Jak sloučit mocenský přístup a politický idealismus

Bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger ve své nové knize překonává limity postvestfálského systému, především jeho „hodnotovou neutralitu“, která spolu s nevměšováním se a respektem k vnitropolitické suverenitě může vytvořit rovnováhu. Jeho snem je hybridní model hodnotově založeného vestfálského systému.

Luděk Sekyra 15.4.2015

Henry Kissinger, World Order foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Henry Kissinger, World Order

Opus magnum Henryho Kissingera World Order (Světový řád) lze v souvislosti s aktuálním děním chápat jako jisté poselství budoucím americkým prezidentům. Kissingerovo pojetí ideálního světového řádu vychází ze zásad vestfálského míru, jímž v roce 1648 skončila 30letá válka. Vestfálské uspořádání, jež vytvořilo mezinárodní společenství, i pojem státní suverenity lze definovat jako společenství nezávislých států, které se nevměšují do vnitřních záležitostí a ,,kontrolují své vzájemné ambice prostřednictvím všeobecné mocenské rovnováhy“.

Na mezinárodní vztahy je zde aplikováno Hobbesovo pojetí státu jako suverénního garanta bezpečnosti všech osob a dějů na daném území. Ve století plném náboženských konfliktů a revolucí nalézáme podobné úvahy i u Hobbesova vrstevníka Jana Amose Komenského (1592–1670), který ve své Obecné poradě o nápravě věcí lidských viděl „základ správného řádu“ ve vládě těch, kdo umějí „ovládat především sama sebe“, a ne těch, kteří si myslí, že „svět existuje jen kvůli nim, a zacházejí s lidmi jako se zvířaty“.

„To že je nějaký řád? Tak že se má vládnout stvoření obdařenému rozumem?“ táže se velký český myslitel. Zjevně má na mysli intervence znepřátelených stran, jež v průběhu 17. století vojensky i politicky devastovaly Evropu. Paradoxně adorované vestfálské uspořádání navždy zabránilo jeho vytouženému návratu do vlasti.

Evropský pluralitní řád

Zdrojem i dědicem vestfálského systému je evropský pluralitní řád, který vyrostl na základě římsko-křesťanské duality moci papežské a císařské, byla to jak konkurence, tak interakce mezi náboženskou a světskou autoritou, jež zformovaly liberální a demokratické smýšlení Západu. Francouzská revoluce pak svou radikální politickou koncepcí pravdy a netolerancí provedla destrukci vestfálského konceptu mezinárodní rovnováhy.

Zdrojem i dědicem vestfálského systému je evropský pluralitní řád, který vyrostl na základě římsko-křesťanské duality moci papežské a císařské

A byl to až Vídeňský kongres v roce 1814, který aplikoval vestfálské principy a etabloval nový mocenský konsenzus mezi Británií, Pruskem, Rakouskem, Ruskem a pokořenou Francií. Kissinger svůj obdiv k vídeňskému systému a jeho protagonistům vyjádřil již ve své vynikající harvardské disertaci z roku 1957 – A World Restored: Castlereagh, Metternich and the Restoration of Peace, 1812–1822.

Staleté období vídeňské rovnováhy se několikrát otřáslo v základech, a to například v důsledku růstu nacionalismu, revoluce roku 1848, ale především sjednocení Německa v roce 1871, které britský premiér Benjamin Disraeli (1804–1881) označil za „větší politickou událost než Francouzská revoluce“.

Nová struktura

Německo, které většinu své historie bylo buď příliš slabé, nebo příliš silné pro mír v Evropě, se pod vedením Otty von Bismarcka (1815–1898) stalo rozhodující kontinentální mocností. Rovnováha byla narušena. Jeho „Realpolitik“, pojímaná jako „umění možného“, při níž vlády sledují především vlastní zájmy, byla v podstatě úspěšná, bezprostředně však nenašla velkých následovníků. V německé politice nicméně rezonuje dodnes, aktuální přístup Německa k ukrajinské krizi je toho dokladem.

Realismus tím, že obětuje dlouhodobé zájmy krátkodobým, může nastolit jistou rovnováhu, jsem však přesvědčen, že zpravidla vyprazdňuje politiku a zakládá špatné kompromisy. Narušení rovnováhy přineslo první světový válečný konflikt. To, co Tomáš Garrigue Masaryk nazval „světovou revolucí“, zrodilo v řadě zemí demokratické režimy.

