Jak se odráží šamanství a magie v současné populární hudbě?

Je to možná paradoxní, ale technologicky pokročilá, zvukově často umělá hudba má ke své archaické podobě poměrně blízko.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Thomas Bangalter, člen francouzské kapely Daft Punk, se v nedávném rozhovoru pro server Pitchfork.com pozastavil nad technologickým boomem, který přiblížil tvorbu hudby běžným uživatelům: „Technologie udělaly hudbu přístupnou velmi zajímavým směrem. Když má ale každý možnost dělat kouzla, magie přestane být magií.“ Jeho teze je však zajímavá nejen ve zmíněném smyslu. Bangalter také připomněl mystickou podstatu hudby, která během několika tisíciletí – zejména v uplynulém století – prošla překotným vývojem.

Dnes můžeme mít při pohledu na současnou zábavní hegemonii pocit, že se jádro z plodu vytratilo a zůstala jen dužina se slupkou. Je to pochopitelná, ale přece jen trochu krátkozraká interpretace populární hudby jako složitě rozvětveného organismu.

Dědictví starých civilizací

Archaický šaman byl ve svých společenstvích považován za váženou personu, jelikož jeho schopnost navštěvovat jiné světy za účelem poznání sebe sama či pomoci těm, kdo ji potřebují a požádali o ni, z něho činila příslušníka jedinečné a úzké skupiny lidí. Profesor Michael Harner popisuje ve své knize Tajemství šamanismu činnost takového člena společnosti následovně:

„Pro šamana je charakteristická nepopsatelná radost z toho, že vidí blahodárnost krásných a transcendentálních světů, jež se před ním odkrývají. Vstupuje do zcela nové, a přece dávné reality, jež ho zásobuje hlubokými informacemi o významu jeho vlastního života a smrti a ukazuje mu jeho roli ve stvoření. Během prožitků udržuje vědomou kontrolu nad směry svých cest. Neví však, co odhalí. Uvnitř je přesvědčeným výzkumníkem velkolepého, pro nás skrytého, stvoření. Je jasné, že jeho objevy obohacují jeho poznání a pomáhají druhým.“

Mluvíme-li o sociálním významu šamanů, dostaneme se obloukem až k umělcům. Někteří z nich si i v dnešní době silné komercializace umění drží statut průvodců posluchačů do jiných světů a léčitelů (vezměme si jen tolik omílané klišé, že ta či ona skladba je „balzámem na uši“). Už uvedená teze o „kontrole nad směry cest“ a mlhavém cíli nápadně připomíná tvůrčí proces, o kterém se často muzikanti zmiňují v souvislosti s tím, že je navštívila múza: „Věděl jsem, jak to chci udělat, ale netušil jsem, co se z toho nakonec vyklube.“

Jízdenka do tranzu

Půjdeme-li k jádru věci, zjistíme, že antropologické výzkumy nasvědčují do značné míry tomu, že nejstarší známé umění vzniklo přímým napojením na magické rituály, ať už šlo o tanec, hudbu či výtvarné umění. V přeneseném slova smyslu proto i dnes můžeme mluvit například o diskžokejích jako o novodobých šamanech. Ne náhodou někteří považují etymologický význam žánru taneční hudby zvaného trance za odkaz na euforické a extatické stavy, čemuž nasvědčuje i doslovný překlad z němčiny (trans).

Prostředí diskoték lze označit za místo, kde se odehrává něco magického, ať už to tak tanečníci vnímají či nikoliNavzdory obrovské časové a technologické propasti a tomu, že dnešní člověk se do značné míry potýká s odlišnými problémy než jeho pravěký předek, lze prostředí diskoték označit za místo, kde se odehrává něco magického, ať už to tak tanečníci vnímají či nikoli. Italský spisovatel Umberto Eco se v tomto ohledu ve svých Dějinách krásy vyjádřil: „Mystickou povahu má i davové prožívání hudby na diskotékách nebo rockových koncertech, při nichž se v záři stroboskopických reflektorů a za ohlušující vřavy vytváří určitá ,pospolitost‘, která se při pohledu z vnějšku může zdát dokonce ,krásná‘.“

Na další aspekt narážíme, když se zaměříme na zvukovou složku reprodukované hudby. Ta je téměř ve stech procentech případů ohraničena pevně daným rytmickým úsekem, který může využíváním odlišných temp, zvýrazněním určitých pasáží a aranží a celkovým zasazením do kompozice skladby působit na posluchače extatickým účinkem.

K tomu lze samozřejmě dospět různými cestami, ať už hypnotickým pohupováním pomalejších skladeb, které je podobné uklidňujícímu efektu kyvadlových hodin či vzdouvání vln na pobřeží, či agresivně rychlou rytmikou, vpalující se do vědomí tanečníka s kadencí samopalu vzoru 24. Pevně daný řád hudebního rytmu stejně jako například geometrického abstraktního obrazu navíc můžou dát člověku pocit harmonie a bezpečí.

