Jak mluvením okolo sebe na velšském venkově postavit ochranný paraván

Každý se do nějakého prostředí narodil a v nějakém žije. A pokud se stane spisovatelem, toto prostředí by měl dokázat popsat, aby bylo zajímavé i pro druhé. To je základ literatury – prostřednictvím textů jsou přitahované vzdálené světy, jež se díky tomu stávají blízkými, kde jsme dávno chtěli být, aniž jsme to věděli. Když se však řekne, že Alice Thomas Ellisová (1932–2005) byla katolická spisovatelka z Velké Británie a její novela je „konverzační komedií“, zní to poněkud unyle.

Navíc obálky knih nakladatelství Opus si drží krásnou, decentní podobu, a proto žádná efektní barevná karikatura nepřiláká. Zdá se proto, že Smích bez příčiny má na první pohled značnou šanci „protéct“ bez valného povšimnutí. Nicméně nyní v poněkud zastaveném čase je dobré si uvědomit, že v knižním světě mnohem víc platí jiný než lineární čas neustále se zaměřující na novinky.

Je mnohem víc příležitostí a důvodů vracet se do minulosti a nacházet pozoruhodné tituly, jež jsme v době jejich vydání minuli či přehlédli. Možná se dokonce ukáže, že se v období zavřených knihkupectví hojně prodávala i jiná literatura než knižní novinky jak na knihkupeckých webech, tak na internetových stránkách antikvariátů. Nezapomínejme, že antikvariáty jsou také podstatným prostředníkem literární komunikace.

Důraz na jinakost

Britská prozaička Alice Thomas Ellisová se narodila jako Lindholmová, neboť její otec byl poloviční Fin a matka Velšanka. Její román The 27th Kingdom (Sedmadvacáté království) byl nominován na Bookerovu cenu, kterou si však v roce 1982 odnesl Australan Thomas Keneally za Schindlerův seznam. Tato konstelace stojí za krátké pozastavení. V současnosti se hodně propírá fakt, že se Bookerova cena otevřela i americké literatuře, tedy že už se netýká pouze zemí bývalého britského impéria.

V případě Schindlerova seznamu či pozdějšího úspěchu Anglického pacienta od v Kanadě usazeného Michaela Ondaatjeho lze vidět, že „okrajová“ teritoria, která trpí vůči britské a americké literatuře řadou mindráků, se mohla prosadit, když tamní autoři přišli s mezinárodním tématem – a nic není stejně univerzálně srozumitelné jako druhá světová válka, jež je ústředním bodem obou zmíněných románů. Na začátku článku však byla řeč o spisovatelích, kteří píší o důvěrně známém prostředí…

Pokud zůstaneme u Austrálie, přístup „je to sice jenom Austrálie, ale o ničem jiném psát nemůžu“, se vyplatil Peteru Careymu, jenž získal Bookerovu cenu dvakrát, i když jak Oskar a Lucinda, tak Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy se vracejí do historie kontinentu. Jinakost s kvalitou se snoubila rovněž u Dětí půlnoci Salmana Rushdieho či u dalšího tuplovaného držitele Bookerovy ceny a dnes již nositele rovněž Nobelovy ceny, Jihoafričana Johna Maxwella Coetzeeho – za Život a dobu Michaela K. a Hanebnost.

V současnosti se v literatuře klade na „jinakost“ ještě větší důraz, jenž je navíc poněkud odlišně zaměřený. Podstatnějším se totiž stává autorova barva kůže, pohlaví a sexuální orientace než kvalita jeho díla – i o tom se diskutovalo nad letošními nominacemi Bookerovy ceny. V tomto směru pomalu svět dorovnává také česká literární realita – proto se před nedávnem označoval za příčinu, že v knižních cenách Magnesia Litera byli letos samí vítězové, fakt, že v porotách bylo málo žen.

To znamená, že se asi automaticky předpokládá, že porotkyně budou hlasovat pro literátky. Ale nebude to potom zase diskriminace například hluchoněmých romských homosexuálů? Až vznikne společenská poptávka, aby vyhrál třeba někdo, kdo změnil pohlaví – předtím však musí vydat knihu –, bude nutné, aby v porotě zasedla většina těch, kteří též změnili pohlaví? Takové křečovité dohánění světovosti je provinční, nikoli psaní o nějakém Kostelci, ať je jakkoli zapadlý.

