Jak napsat dějiny cikánů, když jejich vlastní prameny chybějí

Ve snaze odstranit svého nepřítele může být naše brutalita a nelidskost větší, než jsme mu přisoudili.

foto: © Klaus-Michael BogdalČeská pozice

Německý profesor germanistiky Klaus-Michael Bogdal si ve své knize Europa erfindet die Zigeuner: Eine Geschichte von Faszination und Verachtung (Jak Evropa objevila cikány. Příběh fascinace a pohrdání) dává nelehký úkol – sepsat dějiny Romů v Evropě. Důvody jeho krajní obtížnosti jsou pak dva. Za prvé, sami Romové neměli až do druhé poloviny 20. století žádnou potřebu sepisovat vlastní dějiny. Proto je třeba rekonstruovat jejich příchod, způsob života na okraji společnosti i nevraživost mezi Romy a většinovým obyvatelstvem z neromských pramenů.

Z toho vyplývá pro historika druhá obtíž – informace v kronikách, politických dokumentech či literárních dílech zkresluje pohrdání. Jsou-li totiž sepisovány dějiny Romů, často se zároveň píše historie slepé nenávisti vůči nim. Z ní pak vznikají vymyšlené pomluvy a cikánské historky, které s menšími či většími obměnami přetrvaly od jejich vzniku před šesti sty lety až do současnosti.

Lidová tvořivost

Takzvaní cikáni se objevují v Evropě okolo 15. století. Jde o období, kdy si společnost začíná uvědomovat, že je vázaná na konkrétní území, které sama formuje a utváří vlastními hodnotami. Schopnost přiřadit nově se objevující potulné skupiny lidí tmavší pleti k čemukoli známému je v době, kdy se společnost nesetkává ani s nomády, ani s vyšším počtem tuláků, značně omezená.

Lidová tvořivost nejen vysvětluje příčinu cikánské bídy, ale označuje ji i za věčný a nezvratný trest Boží

U evropských obyvatel proto vznikly dvě nejrozšířenější historky o cikánském původu. Na území dnešního Rumunska, Maďarska nebo Bulharska jsou nově příchozí označovaní za faraony, neboť jim je přisuzován egyptský původ. Oproti tomu v baltském a severoněmeckém regionu jsou spojovaní s tureckým nebezpečím. Dokonce se o takzvaných Tatarech hovoří jako o tureckých, potažmo muslimských špionech, kteří plánují rozvrat evropské civilizace.

Ať už však jde o přímé potomky egyptských padouchů, kteří údajně měli odmítnout svaté rodině prchající do Egypta útočiště, či o ty, kdo kuli Ježíšovi hřeby na kříž, nebo o turecké muslimy, všechny historky propojuje smyšlený obraz lidí představujících protipól k civilizovaným křesťanským Evropanům. Tato lidová tvořivost nejen vysvětluje příčinu cikánské bídy, ale označuje ji i za věčný a nezvratný trest Boží.

Odstrašující případ lidství

Člověk nesmí Boží záměry mařit svou vrozenou dobrosrdečností, a proto během 16. století ať už francouzští, švýcarští, angličtí či čeští králové vydávají dekrety, které mají Boží soud nad Romy i trochu popostrčit. Romové jsou z příkazů králů vyháněni z kulturních zemí, aby živořili na okraji společnosti, případně jsou posílání na nucené práce, na galéry či do kolonií.

Potřeba vylučovat Romy výrazně sílí v rodící se moderní době, kdy teritorium státu začíná být považované za hlavní zdroj lidské identity. Civilizovanost samotného státu je navíc stvrzovaná snahou o odstranění cizích či „proticivilizačních“ prvků. Není-li násilná asimilace prostřednictvím zavírání do věznic a káznic či nucenými pracemi stoprocentně účinná, jsou Romové vyháněni na jiná území, přičemž všechny civilizované státy současně vydávají zákony proti tuláctví.

Potřeba vylučovat Romy výrazně sílí v rodící se moderní době, kdy teritorium státu začíná být považované za hlavní zdroj lidské identity

To, že Romové na rozdíl od Židů nikdy neměli teritoriální nároky, pak představuje jen další důvod k opovrhování jimi, a to v době, kdy se teritorium považuje za hlavní kritérium lidství. Zatímco Židy se opovrhuje, protože jsou schopní si svými ďábelskými dovednostmi dopomoci k nemalému majetku, a tudíž i k určité životní úrovni, romské skupiny představují odstrašující případ lidství, které se kvůli své nekontrolovatelnosti a nedisciplinovanosti potácí ve zvířecí existenci.

I v oficiálních dokumentech se proto lze dočíst, že jde o „bestie, které jsou lidskou kůží pouze potažené“. Civilizovaný člověk je tím upozorňován, aby se lidským převlekem nenechal oklamat natolik, že by jim chtěl přiznat jakákoli „Boží či světská práva“.

Smyšlený obraz

Právě na prahu moderní doby, kdy se konstituuje pojem civilizovaného, vzdělaného a křesťanského Evropana, je cikánská jinakost sice nevítaným, ale užitečným nástrojem k utváření vlastní identity. Pro civilizovaného Evropana totiž představují Romové koncentrát toho, co je na člověku nejméně lidské. V literatuře této doby se objevují jako stvůry páchající nejbrutálnější zločiny, živící se lidským masem a unášející za tímto účelem především malé děti.

Problémem je, že kroniky a soudní spisy v celé Evropě podobný obraz nepotvrzují. Pouze minimum závažných trestných činů spáchali jedinci z romského etnika. Zaznamenány jsou převážně drobné krádeže, tuláctví či žebrání.

