Dva nepodbízivé návraty do druhé světové války

Mohlo by se zdát, že si to německý spisovatel Ralf Rothmann usnadnil. Jeho román Bůh onoho léta se totiž vrací do pohnuté doby druhé světové války. Na druhou stranu je však zasazen do placatého Šlesvicka-Holštýnska, navíc je to po románu Zemřít na jaře Rothmannův druhý takový příběh. Jde o druhou nohavici jedněch románových kalhot.

Varšava roku 1939 po polském bombardování. foto: Wikimedia/Bundesarchiv

Varšava roku 1939 po polském bombardování.

Je tu další současný spisovatel, který si sáhl do historie 20. století pro atraktivní příběh, a dosáhl díky němu úspěchu. Ralf Rothmann (1953) přitom není nejmladší a má za sebou řadu děl a ocenění. Teprve v roce 2015 však vydal první válečný román Zemřít na jaře – a najednou byl tento německý prozaik hoden mimo jiné i českého překladu. Proto se zdá logické, že po tomto sukcesu přišel s dalším válečným románem Bůh onoho léta, dokonce se Zemřít na jaře propojeným.

Jde o druhou nohavici jedněch románových kalhot. Z toho vidíme, že recept na úspěch je jednoduchý, stačí si jej pouze ozřejmit a mít potom povahu jej použít… Anebo ne? Nebo to není vždycky tak jednoduché? Nepůjde o další snadno chycenou rybu do podběráku recenzentské naobědvané pseudomoudrosti?

Mlčení

„A jednou, když jsem se mu zmínil o svejch snech, mi řekl, že v našich tělech je buněčná paměť, i v buňkách spermatu a vajíčka. Být zraněnej duševně nebo fyzicky prý nějak působí i na potomky.“ Říká v Zemřít na jaře Fiete, jenž je na konci války jako mladičký odveden a odvezen na frontu. Odtud se pokouší utéct, nicméně je chycen a zastřelen popravčí četou, jejímž členem je i hlavní hrdina románu a Fieteho kamarád Walter. Kdyby odmítl, byl by zabit také.

„Aspoň jsem to zkusil, sakra! A to se snad počítá, nebo ne?“ říká před popravou Walterovi Fiete, na něhož navíc čeká doma těhotná dívka. „Člověče, co jsem tady vlastně prohrál. Chci říct, kdybych býval volil Hitlera jako většina… Jenže já jsem nechtěl do týhle bryndy, stejně tak málo jako ty. Nemám nepřátele, každopádně žádný, který bych chtěl zabít.“ A ještě je nutné odcitovat jednu Fieteho promluvu, ukazující, že i pro něho byla druhá světová válka spjatá s první světovou, i když jinak než u Hitlera:

Otec Ralfa Rothmanna, předobraz románového Waltera, o válce nemluvil. Bývalý mlékař se později stal horníkem v Porúří, odkud pocházel, a mlčel natolik nápadně, až to jeho syna po otcově smrti pohnulo k sepsání Zemřít na jaře

„Můj otec byl doktor, v laboratoři, a zdravotní důstojník, říkal jsem ti to už někdy? V poslední válce, takže dlouho předtím, než jsem se narodil, ho několikrát zranili ostřelovači. Hodně kulhal. A později ve francouzském zajetí, někde na Rhôně, ho třikrát nechali vykopat si vlastní hrob. Vždycky mu zavázali oči a on si myslel, že ho popraví. Byl dán povel, vojáci nabili pušky – ale žabožrouti pak jen nachcali do tý díry a on musel zase všechno zaházet. Citlivej chlap, často brečel, když mluvil o válce.“

To otec Ralfa Rothmanna, předobraz románového Waltera, o válce nemluvil. Bývalý mlékař se později stal horníkem v Porúří, odkud pocházel, a mlčel natolik nápadně, až to jeho syna po otcově smrti pohnulo k sepsání Zemřít na jaře. Tak nějak by se to dalo ve zkratce popsat… To je první důvod, proč Rothmann napsal či musel napsat Zemřít na jaře – aby zaplnil mezeru po otcově mlčení. Potom je tu obecnější hledisko a fakt, že se po válce neslušelo, aby němečtí autoři psali o vybombardovaných německých městech.

