Irský státní úředník a byrokracie: Nepřetržitý proud reálné komedie

Někdo si novelu Klíč již nežijícího irského spisovatele Máirtína Ó Cadhaina (1906–1970) „odemkne“ pouze jako zábavnou epizodu, která vznikla před více než půl stoletím. A jiní zase toto dílko budou číst jako přesný obraz současného stavu úřadů ve státě, kterého mají tu čest být občany.

Úředníci - ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Úředníci - ilustrační foto | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Úředníci - ilustrační foto

Jedna ze slavných povídek amerického spisovatele Raymonda Carvera (1938–1988) se jmenuje Příjemná maličkost. Na konci tohoto tragického příběhu pekař manželům, kteří přišli o synka, soucitně říká: „Musíte jíst a nevzdávat se. Jídlo je v takovýhle chvíli taková příjemná maličkost.“ Za příjemnou maličkost lze označit i novelu Klíč irského spisovatele Máirtína Ó Cadhaina (1906–1970), i když i ona pojednává o jedné velké nepříjemnosti. Hlavní postavou je totiž naprosto bezvýznamný úředníček P.:

„Byl jako červ v papírovém mauzoleu, jak jednou nesousedsky jeho ženě vmetla do tváře jistá přechytralá prodavačka v řeznictví, když se přely o cenu jelita.“ P. je tak další v řadě moderních hrdinů, počínaje Písařem Bartlebym (1853) amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819–1891), jenž stále opakuje zpočátku komicky znějící větu: „Já bych prosím raděj ne.“ Klíč se rovněž může zdát zpočátku jako zábavná záležitost, ale P. končí stejně jako písař Bartleby a Řehoř Samsa z Proměny Franze Kafky (1883–1924).

Banální zápletka s fatálním dopadem

O muži proměněném v podivný hmyz posluhovačka na konci novely pražského rodáka provolává: „Jenom se podívejte, už je to chcíplý; tady to leží, dočista a načisto chcíplý!“ Kafkovi se překladatel Radvan Markus v doslovu věnuje výrazněji, neboť údajně patřil k Ó Cadhainovým oblíbencům. Je pravda, že v Kafkových prózách najdeme nejeden příbuzný motiv, i když tón je odlišný. V kárném táboře důstojník pronáší:

„,Náš rozsudek není přísný. Příkaz, který odsouzenec porušil, mu brány napíší na tělo. Například tomuto odsouzenci‘ – důstojník ukázal na muže – ,bude na tělo napsáno: Cti svého představeného!‘“ V úvodu Procesu se zase z domova stane rázem domácí vězení: „,Nesmíte odejít, jste přece zatčen.‘ ,Vypadá to tak,‘ řekl K. ,A pročpak?‘ zeptal se potom. ,My tu nejsme od toho, abychom vám to řekli. Jděte do svého pokoje a čekejte. Řízení už je zahájeno a dovíte se všechno v pravý čas.‘“

Zápletka Klíče je banální, jak to u takových rozverně vyprávěných příběhů s fatálním dopadem bývá. P. pracuje na úřadě, má nepříjemného šéfa a hledí si především místo uchovat. Šéf je též tradiční pitomec, jenž využije každého momentu, kdy může ukázat svou moc a znepříjemnit podřízenému den.

V Zámku zeměměřič zjišťuje, že přibyl na místo, kde už ho není třeba, což vzniklo úřednickou chybou, respektive nejprve pochybením a následně horlivostí jistého Sordiniho. Starosta k tomu podotýká: „To je pracovní zásada úřadu, že se s možností chyb vůbec nepočítá. Tato zásada má důvod ve znamenité organizaci celku a je nezbytná, má-li být dosaženo maximální rychlosti ve vyřizování. Sordini se tedy vůbec nemohl informovat v jiných odděleních, ostatně by mu ta oddělení vůbec neodpověděla, neboť by postřehla, že se tu pátrá po možné chybě.“