Integrovanou Evropskou unii s její sdílenou suverenitou a společnou měnou Kissinger vidí jako novou strukturu, která opouští starý vestfálský systém a vytváří „novou globální verzi vestfálského systému“

Systém byl nicméně křehký, neboť Versailleská smlouva byla příliš „punitivní pro usmíření, příliš mírná, aby zabránila vzestupu Německa“, a vyústila tak v další světový válečný konflikt. Poválečné evropské uspořádání by podle Kissingera nebylo možné bez takových vůdců, jako byl kancléř Konrad Adenauer (1876–1967), jenž vytvořil Křesťansko-demokratickou unii (CDU), která poprvé v německých parlamentních dějinách vládla jako umírněná strana s většinovým mandátem. Zároveň zemi začlenil do západních politických a vojenských aliancí.

Integrovanou Evropskou unii s její sdílenou suverenitou a společnou měnou pak Kissinger vidí jako novou strukturu, která opouští starý vestfálský systém a vytváří „novou globální verzi vestfálského systému“, v němž mocnosti již nejsou národní, ale spíše regionální a kontinentální.

„Asijská rozmanitost“

Druhou verzí řádu je islámský světový řád. Již záhy po smrti proroka Mohameda v roce 632 začala arabská vojska šířit islám. Jinověrci měli pouze tři možnosti: konverzi, přijetí protektorátu, spojeného s placením daní, nebo dobytí. Ideál islámského pojetí světa vyjádřil sultán Mehmed II. v 15. století slovy „jedna říše, jedna víra a jedna suverenita“. Za hranicemi islámu či říše míru (Dár al-islam) je pak říše války (Dár al-harb).

V těchto úvahách vidíme původ radikálního islamismu, který považuje islám za univerzální a jedinou pravou formu svobody. Cíl, kterým je „globální implementace Koránu“, se nezřídka realizuje prostřednictvím destrukce lokální státnosti a džihádistického teroru. Navzdory tomu, že se s těmito akty ztotožňuje jen velmi omezená část muslimské populace, představují jednu z největších výzev pro multikulturní západní civilizaci.

„Asijská rozmanitost“ je v Kissingerově pojetí velkým dědicem vestfálského systému. Primární respekt k národní suverenitě a k nevměšování se se kloubí s koexistencí rozdílných režimů.

„Asijská rozmanitost“ je v Kissingerově pojetí velkým dědicem vestfálského systému. Primární respekt k národní suverenitě a k nevměšování se se kloubí s koexistencí natolik rozdílných režimů, jako je vyspělé Japonsko či Jižní Korea na straně jedné a multietnická indická demokracie či komunisticko-kapitalistická Čína na druhé.

Klíčovým regionálním tématem je vzestup Číny. Země, která byla politicky sjednocena již v roce 221 před naším letopočtem, se vždy považovala za jediný suverénní stát na světě. Hierarchická císařská vláda, zahrnující „všechny pod nebesy“, směřovala spíše k uzavřenosti než k otevřenosti. Ministerstvo zahraničí, které se až v polovině 19. století vyčlenilo z ministerstva rituálů, fakticky fungovalo jako úřad pro záležitosti vetřelců.

Důležitý je nejen Kissingerův postřeh, že Čína se nikdy nesnažila exportovat svůj politický systém, ale i sdílená obava, aby se vztahy Číny a USA nechytily do „Thukydidovy pasti“, na kterou upozornil harvardský profesor Graham Allison (1940). Připomněl nám, že strach staré mocnosti z nové mocnosti na vzestupu již od dob peloponéské války mezi Spartou a Aténami zpravidla ústí v ozbrojený konflikt.

Idealistické přesvědčení

Kissinger zdůrazňuje, že USA mají stále „rozhodující roli v utváření současného světového řádu“. V jádru amerického postoje v mezinárodních vztazích stojí idealistické přesvědčení, že reprezentují hodnoty, které by měly být globálně šířeny a replikovány. Především jde o ducha svobody, otevřenost a demokratické principy americké kultury. Ostatně již Thomas Jefferson (1743–1826) chtěl podobně vymezenou „říši svobody“ nabídnout celému lidstvu.

