Humor, jenž namísto úlevy přináší jen další tíseň

Smutek patří k oblíbeným tématům spisovatelky Zuzany Dostálové, ve svých knihách se s ním vypořádá poměrně často. V novém románu Soběstačný patří znovu k leitmotivům. A nečte se lehce – jde o velkou dávku deprese.

David Lancz 5.8.2020
Deprese (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Deprese (ilustrační foto) | foto: Shutterstock
Deprese (ilustrační foto)

Nový román Zuzany Dostálové Soběstačný začíná: „Vždycky když mě máma postavila do kouta, cítil jsem se strašně potupně. Za prvé nikdo z naší třídy v koutě nestává, to jsem si zjistil, a za druhé člověk kouká do zdi a jediné, co cítí, je strašná nenávist. Nenávist k mámě, k životu, prostě ke všemu.“ Hned první řádky naznačují, že opět nepůjde o veselé čtení. Hlavním hrdinou je 11letý Štěpán, jeho osud v rozmezí čtyř let, než mu je patnáct. A co jiného si takový adolescent ve všem závislý na dospělých může přát víc než se osamostatnit a stát soběstačným. Ale to chvíli potrvá.

Prostředí okolo Štěpána hodně tíží – co si taky myslet o tom, že máma jen vzdychá a nevypadá úplně zdravě, zatímco táta se od rodiny odstěhoval a „zhipsteřil“ – nechal si narůst vlasy i vousy, které si natírá voskem, z kalhot mu koukají kotníky, jezdí na kole, mele si doma kávu a našel si novou lásku. A ta Štěpána zjevně moc nemusí. Ideální výchozí pozice, jak se po hlavě pustit do dospívání. Cesta k osamostatnění je ještě dlouhá, zatím mu zbývá jediné – samota. Právě osamělost a opouštění, klíčové motivy Dostálové, se na dospívajícím Štěpánovi odrážejí ještě bolestněji.

Narativně zajímavý prvek

Violoncellistka Zuzana Dostálová (1976) literárně debutovala v roce 2016, kdy v nakladatelství Togga vydala novelu Proč všichni odcházejí. Už titul naznačil, o co v textu půjde – o autobiografickou výpověď dítěte, které se snaží pochopit, proč se lidé opouštějí, proč umírají a proč je na světě tolik samoty. To vše Dostálová zabalila do rodinné historie plné utrpení v koncentračních táborech a křivd komunistického režimu a dětství své hrdinky líčí jako dobu osamění – i proto, že denně cvičí na violoncello, což ji od okolního světa často izoluje.

Tematicky na tuto novelu o dva roky později navázala Johana, zajímavý knižní projekt, při němž Dostálová spolupracovala s dalšími dvěma autorkami, Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou. Třicet let v životě dívky narozené v půli sedmdesátých let možná není literárně stejně soudržné jako Soběstačný (jednotlivé části napsala každá z trojice zvlášť), ale čtení to je pekelně smutné. Lidé se opouštějí, vědomě i nevědomě, partneři odcházejí za jinými, lidé umírají a zůstává po nich jediné – smutek.

Narativně zajímavým prvkem je, že zhruba třetinu knihy nevypráví Štěpán, ale jeho matka. Samozřejmě nejde o novinku, něco podobného jsme mohli číst vícekrát – změna úhlu pohledu rázem mění situaci a náhled na postavy či děj. V případě Soběstačného střídání vypravěče ale přináší nejen zmíněné, ale přímo zahrnuje emotivní souboj Štěpánovy matky s nemocí včetně očekávaných, navzdory tomu nepříliš často v ich formě popisovaných hraničních událostí.

Trochu veseleji dopadly Hodinky od Ašera, román o trápení současných třicátníků. I když tvrzení, že „veseleji“, možná patří spíš do uvozovek – třicátníky toho zjevně trápí dost, od mezilidských a partnerských vztahů přes potíže v pracovním nebo podnikatelském životě až po obecnou touhu po životním uplatnění, která s postupujícím věkem působí pořád palčivěji a neuchopitelněji. Takže ani co se Hodinek od Ašera týká, o humoristické čtení opět nejde. Ale copak se v životě pokaždé jde jen o humor a pořád je všude samá zábava? Ani náhodou. Právě naopak.

