Takového Shakespearova Richarda III., jako mají v Klicperově divadle v Hradci Králové, jsme ještě neviděli. Nedorostlý skrček se pohybuje po scéně jako hmyz, kterému někdo utrhnul nožičku. O to je lačnější krve a moci. Tenkým dlouhým copem práská jako bičem, uschlou, strupatou ruku tahá zpod černého pláštíku, jako iluzionista kouzlo, a vystavuje ji na odiv. Ví, že se všem hnusí a baví se tím. Komediant, který si pohraje s lidmi a pak je pošle na smrt. Tenhle Richard III. je hrozný i směšný, jak diktátoři moderní doby bývají. A ke všemu ho hraje ženská.
A to ještě není všechno. Režisér a úspěšný dramatik David Drábek známý shakespearovský příběh obral doslova na kost. Přijdeme sice o většinu veršů a postavy o shakespearovskou výmluvnost, protože z původního textu zůstal především přehledný situační digest, o to víc ale vyniká anatomie Richardových mocenských tahů.
Drábek inscenuje krvavé epizody jako kabaretní čísla, jejichž „efekt“ se stupňuje. Nejzábavnější – přirozeně se jedná o humor velmi černý – je na nich to, jak Richardovo okolí, příbuzní i šlechticové, vždycky na finty chytrého zmetka naletí nebo jim jen s úžasem přihlížejí a... další hlava je dole. Nejsou přitom zdaleka pouze oběťmi ctižádostivého psychopata, ale také vlastní nepozornosti či nedůvtipnosti. Tolik jsou soustředěni sami na sebe a své zájmy nebo se rozptylují běžnými, nepodstatnými věcmi a vzájemným hašteřením, že si prostě nevšimnou, k čemu se chystá. A když jim to konečně dojde a dostanou strach, už je pozdě.
Made in England
Režisér k tomu, aby nám Richardův vzestup a pád demonstroval zábavně, ale také emocionálně účinně, používá bez skrupulí různé druhy divadelní nadsázky, vizuální i jazykové asociace a gagy. S jejich pomocí umisťuje děj do Anglie a zároveň vztahuje k naší současnosti.
Přijdeme sice o většinu veršů a postavy o shakespearovskou výmluvnost, o to víc ale vyniká anatomie Richardových mocenských tahů
Tak třeba všechny ženské role hrají, jak tomu bylo v Anglii za dob Shakespearových, muži. Samo o sobě to působí antiiluzívně a komicky, zvlášť když některé dámy hrají muži mohutnějších postav a část jich má plnovous. Většinu mužských rolí naopak hrají herci velmi štíhlí jako potenciální metro- nebo homosexuály, jejichž gesta nesou stopy mazlivého narcismu. Na to téma padne samozřejmě i mnoho vtipů: ambiciózní, parádivý Buckingham je například soustavně „omylem“ oslovován Beckham. Nejde ale jen o humor – zmužilost současných žen a zženštilost současných mužů je oblíbené Drábkovo téma.
Je tu také leccos, co se Čechům vybaví, když se řekne Anglie: samozřejmě Shakespeare, cihlové zdi, anglická móda. Hit Made in England od Eltona Johna, We Are The Champions od Queen nebo Michelle od Beatles. A také koně, jeden černý a jeden bílý, ti mají sólo v samotném závěru.
Kostýmy Simony Rybákové jsou nejen velká podívaná, výmluvnými znaky spolutvoří charaktery postav. Upnuté pánské džíny se v místech boků renesančně nadouvají, k tomu klasické anglické svetry s kosočtverci na hrudi. Šaty královny Alžběty mají živůtek z pletené vesty a sukni jako patchwork vyskládanou z náprsenek pánských košil. Vévodkyně z Yorku jako by z oka vypadla anglické královně, včetně účesu, nezbytných perel a jak jinak – suchého anglického humoru, s nímž se opakovaně odebírá umřít, protože se už na tenhle svět a svého zvrhlého syna Richarda nemůže dívat.
Richard je v černém, což drobnou Pavlínu Štorkovou, která se v roli proměňuje jako chameleon, dělá ještě útlejší. Tenké nohy, rukávy prodlužující paže, nenápadný hrb kryje luxusní černá kožešinka. K tomu umaštěná dětská ofinka, dlouhý tenký cop a oči pavouka, který číhá na kořist, aby ji lapil do smrtící sítě a vystavil jí „one way ticket“. Není to ale žádná přímočará paralela, spíš podvědomý pocit. Na trůně pak Richard oblékne „leopardí“ plášť , který nás asociací zavede k extravagantní vizáži afrických diktátorů.
Smích umocňuje hrůzu
Mezi popravami a krvavými epizodami zpívá nad jevištěm chlapecký „andělský chór“ popové hity. Jako na Radiožurnálu: masakr v Sýrii a po něm sladce somnambulní Enya. Když zabiják Fred, který nápadně připomíná hvězdu skupiny Queen, vraždí malé prince, Richard alias Štorková jim čistým dívčím hlasem zpívá Somewhere Over The Rainbow jako ukolébavku. Kolik protichůdných emocí a představ se při tom prožene tělem...
