Dostatečně osobní, ale zároveň nesebestředné povídky

Miloš Doležal novou knihou Do posledních sil. Tři dokumentární povídky z konce protektorátu potvrdil, že dějiny nezneužívá, ani si nehraje na historika. Jeho povídky vracejí do doby koncentračních táborů, vypalování vesnic a parašutistů.

Ondřej Horák 11.11.2020
Jak by vypadalo logo Protektorátu Čechy a Morava? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jak by vypadalo logo Protektorátu Čechy a Morava? | foto: DyEgo, OLoL – Křesťanská komunita Panny Marie Lurdské (Our Lady of Lourdes)
Jak by vypadalo logo Protektorátu Čechy a Morava?

Životopis faráře Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli od Miloše Doležala se stal před osmi lety knihou roku Lidových novin. V ní se dočteme i o Oskaru Felklovi, protičesky zaměřeném četníkovi v Zahrádce, kde působil i Toufar. Po letech se shledají, ač jejich cesty nemohly být odlišnější: „Za dva roky bude vyvádět lidické muže z Horákova sklepení na popravu a po válce bude po zásluze popraven. Shodou zvrácených dějin bude jednou Felklův a Toufarův hrob na ďáblickém hřbitově od sebe dělit jen několik metrů.“

Loni vydal Doležal soubor „tří dokumentárních povídek z protektorátu“ Čurda z Hlíny. V něm najdeme vedle titulního příběhu parašutisty a kolaboranta Karla Čurdy vyprávění o životě Oskara Felkla, člena kladenského gestapa. Taková provázanost vytváří to, čemu se říká důvěryhodnost badatelovy práce. Doležal navíc žije v Horní Pasece, nedaleko Zahrádky, a tak propátrává příběhy, které se týkají jeho kraje a pohnuté doby nacismu a komunismu.

V případě Miloše Doležala ale jako by spíše než o připomínání zločinců šlo o udržení povědomí o těch, kdo by se dali označit za elitu národa – a koho by toto označení v souvislosti se sebou samými asi nikdy nenapadlo. Jako kdyby motivací byl fakt, že spisovateli v současném světě chybí skutečné osobnosti, tedy mimo jiné ti, již se se vším hned sami nepochlubí. Byli to lidé, kteří zbytečně nemluvili, i proto na ně bylo spolehnutí.

Zdivočelá doba

Loňský Čurda z Hlíny ukázal, že v takto koncipované knize nemusí být nejpozoruhodnějším příběhem ten nejrozsáhlejší či zabývající se osobou nejznámější. Svazek otvírá krátký text Svině Bohouš o jednom malém českém konfidentovi, který se dokázal vetřít mezi odbojáře: „Ze zahrádecké pošty volá velitele jagdkommanda, protipartyzánského stíhacího oddílu, Josefa Mischingera a oznamuje čas schůzky.“ Všimněme si opět místního určení.

Teplý bonz snaživého konfidenta napáchá v závěru války spoustu škody a stojí život tří mužů, kteří se nebáli. Ještě téhož roku, v září 1945, je v údolí, kde došlo ke zradě a vraždě, konáno shromáždění k uctění památky. A tady přichází strašný obraz, který po přečtení Čurdy z Hlíny nelze vymazat z hlavy.

Poválečné měsíce byly zdivočelou dobou, kdy se v lidech léta ponižovaných mohla uvolnit potlačovaná zlost a touha po odplatě. A dalším nebezpečným elementem těchto měsíců bylo, že řada lidí s příchodem míru polevila v ostražitosti, což bylo sice pochopitelné, ale šlo o strašnou chybu.

