Georg Wilhelm Friedrich Hegel: Filozofická mocnost, jež zatím nepadla

Na mnoho „Hegelů“ i na kritiku jednoho Hegela, německého filozofa, od jehož narození letos uplyne 250 let, reaguje ve své knize Hegel: Der Philosoph der Freiheit. Biographie) německý filozof Klaus Vieweg.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831), německý filozof. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831), německý filozof. | foto: Archiv
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831), německý filozof.

Dánský filozof Søren Kierkegaard (1813–1855) vylučoval, že by německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) miloval svou ženu, což vyčetl z jeho spisů – kdo skutečnost uzavírá do racionálního systému, není schopen lásky. Kierkegaardovo podezření, že Hegel nemůže vědět, co je láska, souviselo s jeho přesvědčením, že dostatečně nedocenil individualitu – nerozumíme-li její síle, nemáme ani o lásce potuchu. Že je Hegelova filozofie pomatená, si nemyslel jen dánský existencialista.

V tomto žánru proslulo i rázné hodnocení rakousko-britského filozofa Karla Poppera (1902–1994), který Hegela ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé zařadil mezi totalitní myslitele a tohoto idealistu označil za otce „fašistické břečky“. Hegelovu filozofii navíc nechápal jako projev myšlení, ale slaboduchosti. Optimisté mezi odpůrci oznamovali již za filozofova života, že brzy bude konec s Hegelem i s jeho myšlením. Kýžený efekt však neměla ani epidemie cholery v roce 1831.

Hegel jí sice podlehl, ale jeho myšlení přežilo, A nejen to, zrodilo se v nových podobách. Nelze skoro uvěřit, že analytický Hegel žijící v anglosaském světě má něco společného s existencialisticky rozdováděným Hegelem Francouzů nebo sociálně kritickým Hegelem těšícím se skvělému zdraví ve Frankfurtské škole. Zvláštní je rozverný psychoanalyticko-marxistický Hegel, na jehož copyright si dělají nárok Slovinci v čele se Slavojem Žižekem, který nad Hegelovým dílem vyhlásil volnou zábavu.

Věčné provizorium

Při 250. výročí Hegelova narození lze konstatovat, že tato mocnost nepadla. Na mnohost „Hegelů“ i na kritiku jednoho typu Hegela, restauračního filozofa, reaguje ve své knize Hegel: Der Philosoph der Freiheit. Biographie (Hegel. Filozof svobody. Životopis) německý znalec Hegelova díla, filozof Klaus Vieweg. Vedle polemiky s rozšířenými interpretacemi Hegelovy filozofie uvádí na pravou míru ještě jinou věc.

Zlí jazykové jako zmíněný Kierkegaard nebo německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860) tvrdí, že Hegel byl příliš spokojený, aby mohl být filozofem. Svým nezaměnitelným způsobem problém vyostřil německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900), když prohlásil, že manželství je neslučitelné s myšlením. Tento argument proti Hegelovi obstojí podobně jako výtka z neschopnosti milovat, navzdory tomu je pozoruhodný. Musí filozof trpět, aby byl dobrým filosofem? Nebo obecněji: Musí člověk trpět, aby myslel?

Klaus Vieweg nepředstavuje Hegela jako ždímajícího svou filozofii z katastrof, navzdory tomu vezme obraz spokojeného filozofa za své. Do čtyřiceti je jeho život nestálý, poznamenaný hledáním zaměstnání a střídáním profesí – od domácího učitele přes novináře a redaktora po učitele a ředitele gymnázia. Tato profesní minulost dnes nevyznívá jako selhání, do Hegelova života však opakovaně vstupuje finanční nejistota a vědomí věčného provizoria.

Vieweg nepředstavuje Hegela jako ždímajícího svou filozofii z katastrof, navzdory tomu vezme obraz spokojeného filozofa za své. Do čtyřiceti je jeho život nestálý, poznamenaný hledáním zaměstnání a střídáním profesí – od domácího učitele přes novináře a redaktora po učitele a ředitele gymnázia. Tato profesní minulost dnes nevyznívá jako selhání, do Hegelova života však opakovaně vstupuje finanční nejistota a vědomí věčného provizoria.