Ještě v roce 1982 Winfried Georg Sebald (1944–2001) v eseji Mezi dějinami a přírodní historií poznamenává: „Dodnes neexistuje postačující vysvětlení, proč se zničení německých měst ke konci druhé světové války nestalo předmětem literárního ztvárnění…“ V Bohu onoho léta Rothmann o bombardování Kielu a okolní krajiny píše.

Ze strany vítězů

Ještě než se pustíme do obhlížení kvalit obou Rothmannových románů, bude užitečné zmínit dějinný i literární kontext. Walter ze Zemřít na jaře by rád zůstal doma, v civilu, ale je navlečen do uniformy SS. Úžasný postřeh ohledně německé uniformy a jejího vztahu k civilistům nabízí italský spisovatel Curzio Malaparte (1898–1957) v knize Kaput:

„Za ta dlouhá válečná léta, plná zkušeností, jsem si uvědomil, že se Němec vůbec nebojí člověka silného, člověka ozbrojeného, který se proti němu odvážně postaví a statečně mu čelí. Němec se bojí bytostí bezbranných, lidí slabých, nemocných…Ačkoli se Němec snaží tento tajemný strach skrýt, je neodvratně puzen k tomu, aby o něm mluvil, a vždy ve chvílích nejméně vhodných… Němec vnímá tuto tajemnou vznešenost utištěných, nemocných, dětí, cítí ji, závidí ji lidem a strachuje se jí snad víc než kterýkoli jiný evropský národ. A mstí se za to.“

Vedle v osvobozené Neapoli již v roce 1944 vydaného Kaputu byl v roce 1948 třeba zveřejněn rozsáhlý román amerického spisovatele Normana Mailera Nazí a mrtví. Obě díla jsou značně autobiografická či, přesněji řečeno, zakládají si na zaznamenávání detailů. Přičemž nelze ani pominout, že obě jsou také psaná ze strany vítězů.

Britský historik Keith Lowe v knize Strach a svoboda naopak ukazuje, jak byli u amerických vojáků ti němečtí na jaře 1945 – v době, kdy byl odveden i románový Walter – demonstrováni: „Procházeli jsme mezi Němci, které jsme zabili. Jak jsem si prohlížel jejich mrtvé, začalo mi připadat, že každý z nich má osobnost. Němci už nebyli jen abstraktní pojem. Už to nebyli ti surově se tvářící vojáci v helmách, které jsme znali z kina. Těmhle Němcům bylo přesně tolik jako nám. Byli to kluci jako my.“

V předchozí knize Zdivočelý kontinent o době těsně po druhé světové válce tentýž historik nabízí i pasáže věnované odplatě na německých civilistech a hitlerovských vojácích – 14letý chlapec byl kupříkladu svědkem mučení jiného 14tého hocha: „Vždy, když se zhroutil na zem, ho vytáhli na nohy a znova ho řezali tou kovovou tyčí. Eric v naprostém zoufalství své trýznitele prosil: ,Prostě mě zastřelte, tak už mě zastřelte!‘“ Na to musí mít člověk opravdu žaludek a psychické ustrojení.

Ostatně, i na to, aby se dnes do doby druhé světové války jen tak z plezíru a vypočítavě vrátil a vzal si odtud nějaký příběh, který pak bude zpracovávat do románové podoby…Raději ale připomeňme, že vedle v osvobozené Neapoli již v roce 1944 vydaného Kaputu byl v roce 1948 třeba zveřejněn rozsáhlý román amerického spisovatele Normana Mailera (1923–2007) Nazí a mrtví. Obě díla jsou značně autobiografická či, přesněji řečeno, zakládají si na zaznamenávání detailů. Přičemž nelze ani pominout, že obě jsou také psaná ze strany vítězů.

