Jak setřít hranice mezi undergroundem a oficiálním uměním

Svědectví Andyho Warhola o vzrušujících šedesátých letech je kaleidoskopem drbů, anekdot i smutných či vážných příběhů i překvapivých zamyšlení.

Andy Warhol, Pat Hackettová, Popismus. Šedesátá léta očima Andyho Warhola. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Andy Warhol, Pat Hackettová, Popismus. Šedesátá léta očima Andyho Warhola. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Andy Warhol, Pat Hackettová, Popismus. Šedesátá léta očima Andyho Warhola.

Zatímco jsme „budovali socialismus“, za mořem, zejména v New Yorku, kvetl pop art. Šedesátá léta měla nejen „lidskou tvář“, ale i skutečný, byť překotný život. Osobnosti, kreativity a experimenty všeho druhu se staly úkazem všedních dnů měnících se ve sváteční vytržení. Životní styl a umění se prolínaly, pop kultura již nebyla pokleslou lidovostí a stále vehementněji i sebevědoměji zaujímala přední pozice výtvarného umění, hudby, filmu, divadla či literatury.

Nejzářivější hvězda tohoto fenoménu Andy Warhol (1928–1987) byl nejen typickou tvůrčí osobností, ale i náruživým pozorovatelem, ba voyerem. Jeho paměti, na kterých spolupracovala Pat Hackettová, vyšly poprvé v roce 1980 a staly se světovou událostí. A toto originální a cenné svědectví vyšlo ve stříbřitém obalu od výtvarníka Michala Cihláře v úpravě Luboše Šedivého nakonec nedávno také česky – Popismus. Šedesátá léta očima Andy Warhola.

Pop art

Warhol zachyuje významné události, osobní vztahy i zvláštní příběhy – a také drby. Účastníky těchto historek jsou i světoznámé osobnosti, čímž nejedna událost získává další rozměr – jsou vysvětleny nejen ony samy, ale i motivace, osudové „náhody“, setkání, roztržky a nedorozumění.

Pop art rázně skoncoval s předchozím meditativním programem a spirituální či mravní hodnoty v podstatě ignoroval

Hlavní „vypravěč“ Andy Warhol se rád stával pozorovatelem slídícím po novém kolem sebe zjeveným náhodou či připraveným aranžováním. Jeho barevné „povrchní“ sítotisky i černobílé krátké avantgardní filmy ukazují jeho povahu a cíle. Stal se typickým, respektive nevšedním symbolem pop kultury, která kontrastovala s předchozími deseti lety, kdy především malíři hledali „jinou realitu“ za světem běžného vidění/vnímání poučeného ještě surrealismem.

Největší z těchto abstraktních expresionistů – nejprve Arshile Gorky (1904–1948) a později Mark Rothko (1903–1970), Jackson Pollock (1912–1956) a další – těžce nesli nepochopení a výměnu „stráží“ na špici uměleckého pelotonu. Své životy každý po svém ukončili předčasně, když po jejich přínosu nenastala kýžená „duchovní obroda lidstva“.

Pop art rázně skoncoval s předchozím meditativním programem a spirituální či mravní hodnoty v podstatě ignoroval. Mick Jagger na výtky o pouhé zábavnosti jeho Rolling Stones prohlásil: „Kdybych chtěl vyslat nějakou zprávu, šel bych na poštu.“ Navzdory tomu se pop kultura trefila do pocitu nastupující generace a stala se, navíc formálně kvalitní, reprezentantem aktuálních trendů, alespoň těch newyorských.

Multifunkční ateliér Factory

Šedesátá léta přinesla nebývalé zemětřesení – změnila kritéria i položila základy pro další vývoj. Jedním z hlavních, možná nejdůležitějších center se stal New York a jeho nekonečně tepající scéna. A nejpověstnějším místem – průsečíkem řady aktivit i skandálů – legendární Warholův multifunkční ateliér Factory.

