat, z čeho vychází. Snad z toho, že Rakousko se ve 20. století stalo z velké říše malým státem s velkou metropolí. Pak přišel Hitler, k němuž se spousta Rakušanů přidala, po konci války ale v Rakousku takové pocítění a přijetí viny jako v Německu nepřišlo. Tuto zatuchlost se ve svých energických prózách a dramatech snažil provětrávat Thomas Bernhard (1931–1989), u nás velmi oblíbený. Její esencí se zdají Korutany, odkud pochází i loňský nositel Nobelovy ceny Peter Handke.

V Klagenfurtu se narodila též Ingeborg Bachmannová (1926–1973), jež v povídce Mládí v jednom rakouském městě píše: „Čas náznaků minul. Mluví se před nimi o ranách do týla, o věšení, likvidování, vyhazování do povětří, a co neslyší a nevidí, to čichají, jako třeba mrtvé ze Sv. Ruprechta, které není možno vyprostit, protože se na ně zřítilo kino, kam děti jednou tajně šly na ,Romanci v moll‘. Mládeži byl vstup zakázán, ale pak jí byl přece jen povolen, k tomu velkému umírání a vraždění za pár dnů a potom už napořád.“

Důležité setkání

V této linii pokračuje rovněž rakouský korutanský spisovatel Josef Winkler, držitel řady tamních prestižních ocenění – Velké rakouské státní ceny za literaturu či Büchnerovy ceny. Jeho překládání do češtiny se dlouhodobě věnuje zlínské nakladatelství Archa, nyní publikovaná Knížka chovance Jeana Geneta je již desátým počinem. A v ní se pro změnu dočteme:

„Nenávist korutanského lidu vůči homosexuálům byla pro mě od dětství stejně tak běžná jako jeho nenávist vůči Židům, cikánům, lidem štítícím se práce, tulákům a korutanským Slovincům, které dodnes politici a celá společnost utiskují. Ještě dnes slyším, že kdybychom měli alespoň ,malého Hitlera‘, nebyli by žádní teplouši, Židi a cikáni. ,Žádného velkého Hitlera nepotřebujeme, ale malý by se hodil,‘ slyším neustále opakovat lidi na korutanském venkově.“

V Knížce chovance Jeana Geneta Winkler dosvědčuje, jak pro něho bylo důležité setkání s Genetovými romány a básněmi. Psaní se mu ale spustilo, až když v jeho rodné vsi Kamering spáchali sebevraždu dva mladí hoši.

A když už je řeč o Hitlerovi, lze si ukázat, že francouzský spisovatel Jean Genet (1910–1986) byl sice zloděj, často pobývající za mřížemi, ale zároveň velký moralista. Proto když se v druhé polovině třicátých let toulal po Evropě a dostal se i do Německa, odmítl tam krást a živil se výhradně prostitucí: „Jen Němcům se za Hitlerových časů podařilo být zároveň policajty i zločinci. Tahle nucená syntéza předmětů, tahle kompaktní pravda vzbuzovala strach a byla nabita magnetismem, který nás bude ještě dlouho vychylovat ze směru.“

V Knížce chovance Jeana Geneta Winkler dosvědčuje, jak pro něho bylo důležité setkání s Genetovými romány a básněmi. Psaní se mu ale spustilo, až když v jeho rodné vsi Kamering spáchali sebevraždu dva mladí hoši: „Bezprostředně po pohřbu Jakoba a Roberta, kteří sice viseli pod trámem farského seníku společně, přimknuti jeden k druhému, avšak pohřbeni byli na oddělených hřbitovech, roztrhla se stavidla mé řeči jako vřed. Čtyři nohy oběšených chlapců se během mé práce neustále klátily nad mou píšící rukou…“

To Genet napsal to podstatné pro změnu ve vězení či nedlouho po posledním propuštění, kdy už byl ceněn literárními kolegy. První kontakt s psaním se odehrál rovněž v cele v roce 1939: „A pak jsem napsal vánoční pohled jedné německé přítelkyni, která žila v Československu. Koupil jsem ho ve vězení a jeho zadní strana, část, která je určena k psaní, byla zrnitá. Ta zrnitost mě hrozně dojímala. A místo abych mluvil o Vánocích, mluvil jsem o zrnitosti toho pohledu a o sněhu, jehož představu ta zrnitost vyvolávala. Od té chvíle jsem začal psát. Tam se to překlopilo.“

Podivné dusno

Známost s touto ženou byla též důsledkem Genetových potulek. Více se o tom můžeme dočíst v jeho Deníku zloděje: „Brno – nebo Brünn – je město v Československu. Dorazil jsem tam pěšky, v dešti, když jsem u Retzu přešel rakouskou hranici… Brno je tmavé a vlhké město, rozežrané kouřem z továren… Jednomu z kytaristů bylo asi dvacet. Měl blond vlasy, na sobě kostkovanou košili a manšestrové kalhoty. Krása je v Brně vzácná, ale ta tvář mě okouzlila.“

Je tu však ještě další česká, respektive moravská stopa. V názvu díla Josefa Winklera najdeme také ozvuk prozaické prvotiny Zmatky chovance Törlesse rakouského spisovatele Roberta Musila (1880–1942), jenž se mimochodem narodil v Klagenfurtu, a také nějaký čas pobýval v Brně. Děj tohoto debutu je umístěn do kadetky v Hranicích na Moravě, kde studovali jak Robert Musil, tak třeba rakouský básník Rainer Maria Rilke (1875–1926).

