Jak vést rozhovor a nesouhlasit s druhou stranou

Americký filozof Peter Boghossian ve své knize How to Have Impossible Conversations: A Very Practical Guide nabízí návod na efektivnější konverzaci.

Konverzace (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Konverzace (ilustrační foto) | foto: Shutterstock
Konverzace (ilustrační foto)

V českých prezidentských volbách v roce 2018 získal Miloš Zeman 51,36 a Jiří Drahoš 48,63 procenta hlasů. Takové těsné výsledky voleb, pokud se situace příliš vyhrotí, mohou extrémně eskalovat spory nejen ve společnosti, ale i v osobním životě. V USA například každý šestý Američan tvrdí, že přestal mluvit se svým přítelem či příbuzným kvůli výsledku prezidentských voleb v roce 2016. Někteří manželé se kvůli politice dokonce rozvádějí.

Kolik rozvodů a ukončených přátelství má na svědomí česká politika, nevíme, ale podobně jako v USA zřejmě nemálo. Hlavním problémem přitom nejsou odlišné názory lidí na veřejné problémy, ale extrémně vyhrocená situace, kdy již spolu lidé nedokážou normálně hovořit. Mnozí se proto dnes kontroverzním tématům raději vyhýbají, čímž upadá schopnost dobré argumentace.

Jak napsal britský filozof John Stuart Mill (1806–1873) ve svém spise O svobodě: „Jestli ztratíme tak důležitý prostředek pro jasné a živé pochopení pravdy, jako je nutnost ji vyargumentovat a bránit proti oponentům, ztratíme zároveň významnou část hodnoty oné pravdy, aniž bychom ji čímkoliv nahradili.“

Psychologicky bezpečné prostředí

Rozhovory s těmi, s nimiž nesouhlasíme, ať jde o kolegu, synovce či spolužáka, jsou nesmírně důležité. A nejen proto, že díky nim je lze přesvědčit o svém názoru, ale především proto, že nutí revidovat vlastní přesvědčení. Neznalost, jak hovořit s lidmi jiného názoru, považuje americký filozof Peter Boghossian za jeden z největších současných problémů, neboť přispívá k rozdělení společnosti.

Podle Boghossiana je třeba vytvořit psychologicky bezpečné prostředí k diskusi, ve kterém druhá strana nebude ponižována kvůli svým omylům, neznalostem či žádostem o pomoc. Pokud bude vytvořeno, názorový oponent se bude méně zaměřovat na sebeobranu, díky čemuž bude diskuse produktivnější.

Proto ve své knize How to Have Impossible Conversations: A Very Practical Guide(Jak vést nemožné konverzace. Velmi praktický průvodce)nabízí návod na efektivnější konverzaci. A nejen kvůli tomu, aby lidé byli schopní lépe přesvědčit druhého o svém názoru, ale aby se i více otevřeli názorům oponenta. Měli by se totiž snažit přiblížit pravdě, čemuž nejvíce mohou pomoci ti, kteří na svět nahlížejí odlišně.

Abychom však v konverzacích s těmi, kteří s námi nesouhlasí, byli více otevření, je třeba druhého považovat za partnera, nikoliv za protivníka. Při hovoru s osobou, která volí jinou politickou stranu, často jediné, po čem toužíme, je přesvědčit ji, že máme pravdu a ona se mýlí. Nejde nám o porozumění jejímu názoru, ale o porážku „nepřítele“.

Podle Boghossiana je proto třeba vytvořit psychologicky bezpečné prostředí k diskusi, ve kterém druhá strana nebude ponižována kvůli svým omylům, neznalostem či žádostem o pomoc. Pokud bude vytvořeno, názorový oponent se bude méně zaměřovat na sebeobranu, díky čemuž bude diskuse produktivnější. Každá konverzace může obohatit, budeme-li otevřeni tomu naučit se něco nového.

Přiznání neznalosti

K opravdovému porozumění druhé straně je také třeba jí pořádně naslouchat. Koho raději pozvat na návštěvu? Někoho, kdo „ví všechno“ a rád se poslouchá, nebo toho, kdo vás zapojuje do konverzace a naslouchá vám? Schopnost naslouchat má pro dobrý rozhovor, v němž nejde o překřičení druhého, ale o pochopení postoje oponenta (z čeho vychází, a jak ke svým závěrům dospěl), zásadní význam. Pokud nenasloucháme, nemůžeme porozumět.