Vážnost i hravost

Ellisová měla asi smůlu, že se na ní příliš jinakosti nenašlo. Snad jen záležitost s původem jejího otce a skutečnost, že byla katoličkou, ale ani to asi nestojí příliš v tomto kontextu za řeč, vždyť třeba britský spisovatel Roald Dahl (1916–1990) měl také norské rodiče. Ne, britská autorka neoslňuje srdceryvným či napínavým životním příběhem. A neohromuje ani příběh, jejž ve Smíchu bez příčiny vypráví, protože tato novela není založena na napínavosti ani na dobrodružnosti.

V próze Ellisové je téměř vše založené na dialozích – co se říká, případně neříká. A často je to i komické. Takže konverzační komedie? Ano, ale nesmíme čekat, že se u toho budeme plácat do kolen. Protože Smích bez příčiny je vážným textem, přestože notně hravým. Hlavní hrdinka Lydia poté, co se rozešla s Finnem, odjíždí na „chalupu“ do Walesu, aby toto životní zklamání zpracovala.

Aby nebyla sama, doprovází ji Betty, obětavá, nevtipná puntičkářka, jež Lydii svým chováním často irituje, ale ta si zároveň uvědomuje, že je Betty nezáludně hodná a že takového člověka teď potřebuje vedle sebe. Lydia je totiž dostatečně sebevědomá a sebestředná, takže má sklon vše posuzovat z vlastního hlediska. Ústřední postava je navíc prostořeká, což ji většinou později mrzí, jelikož je příliš inteligentní, aby si neuvědomovala, že selhala.

Podobně nabroušený jazyk má i vypravěč, neboť jeho špičkou neustále zajíždí do mezizubních prostorů, odkud doluje veškerou nečistotu, o níž by bylo ve slušné společnosti lépe pomlčet: „Od Lydie to bylo zákeřné, jelikož Betty se u mužů netěšila oblibě, což bylo o důvod víc, proč ji Lydia neměla ráda, jelikož sama patřila mezi ženy, které v ošklivosti nacházejí cosi nakažlivého a raději se druží jen s lidmi, kteří jsou přinejmenším stejně atraktivní.“

Dočasné soužití s vegetariánkou Betty je pro Lydii z hlediska praktičnosti sice pohodlné, neboť plní funkci „hospodyně“, ale jinak hotový očistec: „Uvědomila si, že její hovory s Betty v sobě mají jeden nezvyklý prvek: kdykoli odpovídá na otázku nebo reaguje na nějaký výrok, vždycky se přehnaně dlouho odmlčí, jako by měla strach, že pokud odpoví rychle, řekne něco nevhodného.“

Venkovské panoptikum

Lydia je po rozchodu s Finnem vyvedena z rovnováhy, neboť činí kroky, jimž zpětně nerozumí: „Měla i opravdové přítelkyně, pohledné a vtipné ženské, které by spíš místo slintání nad šťovíkem vymýšlely efektivní metodu, jak nechat zkvasit šlupky od brambor. Proč tu žádná není? Protože je o to nepožádala – proto.“ Aby bylo jasno, nejenže se s Finnem rozešla, ale navíc „utekl s pidlookou lexikografkou s nohama do X a blánami mezi prsty – s kachnou“.

Lydia je trefně jedovatá i díky tomu, že má praxi – je žurnalistkou na volné noze. Proto Bettyině názoru, že nemá ráda nikoho, čelí odpovědí odhalující pod dospěláckou prudkostí dětinskou umanutost: „Jenom D. H. Lawrence a Američany a lidi, kteří Jane Austenové říkají ,drahá Jane‘… Všechny ostatní kromě Finna mám ráda.“ Neklid je nejen v Lydii, ale všude okolo ní. Kdo by si myslel, že dvě chalupářky budou mít až příliš svatého pokoje, velmi by se mýlil. Za prvé se musí vypořádat s velšským údolím.

