Jak být nesnesitelná a nepoužitelná, ale nic si nenamlouvat

Padesát let je pro špatnou literaturu smrtící lhůta, pro tu dobrou jako nic. Dokazuje to i román americké autorky Joan Didionové Lízni si a hrej.

Ondřej Horák 28.4.2021

Dobro a zlo. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Dobro a zlo.

Hlavní hrdinka a částečně i vypravěčka románu Lízni si a hrej americké spisovatelky Joan Didionové si získá sympatie, přestože je nesnesitelná a naprosto nepoužitelná. Je však zároveň v takovém rozpoložení, že si odmítá cokoliv namlouvat a před druhými zakrývat. To neznamená, že by všechno vzdávala. Jak čteme v závěru: „Jedna věc na mou obhajobu, ne že by na tom záleželo: Vím něco, co Carter ani Helene nikdy nevěděli a možná to nevíte ani vy. Vím, co znamená ,nic‘, a hraju dál. Proč, řekl by BZ. Proč ne, říkám já.“

Román Lízni si a hrej zveřejnila Didionová v roce 1970 a je jejím prvním beletristickým textem, který u nás vychází. Před 15 lety byla do češtiny převedena „vzpomínková“ kniha Víc než další den, v níž se vyrovnávala s nemocemi a úmrtími svých nejbližších, a to bylo dosud všechno.

Zaklesnutí v tunelu

Kdybychom chtěli udělat necitlivou zkratku, mohli bychom říct, že na tom Didionová byla najednou podobně jako hrdinka jejího románu, 31letá Maria Wyethová – rovněž se jí celý dosavadní život zbortil jako domeček z karet, abychom zůstali styloví. Mimochodem, pro stav, jenž je naznačen v citované Mariině promluvě, má karetní společnost výstižnou průpovídku: Leží, běží.

Nemělo by zapadnout, že Lízni si a hrej je v krátké době vytažením dalšího pozoruhodného jména, prozaičky, jejíž beletristické dílo zůstávalo dosud českému čtenáři skryto. Po Smíchu bez příčiny Britky Alice Thomas Ellisové (1932–2005) je to nyní Američanka Joan Didionová. Jak vidno, nejsou třeba žádné kvóty ani násilné přepisování dějin ze ženského pohledu, stačí hledat a pozoruhodné autorky jsou tu i bez té potupné pozitivní diskriminace.

Román Lízni si a hrej je spíše pokračování linie literární tvorby, v níž se pocit camusovské odcizenosti kříží s blahobytnou znuděností. Není společenský, ale psychologický. Přičemž Maria je zaklesnutá v tunelu, jenž má rozměry jejího těla. Je uvězněná sama v sobě.

Wyethová prochází manželskou krizí, selhává jako matka a taky její herecká kariéra uvadá. To vše řeší polykáním tablet a dlouhými projížďkami po dálnicích – přičemž její matka právě v autě zemřela. Kalifornské prostředí, útěk od života či osamělá jízda autem jsou motivy, jimiž může Lízni si a hrej připomenout dva filmy, které si nelze ani při nejlepší vůli – Zabriskie Point Michelangela Antonioniho (1912–2007) a Vanishing Point Richarda C. Sarafiana (1930–2013).

Navíc mají-li k románu Didionové časově blízko, první je rovněž z roku 1970, druhý z roku 1971. Hlavní hrdinka Lízni si a hrej už nežije v Los Angeles, v Hollywoodu, o jakém můžeme číst v Příbězích Pata Hobbyho Francise Scotta Fitzgeralda (1896–1940) či v případech Phila Marlowa z pera Raymonda Chandlera (1888–1959), ani ve světě, který můžeme vidět ve starším snímku Sunset Boulevard či v čerstvém Mankovi.

Je to spíše pokračování linie literární tvorby, v níž se pocit camusovské odcizenosti kříží s blahobytnou znuděností, reprezentovaný kupříkladu Nudou Alberta Moravii (1907–1990), kde vše autonehodou vrcholí, či Tichou dohodou Elii Kazana (1909–2003), kde životní krize hlavního hrdiny bouračkou začíná. Lízni si a hrej totiž není románem společenským, ale spíše psychologickým. Přičemž Maria je zaklesnutá v tunelu, jenž má rozměry jejího těla. Je uvězněná sama v sobě.

Stručnost

A ještě do jedné linie by se snad dalo Lízni si a hrej zařadit. Jako by tematicky – nesnesitelným, bezvýchodným přešlapováním na místě hlavní hrdinky – navazovalo na román Pod skleněným zvonem básnířky Sylvie Plathové (1932–1963). Román Didionové však není výrazný pouze tím, o čem či o kom vypráví, ale i tím, jak to činí. Jeho úsečnost je okouzlující, moderní, odmítání cokoli vysvětlovat a usouvztažňovat však zároveň může leckoho mást. Anebo minimálně namáhat.

