Jak přežít vlastní život

Autobiografie legendárního kytaristy Rolling Stones není jen výčtem mejdanů a excesů, ale i o jeho zásluze na pověsti skupiny coby renegáta.

foto: Česká pozice

Většina lidí, kteří znají legendárního kytaristu rockové skupiny The Rolling Stones Keitha Richardse, na jeho jméno zareaguje: „Jo, ta smažka.“ Keefer, jak mu říkají přátelé, se ve své autobiografii Život netají, že pověst „průseráře“, který se umí bavit, je oprávněná. Mýlí se však ti, kdo si myslí, že kniha je pouhým výčtem mejdanů a excesů.

Příběh této, navzdory životnímu stylu stále živé legendy pop music se totiž zabývá dalšími, mnohem zajímavějšími tématy. Jedním z nich je přežití.

Fanatická oddanost

Doba poválečné Británie, jíž vládla šeď, nebyla pro mladého Richardse radostná. Vyrůstal sice v proletářském prostředí na londýnské periférii, ale paradoxně se mu líbilo ve skautu. Škola v něm pouze vypěstovala velký odpor k „systému“, ve kterém vyrůstal, a bylo málo pravděpodobné, že najde smysluplné povolání.

Záliba v blues a kytaře mu však umožnila být ve správný čas na správném místě. Jeho kamarádem byl Mick Jagger a společně dali v roce 1962 impuls k raketovému startu jedné z nejznámějších a nejdéle působících rockových skupin na světě. Na začátku šedesátých let podobně „raketově“ odstartovali i Bob Dylan a The Beatles.

„Byl jsem od kytary neodlučitelný. Nosil jsem ji všude a ve spánku ji držel v objetí,“ píše Keith Richards

Richards v knize dokazuje, že takové příležitosti existují, ale k jejich uskutečnění je kromě různých faktorů a štěstí třeba i fanatická oddanost tomu, co děláte. „Hrál jsem každou volnou chvilku, kterou jsem měl,“ sděluje v knize Richards. A pokračuje: „Lidé o mně říkají, že jsem byl zcela nevšímavý ke svému okolí – sedával jsem v rohu na nějakém večírku, nebo rodinné oslavě a hrál jsem… Byl jsem od kytary neodlučitelný. Nosil jsem ji všude a ve spánku ji držel v objetí.“

Protipól hodných hochů

Když začal hrát s Mickem Jaggerem, Brianem Jonesem, Charliem Wattsem, Billem Wymanem a Ianem Stewardem ve skupině The Rolling Stones, trefili se do díry na trhu populární hudby jako protipól hodných hochů The Beatles. Šlo o dobrý tah jejich manažera Andyho Oldhama, který hrál klíčovou roli ve vytváření image liverpoolské čtyřky, než se pohádal s Brianem Epsteinem. Rolling Stones byla jeho odveta.

Oldham se zpočátku snažil, aby se Rolling Stones oblékali stejně jako Beatles, ale když narazil na odpor, uvědomil si, že na image kluků, kterým byste dceru za ženu nedali, by mohlo něco být, a začal ji maximálně využívat. V té době měl za sebou činnost v The Beatles i uvedení Dylana do Británie, bylo mu pouhých 19 let a nebyl plnoletý, aby mohl získat živnostenský list.

Rolling Stones chtěli být jen nejlepší kapelou v Londýně, která hraje blues. Posun od kluků, kteří pouze chtějí hrát hudbu, jež se jim líbí, k vyprodaným koncertům a prvním místům na hitparádách se odehrál za několik týdnů. Během nich se okolo nich vytvořila podobná hysterie jako kolem Beatles.

