Jack White drží rock’n’roll při životě

Rocková aréna se vyprazdňuje. Řada rockerů působí dojmem, že ani nemá zájem čelit výzvám digitální éry. Je tu ale Jack White, který se na aktuální desce Lazaretto nebojí ani rapového frázování.

Jack White: Lazaretto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jack White: Lazaretto. | foto: Third Man RecordsČeská pozice
Jack White: Lazaretto.

Osmatřicetiletý Jack White, americký kytarista a bývalý frontman hlučného dua White Stripes, patří celým srdcem k partě staromilců a k uctívačům kultu analogu. Vždyť už svým stylizovaným zjevem patří někam mezi westernovou přestřelku a kabaret Willyho Wonky. To, že Whiteův dům i jeho vydavatelství Third Man najdeme v Nashvillu, jižanské hudební Mekce, tak překvapí málokoho.

Bicí dovnitř, postel ven

Být slečnou, která randí s mladým Whitem, asi nebyl žádný med. Těžko si představit, že by jí dal v životě více prostoru než šestistrunné lásce. I když může být dnes pokládán za živoucí definici frajerství, nikdy trendům nevěřil: „V Detroitu jsme žili v mexické čtvrti a hrát na kytaru bylo pravděpodobně tou nejtrapnější věcí, kterou jste mohli dělat. Všichni chtěli slyšet hip hop a house.“

Čirý entuziasmus a infantilní radost ze splněného snu stát se hudebním velikánem jsou tím, co drží Whiteovu tvorbu nad vodou

„Můj pokoj měl sedmkrát sedm stop. Měl jsem tam dvoje bicí, kytarové kombo a žádnou postel, tu jsem dal pryč a spal na karimatce u dveří,“ vzpomíná White na dětství v Detroitu v dokumentárním filmu It Might Get Loud. Právě tenhle čirý entuziasmus a infantilní radost ze splněného snu stát se hudebním velikánem jsou tím, co drží Whiteovu tvorbu nad vodou. A to i přes dlouhodobé opakování sebe sama, ať už se jedná o působení ve White Stripes, či kariéru solitéra. Funkce „distortion“, zkreslující a křivící zvuk nástroje, jako by byla pro podivína s havraním vlasem víc než jen nejoblíbenějším kytarovým efektem: je jeho životním zvukem, metaforou napětí a zdravé agrese, která se valí ven v podobě monstrózních riffů a přísné rytmiky.

Panika a rekordy

Nové album Lazaretto prošlo dlouhou genezí a rodilo se na několika frontách. Písně vznikaly porůznu během koncertování v rámci turné k první desce, když se však jejich počet blížil k třicítce, White vyděšeně zjistil, že mu úplně chybí texty. Zachránila ho náhoda – v podkroví svého starého domu našel takřka dvacet let staré deníky plné bizarních příběhů a básní. Poskytly mu úrodnou půdu pro formování desky, a to i přesto, že některá dílka byla dobrá leda tak na zátop.

White posléze zlomil dva rekordy. Titulní singl nahrál, vylisoval a dal do prodeje v limitované edici během pouhých čtyř hodin, čímž se zapsal do Guinnessovy knihy rekordů. Paradoxně do obou stran singlu zakódoval White skrytou zprávu „Guinness mi může políbit…“. Regulérní deska pak ve své vinylové podobě nabízí řadu podobných vychytávek včetně zřejmě ručně rytého hologramu na vnitřním a nekonečné smyčce na vnějším okraji. Není se čemu divit, že White za první týden prodal více než čtyřicet tisíc elpíček, čímž zboural dvacet let starý rekord seattleských Pearl Jam.

Mr. Buldozer

Lazaretto, inspirované nálezem vlastních deníků, otevírá White coververzí Three Women, skladby složené roku 1928 legendárním Blind Willie McTellem. To s sebou přináší otázku: Je nutné lpět na takřka sto let starých pravzorech?

Jack White: Lazaretto.

Jack White: Lazaretto. CD, LP a download vydává Third Man Records (2014).

Stejně jako předchozí Blunderbuss obsahuje i Lazaretto řadu momentů, v nichž si White půjčuje z amerického písničkářství v jeho nejtradičnější podobě. Až si člověk místy říká, že by udělal líp, kdyby místo některých bluesových slajdů jen stál tiše opodál.

Na Jacku Whiteovi je ale zřejmě nejpozoruhodnější právě kuráž, se kterou prosazuje svůj hudební světonázor, a způsob, jakým to dělá. Ne že by někoho v roce 2014 měl šokovat rap, ale co jiného než právě ten předvádí v singlu Lazaretto? Analogový akcent a klení nad digitální hegemonií jsou sice navýsost nepůvodními projevy, nicméně právě tímto paradoxním rebelstvím a hledáním skulin v rámci mezí drží White rock’n’roll alespoň částečně při životě. Energická vzpoura sice silně vyvanula, ještě ale neumřela.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.