Přitěžující okolnosti

Až s mnohem větším odstupem vznikly ty největší romány, jež dnes máme s druhou světovou válkou spojené, ale všechny napsali ti, kteří tehdy byli rovněž oblečení v nějaké uniformě: Plechový bubínek Güntera Grasse (1927–2015) vyšel v roce 1959, Hlava XXII Josepha Hellera (1923–1999) v roce 1961 a Sophiina volba Williama Styrona (1925–2006) dokonce v roce 1979. A nejen proto, že Rothmann zavádí do válečného Šlesvicka-Holštýnska, nutno též zmínit Hodinu němčiny Siegfrieda Lenze (1926–2014), vynikající román z roku 1960.

V Bohu onoho léta dvanáctileté dívka Luisa poslední válečné měsíce tráví na venkově, kam byla z bombardovaného Kielu se svou matkou a sestrou odsunuta otcem, jenž má dlouhé prsty. Navíc jejich nejstarší sestra, ta nevlastní, má za manžela vysokou šarži. To všechno pomáhá, ale po konci války, jenž se neodvratně blíží, to bude okolností velmi přitěžující.

Z odstupu lze říct, že Walter byl na frontě proto, aby se pokusil najít svého otce a později jeho hrob, oboje marně. A aby byl jedním z těch, kdo musejí zastřelit zběha Fieteho… Už jenom v tom vidíme nesouměřitelnost se současným světem a dnešními životy a vztahy – jak jsou, naštěstí, neprověřené extrémními situacemi. Walter si tedy v Zemřít na jaře na frontu došel pro ono „pitomé poznání“ z písničky Suzanne Vega a vrací se za svou milou, aby si ji vzal, aby pokračoval ve svém životě...

I když všechno již je jiné, protože v puse musí neustále zadržovat to, co se stalo s Fietem, musí v tomto směru držet jazyk za zuby. Protože by to nikdo nepochopil. Nikomu by to nevysvětlil. Samozřejmě by se též našli tací, kteří by se mu vysmáli – vždyť byla válka a takových případů bylo, tak co z toho dělá… V Bohu onoho léta se stejného „pitomého poznání“ v totožné době, na konci války, dostává Luise, dvanáctileté dívce.

Ta poslední válečné měsíce tráví na venkově, kam byla z bombardovaného Kielu se svou matkou a sestrou odsunuta otcem, jenž má dlouhé prsty. Navíc jejich nejstarší sestra, ta nevlastní, má za manžela vysokou šarži. To všechno pomáhá, ale umíme si představit, že po konci války, jenž se neodvratně blíží, to bude okolností velmi přitěžující. Na venkově se Luisa také setkává s dojičem Walterem, do něhož se platonicky zamiluje, ale mladík následně odchází do války.

Popisy krajiny

Luisa se pohybuje mezi povýšeně se chovající matkou, promiskuitní sestrou, věčně přiopilým otcem a úzkoprsou nejstarší sestrou, nyní těhotnou. A potom je tu povedený švagříček, který nejenže spí se sestrou své ženy, ale zkusí to i na mladší Luisu. Do toho z východu přicházejí uprchlíci, nedaleko je zajatecký tábor a občas přeletí nepřátelská letadla. Mohlo by se zdát, že hlavní silou Rothmannových válečných románů je dálkové sepětí s otcem a matkou, jež zpětně portrétuje.

Rothmann píše o lidech, válce či o určité době. Nicméně to, co z jeho románů dělá výsostné umění, jsou důvěryhodné, neusnažené a věcné popisy krajiny, toho, k čemu byl na mléčné farmě využíván pes, či péče o krávy a koně.

