Ceska Pozice

Feminismus jako společenský realismus

V době hnutí #MeToo se dystopický román Svědectví kanadské spisovatelky Margaret Atwoodová nepřesně chápal úzce feministicky. Poslední ohlasy však vyzdvihují spíše jeho ekologický rozměr.

Žena s „medvědí“ čepicí upozorňující na klimatickou změnu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Žena s „medvědí“ čepicí upozorňující na klimatickou změnu | foto: Reuters
Žena s „medvědí“ čepicí upozorňující na klimatickou změnu

Románem Příběh služebnice kanadská prozaička Margaret Atwoodová zaujala, ale díru do světa neudělala, to přišlo až po uvedení stejnojmenného televizního seriálu. Úspěch byl tak obrovský, až si diváci a čtenáři vyžádali pokračování. Stálo ale čekání za to? Když Atwoodové v roce 1985 vyšel v pořadí šestý román, který se odehrává v totalitním Gileádu, na svět ho přivítal jen malý večírek u nakladatele. Roku 1990 podle něj sice vznikl film, skutečný věhlas se však dostavil až v roce 2017 na základě zmíněného seriálu z produkce streamovací společnosti Hulu.

Na rozdíl od knižní předlohy, která pracuje s myšlenkou neobyčejných lidí v mimořádné době, tu byly postavy přeinterpretovány v hrdiny, jak si to patrně širší divácké kruhy žádaly. A z Atwoodové, která se na obrazovce objevila v epizodní úloze, se slovy herečky Elizabeth Mossové, excelující v hlavní roli, stala „matka nás všech“. V těch zemích, kde stále nepanuje rovnost pohlaví, se ženy na pouliční protesty začaly symbolicky oblékat do červených šatů a bílých čepců služebnic, čímž jako zahalené zcela vyhověly liteře zákona.

Zatímco na Západě se tento úbor objevuje například v karnevalových halloweenských průvodech – a americká megainfluencerka Kylie Jennerová, o jejíž existenci neměla Atwoodová do té doby ani tušení, údajně uspořádala na dané téma párty. Zejména za oceánem se totiž s raketovým vzestupem Donalda Trumpa a náboženské pravice ukázalo, že pokrok není vždy jednosměrka, protože v zemi založené na svobodě jednotlivce se znovu vyrojily pokusy omezit to, co se současným žargonem nazývá reprodukční svoboda (rozuměj právo na potrat).

Tři hrdinky

Atwoodová nečekaně získala (podobně jako se to před ní podařilo snad jen Kafkovi a Orwellovi) status proroka a tlak, aby příběh dovyprávěla, sílil. Když na pokračování došlo, anglofonní fanoušci stáli v dlouhých frontách před knihkupectvími v kostýmech, jako když dychtili po dalších dílech Harryho Pottera. O textu Svědectví nesměli v rámci informačního embarga mluvit ani porotci Bookerovy ceny, kteří jej k posouzení dostali dřív – a když loni Atwoodová (s Britkou Bernardine Evaristovou) cenu obdržela, prodejnost (první vydání mělo půl milionu výtisků) ještě vzrostla.

Metodou srovnávací ovšem Svědectví úplně neobstojí. Zatímco Příběh služebnice ovládala nejistota a klaustrofobie (protagonistka Fredova nevěděla, co se děje, a komu má věřit, a Atwoodová si nemyslela, že by se k jejímu hypnoticky prázdnému hlasu dokázala vrátit), Svědectví není o vědomí, ale o činech. Vracíme se sice do Gileádu, kde ženy stále nesmějí vydělávat, ani samy jít ven, nemají nárok na jakékoli potěšení a s výjimkou tet neumějí číst ani psát, ovšem na jeho režim a následný rozklad nahlédneme prostřednictvím tří hrdinek.

Dystopický román Margaret Atwoodové Svědectví není o vědomí, ale o činech. Vracíme se sice do Gileádu, kde ženy stále nesmějí vydělávat, ani samy jít ven, nemají nárok na jakékoli potěšení a s výjimkou tet neumějí číst ani psát, ovšem na jeho režim a následný rozklad nahlédneme prostřednictvím tří hrdinek.

První je stará známá teta Lydie, jedna ze zakladatelek, kolem níž se začíná tvořit až jakýsi kult osobnosti – vždyť jí postavili, jak se suchým humorem podotýká, i sochu. Zároveň se v ní probouzí svědomí, a protože zná dějiny, ví, jaké role hrát, aby nejprve přežila a posléze získala nad systémem kontrolu. Nad systémem, který zahnívá zevnitř, jelikož vůdci jsou stejně pokrytečtí jako třeba svého času renesanční papeži, kteří si bezostyšně dopřávali všeho, co bylo ostatním zapovězeno, a protože jednotlivci ochotně – může-li jim to být ku prospěchu – donášejí jeden na druhého.