Zápletka Klíče je banální, jak to u takových rozverně vyprávěných příběhů s fatálním dopadem bývá. P. pracuje na úřadě, má nepříjemného šéfa a hledí si především místo uchovat. Katechismus úřadu zní: „Kdo stvořil státní správu? Bůh. Co stvořila státní správa? Státní úředníky. Kdo jsi ty? Státní úředník. Proč jsi byl stvořen? Abych byl v této místnosti. Proč existuje tato místnost? Kvůli spisům. Proč existují spisy, fascikly? Kvůli státní správě. Proč existuje státní správa? Kvůli státu. Proč existuje stát? Kvůli státní správě…“

Šéf je též tradiční pitomec, jenž využije každého momentu, kdy může ukázat svou moc a znepříjemnit podřízenému den: „Na mysli mu vytanul výraz ,vyhazov‘, který měl vyšší archivář neustále na jazyku, kdykoliv se zmínil o osudu svých podřízených. ,Podřízený archivář‘ a,vyhazov‘ byli v jeho řeči zkrátka nerozluční kumpáni.“ Jakmile si P. nechá růst knír jako jeho šéf, hned musí poslouchat tento zlomyslný výsměch: „Jste mi to ale pěkný vykuk, když si myslíte, že stát se nadřízeným je takhle jednoduché.“

Výrazné politické angažmá

Proto by měl být P. rád, když nadřízený odjíždí na dovolenou. Právě tehdy však zlomí klíč v zámku a začíná jeho tragédie. Referent přes zamčené dveře zkušeně P. oznámí: „Nikdy jsem o žádném precedentu pro tuto situaci neslyšel, což znamená, že prostě žádný neexistuje. Jsem úředník už od mládí a znám ministerstvo jako své boty.“ Potom už jde všechno jako na drátkách:

„Dle stanoveného úředního postupu šel případ ode mě k personálnímu úředníkovi, od něj k správnímu úředníkovi, pak k zástupci vrchního rady, od něho k vrchnímu radovi a, což už není obvyklé – vida, nový precedens – k místotajemníkovi. Takový pokrok se jen tak nevidí! Místotajemník pověřil Správu budov, a to zejména z toho důvodu, že neexistuje klíč ani jiný náležitý způsob, jak…“

Ó Cadhain byl irský národovec, jenž před válkou připravoval anglicko-irský slovník a po válce pracoval v překladatelském oddělení parlamentu a podílel se na tvorbě standardu spisovné irštiny. To už za sebou ale měl výrazné politické angažmá. Začínal jako učitel a později ředitel školy, jenž sbíral lidové příběhy, ale poté se přiklonil k Irské republikánské armádě, což ho stálo místo.

Ale asi bude dobré si od Klíče a od úředníků na chvíli odpočinout, jelikož by člověk mohl nabýt pocitu, že strávil nejméně tři dny žmouláním papírku s číslem na nějakém výkonném úřadu, kde jsou vždy ochotní napnout veškeré síly a schopnosti, aby vysvětlili, že žádnému požadavku nemohou vyhovět, neboť nejsou od toho, aby pomáhali lidem, nýbrž aby dodržovali vyhlášky a zákony.

Ó Cadhain byl představen před čtyřmi lety svým ústředním dílem, také irsky napsaným románem Hřbitovní hlína, který je celý v přímé řeči – mluví nebožtíci na hřbitově. A ještě předtím byl rovněž zastoupen povídkami Na kraji močálu a Znalec v antologii Muž, který vybouchl. Ó Cadhain byl irský národovec, jenž před válkou připravoval anglicko-irský slovník a po válce pracoval v překladatelském oddělení parlamentu a podílel se na tvorbě standardu spisovné irštiny.