Josef Winkler na román Zmatky chovance Törlesse odkazuje, protože popisuje podivné dusno, pokud zůstaneme decentní jako samotný Robert Musil, vzdělávacího ústavu. Podobné dusno totiž zažil Jean Genet po raných prohřešcích v nápravné kolonii. Jemu ale taková atmosféra vyhovovala. Törlessovi se v Musilově románu stane totéž, co se přihodilo Jeanu Genetovi a Josefu Winklerovi.

Winkler na tento román odkazuje, protože popisuje podivné dusno, pokud zůstaneme decentní jako samotný Robert Musil, vzdělávacího ústavu. Podobné dusno totiž zažil Jean Genet po raných prohřešcích v nápravné kolonii. Jemu ale taková atmosféra vyhovovala. Törlessovi se v Musilově románu stane totéž, co se přihodilo Jeanu Genetovi a Josefu Winklerovi:

„Psal domů, málem denně, a žil jenom v těchto dopisech; všechno ostatní, co dělal, mu připadalo jenom jako stínovité, bezvýznamné dění, lhostejné zastávky jako číslice na ciferníku. Ale když psal, pociťoval v sobě cosi zvláštního, exkluzivního; jako ostrov plný zázračných sluncí a barev zvedalo se v něm cosi z moře šedých pocitů, které ho den po dni chladně a lhostejně svíralo ze všech stran.“ Psaní je tedy něčím, skrze co se člověk dostane jinam, pryč a čím se očistí. A s psaním souvisí i čtení.

Winkler cituje britsko-rakouského spisovatele Eliase Canettiho (1905–1994): „To, čím jsme, závisí na náhodě toho, co čteme…“ Takový typ spisovatelů většinou neumí podvádět ani si poručit. Píší, jen když to potřebují, jinak mlčí. Proto Genet to hlavní ze svého díla napsal ještě ve vězení, případně se texty týkají jeho „kriminálnického“ života a byly vydány v prvních poválečných letech, kdy vznikl genetovský mýtus, který v roce 1952 podpořil francouzský filozof Jean-Paul Sartre (1905–1980), když publikoval rozsáhlý esej Saint Genet, comédien et martyr(Svatý Genet, komediant a mučedník).

Cynický obchodník

Literární obraz Jeana Geneta si začal žít vlastním životem. Vlastním životem si ostatně začal žít i Jean Genet, jenž ještě navázal několika divadelními hrami a pak už víceméně paběrkoval. I když někdy – jako by vždy chtěl především utéct ze zažité představy, kterou o něm nabyli druzí – se z něho stal cynický obchodník se svým literárním talentem tváří v tvář nakladateli se svatou trpělivostí:

„Tuhle jsem se u Gallimarda hrozně rozčílil. Požadoval jsem dost vysokou částku a Claude Gallimard mi chtěl posílat měsíční splátky. Komfortní, dost vysoké splátky. Ale já řekl: Ne! Chci všechno najednou. Abych mohl jít, kam budu chtít. Jinak nenapíšu nic.“ Občas byl ovšem sám bývalý zloděj mladými muži, jejichž náklonnost se snažil získat, o vyptané peníze okraden. Nicméně bral to věcně: „Když je to velká částka, tak mi to vadí. Vztekám se, protože zas musím jít za Gallimardem.“

Literární obraz Jeana Geneta si začal žít vlastním životem. Vlastním životem si ostatně začal žít i Jean Genet, jenž ještě navázal několika divadelními hrami a pak už víceméně paběrkoval. I když někdy – jako by vždy chtěl především utéct ze zažité představy, kterou o něm nabyli druzí – se z něho stal cynický obchodník se svým literárním talentem tváří v tvář nakladateli se svatou trpělivostí.

Což jen potvrzuje, že Genet byl podvojný, jednoznačnému hodnocení unikající živel. Francouzský básník Jean Cocteau (1889–1963) a Jean-Paul Sartre napsali v roce 1948 petici francouzskému prezidentovi, neboť hrozilo, že Genet bude jako notorický recidivista trvale převezen na Guyanu. Vážení literáti orodovali za zlodějíčka a homosexuálního prostituta u prezidenta. A nejen to – v žádosti se píše:.