Při slavnostní salvě jsou přestřeleny dráty vysokého napětí, jež spadly přímo na svátečně oblečené lidi: „Hrozný zápach spálených těl se pak dlouho nese krajem. Na místě bylo elektrickým proudem usmrceno sedm lidí… Velitel partyzánské jednotky bude za svou nedbalost při čestné salvě odsouzen na pouhé čtyři měsíce.“

Zde se potvrzuje to, co se o poválečných měsících opakuje, i když většinou z jiných důvodů. Byla to doba zdivočelá, kdy se v lidech léta ponižovaných mohla uvolnit potlačovaná zlost a touha po odplatě. A dalším nebezpečným elementem těchto měsíců bylo, že řada lidí s příchodem míru polevila v ostražitosti, což bylo sice pochopitelné, ale šlo o strašnou chybu.

Když bereme do rukou novinku Do posledních sil s podtitulem Tři dokumentární povídky z konce protektorátu, jsme tedy zvědavi, která z nich bude nejpozoruhodnější a přinese něco, co více či méně neznáme. Dočkáme se: je to nejrozsáhlejší text o parašutistovi Vladimíru Hauptvogelovi, členovi výsadku Chalk.

Vladimír Hauptvogel

Aby bylo jasno, z jaké rodiny pocházel, stačí si přečíst kapitolu, kde jeho otec jde v roce 1938 do záložny a pět tisíc, které dostal jako legionářské doplatky, posílá ministerstvu národní obrany. To ještě v době, kdy to vypadá, že se budeme Hitlerovi bránit. Nebylo vůbec lehké, aby se Vladimír Hauptvogel dostal do zahraničí a mohl se připojit k dalším vojákům. Nejprve se podílel na neúspěšné obraně Francie, pak přejezd do Anglie, dlouhý a náročný výcvik.

Po něm následoval přelet do Afriky a do Itálie, odkud měly výsadky Chalk a Sulphur startovat. Jenže čelí velké smůle, tolikrát je let odložen, Sulphur též doletí nad protektorát, ale vzhledem k oblačnosti se letadlo musí vrátit. Dlouhé týdny čekání tráví posádky pohromadě. Sulphur se postupně scvrkne ze čtyř na dva muže, protože velitel výsadku Adolf Horák není oblíbený. Mimochodem, přehlížení skutečného stavu je v tomto případě stejně osudné jako v případě Karla Čurdy.

Vladimír Hauptvogel se nejprve podílel na neúspěšné obraně Francie, pak přejezd do Anglie, dlouhý a náročný výcvik. Po něm následoval přelet do Afriky a do Itálie, odkud měly výsadky Chalk a Sulphur startovat. Jenže čelí velké smůle, tolikrát je let odložen. Konce války se nedožije z Chalku pouze Vladimír Hauptvogel, jenž se po zatčení pokusí utéct z gestapáckého auta. Může se to zdát zbytečná smrt, ale…

Parašutisté byli cvičeni, hodnoceni, kontrolováni, ale toto podstatné proklouzlo. Možná i proto, že se dá zopakovat klišé, že na vysazení do protektorátu nebyl dost připraven nikdo. Ostatně i informace, které parašutisté měli, dostatečné nebyly. Ani dlouhodobé soužití v provizoriu však parašutisty nesblíží natolik, aby se k sobě později v protektorátu chovali jinak. Výsledek jejich misí je proto naprosto tristní, všechna námaha, výcvik a čekání jsou vlastně k ničemu.

Adolf Horák je totiž i s kolegou Jankem kvůli své velkohubosti rychle dopaden, stane se spolupracovníkem gestapa a následně pátrá po těch, s nimiž strávil tolik času čekáním na odlet do protektorátu. A je to pátrání úspěšné. Přičemž je tu spousta paradoxů. Konce války se nedožije z Chalku pouze Vladimír Hauptvogel, jenž se po zatčení pokusí utéct z gestapáckého auta. Může se to zdát zbytečná smrt, ale…

Konce války se nedožijí ani Adolf Horák a Oldřich Janko, opět kvůli Horákově žvanivosti. Později se totiž chce dostat ze spárů gestapa a svěří se svému „opatrovníkovi“, kolaborantu Jaroslavu Nachtmannovi, jenž si to nenechá pro sebe. Z pražských restaurací proto parašutisté, kteří přiletěli z Anglie přes Itálii, putují do Terezína, kde jsou popraveni.

