Hudební bitka o Radiožurnál: Lidé versus grafy

Proti logistice stojí přesvědčení, že úlohou dramaturga je sledovat jiskření na hudebním poli, ne ustupovat grafům a procentům.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Kontroverze nad hudební produkcí Radiožurnálu – například diskuse, zda zpravodajská stanice má většinovému vkusu vycházet vstříc, anebo zda jej má kultivovat – v posledních měsících nabraly na síle. Rada Českého rozhlasu bombardovaná stížnostmi, že hudba je zastaralá a stále se opakují tytéž opusy, reagovala ve čtvrtek svoláním veřejného semináře. Samozřejmě nic nevyřešil. Karlínské studio A zůstalo po čtyřech hodinách plné rozpačitých a otrávených tváří, generální ředitel Českého rozhlasu změnu v podstatě odmítl. Několik postřehů stojí za zaznamenání.

Dana Jaklová, předsedkyně Rady Českého rozhlasu, nejprve potvrdila, že ohledně hudby chodí radě spousta stížností, což byl podle ní důležitý impulz k uspořádání semináře. A hned na to dodala, že jí dřív také vstávaly z hudby na ČRo1 vlasy hrůzou, ale že dnes už to vlastně taková šílenost není. Nelze se zbavit pocitu, že paní Jaklová poslouchá asi jiný Radiožurnál než řada přítomných. Generální ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan ve své uvodní řeči připustil, že se rozhlas veřejné služby musí naučit naslouchat poplatníkům koncesí a odborné veřejnosti. „Naslouchat, nikoliv poslechnout. Jistou kompetenci nám brát nesmíte a ani nemůžete,“ dodal Duhan.

Diktát průměrnosti

Jaké argumenty proti sobě stály? Jeden z nejvášnivějších panelistů, skladatel a publicista Jan Burian, tvrdí: „Pokud se budeme řídit poslechovostí, tak se dostaneme až k bulváru, který bude poslouchat každý.“ Burian je autorem Otevřeného dopisu Radě ČRo, v němž požaduje: „Zrušte všechny takzvané playlisty a selektory a dejte důvěru vzdělaným a citlivým hudebním dramaturgům. Prosím, zkuste být odvážní.“

Hudební dramaturg Radiožurnálu: Děláme takhle čtyři roky a za tu dobu šla stanice o 60 tisíc posluchačů nahoru

Na semináři kritizoval skutečnost, že se na Radiožurnálu neustále opakují stejné písně od stejných interpretů. „Spousta lidí, co má ráda Mišíka, mi říká, že už kvůli vám nemůže poslouchat písničku Stříhali dohola malého chlapečka. I třeba deska Phila Collinse má dejme tomu 12 písní. Proč musíte pořád točit dokola jen dvě?“ mířil na hudebního dramaturga Radiožurnálu Radka Sedláčka. Ten místo odpovědi argumentoval poslechovostí: „Radiožurnál děláme takhle čtyři roky a za tu dobu šel o 60 tisíc posluchačů nahoru. Třicátníci jsou naší nejsilnější skupinou. Jestli děláme Radiožurnál špatně, je věc názoru, a já se k tomu nebudu vyjadřovat.“

Radiožurnál oslovuje zhruba 700 tisíc posluchačů denně a podíl hudby a mluveného slova je „fifty-fifty“. Čtyřčlenná hudební redakce Radiožurnálu má jediného hudebního dramaturga, jímž je externista Sedláček, dříve působil i na Evropě 2. „Pro mě znamená veřejnoprávnost to, že posluchač, který si platí Český rozhlas, má plné právo dostat to, co se mu líbí. A oni si určili, co se jim líbí,“ odpověděl na dotaz moderátora Pavla Klusáka, co pro něj znamená veřejnoprávnost. (Sál reagoval první z mnoha salv smíchu.)

Pro základní představu, jak vzniká hudební složka Radiožurnálu

Dramaturg sestavuje program hudby tak, aby ladila s mluveným slovem – tím je definována cílová skupina. Na základě tohoto zadání hudební dramaturg přijde s nabídkou songů, které se testují na posluchačích rozdělených do tří skupin (Praha plus dvě města, která se neustále střídají). Výběr testerů zajišťuje profesionální agentura. Ti si jednotlivé písně poslechnou a ohodnotí je. Ze songů, které byly ohodnoceny jako „výborné“, či „velice dobré“, dramaturg za pomoci takzvaného selectoru, plánovacího softwaru, sestaví playlisty. Vybere se v podstatě ta hudba, která žádnou testovanou skupinu neurážela.