To už za sebou ale měl výrazné politické angažmá. Začínal jako učitel a později ředitel školy, jenž sbíral lidové příběhy, ale poté se přiklonil k Irské republikánské armádě, což ho stálo místo. Stal se potom dokonce velitelem dublinské brigády IRA a na začátku války byl mezi těmi, kteří přepadli a vyrabovali armádní sklad. Následně se bez soudu ocitl v internačním táboře. Představitelé irského státu tím chtěli IRA zamezit, aby se pokusila spojit s hitlerovským Německem ve snaze o znovusjednocení Irska.

Nadčasové dílo

„Průtahy, či dokonce odkládání ad infinitum byly obranným mechanismem, zárukou toho, že se nakonec vše provede podle regulí. Nečinnost zaručovala, že nedojde k přehmatu.“ To jsou erbovní věty z Klíče. A jak to s P. pokračovalo? Má žízeň, ale o ní se úřední předpisy nezmiňují. A pak je konečně povoláno Oddělení urgentních záležitostí: „Nechte to na zítra. Hned ráno to zařídím.“

Klíč je nadčasové dílo, jež zde bude ještě v době, kdy už tu politici, které jste si před chvíli vyvolali v paměti, dávno nebudou. Je to zábavné čtení se smutným vyústěním, a to není řeč pouze o smrti P. Pokud se totiž při čtení Klíče smějeme, pak sami sobě.

To už se však do věci kvůli zviditelnění vloží poslanec Olin O’Šulin – každý si může doplnit svého favorita. Po O’Šulinovi přijde další poslanec, Tomislav O’Prďoch – už vidíte svého miláčka? Potom je tu i zcela nezávislý poslanec Kristián Kafral – pravdaře, který se rád poslouchá, z paměti vylovit, teď! Nepomůže ani další poslanec O’Šuhaj, jenž dokonce přivede svého bratra, zámečníka: „Soukromý zámečník nemá právo provádět montážní práce na těchto dveřích, pokud to nedělá na písemný pokyn Správy budov…“

Všechny předpisy jsou nicméně naštěstí dodrženy, proto P. umírá ve své kanceláři. To ukazuje, že Klíč je nadčasové dílo, jež zde bude ještě v době, kdy už tu politici, které jste si před chvíli vyvolali v paměti, dávno nebudou. Je to zábavné čtení se smutným vyústěním, a to není řeč pouze o smrti P. Pokud se totiž při čtení Klíče smějeme, pak sami sobě.

Jelikož my to vše platíme, na to vše padají rostoucí státní dluhy, přičemž státní zaměstnanci jsou, jak jsme si během uplynulého roku připomněli, jediní, kteří se nemusejí bát o práci ani o výplaty. A to pořád mluvíme jen o úřednících, nikoli o policii. Vzpomeňme si například, co se dělo při návštěvě čínského prezidenta. Opravdu tehdy čeští policisté chránili české občany, kteří je platí? A co mlácení lidí bez roušky, zatímco těm rozkošným poslaneckým neposluchům se udělá plexisklové terárium, které platí kdo?

Kafka, Gruša, Perec, Švejk

Vůbec nejtěžší otázka současného světa zní: Proč má být placen z našich daní mluvčí, jenž na vše odpovídá, že se k tomu nemůže vyjadřovat? Klíč byl původně součástí prozaického souboru An tSraith ar Lár(Pokosené obilí). Ve stejném roce, tedy až posmrtně, vyšel i román Třetí strážník dalšího irského velikána Flanna O’Briena (1911–1966), jenž rovněž některá svá díla napsal irsky. V tomto románu se vyskytují nejen strážníci, ale i bicykly:

Co se týče papírování a úředníků, není to doména pouze Franze Kafky, jenž ale každého napadne první. Je tu třeba Dotazník Jiřího Gruši. Velmi poučná je i krátká próza francouzského spisovatele Georgese Pereka Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu. Samozřejmě sem patří taky Švejk.

