Dvě pražské výstavy Jiřího Davida: Psychedelický impresionismus

Výtvarník Jiří David na dvou výstavách v Praze Jsem tady od 17. ledna do 30. března v DOXu a Jen pro vítr od 29. ledna do 27. února v Zahorian & Van Espen Gallery představuje své nejnovější obrazy. David nahlíží „věci“ z různých úhlů a k tradiční malbě se vrací po delší odmlce, přičemž soubor jeho obrazů byl přijat vesměs pozitivně.

Radan Wagner 19.2.2020
Jiří David, Kudy z nudy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří David, Kudy z nudy | foto: Foto Jiří David
Jiří David, Kudy z nudy

Jiří David je kulturní veřejnosti známý od konce osmdesátých let, kdy vstoupil na českou výtvarnou scénu. Nyní na dvou výstavách v PrazeJsem tady od 17. ledna do 30. března v DOXu a Jen pro vítr od 29. ledna do 27. února v Zahorian & Van Espen Gallery představuje své nejnovější obrazy. Postmoderní „chameleon“ David nahlíží „věci“ z různých úhlů a k tradiční malbě se vrací po delší odmlce.

David je nejvíce známý objekty, respektive instalacemi ve veřejném prostoru, například neonové Srdce zářící nad Pražským hradem (2002), trnová koruna na střeše Rudolfina Záře (2001), dlouhá Slepecká hůl (2007) na Václavském náměstí nebo plastika z mnoha klíčů Revoluce (2010).

Živá tvorba

Jiří David je podle mnohých nejvlivnějším českým umělcem uplynulých let – senzorem stavů a pohybů umění i společnosti. Tato jeho role je nejen respektovaná, ale i zlehčovaná či odmítaná. Jde o multimediálního tvůrce, který komentuje společenské či kulturní kauzy, trefuje se do živých sporů a osobitými názory podněcuje diskuse i protiútoky. „Vím, že si tím dělám nepřátele, říkám si večer, ale ráno mě to zase nedá,“ glosuje tuto svou činnost.

Davidovaa tvorba je živá, proměnlivá a reaguje na vnitřní i vnější konstelace. Nevykrádá sám sebe, ale hledá a nalézá další/nové umělecké reflexe. Jednou použije ke sdělení fotografii, jindy video či plastiku, nyní malbu.

Také Davidovaa tvorba je živá, proměnlivá a reaguje na vnitřní i vnější konstelace. Nevykrádá sám sebe, ale hledá a nalézá další/nové umělecké reflexe. Jednou použije ke sdělení fotografii, jindy video či plastiku, nyní malbu. Je to odvážné a riskantní, ale David zaručuje pozornost a zamyšlení.

Nejnovější soubor obrazů soustředěný především v DOXu byl přijat vesměs pozitivně, což Davida překvapilo: „Musím upřímně říct, že jsem to nečekal. Sám jsem byl překvapený, nevěděl jsem, jestli tento typ obrazů lidi nějakým způsobem dnes ještě vůbec osloví.“ Malířem navzdory odbočkám zůstával, jen si kladl otázky. „Média malby jsem se nikdy zcela nezbavil, ale spíše jsem hledal její smysl také v tom, že jsem ji v sobě různě zpochybňoval, mučil, trápil,“ komentuje svou výstavu obrazů David.

Zklidnění

Návrat k tradiční malbě, donedávna zatracované, k Davidovu úspěchu možná také přispěl – konceptualismus se stal téměř „nadávkou“, obrazy jsou „in“. V chaotické době se jeví bezprostřední, vyjadřují názorněji její nálady, jdou příměji k divákovi, aniž by ztratily poselství. Lépe kombinují vidění a vědění, možná snění i bdění. Návrat k malířství ukazují současné či nedávné výstavy Michaëla Borremanse v Rudolfinu, Bedřicha Dlouhého v Městské knihovně GHMP či Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu.

David se prezentuje malbou naléhavou, velkorysou, ale intimní. Obrazy, na kterých pracoval minulé dva roky ve svém zbraslavském zázemí, signalizují navzdory živočišnosti zklidnění či kontemplaci.

David se prezentuje malbou naléhavou, velkorysou, ale intimní. Obrazy, na kterých pracoval minulé dva roky ve svém zbraslavském zázemí, signalizují navzdory živočišnosti zklidnění či kontemplaci. V tomto „psychedelickém impresionismu“, jak David malby označuje, střídá dvě linie. První zobrazuje hustou trávu, druhá figury v bujné zahradě – pohledy zblízka střídají ty zdálky.

Až halucinační barevné akordy rozehrávají zjitření, touhu a slastné zakoušení. Nahá Davidova postava (pozorovatele i účastníka) nebo jeho blízkých vyjadřují osobní i přesahující. Světlá panenská zahrada a v ní potemnělá postava tvoří na obrazech v různých variacích toužené partnerství i dialog pokoušející se o smíření. Rozum a cit se prolínají – spojení s přírodou je nadosah, ale klade otázky.

