Finanční krize teprve vyvrcholí - v roce 2012

Významný francouzský ekonom napsal komedii o finanční krizi ve verších. Končí revolucí. Lid přichází pověsit bankéře a prezidenta na kandelábry.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Frédéric LordonČeská pozice

Ekonomové jsou zhruba dvojího druhu, přičemž dnes toto rozdělení nabývá obzvlášť na významu. První – často s pomocí statistik, matematických modelů a různých křivek – tvrdí, že finanční krize v podstatě skončila a vše dopadne dobře. Proto lze pokračovat – eventuálně s menšími úpravami – v předchozím ekonomickém systému založeném na financích. Pouze pět procent operací na finančních trzích se týká skutečných nákupů nebo prodejů, zbytek – 95 procent – finančních spekulací. Stručně řečeno, prodává se prodej a nakupuje se nákup.

Dle těchto ekonomů, mezi něž patří různí „konzultanti“, experti či mediální komentátoři, se v podstatě nic nestalo. Finanční krize byla konjunkturální, nikoli systémová. Není divu, že to tvrdí, je to jejich živobytí.

Od soukromého k veřejnému úvěrování

Druhému druhu ekonomů se přezdívá Kassandry. Většinou je lze nalézt v univerzitním a nezávislém výzkumu, pokud jejich zbytky dosud přežívají. Zlé jazyky tvrdí, že jejich zahořklost pochází z toho, že jsou podstatně hůř placení než první. Jejich teze, stručně řečeno, zní: jde o systémovou krizi současné finanční formy kapitalismu. Ta ještě ani zdaleka neskončila a její řešení si vyžádá radikální přestavbu systému a jeho pravidel.

Banky se sice v současném ekonomickém prostředí chovají výrazně „globalizovaně“ a „nadnárodně“, ale ocitnou-li se v průšvihu žádná „globalizace“ jim nikdy nic nepůjčí

Dle těchto kassandrovských ekonomů je vrchol finanční krize před námi a předvídají jej od roku 2012. V jejím dosavadním průběhu rozlišují dvě fáze. První se odehrála v letech 2008 až 2009 a šlo o krizi soukromého úvěrování. Dočasně ji vyřešily energické keynesiánské zásahy států, které sanovaly banky, na něž se náhle začalo nahlížet jako na státní vlastnictví. Ty se sice v současném ekonomickém prostředí chovají výrazně „globalizovaně“ a „nadnárodně“, ale ocitnou-li se v průšvihu žádná „globalizace“ jim nikdy nic nepůjčí.

Státy však za tuto sanaci zaplatily vysokou cenu. Krize soukromého úvěrování se totiž transformovala v krizi veřejného úvěrování neboli státních dluhů, jež představuje současnou druhou fázi. Jejím logickým vyústěním by dle kassandrovských ekonomů mělo být po nevyhnutelném bankrotu Řecka, Irska a Portugalska postupné zhroucení státních financí Španělska, Itálie a posléze – na přelomu letošního a příštího roku – i Francie a rozpad eurozóny. Zejména proto, že se v té době projeví poslední důsledky keynesiánských oživovacích programů a na jejich sanaci nebudou peníze.

V další fázi nebo současně by se dle kassandrovským ekonomů měly zhroutit americké a britské státní finance, jež jsou dnes na to podobně jako řecké. Mezi hlavní představitele těchto ekonomů patří například Joseph Stiglitz a ve Francii zejména Jacques Sapir, Jean-Luc Gréau a Frédéric Lordon.

Nezvyklý počin

Univerzitní ekonom Frédéric Lordon upoutal pozornost francouzské veřejnosti nezvyklým počinem. Letos 5. května publikoval divadelní komedii D’un retournement l’autre: Comédie sérieuse sur la crise financiere en trois actes et en alexandrins (Od zvratu k převratu. Vážná komedie o finanční krizi o třech dějstvích v alexandrínech). A v ní v básnické zkratce předvádí kassandrovskou vizi současné finanční krize.