Josefina Napravilová

Další paradox. Rodiny, jež členům Chalku pomohly s ukrýváním a jídlem, jsou postiženy mnohem hůř než samotní parašutisté, držení na Jenerálce. A paradox poslední: ten, koho měla skupina Chalk v kontaktech ještě z Anglie, je nejen udal, ale po válce byl soudem opakovaně shledán nevinným. Z dnešního pohledu, kdy je lidský život ceněn víc než svoboda, by leckdo patrně řekl, že takové vojenské akce neměly cenu, že napáchaly v konečném důsledku víc škody než užitku.

Možná by rovněž měl za to, že parašutisté sehráli pouze roli užitečných idiotů při předvádění se Edvarda Beneše před západními mocnostmi – prezidenta, jenž statečností příliš nevynikal. Podstatné je, proč si Vladimír Hauptvogel pozornost Miloše Doležala zasloužil: nejenže šel bojovat za svobodu, nýbrž taky jako jediný byl ochoten obětovat všechno. Dokud byla šance, že by mohl nacistům nadělat škody, zůstával naživu a riskoval. Nespolkl před zatčením kapsli s jedem, utekl z gestapáckého auta a zemřel v boji.

Dalším příběhem svazku Do posledních sil je ten Josefiny Napravilové, ženy po válce hledající přeživší lidické děti. Povedlo se jí najít Václava Hanfa, jenž byl se svými sestrami vybrán k přežití a převýchově. Jeho příběh je známý, dojemný je však ten detail, že Josefina Napravilová hledala děti (které byly mezitím převychovány a zapomínaly rodný jazyk) i tak, že jim zpívala české písničky.

Dalším příběhem svazku Do posledních sil je ten Josefiny Napravilové, ženy po válce hledající přeživší lidické děti. Povedlo se jí najít Václava Hanfa, jenž byl se svými sestrami vybrán k přežití a převýchově. Jeho příběh je známý, dojemný je však ten detail, že Josefina Napravilová hledala děti (které byly mezitím převychovány a zapomínaly rodný jazyk) i tak, že jim zpívala české písničky.

Za pozornost stojí i detail z poválečného života Václava Hanfa, který si fakt, že si vzal dceru kulaka, odskákal nástupem k PTP. A nejen to: „V roce 1954, kdy mu je (jako jednomu z posledních čekatelů) přidělen domek v nově postavených Lidicích, přijde další politická překážka – lidické komunistky se rázně postavily proti. Do Lidic ženská z kulacký rodiny rozhodně nepatří.“ Josefina Napravilová Václava Hanfa po válce našla. To Jarmila Čapková věnovala hledání manžela po Německu hodně času a úsilí, úspěšná však nebyla.

Skončil zřejmě v některé z jam, kam byly v koncentračním táboře Bergen-Belsen nahrnuty vychrtlé mrtvoly buldozerem řízeným spojeneckým vojákem. Protože zatímco Edvard Beneš včas odletěl do exilu, Josef Čapek takovou možnost odmítal. Proto byl 1. září 1939 na letním bytě v Želivě zatčen – opět jsme v kraji Miloše Doležala. Dokonce byl zatčen přímo na honu, což se zdá nanejvýš bizarní. Nebo to k autorovi Stínu kapradiny pasuje?

Josef Čapek

Z dnešního pohledu se jeví zvláštní, že odmítal odejít z republiky, i to, že v takové pohnuté době odjel na letní byt. Musíme si uvědomit, že okrájená republika byla ještě zahuštěná utečenci ze Sudet. Chtěl snad Josef Čapek žít normálně navzdory tomu všemu? Možná se domníval, že na letním bytě bude na distanc od všednodenního marastu.