Světlo a stín jsou pro Davida zásadní. Jako obnažený poutník, průzkumník a milovník vstupuje do zahradní scenérie a vnímá situace. Obrazy jsou zamilované (Tvé slunce na zádech nezapadá), intimní (Modrý prsten), existenciální (Já Ty on Já) nebo vypjaté (Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný).

Dialog s přírodou

Kurátor výstavy Jsem tady Viktor Pivovarov říká: „Ti, kdo Jiřího Davida uznávají, stejně tak jako ti, kdo ho odmítají, někteří ironicky, jiní s určitým ostychem, vždy poukazovali na jeho narcismus. Narcismus se však projevoval jen v jeho umění a v umění je možné vše, co v umění možné je. Na těchhle obrazech nevypadá jako Narcis, vypadá spíše jako Adam před vyhnáním z ráje. Skutečně před vyhnáním? Ráj, to ano, ale odkud se bere ten pocit nejistoty, nebo dokonce strachu?“

David skutečně připomíná spíše Adama, který se do zahrady po svých životních peripetiích vloudil tajně zpátky – přelezl přes plot a ztratil se v trávě, mezi květinami a záblesky slunce. Také série obrazů zachycujících jen travní porost je proměnlivá a různé nálady prozrazují jejich názvy – Vítr v travinách, Stopy po noci, Stržen sluncem, Past, Nahost v procitnutí.

David vstoupil výstavami do dialogu s přírodou, vitálním elementem každodenně zakoušeným okolím, jehož prostřednictvím poznává i sebe. Byla to očista bez jednoznačné pointy, počátečního svazujícího programu a konečného (jediného) cíle. Byl to také proces malování bez apriorní teoretické konstrukce. A byla to cesta k sobě samému, člověku, který je součástí většího celku.

Trávy jsou vděčné, ale nebezpečné téma. V Davidově podání jsou tajemné, hlubinné, marnivé, ale i krásné a vznosné, nikdy však prvoplánově dojemné a dekorativní. Mají smysl a obsah, třebaže jen naznačený a tušený, atmosféru a sílu vtáhnout do „děje“ a nutí se dívat a třeba žasnout nad záhadnou důvěrností či vzdálenou blízkostí. Obrazy větších panoramatických formátů na toto téma procházejí celou výstavou.

„Jiří David maluje s typickým temperamentem a emocionálním nasazením, obohacený zkušenostmi z konceptuální tvorby. A pro sebe a diváky otvírá starý a současně nový svět malířské poezie a poetické malby,“ přibližuje Pivovarov současnou Davidovu malbu.

David vstoupil výstavami do dialogu s přírodou, vitálním elementem každodenně zakoušeným okolím, jehož prostřednictvím poznává i sebe. Byla to očista bez jednoznačné pointy, počátečního svazujícího programu a konečného (jediného) cíle. Byl to také proces malování bez apriorní teoretické konstrukce. A byla to cesta k sobě samému, člověku, který je součástí většího celku.

Další zlomové období

Davidova životní a profesní cesta se jeví neméně pestrá a dramatická, proměnlivá, a nikoli přímočará. Dětství prožil v Dolní Pustevně na severu Čech, pak v Děčíně, odkud se odstěhoval do Ostravy, kde působil deset let. Po střední škole absolvoval dvouletou vojenskou službu, pracoval v železárnách nebo jako kulisák v Divadle Petra Bezruče. Jeho umělecká dráha začala studiem na pražské Akademii výtvarných umění (AVU) v letech 1983 až 1987.

Davidova životní a profesní cesta se jeví neméně pestrá a dramatická, proměnlivá, a nikoli přímočará. Nýní prochází dalším zlomovým obdobím a zářně maluje. A říká, že teď nic neplánuje, a čeká, co přijde.

Koncem osmdesátých let se stal spoluorganizátorem neoficiálních výstav své generace Konfrontace. Byl zakládajícím členem dnes legendární skupiny Tvrdohlaví a začal vystavovat samostatně nebo na reprezentativních přehlídkách u nás i v zahraničí. V letech 1995 až 2001 let působil jako pedagog na AVU, odkud musel kvůli neshodám s vedením odejít, poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vedl ateliér Intermediální komunikace. Letos však i zde končí, neboť mu nebyla prodloužena smlouva.

V roce 2015 reprezentoval Českou republiku na Bienále v Benátkách nebo v Muzeu moderního umění v Moskvě. Má za sebou řadu výstav v soukromých i státních galeriích – v Praze se naposledy představil experimentálními díly v Galerii Futura (2018) nebo v Topičově salonu (2017).

U vstupu na Davidovu výstavu v DOXu vítá výrok nizozemského postimpresionistického malíře Vincenta van Gogha (1853–1890): „Čím ošklivější, starší, průměrnější, nemocnější, chudší jsem, tím víc si přeji pomstít tím, že budu dělat barvu brilantní, dobře uspořádanou, zářivou.“ Jisté paralely existují, vždyť Jiří David prochází dalším zlomovým obdobím a zářně maluje. A říká, že teď nic neplánuje, a čeká, co přijde.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.