Naslouchání druhé straně a uznání jejího názoru nutně neznamená s ní souhlasit.Jak napsal starořecký filozof Aristotelés (384–322 před naším letopočtem): člověk se vzdělanou myslí má schopnost porozumět názoru druhého, aniž by jej musel přijmout za svůj. Současně je podle Boghossiana důležité v konverzaci druhou stranu nepoučovat. A zejména o věcech, u kterých si nejsme jistí, že je víme. Lidé mají totiž sklon předpokládat, že rozumějí složitým věcem mnohem lépe, než tomu ve skutečnosti je.

Přiznání vlastní neznalosti či omylu vyžaduje odvahu a intelektuální pokoru, rozhodně se však vyplatí. Takový krok totiž zvýší pravděpodobnost, že se i druhá strana pokusí vysvětlit svůj postoj, což může vést k uvědomění si vlastní nevědomosti. Pochvalme proto protivníka, když přizná, že něco neví.

V experimentu v roce 2001 američtí psychologové Frank Keil a Leonid Rozenblit vyzvali jeho účastníky, aby ohodnotili svou znalost mechanismu záchodů, a poté detailně popsali, jak fungují. Ukázalo se, že po snaze detailně vysvětlit funkci záchodů se přehnané sebevědomí účastníků o znalosti jejich mechanismu značně snížilo. Boghossian tento efekt nazývaný iluze explanační hloubky přirovnává ke knihovně s mnoha knihami, která navozuje pocit, že máme přístup ke všem informacím v nich, což je pravda, až když si je přečteme.

V konverzacích s přáteli zastávajícími odlišný názor je proto třeba klást co nejdetailnější otázky nejen jim, ale především sobě. Uvědomujeme si, co opravdu víme, nebo jsme ve svých názorech příliš sebevědomí? Detailní otázky navíc do konverzací vnášejí pochybnosti obou stran, což může zmírňovat extrémní názory. Proto zpochybněme vlastní postoje, než je začneme usilovně hájit.

A pokud něco nevíme, je třeba se k tomu přiznat. Přiznání vlastní neznalosti či omylu vyžaduje odvahu a intelektuální pokoru, rozhodně se však vyplatí. Takový krok totiž zvýší pravděpodobnost, že se i druhá strana pokusí vysvětlit svůj postoj, což může vést k uvědomění si vlastní nevědomosti. Pochvalme proto protivníka, když přizná, že něco neví.

Dobré úmysly

Je třeba si dávat pozor i na svou reakci po vyslechnutí názoru druhé strany, často totiž reagujeme „zajímavé, ale…“, přičemž slovo aleu názorového oponenta vyvolává obranný mechanismus – může mít pocit, že byl jeho názor smeten ze stolu, proto vše po ale odmítá. Oproti tomu spojka a připouští, že oba názory mohou platit, přestože jsou v rozporu, a vybízí druhou stranu, aby svůj postoj rozvedla. Pak je namísto poučování o pravdě náš názor prezentován jako dodatek k názoru druhé strany. Dáváme tím najevo respekt vůči názorovému oponentovi, aniž bychom s ním souhlasili.

Respekt vůči druhé straně lze vyjádřit i uznáním jejích dobrých úmyslů. Mnoho konverzací končí špatně, protože ani jedna strana nechce uznat, že ta druhá jedná na základě svých nejlepších přesvědčení. Přitom většina lidí nemá špatné úmysly. Například lékaři dříve věřili, že zdraví pacienta závisí na rovnováze tělesných tekutin, proto pouštěli žilou. Chtěli pacientům pomoci, ale nevěděli to, co víme dnes: že pouštění žilou jim škodí.

Respekt vůči druhé straně lze vyjádřit i uznáním jejích dobrých úmyslů. Mnoho konverzací končí špatně, protože ani jedna strana nechce uznat, že ta druhá jedná na základě svých nejlepších přesvědčení. Přitom většina lidí nemá špatné úmysly. Lidé chtějí pro sebe a ostatní to nejlepší, jen občas nemají dost informací. Budeme-li to mít na paměti a uznáme, že druhá strana má dobré úmysly, zvýší se pravděpodobnost, že sleví ze svých extrémních přesvědčení.