Důrazem na každé slovo Lízni si a hrej připomene debut jiné americké prozaičky, který je mladší a příběhově zcela odlišný – Ztrácení Marilynne Robinsonové. Tento román si taktikou „všechno zbytečné je zbytečné“ a rovněž tím, že jej publikovala až v 37 letech, aby se na dalších 24 let opět odmlčela, dokázal zjednat podobné „ticho“ a soustředěnou pozornost, jako to dokáže Lízni si a hrej. Možná si zde zaslouží malá odbočka o stručnosti…

Stručnost či úsečnost bývá většinou hodnocena kladně, ale jde o nejednoznačnou kvalitu, sama o sobě totiž v literatuře nic nezaručuje. Pokud napíšete text o něčem zbytečném či nudném, pak to asi stručnost nezachrání. A podobně to dopadne, pokud bude autor vždy úsporný, ale zároveň vydá knih plných stručnosti 20 – nakonec asi stejně bude působit upovídaně.

Stručnost či úsečnost bývá většinou hodnocena kladně, ale jde o nejednoznačnou kvalitu, sama o sobě totiž v literatuře nic nezaručuje. Pokud napíšete text o něčem zbytečném či nudném, pak to asi stručnost nezachrání. A podobně to dopadne, pokud bude autor vždy úsporný, ale zároveň vydá knih plných stručnosti 20 – nakonec asi stejně bude působit upovídaně. Navíc v českém prostředí je nutno stručnost nahlížet ještě jinak.

Řada zdejších literárních děl totiž buď přímo vychází z hovorů, nebo alespoň nese stopy verbálního projevu, a víme, že když mluvíme, nevyjadřujeme se nejstručněji, používáme spoustu parazitních slov, opakujeme se a tak dále. Proto nejlepší čeští prozaici – Jaroslav Hašek (1883–1923) či Bohumil Hrabal (1914–1997) – ukazují, že stručnost nic nezaručuje. Na druhou stranu oba také ukazují, že hospodské šplechty nejsou fantastické samy o sobě, že je nestačí otrocky přepsat, a již tím vznikne úžasná, autentická literatura.

Všechno to jsou pouze prostředky k dosažení uměleckých cílů, nikoli cíle samy o sobě. Nicméně když už je řeč o střídmosti vyjadřování či o koncentrovanosti verbálního sdělení obecně, pak jedním z výrazných motivů uplynulých 30 let v naší společnosti je, že málokdo si asi tehdy uvědomoval, že se svobodou projevu dojde i k takové devalvaci slova.

V temném sklepě

Kolik lidí mluví, aniž by cokoli říkalo. Kolik lidí mluví jen proto, že je třeba vyplnit určitý čas. Kolik lidí mluví pouze z toho důvodu, aby ubrali prostor jiným diskutujícím, případně zabránili další nepříjemné otázce moderátora. Všichni chtějí o všem debatovat, všichni chtějí vyslovit své „názory“ – což jsou většinou pouhé dojmy –, všichni se chtějí zpovídat, každý chce mít svůj pořad nebo podcast.

Jako by ztratilo cenu ticho – mlčení, nedořečení, naznačení, snaha nejdřív v sobě něco zpracovat a pak až o tom případně mluvit, pokud oním zpracováním tato potřeba nepomine. Jako bychom zapomněli, že nejdřív se myslí, a až potom mluví, protože by pak někteří nemohli mluvit nikdy. Nelze opět nevzpomenout lapidární báseň Ticho do prdele chilského velikána Nicanora Parry (1914–2018): „Dva tisíce let lží bohatě stačí!“ Pokud ale Wyethová něco říká, pak to sedí.

Hlavní hrdinka Lízni si a hrej neví, co se sebou. Dosud si zřejmě myslela, že žije v domě, na nějž budou neustále přistavována patra – kdykoli bude chtít. Jenže pro samé přemýšlení o nastavování dalších pater, pro samý rozmach zapomněla myslet na zadní vrátka, proto se jednoho dne pod ní v přízemí propadla prohnilá podlaha a skončila v temném sklepě.

Nemá totiž náladu na dlouhé vybavování a taky si už nechce nic namlouvat: „Proč to nevyklopit: mám problém s tím, jak to bylo dřív.“ To na druhou stranu neznamená, že by nebyla protivná a nesnesitelná, jak již bylo řečeno. A už vůbec to neznamená, že by náhle všechno věděla, že by prohlédla. Ne, je přímo v tom: „Možná jsem opravdu držela všechna esa, jenomže jaká hra se hrála?“

Hlavní hrdinka Lízni si a hrej neví, co se sebou. Dosud si zřejmě myslela, že žije v domě, na nějž budou neustále přistavována patra – kdykoli bude chtít.Bude krásná a mladá. Bude mít úspěšnou hereckou kariéru. Bude mít pořád kolem sebe spoustu sympatických a přátelských lidí. Bude mít manžela. Bude mít i děťátko, proč by ne… Bude mít všechno, co bude chtít, postupem času bude mít úplně všecičko.