V jádru amerického postoje v mezinárodních vztazích stojí idealistické přesvědčení, že reprezentují hodnoty, které by měly být globálně šířeny a replikovány

Úcta k nezávislosti jiných národů, již zdůrazňoval prezident John Adams (1735–1826), položila společně s Monroeovou doktrínou (1823) ideové základy pro velmocenský status USA ve 20. století. Zásady této pozice pak zformuloval Theodore Roosevelt (1858–1919), když zdůraznil, že národ musí být schopný hájit své zájmy, jinak si nezaslouží úctu jiných, a zároveň navrhl vybudovat velké vojenské loďstvo, aby USA mohly čelit agresivním mocnostem. To byl zárodek unikátní flotily letadlových lodí, která dnes nejviditelněji reprezentuje vojenskou sílu USA.

Prezident Thomas Woodrow Wilson (1856–1924) naopak svou idealistickou vizi USA jako „světového svědomí“ založil na víře, že jejich hodnoty a principy jsou univerzální a že princip sebeurčení národů povede k automatickému rozšíření demokracie. To se však nenaplnilo, neboť členové meziválečné mezinárodní komunity nesdíleli na rozdíl od aktérů Vídeňského kongresu společné hodnoty. Vyústěním byl druhý světový válečný konflikt.

Vyzrálá syntéza

Na přístupu těchto dvou posledně jmenovaných prezidentů můžeme ukázat často paralyzující dichotomii mezi realismem a idealismem. Tuto „kongeniální ambivalenci“ americké politiky lze vystopovat i v Kennanově (1904–2005) strategii zadržování komunismu, ve vietnamském zhroucení národního konsenzu, v podpoře lidských práv a disentu na sklonku „studené války“ či v reakci na islámský terorismus. Nehledě na tuto ambivalenci je pro Kissingera nepostradatelná jedinečná zkušenost USA.

„Amalgám amerického idealismu a tradičního konceptu rovnováhy moci“ je tím, po čem Kissinger volá. Odmítá „mocenské kalkulace bez morální dimenze“, aniž by tuto dimenzi jednoznačně upřednostňoval před klasickou rovnováhou. Upozorňuje však, že „řád by neměl mít přednost před svobodou“, neboť svoboda není pouhé heslo, ale strategie.

Kissingerův přínos tkví v mimořádné schopnosti kombinace historického myšlení, životní zkušenosti a politické analýzy. Jeho vyzrálá syntéza pak demonstruje názorový posun od fascinace mocenskou rovnováhou k uznání relevance principů a hodnot.

Je zřejmé, že Kissinger v těchto úvahách překonává limity postvestfálského systému, především jeho „hodnotovou neutralitu“, která společně s nevměšováním se a respektem k vnitropolitické suverenitě může vytvořit rovnováhu, ale „nedává odpověď na problém, jak generovat legitimitu“. V jádru západního, a zejména amerického přístupu k mezinárodním vztahům je patrné napětí mezi mocenským přístupem k politice, ztělesňovaným prioritou národní bezpečnosti, tedy politickým realismem, a politickým idealismem, preferujícím prosazování morálních a demokratických hodnot.

Produktem takové interakce je to, co Kissinger nazývá americkým konsenzem, stále se „rozšiřujícím řádem mezistátní spolupráce“, jenž spočívá v liberálním ekonomickém systému, respektu k národní suverenitě a v demokratickém systému vlády. Snem pozdního Kissingera je tak jakýsi hybridní model v podobě hodnotově založeného vestfálského systému. Hillary Clintonová ve své recenzi v listu Washington Post právem poznamenala, že „známý realista zní překvapivě idealisticky“.

Mám pocit, že Kissingerův přínos tkví v mimořádné schopnosti kombinace historického myšlení, životní zkušenosti a politické analýzy. Jeho vyzrálá syntéza pak demonstruje názorový posun od fascinace mocenskou rovnováhou k uznání relevance principů a hodnot, k pojetí politiky, které tolik potřebujeme.

World Order

Světový řád

AUTOR: Henry Kissinger

VYDAL: Penguin Press, New York 2014

ROZSAH: 432 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 16.4.2015 02:32 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.