O působení jejich hudby na ženskou část jejich obecenstva Richards píše: „Možná jsme je vytáčeli. A možná ty některé písničky pootevřely trochu srdce, nebo mysl, představě, že jsou přeci ženské, a mají sílu. Ale myslím, že Beatles, a především Stones umožnily holkám osvobodit se od pojetí ,jsem jenom hloupá holka‘. Nebylo to záměrně nebo tak něco. Prostě to z toho samozřejmě vyplynulo, když jste pro ně hráli. Jestliže před sebou máte tři tisíce holek, co ze sebe rvou kalhotky a házejí je po vás, dojde vám, že jste uvolnili neskutečnou sílu. Všechno, co podle svého vychování dělat neměly, na rockandrollovém koncertu najednou mohly vyzkoušet.“

Zářná dvojčata

Rolling Stones dostali stejnou šanci jako surfař, který se ocitl na hřebenu vlny. Nikdo však nevěděl, jak dlouho tuto zběsilou jízdu vydrží. „Stouni“ se tehdy se domnívali, že maximálně dva roky, zatím však téměř padesát.

Skupina Rolling Stones sice několikrát změnila obsazení, ale jejím srdcem a mozkem zůstali Richards a Jagger

V příběhu Rolling Stones dle Richardse je hlavní hudební osobností skupiny on. Není pochyb, že Brian Jones, často uváděný jako zakladatel skupiny, byl kreativní a schopný muzikant, sláva mu však stoupla do hlavy rychleji a víc než ostatním. Stal se „superhvězdou“, která v roce 1969 shořela v plamenu narcisismu, mejdanů a drog. Skupina sice několikrát změnila obsazení, ale jejím srdcem a mozkem zůstali Richards a Jagger.

Legendární je historka, kdy je jejich manažer držel zamčené v kuchyni tak dlouho, až složili píseň As Tears Go By. Byl to začátek dlouholeté a plodné spolupráce dvojice Glimmer Twins, Zářná dvojčata. Vyprodukovala 92 singlů, 29 studiových a deset živých desek a víc písní než spočítáš, jak tvrdí oficiální webová stánka skupiny The Rolling Stones.

„Takže z nás je továrna na písničky. Začínáme se považovat za autory, jakmile si na to zvyknete, drží se vás to už celý život. Ten motor běží ve vašem podvědomí, je to v tom, jak posloucháte. Naše písničky získávaly v textech nějakou výpověď, nebo aspoň nám začínaly připadat jako něco, co jsme si představovali. Cynické, kousavé, skeptické, drsné,“ píše v knize Richards.

V Richardsově příběhu se jeho přátelství se zpěvákem Jaggerem objevuje a zase mizí. Jakkoli je silné, prošlo za léta spolupráce mnoha zkouškami. K prostředí pop music totiž patří například šňůry vyčerpávajících koncertů či studiové nahrávání, často několik dnů bez přestávky. A do toho mix kokainu a heroinu. A navíc možná to nejdůležitější – přinášet stále nové písně, dávat lidem, co chtějí slyšet, ale zároveň zůstat sám sebou.

Drogy

Překážky vztah spíš stmelují a postaraly se o ně bezpečnostní aparáty téměř všech zemí, které Rolling Stones navštívily. Úspěch, popularita, peníze jim nebyly často nic platné, když došlo na styk s orgány činnými v trestním řízení, kterým se jejich spojení se světem tvrdých drog nelíbilo. Z Velké Británie, kde byli Jagger i Richards souzeni po zátahu v Richardsově venkovském sídle, se uchýlili do Maroka a následně do Francie. Z ní utekli na Jamajku a poté do Švýcarska.

Domovní prohlídky, injekční stříkačky vypadávající z nástrojů před celníky, zadržení v Austrálii, proces v Kanadě. To vše ukazuje náročný život rockera na mezinárodním turné. Vézt s sebou dvě identická jeviště o velikosti činžáku, která se střídají každý večer na různých štacích, je jednoduché. Složitější občas je získat drogu přímo na místě koncertu bez osvědčených kontaktů, protože převážet ji přes hranice je příliš riskantní. Člověk, jenž zná heroin jen z filmů, si nedokáže představit extázi jeho uživatele, tím méně „absťák“, který ho vyřadí z provozu nejméně na tři dny. Jak Richards vidí drogy dnes?