Rovněž v případě této krajiny má Lydia občas pocit, že se vysmívá její náhlé staropanenské opuštěnosti: „Posadila se do trávy, která jí při své vyschlé pružnosti okamžitě připomněla stydké ochlupení.“ Především zde jsou obyvatelé údolí, kteří v něm žijí celoročně a na rozdíl od Lydie nemohou na konci dovolené či léta odjet. Kupodivu nezůstává jen u náhodných setkání, panuje tu potřeba společenského života. Proto se pořádají zdvořilostní večeře, pikniky a návštěvy zemědělské přehlídky.

Do značné míry se to může podobat dvěma osamělým ženám na chalupě kdesi v jižních Čechách, jež se vydají na Zemi živitelku. Jen pozor, aby to nepřipomínalo ženskou variantu Chalupářů… Ve Smíchu bez příčiny potkáváme životem zklamaného, ale též – co se týče žen – údajně čiperného doktora, jenž včas neodešel do světa, a teď už je pozdě. Zamlklého hospodáře, jehož žena je nešťastná a tajně miluje doktora, který se před ní natřásá s mnohem mladší kořistí. Ta je dcerou manželské dvojice, kterou Lydia nemůže ani cítit.

Dále je zde Beuno, služebník Boží, a psychicky nemocná žena, oba příbuzní zamlklého hospodáře. Jde o tradiční provázané venkovské panoptikum, jež hraje s Lydií tradiční hru na pomezí předstíraného nezájmu a stěží skrývané závisti: Vy nejste odtud jako my, vy jste z toho Londýna… To samé, co na vsi každé léto zažívá spousta Pražáků.

Tenisový míček mezi Bohem a Satanem

Nad tím vším se odehrává ještě jeden zápas. Lydia jako kdyby byla míčkem při tenisovém zápase mezi Bohem a Satanem a příliš netuší, kdo jí udělil faleš, a zda se její život neocitl v autu. Navíc má občas neodvratný pocit, že ve venkovském tichu zaslechla, jako by se jí někdo vysmíval. Což naznačuje, že je znejistělá, ale nic takového si nechce nechat líbit. Tady je vystrčen rozeklaný jazyk: to, co Lydia říká, a to, co prožívá, se rozchází. Mluvením se snaží kolem sebe postavit ochranný paraván.

Smích bez příčiny je především koncertem dvou hlasů – Lydiina a vypravěčova. Hlavní hrdinka nešetří nikoho: „Lydii připadalo symptomatické, že lidi, kteří dělají kolem svého zdraví nejvíc povyku se zvláštním důrazem na stravování a tělocvik, vypadají poměrně churavě, stejně jako jedinci, kteří s největším zápalem a nadšením kážou o sexuální svobodě, nejsou pohlední.“ A vypravěč nešetří Lydii:

„Coby svobodná a bezdětná netušila, že mnoho zcela normálních žen tráví množství času zajišťováním konverzace a konzumace pro lidi, které by samy nepozvaly. Připadalo jí zběsile pitomé, že stojí ve vlastní kuchyni obstoupena dvojicí ženských, na které vůbec nemá náladu.“ Možná však na to vše lze nahlédnout jinak. Osamělá Lydia se ocitá v prostředí natolik obyčejných lidí, že se z ní proti její vůli stává ústnatá ženština snažící se za každou cenu vzbudit nevoli a šokovat, snad dokonce odpudit:

„Víš, ženy potřebují muže jenom k tomu, aby se od nich nechaly oplodnit. Jakmile k tomu jednou dojde, můžou se mužští nasekat do prejtu. Jsou přebyteční.“ Vypravěč má plné ruce práce, jelikož musí ukázat, že Lydia není hloupá ani bezcitná: „Po cestě domů ji pozůstatky svědomí mírně trýznily, protože si uvědomovala, že kdyby chtěla, dosáhla by toho, aby ji April měla ráda, a že tato její schopnost je nebezpečná, potenciálně i škodlivá.“

Jde tedy o další úžasné literární setkání se ženským ostrovtipem. Ellisová se řadí mezi jižanské velikánky Flannery O’Connorovou (1925–1964), Eudoru Weltyovou (1909–2001) nebo Carson McCullersovou (1917–1967) na jedné straně a nositelky Nobelovy ceny na druhé: k básnířkám Wisławě Szymborské (1923–2012) a Luise Glückové či k povídkářce Alici Munroové. Přestože většina z nich už nežije a zbývající jsou v letech, pro muže je velmi povzbuzující zprávou, že takové ženy existují.