Pevně daný řád hudebního rytmu stejně jako například geometrického abstraktního obrazu navíc můžou dát člověku pocit harmonie a bezpečíNení se tedy ani čemu divit, že právě hudební kluby, ve kterých se mladí lidé scházejí, jsou nezřídkakdy označovány za dějiště narkotického poblouznění (kolik rodičů své ratolesti před odchodem na první diskotéku varuje před nebezpečím pohlavních nemocí a drogového šílenství?). Omamné látky byly v kultuře pravěkých civilizací vždy přítomné a v šamanských rituálech hrály významnou roli. Je však pravda, že v prostředí tanečních party jsou populárnější stimulanty jako extáze či kokain. Silnější halucinogeny, které dodnes šamané využívají (například ayahuasca, lysohlávky či usušená kůra kmeny keře iboga), se podle několika oslovených rekreačních uživatelů tohoto typu drog jednak hůře shánějí, jednak fungují příznivěji v přírodě než v uzavřených prostorách.

Je to možná paradoxní, ale v těchto ohledech má technologicky pokročilá, zvukově často umělá hudba ke své archaické podobě poměrně blízko. To, proč může být často označována za primitivní a nehodnou pozornosti hudebních labužníků s vytříbeným estetickým vkusem, vyvolává stejný dojem návaznosti na něco pro člověka naprosto přirozeného, silně animálního, co vyspělé civilizace postupem věků začaly pomalu ztrácet – magii.

Rozdílné rysy

Ačkoli má populární hudba, pohlcující dnes desítky žánrů a subžánrů, ve zmíněných ohledech blízko k prastaré podstatě hudby jako akustickému doprovodu rituálů, existují zde přirozeně obrovské rozdíly. „Ne náhodou považovaly největší kultury hudbu za jazyk bohů a jejich prostřednictvím se svými bohy komunikovaly,“ míní český hudebník a publicista Vlastimil Marek ve své knize O hudbě jinak.

Jedním z podstatných rozdílů je tedy obecně sdílená představa o tanečním parketu jako místu určeném pro zábavu a odreagování, nikoli povznesení duše do jiných světů za účelem sebepoznání nebo – řečeno oxymoronem – „nedej bože k Bohu“. Druhým aspektem je odtržení od přírody. Šamani se snažili napodobovat autentické zvuky za účelem posílení vnitřní imaginace a souznění s vnějším světem. To je mělo přiblížit vyvolávanému stavu vědomí.

Existují i takové žánry, jejichž poetika přímo propojuje moderního posluchače s městským prostředím hluku, železobetonu a sklaHistorik a religionista rumunského původu Mircea Eliade navíc ve svém díle Šamanismus a nejstarší techniky extáze poukazuje například na důležitost správného výběru dřeva pro zhotovení šamanského bubnu u několika indoevropských kultur: „Samotný výběr dřeva (…) závisí výlučně na ‚duších‘ nebo něčí nadlidské vůli. Selkupský šaman vezme sekeru a se zavřenýma očima vstoupí do lesa a náhodně se dotkne některého stromu; z tohoto stromu jeho druhové nazítří vezmou dřevo na buben. Na druhém konci Sibiře u Altajců dostává šaman přímo od duchů přesné označení lesa i místa, kde příslušný strom roste, a vyšle své pomocníky, aby jej našli a vyřízli z něj dřevo na buben.“ Eliade také mluví o kůži, kterou je buben potažený – Altajci svůj nástroj polévali pivem, aby kůže mrtvého tvora obživla, a stala se tím šamanovým alter egem.

S jistou nadsázkou by se dal tento rozdíl mezi prastarou a populární hudbou vyvrátit, alespoň do určité míry. Existují i takové žánry jako ambientní či industriální hudba, jejichž poetika přímo propojuje moderního posluchače s městským prostředím hluku, železobetonu a skla.

Vzájemné působení hudebních sil

Koneckonců je možné vykročit rovněž mimo prostředí elektronické hudby a diskoték. I takový Steve Reich, jeden z nejvýznamnějších skladatelů minulého století a hlavní představitel amerického minimalismu, mluví otevřeně o obrovské inspiraci bubnováním afrických kmenů, které měl možnost na počátku sedmdesátých let studovat v ghanské Akkře.

„Normální situací v západním světě bylo, že se populární, folková i klasická hudba navzájem ovlivňovaly. Teď se do tohoto prostoru vracíme,“ dodává Reich ke své půl roku staré, zatím poslední skladbě Radio Rewrite, která je inspirována dvěma písněmi britské kapely Radiohead; jež můžeme – ačkoli by se to jejím členům a fanouškům vůbec nelíbilo – zařadit do populární hudby.

Tvorba amerického skladatele Stevea Reicha je v mnoha dílech ovlivněna silnou rytmizací po vzoru afrických bubeníků. Jedním z nich je i Music For Pieces of Wood.

Počet příspěvků: 4, poslední 8.7.2013 08:36 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.