Z dnešního pohledu se jeví zvláštní, že Josef Čapek odmítal odejít z republiky, i to, že v takové pohnuté době odjel na letní byt. Musíme si uvědomit, že okrájená republika byla ještě zahuštěná utečenci ze Sudet. Chtěl snad žít normálně navzdory tomu všemu? Možná se domníval, že na letním bytě bude na distanc od všednodenního marastu.

Podobně jako letošní jaro odjeli na chalupy leckteří herci, aby pak po Skypu mohli poskytovat rozhovory, jak jim divadlo docela chybí, jak obdivují všechny ty, kdo šijí roušky, a tím se nevědomky vysmívali samoživitelkám, které se s dětmi a domácí výukou tísnily celé dny v malých bytech. Třeba si ale Josef Čapek jen nedokázal představit, co ho v protektorátu čeká, obdobně jako zmínění parašutisté.

Následuje zatčení, pobyt v koncentračních táborech a zároveň snaha rodiny – i prostřednictvím prezidenta Háchy – o jeho propuštění. Jarmila v žádostech zdůrazňuje neškodnost Josefova umění, odlišnost jeho světonázoru od Karlova, kniha vypichuje i fakt, že kvůli manželově nepřítomnosti vzrostla její psychická nepohoda a chybí jí finanční prostředky.

To vše je pochopitelné a dojemné. Stejně jako skutečnost, že Josef Čapek požíval mezi spoluvězni úcty a nemusel vykonávat fyzicky náročnou práci. A nikdo jistě nebude podezírat zamlklého Peču, jak se Čapkovi říkalo, že by byl nelida, nicméně celé to může vyznívat poněkud sobecky. Jako by jeho manželka při psaní žádostí nebrala v úvahu, jaká je doba. Jednou dokonce zmíní, že její manžel je jediným takto vězněným českým umělcem, což také nebyla pravda.

Kruté prozkoušení historií

Je nesmírně smutné, že se Josef Čapek – stejně jako jeho kolega z Lidových novin Karel Poláček – nedožil konce války jako třeba Emil Filla, navíc když už bylo osvobození tak blízko. Ovšem postavení Josefa Čapka, alespoň tak, jak je popisováno, bylo většinu času výsadní a spousta vězňů na tom byla nepoměrně hůř.

Z Doležalových dokumentárních povídek je cítit především bytostná potřeba obklopit se někým, koho by si člověk mohl vážit, kdo byl historií až příliš krutě prozkoušen

Text Miloše Doležala naznačuje, že si sympaťák Peča – ať v Želivě na letním bytě, nebo v koncentračním táboře – kolem sebe vždy vytvořil úzký kruh blízkých, v němž fungoval. Ale co mohl tento skvělý umělec čekat, když neodešel do exilu, jen odjel na letní byt? Možná se to dá vysvětlit souborem aforismů Psáno do mraků, vznikajícím v posledních letech na svobodě: „Nejsem žádostivý, ale vždycky opuštěný. Vždycky sám: vždycky se přeceňující.“

Miloš Doležal novou knihou potvrdil, že dějiny nezneužívá, nevytahuje z nich atraktivní příběhy, aby si je zprivatizoval a vytvořil z nich vlastní román, jak to dnes činí řada tvůrců. A ani si nehraje na historika. Jeho dokumentární povídky, doplněné vždy výmluvnými fotografiemi, jsou dobrým mezikrokem – dostatečně osobní, ale zároveň nesebestředné. Je z nich cítit především bytostná potřeba obklopit se někým, koho by si člověk mohl vážit, kdo byl historií až příliš krutě prozkoušen.

Miloš Doležal, Do posledních sil. Tři dokumentární povídky z konce protektorátu

Do posledních sil. Tři dokumentární povídky z konce protektorátu

AUTOR: Miloš Doležal

VYDAL: Host 2020

ROZSAH: 384 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.