Největší mocí disponuje osoba s přístupem ke všem utajovaným informacím a tou je ona. Z někdejší oportunistky se přerodí v morálně silnou a brilantní manipulátorku, která tentokrát pletichaří v zájmu vyššího dobra – a neváhá pro něj ani zemřít. K uskutečnění svého plánu však stárnoucí Lydie potřebuje pomoc. Najde ji u dvou puberťaček: jedna žije v Kanadě a Gileád zná ze školy a z televizních zpráv, jedna v Gileádu vyrostla a je důvěrně obeznámena se všemi detaily všedního dne.

A aniž bychom toho prozradili příliš, Atwoodové slouží jak k rozvinutí shakespearovského motivu ztracených a pak nalezených dětí, tak k přivábení skupiny čtenářů, kterým se v anglicky mluvícím světě říká young adults. Obě dívky jsou totiž dospívající idealistky vyznávající přátelství a naději, kterým ve chvíli nejtěžší pomůže, že spatří duši zemřelé kamarádky. A obě disponují nezvyklou mírou statečnosti, jež přivodí pád Gileádu – třebaže skutečnost by byla složitější.

Hodnota z podstaty

Tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, však není v románu Svědectví skoro nic. Nechme stranou, že podobně a tak rychle se nezhroutila žádná z totalit, jimiž se Atwoodová volně inspirovala (všechny jsou ve formě novinových výstřižků patřičně zdokumentovány v Atwoodové archivu na Torontské univerzity – od rozbíjení rodin v Severní Koreji přes útlak žen v Saúdské Arábii po někdejší rumunský plán na zvýšení porodnosti), a zaměřme se opět na Lydii.

Dnes již zavedený výklad obou románů Margaret Atwoodové – Příběh služebnice Svědectví –, jejž prosazuje kmenová recenzentka listu New York Times Michiko Kakutaniová, hlásá, že oproti pompézním vědcům zkoumajícím historický odkaz Gileádu v satirických epilozích obsahuje Svědectví hodnotu už ze své podstaty tím, že to je svědectví

Jak je možné, že se nezmíní o své spoluúčasti na zločinech a krutostech, jaké se v Gileádu páchaly a páchají, a soustředí se pouze na vlastní utrpení? Nevěnuje náhodou takový prostor svému neprivilegovanému původu a poté dosaženému vzdělání jen proto, aby vzbudila falešný soucit? A nakolik autentické je její písemně podané svědectví, které má fungovat nejen jako zpověď, ale i jako svého druhu obhajoba?

Dnes již zavedený výklad obou románů, jejž prosazuje kmenová recenzentka listu New York Times Michiko Kakutaniová, hlásá, že oproti pompézním vědcům zkoumajícím historický odkaz Gileádu v satirických epilozích obsahuje Svědectví hodnotu už ze své podstaty tím, že to je svědectví. Vezměme nicméně v úvahu, že Lydie se jím pokouší vyvázat z viny, potažmo rehabilitovat – a možná je její odkaz stavěný na vodě stejně jako zmíněná sympozia.

K tomu připočtěme varování, které píše Madeleine Albrightová v díle Fašismus, že snad každou totalitu zahajuje útlak žen – Lydie se však, jak už bylo popsáno, dokáže přeměnit možná nikoli navenek, ale rozhodně de facto v nejmocnějšího jedince Gileádu. Je-li tedy Svědectví feministické, pak výhradně v pojetí Atwoodové, které feminismus definuje jako společenský realismus.

Mimo mužský vliv

Atwoodová se tak v dystopii (je-li to ještě dystopie, je jiná otázka) vydala zcela mimo hranice mužského vlivu, kterým se ostatně, jak několikrát poznamenala, nikdy necítila zastrašená – jako takzvané válečné dítě a dcera biologa žila často v lesích, a pokud se něčeho bála, pak medvědů. Nebo v přeneseném významu krav, které její otec entomolog už v padesátých letech 20. století vnímal jako klimatickou hrozbu. Varoval, že pokud se chování lidí k přírodě zásadně nepřehodnotí, zůstanou na Zemi jen švábi a tráva.

Může to sloužit jako nápověda, že zatímco v době masového hnutí #MeToo se Svědectví nepřesně chápalo úzce feministicky, poslední ohlasy vyzdvihují spíše další, řekněme ekologický rozměr – gileádské ženy jsou stále méně plodné v důsledku blíže nespecifikovaných krizí typu globálního oteplování. Lze předpokládat, že s blížícím se datem prezidentských voleb v USA budou zase čím dál víc rezonovat aspekty americké národní rétoriky odkazující na puritánskou teokracii a Boží vůli, na jejímž základě prý byla založena…

Atwoodová se v dystopii Svědectví vydala zcela mimo hranice mužského vlivu, kterým se ostatně, jak několikrát poznamenala, nikdy necítila zastrašená – jako takzvané válečné dítě a dcera biologa žila často v lesích, a pokud se něčeho bála, pak medvědů. Nebo v přeneseném významu krav, které její otec entomolog už v padesátých letech 20. století vnímal jako klimatickou hrozbu.