Zábavné je, že si zvolil tradiční formu francouzské veršované komedie v alexandrínech ze 17. století. Zcela v rámci jejích pravidel a these nejsou hlavní postavy, například prezident republiky, první až čtvrtý bankéř, první poradce, druhý poradce, nový druhý poradce, velký novinář či obchodník, skutečnými postavami „z masa a krve“, ale pouze maskami, které vyjadřují tu či onu pozici v konfiguraci dramatu.

Zmocněnec:

„Nastal pád, pane, není pomoci,
paláce mají cenu roští,
nemovitosti se hroutí
a ve formulářích makléři lhali.
Nafoukli příjmy, vymysleli platy,
a hadrníci zatím v hadrech se choulí,
neplatí nic, jsou v bankrotu,
zadluženi až po krk: byť prodávají,
nic splatit nemohou!“

Bankéř:

„Vzmužte se přece, můj drahý, a zachovejte klid
uvažte kouzlo toxických derivátů
sračky úvěrů (a to ty nejsmrdutější) jsme ve jmění přeměnili  
a našim klientům prodali – toť právě smysl manévru,
největšího vynálezu a vynikajícího chef d’oeuvre –
a tak jsme se zbavili nepříjemností:
není už rizika, přenesli jsme je na druhé blby
a ti nenažranci je spolkli i s navijákem
a tak všech našich sraček jsme se zbavili s jejich ptákem.“

Zmocněnec:

„Běda, ty sračky úvěrů, jak se to jeví,
vyhnány dveřmi, oknem se vracejí.
Toxické úvěry jsou aktivy na trhu.
Všichni se jimi cpou jak koně u žlabu,
a chudák naše banka se jimi nacpala
div se nezalkla...“

Zásah státu

Po zmatku a zděšení bankéřů následuje epizoda se zásahem státu, který bankám poskytne finanční pomoc.

Prezident:

„Páni poradci, jak točí se svět dnešního rána?
Jde v pořádku, takže mohu po právu doufat
z jeho dráhy mé znovuzvolení?
Země musí vědět, že mým volebním obvodem není jen Francie
než i všehomír celý, bez hranic jakýchkoli.
Že mojí vládě planeta celá se podrobuje.
Jaké jsou novinky, jak se daří planetě,
samozřejmě co nejlépe, když já jí vládnu?“

Bankéři bez problémů obdrží žádanou pomoc a prezident po šesti měsících s uspokojením konstatuje:

„Ejhle, pánové, předmět naší schůze.
Vše shrneme, obkroužíme horizont,
a samozřejmě musíte shledat můj manévr grandiózní.
Existoval kdy odvážnější plán?
Epizoda zůstane slavně v paměti.
Je to moje povaha, její přirozenost,
jsem vskutku vytesán pro velká dobrodružství,
planetární fronty, velké výzvy světa,
i sobě navzdory spěchám vždy tam, kde činy duní.“

Nový druhý poradce

Prezident však s překvapením shledává, že ještě včera pokorní a o pomoc žadonící bankéři mu náhle arogantně předkládají účty, vyčítají mu zadluženost státu a vyžadují striktní rozpočtovou disciplínu kvůli snížení do nebes narostlého státního dluhu. V této fázi nabývají na významu tirády nového druhého poradce. Druhý poradce reprezentuje rozum a byl tedy poměrně brzo vyhozen. Rozumu však není možné se úplně zbavit, a proto se okamžitě objevuje nový druhý poradce:

„Tažte se pánové, pro koho vládnete,
na koho se politika obrací?
Na věřitele či občany?
Kde sídlí její pravá povinnost, komu dluží dobro?
Obávám se, že uslyším, že napříč a naruby
vaše mysl, vaše myšlenky se od nynějška
zasvěcují službě financím a o lidi nedbají.
Neboť jediný závazek, který uznáváte,
váže se výhradně na ony, kteří se věřiteli zovou.
Toť mlhavá entita s nejistými hranicemi
ne-tělo a přece soudržnost:
jeho principem jsou peníze, maltou zisk,
jedině půjčky, které vám poskytlo, je sjednocují.
Ejhle nová bytost, před kterou se prostíráte,
zatímco občanské tělo tato bytost stírá.“

Otázky

Komedie končí stejně, jako je ve francouzském kontextu zvykem – revolucí. Vzbouřený lid u bran paláce přichází pověsit bankéře a prezidenta na kandelábry. Lze mluvit o efektu a o myšlenkovém pozadí, což jsou dvě věci, které se v Lordonově komedii podmiňují.

