Jak být v lockdownové proluce v setrvalém stavu neustálého znejistění

Možná že koronakrizový time-out urychlí oddělení živého proudu české literatury od slepých ramen, od autorů, kteří se opakují a jsou již dávno za zenitem. Básník Petr Borkovec souborem krátkých próz Sebrat klacek dokazuje, že do starého literárního železa ještě nepatří.

Nošení respirátorů v hromadné dopravě. foto: Anna VavríkováMAFRA

Nošení respirátorů v hromadné dopravě.

V nové knize Petra Borkovce, souboru krátkých próz Sebrat klacek, je i text Poezie NDR. Pojednává, jak vypravěč probral svou knihovnu, odnesl přebytečné svazky do knihovničky u nich na nádraží a později téhož dne jel do Prahy, a stejným spojem jako člověk, jenž všechny donesené knihy sebral a odvezl do pražského antikvariátu. Vypravěč ho náruživě stopuje až dovnitř obchodu, a zaznamená i lhaní bez mrknutí oka: „Nesu vám knížky po mrtvý mámě.“

Antikvář prohlíží knihy, až dojde k souboru básní Zelený svetr Petra Hrušky a přečte věnování: „Petru Borkovcovi, tenhle svetr do zimy. Petr Hruška.“ Vypravěč se opotí, ale lovec knih opět nehne ani brvou: „To byl táta. Už je taky mrtvej.“ Jediné, co antikvář nepřijal, byla stará antologie Poezie NDR. Tato pasáž je uzlovým bodem. Máme v ní totiž současného Petra Borkovce (1970) jako na dlani.

Je soustředěným pozorovatelem, poťouchlým sedmilhářem, nešetří sám sebe a nebojí se ani strefit do někoho jiného. Přitom se nesnaží být nadčasový a univerzální, je adresný a v dobrém slova smyslu malicherný. Dalo by se říct, že začal riskovat a přestal brát ohledy. A taky začal být více prozaický – v doslovném i přeneseném slova smyslu. Jeho literatura se tak v uplynulých letech dočkala zázračného obrození. Je čerstvá, provokující, potměšilá, nebezpečná.

Živá literatura

Tento „vytuněný“ Borkovec je k mání někdy od povídkové knihy Lido di Dante, dále v básnické sbírce Herbář k čemusi horšímu a též v prvním výboru z jeho publicistiky Petříček Sellier & Petříček Bellot. Borkovec nabral vysoké publikační tempo. Vedle toho krátkými prózami či fejetony neustále vykukuje z literárních periodik a též je slyšet z rozhlasu.

Proto když teď básník publikující už 30 let předestřel druhý výbor drobných textů Sebrat klacek, mohou panovat obavy, zda už se i tato jeho novodobá „fresh verze“ nevyčerpává. Jak však můžeme vidět již z Poezie NDR, tyto obavy naštěstí naplněny nebyly. Borkovec se totiž nesnaží nudně stvořit strnulou podobu sebe sama coby váženého tvůrce. Naopak, podemílá své postavení a též všechno kolem. Setrvalý stav neustálého znejistění.

Petr Borkovec je zajímavým případem i proto, že jeho „přeformátování“ nastalo nedlouho před padesátkou – a že nejde o důsledek snahy být jiný, či dokonce módní, ale spíš o setrvávání na svém, ovšem v mnohem uvolněnější, otevřenější formě. Takže nyní produkuje nanejvýš živou literaturu, ale zároveň se věkem blíží k bodu, kdy by mohl být povolán do mramorového sálu „zasloužilých umělců“.

Je úplně jedno, zda je Poezie NDR záznamem skutečné události, či příběhem částečně nebo zcela vybájeným. Zaznamenáníhodné je proudění knih, postup v čase. Josef Hora (1891–1945) v souvislosti s poskytnutím svého díla čtenářům napsal: „Co bylo mé, už není moje.“ V širším významu by se to dalo vztáhnout na veškerou literární produkci. To, že člověk průběžně probírá svou knihovnu a vyřazuje nepodstatné, je normální. Nicméně někdy přijde též u knihovny k vážnější chvíli.

To když si majitel náhle uvědomí, že to, na čem léta bazíroval, najednou může s klidným srdcem odstranit, protože to pro něho důležité přestalo být. A možná, že takovému životnímu přeryvu nahrává i současná situace pozastaveného času, kdy je dostatek příležitostí se s odstupem ohlédnout.

Borkovec je zajímavým případem i proto, že jeho „přeformátování“, abychom do třetice použili moderní technologický slovník, nastalo nedlouho před padesátkou – a že nejde o důsledek snahy být jiný, či dokonce módní, ale spíš o setrvávání na svém, ovšem v mnohem uvolněnější, otevřenější formě. Takže nyní produkuje nanejvýš živou literaturu, ale zároveň se věkem blíží k bodu, kdy by mohl být povolán do mramorového sálu „zasloužilých umělců“.