Lidé chtějí pro sebe a ostatní to nejlepší, jen občas nemají dost informací. Budeme-li to mít na paměti a uznáme, že druhá strana má dobré úmysly, zvýší se pravděpodobnost, že sleví ze svých extrémních přesvědčení. Řekneme-li, „připadáte mi jako slušný člověk, kterému záleží na dobru druhých“, bude to mít pozitivní dopad, protože druhá strana se bude snažit tomuto tvrzení dostát. Lidé mají často mnohem lepší úmysly, než si myslíme.

Zároveň je třeba si uvědomit, že většina problémů nemá jediného „viníka“. Obviníme-li druhou stranu, stáhne se, začne se bránit, bude nepříjemná a možná i neslušná. Pokud vám přítel spílá, že populisté získávají moc, protože volíte stranu, jež se zřejmě nedostane do sněmovny, nejspíš vám rozhovor nebude příjemný. Proto je mnohem lepší namísto obvinění společně hledat, jak obě strany k problému přispěly – jaké faktory napomohly tomu, že stále více lidí volí populisty.

Pokud mluvíme o názoru druhé strany, používejme jazyk pro spolupráci, namísto „tvůj názor/tvé tvrzení“ „tento názor/toto tvrzení“ a namísto „ty/vy“ „my“. Ptejme se: Jak to víme? Proč se nad tím více nezamyslíme? A především mluvme o názorech a přesvědčeních, nikoli o lidech, kteří je zastávají. Vyvarujeme se tím obranných reakcí druhé strany, protože se bude cítit méně ohrožená.

Být oponentovi příkladem

Stočí-li se rozhovor k extremistům, je třeba se vůči nim vymezit. Jsou v každé skupině a často nejvíce slyšet. To je nebezpečné, neboť extremismus podporuje kmenovost, polarizaci, nedůvěru, sebeobranu a vytváří z druhé strany karikatury. Proto přiznejme, že i v naší skupině jsou extremisté, s nimiž se však neztotožňujeme, a vysvětleme, proč nereprezentují naše postoje a hodnoty. Například jsme-li pro přijímání uprchlíků, můžeme druhé straně říct, že to neznamená, že chceme hranice úplně zrušit.

Boghossian nabádá být svému oponentovi příkladem. Chceme-li, aby odpovídal na otázky přímo, odpovídejme mu přímo. Chceme-li, aby byl trpělivý a naslouchal, buďme trpěliví a naslouchejme mu. Chceme-li, aby jednal slušně, jednejme tak. Stručně řečeno, chovejme se k němu, jak bychom si přáli, aby se on choval k nám.

Vymezíme-li se vůči svým extremistům, nebudeme patřit k nepřátelům druhé strany. Boghossian nabádá být svému oponentovi příkladem. Chceme-li, aby odpovídal na otázky přímo, odpovídejme mu přímo. Chceme-li, aby byl trpělivý a naslouchal, buďme trpěliví a naslouchejme mu. Chceme-li, aby jednal slušně, jednejme tak. Stručně řečeno, chovejme se k němu, jak bychom si přáli, aby se on choval k nám.

A především se nebojme ticha. Může totiž sloužit k reflexi, což je zásadní pro změnu názoru. Lidé potřebují čas k vyrovnání se s vlastními pochybnostmi, k přemýšlení o odlišném názoru i k přehodnocení svých postojů. Pokud se zdá, že jste způsobili, že druhá strana zpochybňuje své názory, nastal čas konverzaci ukončit.

Navzdory tomu je někdy lepší nechat druhé se mýlit. Občas je třeba se vzdát možnosti přesvědčit druhého o své pravdě kvůli udržení dobrých vztahů. Jak již bylo zmíněno, situace se může natolik vyhrotit, že například kvůli prezidentským volbám členové rodin spolu přestanou mluvit. Proto budujme mosty, jež povedou k druhému, aniž bychom ho nutili změnit názor, mosty, jež nám pomáhají porozumět, případně změnit svůj názor. Zejména vyhrotí-li se situace. Možná nás spojuje mnohem více, než si myslíme.

Peter Boghossian, How to Have Impossible Conversations: A Very Practical Guide.

How to Have Impossible Conversations: A Very Practical Guide

Jak vést nemožné konverzace. Velmi praktický průvodce

AUTOR: Peter Boghossian

VYDAL: Da Capo Lifelong Books 2019

ROZSAH: 272 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.