„Velmi dobře víme, že jeho dílo stojí na okraji literatury a není určeno každému. Ale příklady Villona a Verlaina jsou nám podnětem k tomu, abychom Vás požádali o pomoc pro velkého spisovatele.“ Tito dva autoři žádosti uvádějí i další, ještě pozoruhodnější a opět rozporuplný detail: „Kromě jiného jsme se rovněž dozvěděli, aniž o tom s námi Jean Genet mluvil, že došlo k jeho poslednímu a konečnému odsouzení, neboť se rozhodl vzít na sebe provinění Jeana Decarnina, který padl při osvobození na barikádách, a to proto, aby jeho jméno zůstalo neposkvrněno.“

Důkazem rozporuplného vnímání Genetovy osobnosti je i fakt, že nositeli Nobelovy ceny Françoisi Mauriacovi (1885–1970) se protivil, ale on ho zároveň obdivně charakterizoval jako Orfea ze stoky. Cocteau pak píše: „Byl jsem při tom, když se Genet zdráhal být představen slavnému spisovateli, protože se mu jeho nemorálnost zdála podezřelá.“ Dotyčným byl André Gide (1869–1951).

Hrozba pro salónní literáty

Snadno si asi lze představit, že Genet do tradiční představy francouzského spisovatele nezapadal – se svými zvířecími instinkty vypěstovanými při potulce a ve vězení byl pro salonní literáty velmi nebezpečný, neboť dokázal lehce prohlédnout jejich křehké slupky přetvářky a pozérství. To znamená: ne všichni literáti byli ochotni vzít Geneta mezi sebe. A rozhodně ne mezi všechny spisovatele toužil Genet zapadnout.

Jean Genet do tradiční představy francouzského spisovatele nezapadal – se svými zvířecími instinkty vypěstovanými při potulce a ve vězení byl pro salonní literáty velmi nebezpečný, neboť dokázal lehce prohlédnout jejich křehké slupky přetvářky a pozérství

Není však dobré si představovat Geneta jako za každé situace nepokorného divouse. Stačí si přečíst pasáž, v níž vzpomíná, jak se mu ve vězení dostal do ruky druhý díl Hledání ztraceného času: „Vidím: Marcel Proust. – A říkám si: To bude hrozná nuda! – A potom… Přečetl jsem si první větu ze svazku Ve stínu kvetoucích dívek. Byla hodně dlouhá, a když jsem si ji dočetl, zavřel jsem knihu a řekl si: Teď můžu být klidný, vím, že budu přecházet od jednoho zázraku k druhému.“

Proustova věta zní: „Když k nám měl poprvé přijít na večeři pan de Norpois a matka projevila politování, že profesor Cottard je na cestách a že ona sama úplně přerušila styky se Swannem, neboť jeden i druhý by bývalého velvyslance jistě zajímali, otec odpověděl, že vynikající společník a slavný učenec jako Cottard se u večeře vždy dobře vyjímá, ale že Swann se svou okázalostí, se svým zvykem holedbat se kdejakou bezvýznamnou známostí je všední mluvka, z něhož by asi bylo markýzovi de Norpois podle otcova výrazu ,nanic‘.“

Řetězec osamělých podivínů

Winkler poněkud fetišisticky začíná svou knihu v hotelu, kde měl Genet zemřít, a končí ji na hřbitově v Maroku, kde si přál být pohřben. Při tamním pobytu se autor Deníku zloděje kdysi seznámil i s Muhammadem Šukrím, jenž se velmi pozdě a složitě učil číst a psát, navzdory tomu dokázal stvořit román, jakým je Nahý chleba. Což je vlastně asi hlavní kouzlo Knížky chovance Jeana Geneta v kostce.

Josef Winkler v Knížce chovance Jeana Geneta mluví o nejpodstatnějších věcech v životě, mezi něž patří i literatura. Literární historie je zde prezentována jako řetězec osamělých podivínů, kteří jsou nejčastěji blíženci na dálku – jak v geografickém, tak časovém smyslu.

Winkler v ní totiž mluví o nejpodstatnějších věcech v životě, mezi něž patří i literatura. Literární historie je zde prezentována jako řetězec osamělých podivínů, kteří jsou nejčastěji blíženci na dálku – jak v geografickém, tak časovém smyslu. O Knížce chovance Jeana Geneta by se rovněž dalo podotknout, že stojí na okraji literatury a není určena pro každého, nicméně právě kvůli této ponorné říčce spojující řadu pozoruhodných osudů a literárních děl dostala přednost před nějakým románem obvyklejšího střihu.

A na závěr ještě jeden genetovský vnitřní rozpor, asi ten nejdojemnější: „Jednou dal učitel ve škole dětem za úkol napsat slohovou práci a zjistil, že Genetův popis rodného domu je nejkrásnější. Přečetl jej spolužákům a ti se smáli, protože tvrdili, že to není jeho rodný dům, vždyť Genet je nalezenec! Tak se nejspíš mladý Jean Genet dozvěděl, že je chovancem sociální péče a Eugénie a Charles Regnierovi jsou pouze jeho pěstouni.“ Jako devítiletý měl pronést: „Jednu věc nikdy nepochopím: proč mě má matka nechala na holičkách?“

Josef Winkler, Knížka chovance Jeana Geneta

Knížka chovance Jeana Geneta

Das Zöglingsheft des Jean Genet, Suhrkamp 1992

AUTOR: Josef Winkler

VYDAL: Archa 2020

ROZSAH: 160 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.