Státní cenu za literaturu vs Magnesia Litera

Lze namítnout, že ceny nejsou pro živou literaturu podstatné. S tím se dá souhlasit, na druhou stranu prostřednictvím literárního ocenění je možné ukázat, jak funguje literární provoz… Zpočátku, počínaje rokem 1995, byla tendence Státní cenou za literaturu věnčit ty, kteří prokázali dlouholetou kvalitu, a tedy nejsou zpochybnitelní. Potom ale převládl dojem, že by mělo být vyzdviženo konkrétní dílo a autoři ještě v plné práci.

Třeba v roce 2004 byl vyvolen Pavel Brycz za román Patriarchátu dávno zašlá sláva, přičemž ničím dalším správnost tohoto vyznamenání nepotvrdil, a ani oceněný román se nestal kanonickým. Nyní je již delší dobu na porotě, zda ocení celoživotní dílo, či pouze konkrétní text. A tak se střídají i laureáti mladší a starší. Mladší autoři – okolo padesátky – mívají následně možnost se touto cenou pyšnit delší dobu, zároveň se však musejí vyrovnat s tím, že každou další knihu už budou vydávat jako nositelé Státní ceny za literaturu.

Zdálo by se při počtu ročníků a zdejších literátů logické, že kdo obdržel Státní cenu za literaturu, předtím také obdržel Magnesii Literu. Tak tomu však často není. Ještě pozoruhodnější je, že jakmile mladší spisovatel Státní cenu za literaturu získá, jako by se ocitl mimo hru v Magnesii Liteře, přesněji řečeno, jako by přestal tvořit živou literaturu, prošel nevratnou „mramorizací“ a byl odsunut do muzea zkamenělin.

Snaha o oživení Státní ceny za literaturu mladšími ročníky proto může na jejich následné dílo vrhnout mrtvolný stín. Jako literární ocenění bezprostředněji reagující na to, co se děje v české literatuře, jsou brány knižní ceny Magnesia Litera. Zdálo by se při počtu ročníků a zdejších literátů logické, že kdo obdržel Státní cenu za literaturu, předtím také obdržel Magnesii Literu. Tak tomu však často není.

Ještě pozoruhodnější je, že jakmile mladší spisovatel Státní cenu za literaturu získá, jako by se ocitl mimo hru v Magnesii Liteře, přesněji řečeno, jako by přestal tvořit živou literaturu, prošel nevratnou „mramorizací“ a byl odsunut do muzea zkamenělin. Přece to ale nemůže být tak jednoduché. Jiří Hájíček, jenž Státní cenu za literaturu před třemi lety odmítl převzít kvůli odstoupení části poroty z politických důvodů, ve svém románu Plachetnice na vinětách píše o současnosti jako pseudonym Elsa Aids v knize Přípravy na všechno.

Tyto texty přitom pojednávají diametrálně odlišně o diametrálně odlišném. Progresivnější a umělecky přínosnější se zdají Přípravy na všechno, ale dá se to u natolik odlišných děl tak snadno rozhodnout? To vše je zmiňováno i proto, že Borkovec dosud nemá Magnesii Literu ani Státní cenu za literaturu. A že to tedy dle řečeného vypadá, že na Magnesii Literu má literát čas jen do té doby, než dostane Státní cenu za literaturu…

Dobrá i špatná zpráva

Na příkladu Petra Borkovce chci pouze upozornit na možná bezděčné či přirozené mechanismy, nikoli vyvíjet úpornou snahu, aby byl konečně některou z porot oceněn. Už jenom proto, že není zdaleka jediným a ani nejzanedbávanějším spisovatelem. Víme, že literární ceny mohou dostávat pouze živí, neboť mohou přijít na pódium. K tomu nutno podotknout, že nesmrtelné dílo se pozná podle toho, že je živé, i když je spisovatel dávno mrtvý.

Ale není třeba hned tasit takové maximy. Realita je nicméně taková, že někteří tvůrci již nejsou mezi námi – za všechny Jaroslav Žila (1961–2017) či Petr Hrbáč (1958–2020) –, přičemž nikdy nevystoupili z celoživotního outsiderství, a nikdo jim nedal žádnou cenou znát, že si jejich svébytné tvorby všiml. Současná lockdownová proluka totiž též zvýrazňuje pocit, že na to, aby byli někteří (d)oceněni, už je pozdě. Nemuseli hned zemřít, třeba jen spadli do pasti porot.

Koronakrize patrně rovněž uspíší odchod těch, kteří se v uplynulých 30 letech usadili, či „zakopali“ na svých pozicích, a nejde jen o literaturu. Což lze brát jako špatnou, ale i dobrou zprávu. Jde o úhel pohledu.

Jedna třeba neodvážně usoudí, že má autor na Státní cenu za literaturu ještě čas, ale další, v jiném složení, o pár let později konstatuje, že za nejnovější počin mu ji dát nemohou, že to ji měl dostat, když vydal knihu, která byla o tolik lepší…Ceny proto mnohdy – byť klopotně – naznačují, v jakém bodě literárního vývoje se autor právě nachází.