Tím největším trumfem však jsou – a tak by to mělo být – Rothmannovy literární schopnosti. Z jeho románů nečouhá horečná nastudovanost, kterou se snaží co nejvíc prodat. Ne, jedině když Luisa přichází v závěru do rozbombardovaného Kielu, čtenáře napadne, jestli se kvůli těmto popisům Rothmann někde přivzdělal či si prohlédl dobové snímky, aby byl přesný… Ale není to podstatné. Nudná placatost Zemřít na jaře a Bůh onoho léta se odehrávají – stejně jako Lenzova Hodina němčiny – v nudné, placaté krajině.

Na ní se ještě výrazněji vyjeví Rothmannovo umění. Ano, píše o lidech, válce či o určité době. Nicméně to, co z jeho románů dělá výsostné umění, jsou důvěryhodné, neusnažené a věcné popisy krajiny, toho, k čemu byl na mléčné farmě využíván pes, či péče o krávy a koně. Rothmann se nesnaží a nevysvětluje, pouze ukazuje, že umí – neplést si s předváděním se.

Zatímco Walter se uzavřel po návratu z fronty do mlčení, které nemuselo být hned patrné, neboť mlčel pouze o určité věci, nikoli celé dny, Luisa má pocit, že v závěru války viděla už vše a že jí to stačilo. Mimo jiné je tu též „přechodový rituál“ v podobě ošklivé infekční nemoci. Proto se poté, co se celá její rodina rozpadne pod tlakem dějinné změny, rozhoduje, že se skryje před zdivočelým světem do kláštera. Stejně jako Walter jako by dospěla v jediný moment a náhle byla na svůj věk příliš stará.

Opomíjení literární slávy

Zde je pozoruhodná podobnost s oscarovým snímkem Ida Pawła Pawlikowského, kde je mladá dívka, vychovávaná v klášteře, ponoukaná svou tetou, ať si, než se finálně rozhodne stát jeptiškou, vyzkouší opravdový život se vším všudy. Po pohřbení ostatků rodičů a bratra, tetině sebevraždě a noci strávené s hochem se však Ida přece jen vrací do kláštera, jako kdyby nahlédla, že venku není o co stát.

V Bohu onoho léta to není teta, nýbrž sestra Mathilda, kdo se pokouší Luisu od doživotí za klášterními zdmi zrazovat: „Jsi ještě tak mladá. Nechceš předtím něco prožít?“ Luisa neoblomně odpovídá: „Prožila jsem všechno.“ Neplete se? Ale otázka asi spíš zní: Může se jí někdo v její situaci divit? Neušpinit se je podle její zkušenosti možné, jedině když bude mimo tento svět.

Ve dvou válečných románech Ralf Rothmann skvěle popisuje kdysi takové prosté venkovské činnosti, jako je dojení. I díky tomu člověk při jejich čtení nemá pocit, že by se snažil z efektních válečných kulis vydojit co nejvíc literární slávy.

Černobílou Idu může někdo vnímat jako originální snímek, někdo zas jako dokonalou nápodobu filmů ze šedesátých let. A řekněme si otevřeně, že rovněž druhá možnost dnes k ocenění postačuje… Teď se nabízí otázka: Jak je to se Zemřít na jaře a Bohem onoho léta? Protože kdyby někdo tvrdil, že Rothmannovy romány vznikly třeba již před 30 lety, měli bychom šanci nějak odhalit, že to tak není?

Každopádně je dobré si zapamatovat, že ve dvou válečných románech Ralf Rothmann skvěle popisuje kdysi takové prosté venkovské činnosti, jako je dojení. I díky tomu člověk při jejich čtení nemá pocit, že by se snažil z efektních válečných kulis vydojit co nejvíc literární slávy.

Ralf Rothmann, Bůh onoho léta

Bůh onoho léta

Der Gott jenes Sommers, 2018

AUTOR: Ralf Rothmann

VYDAL: Argo 2021

ROZSAH: 323 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 18.6.2021 10:51 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.