Podle Hany Hikelové, ředitelky zpravodajských stanic ČRo, se songy obměňují průběžně každý měsíc. Hikelová uvedla, že v selektoru je celkem 8000 skladeb, ale aktivních (těch, které se opravdu v rádiu pouští), i přes obměňování, je jich nakonec jen necelých devět set.

O selektoru

Jak funguje plánovací software? Velmi zjednodušeně řečeno se do něj „nahraje“ kompletní hudební archiv stanice, nastaví se podmínky odpovídající jejímu formátu a program podle nich vykoná černou práci, tedy vygeneruje playlist skladeb tak, aby byly všechny podmínky splněny. Podmínky lze přitom nastavit jakékoliv. Například první píseň po zprávách musí být svižná, za sebou nemohou zpívat dvě zpěvačky nebo v hodině musí­ být tři české skladby atd. Více naleznete například na www.radiotv.cz.

Jak široký je mainstream?

Jedním z řešení by mohlo být i jakési kolegium dramaturgů, jak naznačil například textař a dlouholetý pracovník rozhlasu Michael Prostějovský

Proti logistice stojí přesvědčení, že úlohou dramaturga je sledovat jiskření na hudebním poli, ne ustupovat grafům a procentům. Jedním z řešení by mohlo být i jakési kolegium dramaturgů, jak naznačil například textař a dlouholetý pracovník rozhlasu Michael Prostějovský. Na jeho dotaz, proč Jankovi Ledeckému, kterého si 12. listopadu pozvali do studia, pustili dvaadvacet let starou píseň místo nové, nedokázal nikdo odpovědět. Samozřejmě se můžeme ptát, jestli nebyla ta starší kvalitnější, jde však o princip – nebát se zkusit něco nového.

Radek Sedláček však vzal obhajobu své dramaturgie za nejhorší možný konec. Mohl začít něčím jiným než projevem o tom, co která kolonka v plánovacím softwaru znamená. Potom je opravdu snadné si do dramaturga kopnout. Na druhou stranu byly v kuloárech slyšet stížnosti, že Sedláček nedostal pro svou prezentaci o plánovacím softwaru více prostoru. Jenže pokud chtěl přesvědčit kritiky, že je schopen vykonávat svou funkci s určitou invencí a hudebním rozhledem (sám tvrdí, že selektor není automat), přes software a grafy poslechovosti na ně jít zkrátka nemůže.

Diskuse nabrala na konfliktnosti. Předsedkyně rady Jaklová doporučila paní, která prý ve vzteku z hudby na Radiožurnálu doma rozmlátila už tři rádia a je členkou facebookové skupiny Hudební dramaturg Radiožurnálu je idiot, aby si zašla k psychologovi. Lenka Mynářová z agentury Datamar ve svém emotivním příspěvku vyzdvihla výzkum, podle kterého jsou s hudbou na Radiožurnálu nespokojena jen dvě procenta respondentů.

Mnoho žánrů, ať už hiphop či rhytm and blues a další, se dnes přiblížilo mainstreamu, který je proto mnohem pestřejší než třeba před třiceti lety

Z reakcí zastánců současného hudebního formátu by člověk v auditoriu až nabyl dojmu, že všechno je vlastně v nejlepším pořádku a že kritici nynější dramaturgie chtějí čtvrtou nejposlouchanější stanici v ČR zahltit drum and bass, black metalem a alternativními úlety. Podle Jany Kománkové, šéfredaktorky webu Protišedi.cz, však dnes existuje spousta mladých kapel vycházejících například z 80. let, které jsou velmi dobře poslouchatelné i pro mainstreamově zaměřené posluchače. A dále mnoho žánrů, ať už hiphop či rhythm and blues a další, se dnes přiblížilo mainstreamu, který je proto mnohem pestřejší než třeba před třiceti lety. Platí-li hlavní výtky vůči Radiožurnálu, totiž že postrádá pestrost a mnohost, na nedostatek vhodných zdrojů se vymlouvat nemůže.

Radikální řešení

Možná existuje též radikální řešení – zrušení hudby na Radiožurnálu, jenž by se profiloval jako ryze zpravodajská stanice. Za sebe říkám, že bych konečně přestal po mluveném slovu přelaďovat. Inteligentní mediální nápad zazněl v komentáři Filipa Rožánka na Médiáři: „Jisté řešení by snad mohla do budoucna přinést digitalizace rozhlasového vysílání s paralelním odbavováním různých playlistů pro jednu stanici. Nelíbí se vám Radiožurnál s Abbou, Věrou Špinarovou a Roxette? Přepnete na Radiožurnál s rockovým playlistem.“