Efekt alexandrinů spočívá v získání „definitivní“, času vzdorující formy pro dotyčná tvrzení a v zařazení současné finanční krize do odjakživa známého koloběhu lidských vášní – lakoty, pýchy, touhy po moci, potměšilosti, neodolatelného puzení lidské bytosti ošulit druhého. Z hlediska čtenáře či diváka jde o obrovskou úlevu, když se na chvíli vymaní z okolního, vulgaritou, sprostotou a těžkopádnou neomaleností prosyceného světa a povznese se do výšin čisté jemné ironie a nezávazné legrace, která je navíc spíš pravdivá.

Jak se vyhnout neoliberálním utilitárním doktrínám, jež mají původ v racionální metafyzice individua považovaného za všemocného a ve zbožštění zájmu – touhy po zisku?

Myšlenkové pozadí Lordonovy komedie tvoří spinozismus. A otázky, které si v ní klade, znějí: Jak se vyhnout neoliberálním utilitárním doktrínám, jež mají původ v racionální metafyzice individua považovaného za všemocného a ve zbožštění zájmu – touhy po zisku? Jak smířit skeptický realismus tohoto individualismu s výdobytky antihumanistického strukturalismu, dle nějž nerozhodují lidé, ale neosobní mechanismy, struktury či zákonitosti a přitom napravit hlavní slabinu tohoto směru – nemožnost uchopit jeho ahistorismus a nereálnou „andělskost“?

Spinozův vliv

Po pádu marxismu reprezentuje v dnešní ekonomii strukturální přístup sdružení MAUSS (Antiutilitární hnutí v sociálních vědách), jež rozvíjí teorii daru Marcela Mausse, ve kterém spatřuje základ ekonomické výměny. Ta zajišťuje mezilidské vztahy a překonání násilí a považuje homo sociologicus za alternativu k homo economicus, jehož motivace je výhradně utilitární. Lordon vychází z nizozemského židovského filozofa 17. století Benedikta Spinozy, z něhož přebírá pojem conatus – energetický impuls, který věci, bytosti či entitě umožňuje zůstat sebou samým.

Conatus je na jedné straně energetickým momentem, impulsem, jistým druhem zájmu, ale natolik zásadně ontologickým, že jej nelze zaměňovat za individuální utilitární zájem. Na druhé straně lze na společenské struktury, k nimž patří maussovský dar a protidar, nahlížet jako na dispozice překonávající násilí, ke kterému konfrontace conatus různých lidí nezbytně vede.

Dle Lordonovy teorie si lze představit dar, v jehož pozadí není nevinný zájem, ale předstírání darové a protidarové výměny s postranními úmysly. I výměnu na základě egoistického zájmu, která není úplně egoistická a může spoluvytvářet sociální pouto. Důležité také je, že dle jeho teorie není rozhodující racionální kalkul, například soubor pravidel či matematický model. V ekonomii se totiž projevují i napůl racionální či zcela emocionální podněty, akce a reakcí podle různých forem conatus. A jejich přiměřeným vyjádřením je nejen suchopárná analýza nebo model, ale mimo jiné i komedie v alexandrinech.

D’un retournement l’autre: Comédie sérieuse sur la crise financiere en trois actes et en alexandrins
(Od zvratu k převratu. Vážná komedie o finanční krizi o třech dějstvích v alexandrínech)
AUTOR: Frédéric Lordon
VYDAL: Seuil, Paříž 2011
ROZSAH: 134 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 27.7.2011 07:56 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.