Warhol zachycuje léta 1960 až 1969 nejen ve svém multifunkčním ateliéru Factory, ale i všude tam, kam se tento podivín se stříbrnou parukou a nezbytným polaroidem hnul

Lou Reed, Denis Hopper, Nico, Allen Ginsberg, Brian Jones, Judy Garland nebo Bob Dylan se v něm mísili s Warholovými asistenty i „týpky“, které nikdo nezval a neznal. Zde se „bylo“, pracovalo, tisklo i natáčelo – a také užívaly drogy. A mezi nimi se vyskytovala i Pat Hackettová.

Warhol zachycuje léta 1960 až 1969 nejen ve Factory, ale i všude tam, kam se tento podivín se stříbrnou parukou a nezbytným polaroidem hnul. Některé zážitky si zapisoval, ale nejvíce byly zaznamenány po dlouhých ranních telefonátech. Ty se staly rituálem a Warhol s Hackettovou probíraly předchozí den, respektive noc. (Na základě těchto hovorů vyšla roku 1989 její kniha Warholovy deníky – posmrtný výběr z údajně 20 tisíc strojopisných sran.)

Mimořádný přehled

Warholovo věrné a upřímné svědectví oné vzrušující doby je kaleidoskopem drbů, anekdot i smutných či vážných příběhů i překvapivých zamyšlení: „Toto je můj osobní pohled na newyorský fenomén šedesátých let nazývaný pop art. Když jsme text s Pat Hackettovou psali, rekonstruovali jsme toto desetiletí od roku 1960, kdy jsem začal malovat první pop artová plátna.

Warholův přehled o vývoji umění 20. století byl mimořádný i sebestředný, například se neustále trápil, zda o něm ví Pablo Picasso, jeho postřehy jsou poučené, přímé a srozumitelné

Vybavuju si zde zpětně, jak jsme tehdy žili – moji přátelé a já –, jak jsme dělali obrazy, točili filmy, jaká byla tehdy móda a hudba, vracím se k našim filmovým superstar a ke vztahům, které utvářely dění v našem manhattanském ateliéru známém jako Factory.“ Warhol nebyl jen do sebe zahleděným podivínem schovávajícím se za tmavými brýlemi, ale měl i mimořádný cit pro podstatná hnutí, pro klíčové osobnosti a také uměl být ve správný čas na správném místě.

Jeho přehled o vývoji umění 20. století byl mimořádný i sebestředný, například se neustále trápil, zda o něm ví Pablo Picasso, jeho postřehy jsou poučené, přímé a srozumitelné: „Když se kolem roku 1960 poprvé v New Yorku objevil pop art, na umělecké scéně se toho dělo tolik, že dokonce i kožení evropští panáci museli konečně uznat, že jsme součástí světové kultury. Abstraktní expresionismus se už stal institucí... potom se pop art chopil vnitřku a udělal z něj zevnějšek, vzal zevnějšek a dal ho dovnitř.“

Návrat umění

Warholovy začátky nebyly jednoduché: „Nedokážu ani spočítat, kolik lidí se od toho dne zasmálo, když viděli moje obrazy... často jsem přemítal, proč lidi, kteří se podívají na neskutečné nové umění a smějouse mu, se vůbec namáhají se uměním zabývat. A kolem umělecké scény přitom narazíte na spoustu takových typů.“

Šedesátá léta vrátila umění z venkova do města a informovanost a výměna názorů se značně zrychlily – impulsy šlo brát kdekoli a od kohokoli

Šedesátá léta vrátila umění z venkova do města a informovanost a výměna názorů se značně zrychlily – impulsy šlo brát kdekoli a od kohokoli: „Nikdy jsem si nepřipadal trapně, když jsem se někoho zeptal... co bych měl malovat. Jednou večer, když jsem se na nápady zeptal asi deseti nebo patnácti lidí, mi jedna moje kamarádka položila správnou otázku: ,Podívej, co máš ze všeho nejradši?‘ A tak jsem začal malovat peníze.“

Nejen náhody, ale i dobové události Warhola obohacovaly a inspirovaly: „Moje první pokusy se sítotiskem byly hlavy Troye Donahua a Warrena Beattyho, když pak shodou okolností ten měsíc zemřela Marylin Monroe, napadlo mě, že udělám sítotiskem její krásnou tvář – moje první portréty Marylin.“

Již na rané Warholově výstavě se objevila jeho dnes slavná díla: „Na svojí první newyorské výstavě – na podzim roku 1962 – jsem ukázal velké plechovky Campbellových polévek, obraz se stovkou lahví Coca-Coly... Rudého Elvise... a velkou zlatou Marylin.“ Warhol byl také první, jehož postava se stala uměleckým dílem.