Zmíněná mnohovrstevnatost je ovšem románu (či vlastně oběma románům) ku prospěchu, vraťme se proto k problému dobrodružného a hyperšťastného konce. Chápeme-li jej v intencích morální odpovědnosti, Atwoodová dává hodně zjednodušující odpověď – a jako protiargument nepostačí, že finální scény na rozbouřeném moři nabízejí paralelu se současnými uprchlíky snažícími se dostat do Evropy, popřípadě útěk do Kanady paralelu s černými otroky až do občanské války prchajícími na sever.

Nebo na něj lze nahlédnout optikou, jakou Atwoodová rozebírala ve svém teoretickém svazku Survival: A Thematic Guide to Canadian Literature(Přežití. Tematický průvodce kanadskou literaturou), ze kterého pro názornost uveďme následující příklad. Visí-li z mostu Francouz, chce z něj skočit, pokud Kanaďan, hodlá se zachránit. Přežití je pak gesto stvrzující její přináležitost k vlasti, v níž i ona jako spisovatelka musela přežít – nikoli proto, že je žena, ale protože když začínala, myslela si, že se bude muset přestěhovat do Londýna.

Výraz kanadská literatura byl totiž tehdy bezmála oxymóron – jediným známým kanadským autorem byl humorista Stephen Leacock a i Mordecai Richler prodal ve své domovině, jak se traduje, jen tři výtisky prvního románu. Atwoodová však vydržela a psala 16 let, než se psaním dokázala uživit, přičemž si vydělávala i jako pokladní v bufetu nebo výukou gramatiky na škole technického typu.

Přesná pozorování a citlivé pravdy

Zatímco dnes je nejen autorkou dvakrát poctěnou Bookerovou cenou (první dostala za Slepého vraha, i když nominována na ni byla jako první Kanaďanka už za Příběh služebnice), ale i horkou kandidátkou na Nobelovu cenu, kterou však v dohledné době získá jen stěží, protože jí ji nedávno vyfoukla krajanka a generační souputnice Alice Munroová.

Suma sumárum je Svědectví ale především skvěle vystavěná próza plná přesných pozorování i citových pravd, v níž Atwoodová opět dotáhla k dokonalosti spojení napínavého příběhu s postmoderními narativními technikami. A jelikož potřebovala rozlousknout, jak to dopadne, musela klást větší důraz na povrch, kde je vše vidět a vše je řečeno.

Svědectví je především skvěle vystavěná próza plná přesných pozorování i citových pravd, v níž Atwoodová opět dotáhla k dokonalosti spojení napínavého příběhu s postmoderními narativními technikami. A jelikož potřebovala rozlousknout, jak to dopadne, musela klást větší důraz na povrch, kde je vše vidět a vše je řečeno.

Nastal tím zajímavý paradox, že čím více toho o postavách víme, tím méně se zdají přesvědčivé – a výslednému méně sevřenému tvaru ani nepomohlo, že namísto erotického dusna nastoupila teenagerovská zamilovanost a optimismus. Nicméně přiznejme, že některé módní připomínky k textu jsou naprosto mimo – třeba proč Atwoodová neřeší bělošskou nadřazenost… Svědectví je tedy především čtivá kniha, přičemž tážou-li se reportéři loni 80leté Atwoodové, zda se mohou těšit na třetí díl, s ironickým pousmáním jim odpovídá: „Nikdy neříkej nikdy.“

Výborně tím dokazuje to, co otevřeně hlásá v esejistické tvorbě – že i spisovatelky umějí být hodně vtipné (jako příklady skromně uvádí zejména Američanky Eudoru Weltyovou a Flannery O’Connorovou). Ohlédneme-li se za jejím životem a dílem, sotva můžeme chovat podezření na nedostatek zkušeností či zlé úmysly.

A podepsala-li i žena jejího formátu otevřený dopis ohrazující se vůči takzvané cancel culture (pracovně přeložme jako kultura rušení), v rámci níž se minulost nezřídka lakuje narůžovo a razí se jediný možný správný výklad dějin a v podstatě jakéhokoli společensko-kulturního fenoménu, měli bychom – třebaže k nám ještě radikální odnože tohoto trendu nedorazily – preventivně zbystřit.

Margaret Atwoodová, Svědectví

Svědectví

The Testaments: The Sequel to The Handmaid’s Tale, Chatto and Windus 2019

AUTOR: Margaret Atwoodová

VYDAL: Argo 2020

ROZSAH: 396 stran

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.