Nestálý se zdá i filozofův osobní život – z poměru s Christianou Burkhardtovou vzešel nemanželský syn, jehož život skončil předčasně na dobrodružné výpravě do Indie. To, že Hegel ještě ve středním věku nepůsobil jako dobrá partie, dokládá i historka ze zásnub. Rodiče nastávající propadli panice, když požádal o ruku jejich 21letou dceru Marii von Tucherovou. Pochybnosti nebudil budoucí velikán jen na manželském trhu.

Po ukončení studia teologie profesoři omylem vystavili Hegelovi dokument, na němž nebylo natištěno „nic nebrání“ (nullam operam impendit), ale „všechno brání“ (multam operam impendit) nabytí titulu. Již první biografové psali v souvislosti s touto historkou o „idiotovi mezi filozofy“. Když jeho sláva a vliv sílily, označení rozšířili – Hegel byl rázem „nebezpečný idiot mezi filozofy“.

Přátelství s Hölderlinem

Přinejmenším z korespondence ze studijních let je vidět, že pochybnosti stíhaly i Hegela samého. Často si stěžoval na pocit nicotnosti – divit se mu nelze. Málokdo by oplýval sebevědomím, kdyby na univerzitních kolejích bydlel na jednom pokoji s geniálním lyrikem Friedrichem Hölderlinem (1770–1843) a neméně geniálním filozofem Friedrichem Schellingem (1775–1854). První již ve dvaceti proměnil tvář poezie, druhý filozofie.

Přátelství s Hölderlinem, který se narodil ve stejném roce, bylo pro Hegela určující v mnoha směrech. Díky Hölderlinovi pocítil sílu poezie, představivosti i šílenství.

Přátelství s Hölderlinem, který se narodil ve stejném roce, bylo pro Hegela určující v mnoha směrech. Díky Hölderlinovi pocítil sílu poezie, představivosti i šílenství. Hölderlinův zdravotní stav se zhoršil, když začal poměr s vdanou ženou Susette Gontardovou. Rekonstruovaný rozhovor na základě korespondence svědčí o tom, že si oba uvědomovali, že Hölderlin uprostřed svého života vyhasíná.

„Tohle… to přece nejsi ty, Fritzi,“ napsal Hegel básníkovi, který odpovídá: „Ale ano, takovým člověkem jsem se stal. Tohle jste ze mě udělali vy.“ Na otázku, kdo přesně způsobil zkázu, odpovídá Hölderlin replikou: „Lidé a tahle doba, Hegele.“ Co všechno v Hölderlinově psychické nemoci sehrálo roli, nevíme, a to, že se básník odvolává na zničující působení druhých a doby, o ničem nevypovídá. Jinak je tomu, když vezmeme v úvahu Hegelovu filozofii.

Francouzská revoluce

Jedním ze stěžejních vhledů je, že v moderně se svět stává niternějším, emocionálnějším, sebestřednějším. Člověk již není zasazen do hierarchického řádu, který sice omezuje, ale skýtá bezpečí před sebou i druhými. Slýchá, že má svůj osud ve svých rukou. To je samo o sobě dost velká výzva, ale… Nejsme jen tím, co děláme, ale i tím, jak se tím, co děláme, jevíme druhým. Toužíme, aby po nás toužili nikoli proto, že jsme egoističtí, ale protože to utváří náš status. Egoismus je v tomto smyslu sociologické faktum, nikoli vina nebo vada charakteru.

Klaus Vieweg se ve svém výkladu zdůrazňuje francouzskou revoluci, z jejíž interpretace Hegelovo dílo vyrůstá. Tato historická událost je pro Hegela svědectvím, že nyní člověk obývá svět jinak.