A důležitost své image si stále více uvědomoval: „V té době jsem si ještě nevytříbil konkrétní osobní vzhled. Nosil jsem černé strečové džíny, špičaté černé boty nad kotníky obvykle pocákané barvou... Posléze jsem odkoukal styl od Wynna, který si jako jeden z prvních osvojil vizáž S&M v koženém oblečení.“

Osudy protagonistů

V šedesátých letech se zrychlilo nejen pracovní, ale i životní tempo. Warhol nikdy nepropadl tvrdým drogám, a proto mohl při smyslech pozorovat: „Nikdy jsem vlastně nepřišel na to, jestli se toho v šedesátých letech tolik dělo proto, že lidi zůstávali mnohem déle vzhůru a mohli něco podnikat (spousta z nich totiž žila na amfetaminu), nebo jestli lidi začali brát amfetamin, protože chtěli podnikat tolik věcí a k tomu potřebovali zůstávat delší dobu bdělí. Nejspíš obojí. Já jsem bral pouze ty malé dávky Obertolu na hubnutí... abych se cítil nabuzený.“

Spousta protagonistů se stala slavnými a spousta z nich zemřela předčasně nebo se pomátla v důsledku užívání drog. Warhol zaznamenává rozklady osobností, sebevraždy, závislosti všeho druhu i zábavné historky.

V těchto letech přišla také do módy Evropa a pop artový „design“ se stal mezinárodním hnutím. Vedle toho se však prosazovali i jiné, „odpovědnější“ projevy: „Ve chvíli, kdy jsem slyšel Boba Dylana s jeho kytarou, jsem si pomyslel: ,A je to tady, tohle se přivalí a básníci mají utrum.“ Warhol se už svého pohledu na svět nezbavil: „A jakmile jste začali pop artově myslet, už jste nikdy Ameriku neviděli jako dřív.“

Warhol a nové uchopení reality setřeli hranice mezi undergroundem („první ten výraz použil v tisku filmový kritik Manny Farber“) a oficiálním uměním. Warhol však dospěl v pojetí banální povrchnosti nejdál: „Jestliže mám sedět a dívat se na tutéž věc, kterou jsem viděl včera večer, nechci, aby byla v podstatě stejná – chci, aby byla úplněstejná. Protože čím víc se díváte na přesně tutéž věc, tím víc se význam vytrácí a tím víc je člověk krásně prázdný... Všechno záleží na tom, jak se člověk rozhodne, že to bude vnímat.“

Spousta protagonistů se stala slavnými a spousta z nich zemřela předčasně nebo se pomátla v důsledku užívání drog. Warhol zaznamenává rozklady osobností, sebevraždy, závislosti všeho druhu i zábavné historky: „To léto jel Stříbrný George v den pohřbu své matky domů do Brooklynu a všiml si, že jeho otec vypadá ,deprimovaně‘, takže když si starý pán šel do ledničky pro mléko, George mu šoupnul do Rice Krispies trochu methedrinu. Otec začal ve chvilce kmitat po domě a utírat prach. A Stříbrný George hlásil Billymu po chvilce v telefonu: ,Pacient reaguje uspokojivě. Pohřeb si zajisté nesmírně užije.‘“

Popismus. Šedesátá léta očima Andyho Warhola

The Andy Warhol Diaries, Warner Books 1989

AUTOR: Andy Warhol, Pat Hackettová

VYDAL: Argo 2016

ROZSAH: 396 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.