Možná by hudba v té době bez přirozených nebo syntetických přípravků měnících vědomí vypadala jinak a některé skladby a trendy vůbec nevznikly

„Asi bych napsal ,Gimme Shelter‘ s fetem nebo bez fetu,“ tvrdí Richards, přičemž ujišťuje, že je již 30 let čistý. „Nemá to vliv na váš úsudek, v některých případech vám to pomůže být v některých věcech houževnatější,“ líčí Richards událost, kdy vydržel vzhůru a v pracovním nasazení devět dnů, než se složil a usnul na schodech.

Drogy užívaly všechny hudební skupiny, byly součástí hudební a umělecké scény. Možná by hudba v té době bez přirozených nebo syntetických přípravků měnících vědomí vypadala jinak a některé skladby a trendy vůbec nevznikly. O své bývalé závislosti Richards říká: „Tohle není doporučení. Život feťáka nemohu doporučit nikomu. Není to cesta k hudební genialitě.“ Popisuje své problémy s drogou jako to, co k procesu, ve kterém jeho hudba vznikala, patřilo. A dospívá k poznání, že delším používáním se extatické prožitky vytrácejí a uživatel musí drogu brát, aby se udržel v „normálním provozu“.

Síla jen v synergii

Koncem osmdesátých let se Jagger rozhodl věnovat sólové dráze, protože ho „omezoval“ formát skupiny, která mu přinesla světovou popularitu. Byl přesvědčen, že „má na víc“. Ostatní členové skupiny Rolling Stones však toto jeho rozhodnutí považovali za zradu.

Richards zvedl hozenou rukavici a dal dohromady skupinu The X-Pensive Winoes. V jiných hudebních skupinách si oba vyzkoušeli, co umějí, ale nakonec zjistili, že jejich síla je v synergii – ve skupině Rolling Stones, kterou vytvářejí společně. Basista Wyman však už toho měl dost, a proto v roce 1993 skupinu opustil.

Za největší příspěvek Rolling Stones hudbě Richards považuje to, že pomohli otevřít oči a mozky bílých Američanů černošskému blues. Rock and roll, paradoxně jeho britská invaze a její součást The Rolling Stones, aspoň některým z nich umožnil nalézt cestu k harmonicky primitivnější, ale výrazově syrovější, energetičtější hudbě.

Richards rád vzpomíná na rok 1990, kdy Rolling Stones „osvobozovaly“ Prahu, a na setkání s tehdejším československým prezidentem Václavem Havlem

Podle Richardse se jim v černošských rodinách dostalo vřelého přijetí: „Ta svoboda a uvolněnost. Probudili jste se v domě plném černých lidí, kteří se k vám chovali tak neskutečně mile, že jste tomu nemohli ani uvěřit. No fakt. Kéž by se tohle dělo i doma. A takhle to bylo v každém městě. Probudili jste se, a kde to jsem? Už je tam velká mama, vy ležíte v posteli s její dcerou a do té postele ještě dostanete i snídani.“

Legenda

Richards rád vzpomíná na rok 1990, kdy Rolling Stones „osvobozovaly“ Prahu, a na setkání s tehdejším československým prezidentem Václavem Havlem. Ten je podle něho jediným politikem, který pronesl projev o roli rokenrolu v osvobození východního bloku.

Rolling Stones si zasloužili pověst renegáta neboli černé ovce, protože nejde poslouchat jen písně, jako je Hey Jude. Pro ty, kdo vyrůstali v komunistickém režimu, jenž vypadal, že s ním kromě atomového výbuchu nic nepohne, byly Jaggerovy výkřiky a Richardsovy rify poselstvím z druhé strany. Nadějí, že to jde i jinak.

Richards dal vzniknout legendě, která se odrazila v jeho životě. V knize líčí, jak se několikrát musel prostřílet z drogového doupěte, nebo uvádí na pravou míru okolnosti, za nichž si údajně šňupl popel svého otce. Jen to, že mu několikrát měnili krev, se prý nezakládá na pravdě.

Život
(Life, Little, Brown and Company, 2010)
AUTOR: Keith Richards
VYDAL: IKAR 2011
ROZSAH: 484 stran