Samostatnou kapitolou je u Drábka jazyk. Blankversem v překladu Martina Hilského autor inscenace šetří. Používá ho tam, kde potřebuje exponovat původní text od něhož se odráží k vlastnímu výkladu a divadelnímu komentáři nebo chce-li situaci ponechat vážnost a důstojnost. V kontrastu verše a současného „nevázaného“ jazyka lze číst i zprávu o tom, že boj o moc je dnes záležitostí prozaickou. Hned v pomyslném prologu inscenace nastupují šlechticové na scénu jako na přehlídkové molo. Odpovídají přitom na otázku, kterou jim klade Žába, jeden ze dvou průvodců kabaretem: „Chcete být králem?“ Následuje předváděčka osvědčených politických frází, které autor posune ad absurdum: „Když bude shoda napříč politickým spektrem... když to vykomunikujeme... ano, když ta situace nastane, tak bych se postaral o všechny zneužité děti, lidi, jejich plyšáky, zvířátka, a všichni budeme umírat zadarmo, za to vám ručím.“
Podobným způsobem Drábek „stahuje“ z výšin historického dramatu k naší zkušenosti i spletité rodinné vztahy na dvoře umírajícího Edwarda IV., kterého chce Richard vystřídat na trůně. Umírající panovník je jediný, kdo se snaží zachovat důstojnost a udělat královské gesto. Jak se před smrtí patří, smiřuje znepřátelené rody. Přítomní jeho patetické gesto chápou jen jako ryzí formalitu, stejně berou i jeho smrt. Hlavně mít už tu nepříjemnost za sebou.
Markéta, nestorka příběhu a vdova po králi Jindřichovi VI., která přišla o své děti a příbuzné v nekonečných bojích o trůn a o moc, vystupuje jako otravná stařena, která pořád řeší nějaké dávné ústrky, s nimiž ostatní obtěžuje. Všichni se tváří, že už ty řeči o vraždách slyšeli fakt mockrát. Dokud se jich to nezačne týkat.
O Drábkovi se ví, že ne vždy své nesporné bavičské nadání udrží na uzdě, ale v Richardovi III. ho zkrotil, a navíc dosáhl zvláštního efektu
O Drábkovi se ví, že ne vždy své nesporné bavičské nadání udrží na uzdě, ale v Richardovi III. ho zkrotil, a navíc dosáhl zvláštního efektu. Smíchem paradoxně umocnil hrůznost toho, co se na scéně děje. A když dojde na nejhorší, třeba na to, že Richard nechá zavraždit své malé synovce a cynicky žádá jejich matku o ruku jejich sestry, stačí jen zvážnět.
Shakespearovo drama je dnes velmi obtížné inscenovat jako konvenční psychologické divadlo. Po několikáté mrtvole už obvykle hercům nestačí prostředky, jimiž by mohli dát najevo hrůzu, kterou postavy prožívají. A začnou být nechtěně směšní. Bez humoru, odstupu a zcizení, které právě žánr kabaretu umožňuje, se snad ani tolik krve, co jí v Richardovi III. vyteče, nedá přijmout. Člověk otupí a přestane si to, co vidí, uvědomovat. Možná hůř – i když by si to třeba v Národním divadle nikdo nepřiznal, ty vraždy začnou nudit.
Drábkovi se podařilo do inscenace dostat i tenhle moment. Okamžik, kdy je krve prolité v zájmu moci tolik, že ji – možná i sebezáchovně – přestaneme vnímat. V inscenaci se pak uťatá hlava promění ve fotbalový míč, s nímž si hrají dvě připsané kabaretní postavy Žába a Pták. Podobné persony bychom stěží našli jinde než u Drábka, který miluje zvířátka a hlavně všechno, čím mu svými vlastnostmi připomínají lidi. Dva svérázní glosátoři sledují a komentují děj Richarda III. jako naši současníci, jen každý z jiné perspektivy. Pupkatá, všežravá Žába vidí podle autora svět „z pozice typicky českého maloměšťáckého pivního mozola“. Intelektuálně povýšený pták naopak na všechno shlíží shora ze svého hnízda a lidi se mu jeví jen jako kopřivka, kterou se „planeta jednou za čas osype, pak to zmizí, pak to sleze a vesmír si po nich ani nevzdychne“.
Vesmír se oblafnout nedá
Shakespeare by se Drábkově drzosti, s jakou se zmocnil jeho textu, nejspíš moc nedivil. Sám si s původností příběhů svých her taky hlavu nelámal a velmi často do nich pro pobavení publika vplétal aktuální narážky. Drábek sice jako básník Shakespearovi konkurovat nemůže, ale jinak dělá do značné míry totéž. Zábavně odkazuje příběh tam, kde se setkává se zkušeností jeho publika. Strefuje se do naší doby, která se také zdá „vymknuta z kloubů“ a v níž přestávají platit jakákoliv pravidla. Snaží se ukázat, i když černobílou a trochu pohádkovou optikou, Richardovu cestu k moci v univerzálních souřadnicích dobra a zla, jež alžbětinci nazývali vesmírným řádem.