Jenže pro samé přemýšlení o nastavování dalších pater, pro samý rozmach zapomněla myslet na zadní vrátka, proto se jednoho dne pod ní v přízemí propadla prohnilá podlaha a skončila v temném sklepě – což je ve slunné Kalifornii k vzteku. Najednou Maria není mladá a krásná. Najednou po ní jako po herečce žádní režiséři nestonají. Nanejvýš na přímluvu a s poukazem, že je na tom teď špatně, dostane nějakou práci, aby se z toho všeho nezcvokla, aby bylo té nebožačce milostivě pomoženo.

Směřování k potratu

Najednou jsou přátelé její přítomností buď otráveni, nebo se s ní snaží manipulovat jako s loutkou, případně jsou naštvaní, že se jim nechce podvolit. Najednou svou přítomností otravuje i manžela, který je neustále v plném filmařském zápřahu. Najednou má Maria výčitky svědomí, neboť její čtyřletá dcera není u ní: „Tam, kde je Kate, jí k hlavě přikládají elektrody a vpichují injekce do páteře a snaží se zjistit, kde se stala chyba… Kate má na páteři hebké chmýří a v mozku škodlivou chemikálii.“

A Maria za sebou netáhne pouze tento naditý pytel, který si bezstarostně nashromáždila během zářivých let, nýbrž má též něco čerstvějšího. Manželství se rovněž rozkládá, protože je znovu těhotná, a to s jiným mužem, jenž o žádné dítě s ní nestojí. Proto je nasměrována k potratu.

Maria za sebou netáhne pouze naditý pytel, který si bezstarostně nashromáždila během zářivých let, nýbrž má též něco čerstvějšího. Manželství se rovněž rozkládá, protože je znovu těhotná, a to s jiným mužem, jenž o žádné dítě s ní nestojí. Proto je nasměrována k potratu.

Přičemž, abychom na tomto motivu opět ukázali posun vnímání v rámci literatury 20. století, již nejde o tragické drama jako v Divokých palmách Williama Faulknera (1897–1962), nýbrž o pragmatický krok, kde nejde o život – tedy o život dotyčné ženy – „jen“ o následnou fyzickou a psychickou nepohodu, podobně jak jsme o potratu četli v povídkovém souboru Manuál pro uklízečky Lucie Berlinové (1936–2004).

Maria je však na všechno sama. Nejen proto, že se nerada svěřuje a chová se nesnesitelně, nýbrž i proto, že kolem sebe nemá skutečné přátele, protože příliš dlouho žila v povrchním, rádoby růžovoučkém světě:

„O půlnoci se krev řinula tak prudce, že během čtvrthodiny promáčela tři vložky. Postel byla zakrvácená, podlaha byla zakrvácená, dlaždičky v koupelně byly zakrvácené… Při převlékání objevila na vložce velký kus zkrvavené tkáně; vložila ho do obálky a tu pak cestou ze studia doručila doktorovi do ordinace. Když mu na druhý den zavolala, řekl jí, že ta tkáň je část placenty a že tímhle je po všem.“

Prohra

Marii, jak se zdá, totiž vůbec nenapadlo, že by mohla přijít doba, kdy přestane vyhrávat, a o to je její prohra horší. Nechala se zaskočit. To, jak se nahlíží v přítomném okamžiku – konečně jako by si nastavila zpětná zrcátka – nicméně naznačuje, že si prohru nechce zastírat, a proto se možná prohrávat naučí. Což je notorický problém leckterých „celebrit“, které jsou mladé a krásné. Jejich vzestup se v určitý moment prudce zastaví, navíc již tehdy nebývají mladé a krásné…

Marii, jak se zdá, vůbec nenapadlo, že by mohla přijít doba, kdy přestane vyhrávat, a o to je její prohra horší. Nechala se zaskočit. To, jak se nahlíží v přítomném okamžiku – konečně jako by si nastavila zpětná zrcátka – nicméně naznačuje, že si prohru nechce zastírat, a proto se možná prohrávat naučí.

Okolí už potom není vstřícné a hvězdička si tu změnu není schopná uvědomit či ochotná připustit. Cpe se dál tam, kde bývala, ale kde už o ni nikdo nestojí, proto si jde pro další ťafku. Své si v tomto směru zažil míněný Francis Scott Fitzgerald, jenž začal jako mladičký literární talent a s manželkou Zeldou tvořili „takový krásný pár“. Ona skončila v psychiatrických léčebnách a on jako alkoholik a nájemný pisálek v hollywoodských studiích, odkud na sklonku života vytěžil hořce humorné Příběhy Pata Hobbyho.

Tento odlesk slavného mladíka, který zemřel v pouhých 44 letech. Zdá se však, že Maria má šanci, aby se stala dospělou ženou, nikoli stárnoucí parodií na mladici, která dělá školácké chyby, než jedna z nich vleklé trápení ukončí. Jak čteme v závěru největšího literárního triumfu F. S. Fitzgeralda, novely Velký Gatsby: „A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“

Joan Didionová, Lízni si a hrej

Lízni si a hrej

Play It as It Lays, Farrar, Straus and Giroux 1970

AUTOR: Joan Didionová

VYDAL: Nakladatelství Lidové noviny

ROZSAH: 212 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.