Pro civilizovaného Evropana představují Romové koncentrát toho, co je na člověku nejméně lidské

V tomtéž století, ve kterém lidská vynalézavost nezná, co se týká romských historek, hranic, je objeven pravý původ nevítaných tuláků. Vystopován je v Indii, a také příbuznost jejich jazyka se sanskrtem. Tuláci, kteří jsou terčem posměchu pro své bezdomovectví, tím najednou získávají místo původu, díky čemuž by jim alespoň teoreticky mohla být přiznána určitá účast na lidství, jež je jim ve spřádaných historkách plných brutalit soustavně upírané.

Kategorie méněcenných

Ani vznešenost prastarého jazyka, ani indický původ však nezlepší postavení Romů. Uzná se sice, že jejich jazyk je pradávný, a tudíž nejde o hatmatilku vytvořenou kvůli tajné domluvě na krádežích, okamžitě se však dodá, že jde o neumnou nápodobu sanskrtu následkem romské neschopnosti naučit se vznešený a složitý jazyk.

Pravdou také je, že pocházejí z Indie, a proto mají původ ve staré kultuře, ale z té byli na základě své necivilizovanosti vytlačeni na okraj. Romové jsou totiž přímými potomky takzvaných nedotknutelných, kteří v indické společnosti vykonávali nejpodřadnější práce. Pradávný jazyk i původ tedy nakonec svědčí o jejich bytostné a biologicky dané neschopnosti mentálního a kulturního vývoje.

Kulturní a náboženské předsudky přecházejí v přesvědčení o biologicky dané romské podřadnosti. Na tuto myšlenku pak bezprostředně navazují eugenická opatření. Poměrně drastická opatření zavede jako první Švédsko, které na začátku 20. století přijme řadu zákonů omezujících přemísťování a imigraci. Po nich následuje zákon proti skupině takzvaně „psychicky méněcenných“.

Kulturní a náboženské předsudky přecházejí v přesvědčení o biologicky dané romské podřadnosti

Kategorie méněcenných původně vznikla jako psychiatrické označení pro lidi neschopné mentálního vývoje. Řady méněcenných se však postupně rozšiřují, až se jimi stávají jak lidé vyznačující se sociálními patologiemi, tak například ti, kdo se nedostatečně věnují vlastní hygieně. Na základě opatření pro méněcenné je ve Švédsku ve třicátých letech 20. století sterilizováno 63 tisíc lidí. A mezi nimi i zhruba dva tisíce jedinců, kteří jsou v oficiálních dokumentech označováni za Tatary.

Touha po čistotě

Dle Bogdala je v první řadě pozoruhodné, jakým způsobem se v civilizaci, která se považuje primárně za humánní, argumentuje pro preventivní opatření proti ohrožení árijské kultury. Především se tvrdí, že takzvaní Tataři představují pro spoluobčany špatné vzory, čímž ohrožují či přímo poškozují vyspělou a humánní civilizaci.

Následně se v té době i v literatuře civilizovaných států začíná zdůrazňovat nebezpečí spočívající v odklonu od kulturní cesty, kdykoli je Tatarům dán prostor pro integraci. Svět, do kterého je Tatar včleněn, se vlivem jeho degenerace okamžitě hroutí jako domeček z karet. A hyne civilizace a s ní i lidský řád, ve kterém člověk může důstojně existovat.

Méněcenní proto musejí být odstraněni jako špína kalící čistou společnost. Nejbrutálnější výraz této touhy po čistotě představují nejen speciální oddělení v koncentračních táborech, ale i tažení proti Romům za druhé světové války, která ústí ve zničení celých romských osad. Odstrašující je pak rozsah tragédie i způsob, jímž se s ní dále nakládá.

Romové sice přišli do Evropy jako nevítaní vetřelci, navzdory tomu se objevili jako na zavolanou, neboť pomáhají utvářet vlastní identitu

Zatímco Židům je přiznáno, že se stali obětí nenapravitelného a neomluvitelného zla, ještě v šedesátých letech je i v západních zemích obecně rozšířený názor, že opatření proti Romům nebyla zcela neoprávněná. Další bolestná kapitola se píše v zemích bývalého komunistického bloku, v nichž se systematicky překonává necivilizovanost „bratrů a sester“ jejich násilným přesidlováním, sterilizací a odebírání a převýchovou romských dětí.

Pomoc při utváření identity

Klíč k pochopení vztahů vůči Romům v dějinách dle Bogdala tvoří přesvědčení, že sice jde o lidi, ale nikoli stejné jako jsme my, vzdělaní a kulturní Evropané. Romům však nelze lidství zcela upřít, a proto je třeba jasně odlišit, kdo jsou „oni“ a kdo jsme „my“. Bogdal uvádí, že Romové sice přišli do Evropy jako nevítaní vetřelci, navzdory tomu se objevili jako na zavolanou, neboť pomáhají utvářet vlastní identitu. Touha odlišit se od toho, co je jiné, v čem ale tušíme mnoho z našeho lidství, přitom již jednou Evropu dohnala ke spáchání brutálního bezpráví, jež bylo navíc mnoho desetiletí ospravedlňované.

Bogdalova kniha je proto neukončeným a zřejmě nikdy nekončícím příběhem, jenž nám připomíná, jak moc si musíme dávat pozor na obraz, který si vytvoříme o svém nepříteli. Z dějin totiž vyplývá hrozba, že ve snaze odstranit svého nepřítele může být naše brutalita a nelidskost větší, než jsme mu přisoudili.

Europa erfindet die Zigeuner. Eine Geschichte von Faszination und Verachtung
(Jak Evropa objevila cikány. Příběh fascinace a pohrdání)
AUTOR: Klaus-Michael Bogdal
VYDAL: Suhrkamp, Frankfurt am Main 2011
ROZSAH: 590 stran