Hegel navíc ukazuje, že egoismus je jen první verzí sebestřednosti, na nichž je moderna založena. Druhou je vědomí důstojnosti každého jednotlivce. Vieweg se ve svém výkladu zaměřuje na tento typ, přičemž zdůrazňuje francouzskou revoluci, z jejíž interpretace Hegelovo dílo vyrůstá. Tato historická událost je pro Hegela svědectvím, že nyní člověk obývá svět jinak.

Sem vstupuje třetí sebestřednost, kterou nejlépe vystihl německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) – nejsme to my, kdo se točíme kolem věcí, ale věci se točí kolem nás. Analogicky usuzujeme, že se vláda má točit kolem člověka, nikoli člověk kolem vládců. Veškerá skutečnost se tím v jistém ohledu stala lidskou, subjektivní, vytvořenou.

Výkon člověka vplývá do skutečnosti, přičemž zjišťuje, že jeho poznání je zprostředkováno tím, jak poznávají druzí, co vědí a jak zakoušejí. Když myslíme, pak myšlení druhých, a cítíme city druhých. I vnímání se opírá o to, co vnímají druzí, a paměť o jejich vzpomínky. Nic není vně. Ale skutečně není nic vně? Možná že na této tezi se lámou interpretační tradice.

Relativismus jako protipól metafyziky

V jistém ohledu se tento spor nedávno ukázal v německém týdeníku Die Zeit. Americká filozofka Judith Butlerová napsala pojednání, proč dnes číst Hegela. Zdůrazňuje, že člověk je člověkem, nakolik je druhým uznáván, a že lidství ani svoboda nejsou vlastnosti, které bychom mohli připisovat jednotlivci, ale spíše, co existuje jen jako sdílené. Moje svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, ale končí tam, kde se přestávám o svobodu druhého zajímat.

Navzdory řečem o postmetafyzické moderně není Hegelova metafyzika dle Viewega v rozporu s modernou ani se svobodou. Relativismus, který chápe jako protipól metafyziky, neuchrání před nebezpečím nelegitimních nároků, které vznášíme na druhé, a dokonce ani před totalitním smýšlením.

Butlerová rovněž zdůrazňuje sílu společenských narativů, z nichž není cesty ven, proto jsme do světa postaveni dříve, než se postavíme na vlastní nohy. Naše životy jsou propleteny s životy druhých, a protože je toto propletení s druhými pro nás samé konstitutivní, jsme si ve stěžejních ohledech neprůhlední.

Vieweg odpověděl kritickým textem, v němž nic nenamítá proti prvnímu bodu, že člověkem je člověkem, nakolik je druhým uznáván, považuje jej však za problematický, pokud nevezmeme v úvahu Hegelovu logiku, která tvoří základ celého jeho díla. Kdybychom totiž zůstali u toho, že člověk je podmíněn společností a druhým, hrozí to, co kritici vytýkají Hegelovi – že je jednotlivec vězněm společnosti a vztahů s druhými. Jenže právě to Viewegův Hegel odmítá, a překvapivě odkazem na Hegelovu metafyziku.

Navzdory řečem o postmetafyzické moderně není Hegelova metafyzika dle Viewega v rozporu s modernou ani se svobodou. Relativismus, který chápe jako protipól metafyziky, neuchrání před nebezpečím nelegitimních nároků, které vznášíme na druhé, a dokonce ani před totalitním smýšlením. Vyjdeme-li z relativistického uvažování, můžeme argumentovat, že určité společnosti sice nerespektují svobodu jednotlivce, ale co naplat, mají to tak mají a tak se – v neprůhlednosti sobě vlastní – ustavily.

Teze o konci dějin

Argument obvykle pokračuje: protože i západní společnosti stojí na jistém typu neprůhlednosti, nemáme si co vytýkat. Tento závěr je podle Viewega nepřípustný. Hegelova aktuálnost tkví mimo jiné ve vhledu, že existují lidé, kteří se mýlí. A nejen existují lidé, kteří se mýlí, ale i společnosti, jejichž základní ustavení je třeba odmítnout.