„Suma sumárum, výsledek je, že lidem, který strávili většinu svýho přirozenýho života ježděním na železných bicyklech po kamenitých silnicích týhle farnosti, se jejich osobnost smíchá s osobností jejich bicyklu v důsledku výměny atomů mezi nimi. Divil byste se, kolik lidí tady kolem je skoro půl člověk a půl bicykl.“ Což je pozoruhodná souslednost, neboť v Klíči se zas „správce lejster“ P. ve snu proměňuje ve fascikl.

Co se týče papírování a úředníků, dala by se uvést spousta další literatury, není to doména pouze Franze Kafky, jenž ale každého napadne první. Je tu třeba Dotazník Jiřího Gruši (1938–2011), na jehož začátku dostane vypravěč od soudruha Pavlendy během dvou let již šestnáctý dotazník k vyplnění. Velmi poučná je i krátká próza francouzského spisovatele Georgese Pereka (1936–1982) – včetně detailního schématu – Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu (1968). Samozřejmě sem patří taky Švejk.

Lze uvést řadu pasáží, například když se hlavní hrdina dostane před komisi soudních lékařů: „,Dovedl byste vypočítat průměr zeměkoule?‘ ,To bych, prosím, nedovedl,‘ odpověděl Švejk, ,ale sám bych vám, pánové, dal také jednu hádanku: Je tříposchoďovej dům, v tom domě je v každém poschodí osm oken. Na střeše jsou dva vikýře a dva komíny. V každém poschodí jsou dva nájemníci. A teď mně řekněte, pánové, v kerým roce zemřela domovníkovi jeho babička?‘“

I komik české provenience

A nesmíme opomenout úchvatnou (a nádherně nazvanou) kapitolu z Muže bez vlastností rakouského spisovatele Roberta Musila (1880–1942) „Generál Stumm vnikne do státní knihovny a sbírá zkušenosti o knihovnících, knihovnickém personálu a duchovním pořádku“. V ní čteme rozhovor: „,Pane generále, vy chcete vědět, čím to je, že znám každou knihu? To vám arci mohu říci: Protože žádnou nečtu!‘...

Buďme rádi, že tyto komiky – státního úředníka a byrokracii – máme, a nedivme se pořád, že nás to vyjde tak draho. V současné atmosféře přející do posledního detailu dotaženým seriálům by se určitě prosadil i ten z české provenience, jenž by nabídl rekonstrukce parlamentních vyšetřovacích komisí s jejich výsledky.

Je to tajemství všech dobrých knihovníků, že z literatury, která je jim svěřena, nikdy nic nečtou než tituly knih a rejstřík. ,Kdo se pustí do obsahu, je jako knihovník ztracen!‘ poučil mě. ,Nikdy nezíská přehled!‘ Ptám se ho bez dechu: ,Vy tedy nikdy žádnou z těch knih nečtete?‘ ,Nikdy, s výjimkou katalogů.‘ ,Ale jste přece doktor?‘,Zajisté…‘“

Jenže to všechno je pořád slabý čajíček. Státní úředník a byrokracie vůbec, to je dnes nepřetržitý proud reálné komedie, takzvané dokubžundy, kterou by žádný humorista ani náhodou nevymyslel. Proto buďme rádi, že tyto komiky máme, a nedivme se pořád, že nás to vyjde tak draho. V současné atmosféře přející do posledního detailu dotaženým seriálům by se určitě prosadil i ten z české provenience, jenž by nabídl rekonstrukce parlamentních vyšetřovacích komisí s jejich výsledky.

A do ranku „quality TV“ by se vtěsnaly rovněž záznamy ze zasedání Rady České televize, Českého rozhlasu či ČTK – dynamický děj plný vybroušených dialogů je zde podporován pestrou paletou psychických mrzáků, kteří si zaslouží náš tichý obdiv, že se nestydí vystoupit před veřejnost.

Máirtín Ó Cadhain, Klíč

Klíč

An Eochair, 1953

AUTOR: Máirtín Ó Cadhain

VYDAL: Argo 2021

ROZSAH: 104 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.