Každý má vzestup, vrchol a po něm mnohdy nepřicházejí dlouhá léta kvalitní tvorby a setrvalého zájmu – kdy je takzvaně etablovaný, jeho značka je dobře zavedena –, nýbrž prudký sešup. Borkovec dokáže po padesátce stále tvořit literaturu pozoruhodnou a živou, v níž se něco odehrává. To je podstatné, nikoli to, zda má ocenění ještě před sebou, nebo ho již neodvratně minulo… Je to též výjimečné, když se podíváme, jak v uplynulých letech skomírají kupříkladu literární příběhy Miloše Urbana či Petry Hůlové.

Zdá se, že u nich platí čím více knih, tím větší vzdalování od podstatného. Koronakrize patrně rovněž uspíší odchod těch, kteří se v uplynulých 30 letech usadili, či „zakopali“ na svých pozicích, a nejde jen o literaturu. Což lze brát jako špatnou, ale i dobrou zprávu. Jde o úhel pohledu. Zda se nám „absolventi kurzů nudy pořád postaru“ z písně kapely Mňága a Žďorp líbí jen proto, že jsme tuto kapelu kdysi poslouchali a její slogan vztahujeme ke generacím před námi, nebo jej umíme po letech už namířit i vůči sobě samým.

Rozhovor v rajčatech

Jinak řečeno, známé jméno může pomáhat, ale stejně může být od chvíle, kdy jako značka pozbude lesku, přítěží. A ještě jeden detail by bylo dobré zmínit. Borkovec se občas otře – v nové knize ve Vesnickém book clubu – i o současný fenomén české literatury, což jsou ženami psané romány, které čtou většinou ženy. Nejsou to sice už „romány pro služky“ jako v minulosti, ale mnohem spíš „romány pro mzdové účetní“… Lockdown je též velkou příležitostí si znovu uvědomit zmatení pojmů.

Ne všechny knihy obsahují literaturu a zdaleka ne veškerou literaturu lze označit za umění. To, že se něco ďábelsky dobře a pekelně mnoho prodává, nepotvrzuje, že to je i dobré umění. Je totiž otázkou ke zvážení, zda čtenářský a komerční úspěch „románů pro mzdové účetní“ nemá základ v tom, že ženy se dnes umějí finančně zabezpečit samy, a tedy mají i dostatek prostředků na nákup knih. Protože vzhledem k tomu, že stále víc lidí žije osaměle, mají také stále víc času na čtení. Což by nebylo šokující odhalení.

Pro Petra Borkovce je mnohem lepší, když uvázne v paměti povedeným dílem než tím, že dostal nějakou cenu. Co se týče souboru Sebrat klacek, do čtenářovy duše se zapíše nejen Poezií NDR, ale i textem V rajčatech, mimořádně rozkošným snově-realistickým popisem, jak dva muži leží po ránu v záhonu rajčat a rozmlouvají o tom nejdůležitějším.

Jen by případné zhoršení ekonomické situace ve společnosti asi nejvýrazněji a nejrychleji zasáhlo tento střední proud kulturního provozu. Když se vrátíme k případu Petra Borkovce, je mnohem lepší, když uvázne v paměti povedeným dílem než tím, že dostal nějakou cenu. Co se týče souboru Sebrat klacek, do čtenářovy duše se zapíše nejen Poezií NDR, ale i textem V rajčatech, mimořádně rozkošným snově-realistickým popisem, jak dva muži leží po ránu v záhonu rajčat a rozmlouvají o tom nejdůležitějším:

„,Znáte přece tu vůni?‘ optal se zasněně a zívl. ,Vím přesně, o čem mluvíte,‘ přisvědčil jsem. ,Je podobná vůni dřeva v kostele. Kostelních lavic a starých dřevěných ozdob na oltáři. Nezdá se vám?‘ řekl. ,Zdá,‘ souhlasil jsem. ,A také – snad se neurazíte – vůni roznošených punčoch starších dam.‘ ,Proč bych se urážel?‘“ A vůbec největší literárním oceněním je, když se autorovi povede vytvořit dílo, které je slavnější než on sám.

Pokud tedy potkáte spisovatele, jenž žárlí kupříkladu na svůj román, protože si uvědomuje, že už jej nikdy nedokáže překonat, je to jeden z vyvolených… Takže až budou v televizi či rádiu zase mluvit o nějakém zesnulém literátovi a bude následovat nápadně dlouhý výčet jeho děl, jejichž názvy vám nebudou nic říkat, bude vám odteď jasné, že mezi vyvolené nepatřil. Že vydal jen knihy, které každý po mrtvých rodičích odnese do antikvariátu.

Petr Borkovec, Sebrat klacek

Sebrat klacek

AUTOR: Petr Borkovec

VYDAL: Fra 2021

ROZSAH: 172 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.