Hegel se domníval, že v roce 1821 se v Prusku, shodou okolností v Berlíně, kde zrovna přednášel, završily dějiny. I tato nehoráznost se ukázala plodná – vyvolala četné reprízy teze o konci dějin a podala svědectví, že je-li vtip dobrý, je vtipem, i když je opakovaný. Hegel svou tezí o konci dějin mínil, že lidé dospěli v 19. stoletím k rozhodujícímu vhledu – právo na sebeurčení jednotlivce je nepřekročitelné.

Hlavním úkolem každého je povinnost nesetrvávat ve vlastní zranitelnosti vyplývající z neprůhlednosti toho, jak nás společnost ustavila – člověka má dospět k vědomí vlastního myšlení a odpovědnosti. Proto je pro Hegela stěžejní logika, kterou chápe jako porozumění dynamice myšlení, přičemž tvrdí, že v základních strukturách myšlení tkví podstata skutečnosti. Tento výrok má přinejmenším dva významy. Prvním je, že skutečnost je sociálně konstruována.

Přeneseno do současnosti a s trochou nadsázky to znamená, že pravda je to, co vygooglujeme. Tuto interpretaci Vieweg nezastává a s Hegelem tvrdí, že struktury myšlení jsou struktury myšlení a sociální struktury sociální struktury. Svobodní jsme, protože se jedno nepřekrývá s druhým, a že ten, kdo myslí, je trochu mimo společnost, díky čemuž ji může reflektovat. Být mimo aktuálnost tvoří základ myšlení. S tím souvisí teze, která je přinejmenším od druhé světové války vysmívaná.

Hegel se domníval, že v roce 1821 se v Prusku, shodou okolností v Berlíně, kde zrovna přednášel, završily dějiny. I tato nehoráznost se ukázala plodná – vyvolala četné reprízy teze o konci dějin a podala svědectví, že je-li vtip dobrý, je vtipem, i když je opakovaný. Hegel svou tezí o konci dějin mínil, že lidé dospěli v 19. stoletím k rozhodujícímu vhledu – právo na sebeurčení jednotlivce je nepřekročitelné.

Přemýšlení o skutečnosti

Člověk může být plně člověkem, jen může-li se svobodně určit na třech základních rovinách – svobodně si smí vybrat partnera a zaměstnání a účastnit se politického života. Bez ohledu na to, je-li tato idea sebeurčení v konkrétním státu uskutečněna, nebo není, je to nejzazší cíl, který nemá legitimní alternativu.

Klaus Vieweg ukazuje, že to, jak o skutečnosti přemýšlíme, tvoří její nitro. Navzdory tomu existuje mnoho lidí, kteří duchovní vědy, jež se na nitro zaměřují, považují za druhořadé. Viewegův Hegel by odpověděl: Co naplat, existují lidé, kteří se mýlí. A občas jich není málo.

Vieweg upozorňuje, že v Hegelovu důrazu na právo jednotlivce jedna věc mate, přičemž odmítá přistoupit na dichotomii jedinec-společnost. Právo jednotlivce na sebeurčení lze uchovat, jen pokud nezanikne vhled do jeho společenské podmíněnosti. To ale neznamená, že se pozice jednotlivce vyčerpává v jeho společenském určení. Společnost mu poskytuje sílu, aby ji svým myšlením překročil. To neznamená postavit se proti ní, ale být si vědom nezávislosti na síle, jíž je člověk zavázán, aniž se stane jejím otrokem.

Vieweg nečasově připomíná, jak Hegel uchopil svou dobu v myšlenkách. A ukazuje, že to, jak o skutečnosti přemýšlíme, tvoří její nitro. Navzdory tomu existuje mnoho lidí, kteří duchovní vědy, jež se na nitro zaměřují, považují za druhořadé. Viewegův Hegel by odpověděl: Co naplat, existují lidé, kteří se mýlí. A občas jich není málo.

Klaus Vieweg, Hegel: Der Philosoph der Freiheit. Biographie

Hegel: Der Philosoph der Freiheit. Biographie

Hegel. Filozof svobody. Životopis

AUTOR: Klaus Vieweg

VYDAL: C. H. Beck 2019

ROZSAH: 824 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články