Narativně zajímavým prvkem je, že zhruba třetinu knihy nevypráví Štěpán, ale jeho matka. Samozřejmě nejde o novinku, něco podobného jsme mohli číst vícekrát – změna úhlu pohledu rázem mění situaci a náhled na postavy či děj. V případě Soběstačného střídání vypravěče ale přináší nejen zmíněné, ale přímo zahrnuje emotivní souboj Štěpánovy matky s nemocí včetně očekávaných, navzdory tomu nepříliš často v ich formě popisovaných hraničních událostí.

Při čtení Soběstačného si nelze nevzpomenout na další romány, které se týkají nelehkého dospívání (s tím, že „nelehké dospívání“ je v zásadě pleonasmus, protože každé dospívání je nelehké). V souvislosti se Štěpánem například nelze opomenout Holdena Caufielda, protagonistu slavného Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera, jehož smutný vývar emocí chlapecké duše, která se ztrácí ve světě, nechápe ostatní a ostatní nechápou ji, jíž vadí faleš, přetvářka i neschopnost naslouchat, se té Štěpánově dost podobá. Ostatně ne náhodou se na Salingera v románu i odkazuje.

Kousek naděje

A paradoxně určité paralely bychom našli i s Nickem Twispem, hrdinou geniální (a vzhledem k žánru zbytečně podceňované) série Mládí v hajzlu. Ta vychází z úplně jiných pozic, protože jde o přiznaně humoristickou literaturu (což jí paradoxně škodí, protože ji „velká literatura“ nebere vážně), nicméně minimálně v původní trilogii si jsou Nickovy i Štěpánovy myšlenkové pochody podobné. Je to logické: můžeme se ohánět tím, jak je každý mimořádná individualita a tak dále, ale myšlení teenagerů zůstává v zásadě podobné, maximálně jen jinak vyjadřované.

Román Soběstačný je smutná kniha, ale poctivá a pravdivá a nakonec v sobě nese i kousek naděje. Alespoň něco. Stejně jako časem zmizí strasti dospívání a zase se vyjasní. Jen cesta k tomu trvá a někdy bolí.

Je-li řeč o Mládí v hajzlu, je třeba dodat, že ve srovnání s Nickem Twispem by Štěpánovi slušelo dostat do příběhu trochu humoru. Nikoli nutně v ironickém glosování všeho a všech včetně sebe, ale trocha úlevné nadsázky by Soběstačnému slušela. Neznamená to, že bychom ji v knize Dostálové vůbec nenašli, podvratně tam vykukuje, ale místo úlevy přináší jen další tíseň. Román Soběstačný lze přečíst jedním dechem, Dostálová umí brilantně vystavět životní situace a napsat přesvědčivé, živé dialogy, ale už během čtení a pak po dočtení na každého musí padnout ohromná depka.

Pokud je čtenář stejná plačka jako autor těchto řádků, nečeká ho nic lehkého. O to víc, že úlevnou naději příliš nepřináší ani vyústění Štěpánova příběhu. Aniž bych prozrazoval konec, vzhledem k jeho postupnému stárnutí jsou závěrečné situace nevyhnutelné, ovšem symbolicky se promíchávají ve stylu něco za něco – někdo se soběstačným stát může, někdo ne.

„To je koloběh života,“ řekl by klasik s Šimkem a Grossmannem, než by ho v tramvaji ušlapali. A čtenář by se k tomu přidal. Román Soběstačný je smutná kniha, ale poctivá a pravdivá a nakonec v sobě nese i kousek naděje. Alespoň něco. Stejně jako časem zmizí strasti dospívání a zase se vyjasní. Jen cesta k tomu trvá a někdy bolí.

Zuzana Dostálová, Soběstačný

Soběstačný

AUTOR: Zuzana Dostálová

VYDAL: Paseka, 2020

ROZSAH: 272 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.