Asi nejspornější na Drábkově kabaretní verzi Shakespearova dramatu je to, že až příliš touží po dobrém konci
Asi nejspornější na Drábkově kabaretní verzi Shakespearova dramatu je to, že až příliš touží po dobrém konci. Jako protiváhu lidské ukrutnosti a cynismu do druhé poloviny inscenace vložil příběh sebeobětování a absolutního dobra, Wildeovu pohádku Šťastný princ. Ze svého hnízda ji publiku na pokračování mezi stále perverznějšími excesy moci chtivého Richarda naléhavě předčítá Pták. Jako by chtěl do světa vychýleného zlem přivolat vytouženou rovnováhu.
Mezitím kýbl, do nějž na scéně dešťovým okapem stéká Richardem prolitá krev, už pomyslně přetekl. Kdesi se tajně pod vedením Richmonda formuje opozice. A má i své webové stránky! Zlo, které bezskrupulózní vládce poslal do světa, se k němu vrací v úzkostném i bizarním snu v předvečer rozhodující bitvy. Richard v něm společně s kolegy Stalinem, Kaddáfím či Hitlerem hraje v pekelné punkové kapele. Následuje efektně inscenovaná rozhodující bitva, v níž naddimenzované přilbice rytířů mají podoby zvířat. Symbolicky vítězí Richmondův „zajíc“ a Richardova „kančí hlava“ padá k zemi. Zazní okřídlené zvolání: „Království za koně!“ Zavraždění princové přispěchají svému bezmocnému vrahovi na pomoc z onoho světa a do náruče mu ironicky nanosí celou hromadu koní – dětských hraček.
V bílém, s jasným pohledem a vizáží elfa, přichází vítězný Richmond se svým poselstvím lásky. Nechce triumfovat nad poraženým, ale zastavit násilí. Kategoricky přeruší sbor, který se chystá zapět We Are The Champions. Svou bílou kobylku Michelle posílá za černým hřebcem, který sloužil Richardovi. Koně se k sobě zamilovaně mají jako jing a jang a Richmond jim k tomu zpívá Michelle od Beatles. Dobro zvítězilo na zlem a láska nad nenávistí. Chtělo by se ironicky dodat: zatím. Ale Drábek chce věřit v dobrý konec a posílá své publikum domu s vírou, láskou a nadějí.
Drábek inscenuje téma
David Drábek vyznává takzvané autorské divadlo. To znamená, že neinscenuje dramatickou literaturu, ale téma, které ho na ní bytostně zajímá. Většinou režíruje vlastní texty, ale v poslední době je to už podruhé, co si vybral za sparingpartnera klasika. Než si troufnul na největšího z dramatiků, rozcvičil se na Beamarchaisově komedii Figarova svatba. S drzostí a svobodou, která je jeho imaginaci vlastní, přenesl do současnosti dobové nálady, jež do komedie napsané v předvečer francouzské revoluce vložil její autor. Beaumarchaisovy situace po okraj naplnil svými nápady. Slavný burcující Figarův monolog ze závěru komedie rovnou kompletně přepsal „na tělo“ současné politické a společenské situaci. Povedlo se a představení „Figarky“ sklízejí potlesk na otevřené scéně.
Shakespeare by se Drábkově drzosti, s jakou se zmocnil jeho textu, nejspíš moc nedivil
S Richardem III. to nejspíš bude stejné. Drábek se jako bytostný divadelník napájí u publika. Do své verze Shakespearova dramatu srozumitelně a vtipně promítá současný pocit převrácených hodnot a všudypřítomné touhy po moci. Podvědomý strach, že svět, který se zdá šílený, zrodí nového diktátora. Někdy tak činí satiricky komunálním vtipem a politicky nekorektně, jindy silným obrazem, z něhož se vynořuje holá pravda o tom, jak na tom jsme.
Drábkova inscenace přímo vyzývá k pozitivní změně, která je v rukou každého. Potkává se v tom se současnými „věrozvěsty“, třeba s představou Karla Janečka a jeho projektu Vlny evoluce. Je zřejmé, že i tohle chce publikum slyšet. „Každý z nás utrpěl někdy ránu, ponížení, křivdu. Neoplácejte, nemstěte se, neráchejte se ve vlastní žluči. Ničeho se nebojte. Dýchejte. Nikomu nemusíte nic dokazovat, s nikým soupeřit. Nenechte se vehnat do kolotoče konzumentských obav, nepleťte si svou cenu s cenou svého majetku. Užívejte si život.“ Po této Richmondově závěrečné výzvě k publiku se aplauduje. Pro někoho laciné moralizování, pro jiného naivita nebo taky kýč. Je to ale i silná zpráva o tom, že lidi mají opět všeho dost a hledají toho, kdo umí vyjádřit, co cítí a po čem touží. I v divadle.
William Shakespeare – David Drábek
RICHARD III.
(Kabaret o bezmoci mocných)
REŽIE: David Drábek
PREMIÉRA: 20. října, na hlavní scéně Klicperova divadla Hradec Králové
