Dokážeme vystoupit z příliš rychlého životního tempa?

Zrychlování času, jež vytváříme, je z velké části zodpovědné za pocit stísněnosti. Žijeme v době, v níž se zběsilý pohyb stal cílem sám o sobě.

foto: © Suhrkamp Verlag; Auflage: Originalausgabe (12. März 2012)Česká pozice

Co je čas? Dle svatého Augustina to každý ví, dokud se ho nezeptáte, co čas je. Německý sociolog Hartmut Rosa sice zasvětil svou profesní kariéru času, ale otázku jeho podstaty neřeší. Místo toho sleduje dopady moderní zkušenosti s časem na naše životy. Jeho knihy pak mění pohled na příčiny a důsledky ekonomické, politické i společenské krize, které jsou v současnosti více, či méně naléhavě přisuzovány Západu.

Za sklon ke krizím moderní západní společnosti může dle častých scénářů lidská hamižnost – v tomto pojetí se stala natolik nenasytnou, že začíná sama sebe požírat. Určitá míra nenasytnosti možná ve hře skutečně je, tvrdí Hartmut Rosa, ale nenasytní nejsme, protože bychom chtěli stále více konzumovat. Spíše jde o zoufalou snahu uchovat status quo ve světě, v němž jsou možnosti, jak tohoto cíle dosáhnout, stále skrovnější.

Sice se jen neradi podvolujeme nutkání běžet stále rychleji, ale víme, že pokud nepřidáme, svou pozici si neudržíme. Všichni okolo nás totiž neustále zrychlují, protože očekávají, že i my poběžíme rychleji. Zrychlení pak je klíčovým pojmem Rosovy analýzy času v pozdně moderní společnosti, jíž se věnuje ve své knize Weltbeziehung im Zeitalter der Beschleunigung. Umrisse einer neuen Gesellschaftskritik (Vztah ke světu ve zrychlující se pozdně moderní době. Obrysy nové společenské kritiky).

Koroze vědění a životních zkušeností

Zrychlování času, jež vytváříme, je z velké části zodpovědné za pocit stísněnosti ve světě, který nasadil zběsilé tempo. Na první pohled nejde o nic nového – zrychlování světa je obecně sdílenou zkušeností moderního člověka minimálně od vynálezu parního stroje. Například již v Marxově Komunistickém manifestu se můžeme dočíst, že vše pevné a statické mizí. Podobně definoval i významný francouzský sociolog Émile Durkheim (1858–1917) anomii jako společenskou nemoc moderního člověka, který se nedokáže vypořádat s rychle se měnící sociální skutečností.

Materiální i sociální zabezpečení se bude mezigeneračně snižovat, což se odrazí i ve zdravotním stavu obyvatel a střední délce dožití v západním světě

Rozdíl mezi moderní dobou a tím, co lze nazvat postmoderní dobou, spočívá nicméně v tom, že předchozí společnosti – ať už komunistická, či kapitalistická – věřily, že díky stále závratnější rychlosti dříve dospějí ke šťastnějším zítřkům. Zrychlování mělo cíl, a tudíž se cesta k němu jevila smysluplná. My však žijeme v době, ve které se zběsilý pohyb stal cílem sám o sobě, neboť jiný cíl než nepropadat se příliš do recese nemáme.

Právě tato určitá beznaděj či deziluze je charakteristická pro pozdně moderní dobu. Poprvé za uplynulých 250 let rodiče neočekávají, že se jejich děti budou mít lépe. A dle Rosy je tento odhad velmi střízlivý. Vše totiž nasvědčuje tomu, že se materiální i sociální zabezpečení bude mezigeneračně výrazně snižovat, což se odrazí i ve zdravotním stavu obyvatel a střední délce dožití v západním světě.

V důsledku těchto vyhlídek se pak nelze divit, že zběsilé tempo obtížně snášíme. Nejde však jen o důvod k obavám o spokojenost příští generace. V pozdně moderní době se příliš nedaří ani současným generacím. Vycházíme-li totiž z toho, že podmínkou lidského štěstí jsou stabilní opěrné instituce, v jejichž rámci si člověk uspořádává svůj život, pak pozdně moderní doba není příliš dobrá pro šťastný život.

Naše vědění a životní zkušenosti rychle korodují – doba, po kterou z nich můžeme čerpat, je značně omezená –, ale především nás tíží, že se nejvíce překotných změn odehrává ve dvou oblastech, jež byly tradičně relativně stabilní, a to nikoliv navzdory, ale právě proto, že jsou pro člověk natolik zásadní – rodina a práce.

Nejistota v oblastech rodiny a práce

Věnujme se nejprve oblasti rodiny. V rámci agrární společnosti se rodové struktury i několik století neměnily, střídání generací nijak nenarušovalo základní sociální instituce. V průběhu toho, co Rosa nazývá tradiční moderní dobou – od roku 1850 do roku 1970 –, se prostor stability výrazně zúžil – již se neudržovaly rody a cílem bylo udržet pohromadě alespoň rodiny.

O rodinách lze mluvit jen s určitou nadsázkou, spíše se vytvářejí dočasná rodinná uskupení, která se v několikaletých cyklech přeskupují

V současnosti rodina svůj status stabilního prostředí definitivně ztratila. O rodinách lze mluvit jen s určitou nadsázkou, spíše se vytvářejí dočasná rodinná uskupení, která se v několikaletých cyklech přeskupují. Cena za tuto svobodu kdykoliv danou skupinu rozbít a přidat se k jiné však následně ovlivňuje psychické zdraví. Sice se nemusíme obávat, že nás budou společenské konvence nutit strávit zbytek život s člověkem, kterého po pětiletém soužití nemůžeme ani vidět, ale současně musí každý – bohužel včetně dětí – počítat s tím, že za svůj život bude několikrát zklamán člověkem, jehož považoval za jednoho z nejbližších.

Podobný proces znejistění zaznamenáváme i v oblasti práce. Nejen v předmoderní, ale i v raně moderní době se zaměstnání dědilo z otce na syna – i několik generací. V současnosti nastává změna povolání dříve než generační obměna, například se odhaduje, že američtí zaměstnanci změní povolání za svůj život jedenáctkrát. Polsko-britský sociolog židovského původu Zygmunt Bauman shrnuje tento trend následovně: „Kdo dnes začne svou kariéru u Microsoftu, nemá ani ponětí, kde skončí. Kdo začínal pracovat u Henryho Forda, měl naprostou jistotu, že svou kariéru skončí právě zde.“

Důsledek technologických inovací

Proč se tyto obměny zrychlují? Paradoxně kvůli technologickým inovacím, které původně měly člověku ušetřit čas, a tudíž více volna pro něho. Tento problém Rosa ukazuje na následujícím příkladu. Napsal-li v roce 1990 průměrný zaměstnanec třeba deset dopisů za den, pak by mělo platit, že po zavedení e-mailu bude tuto práci vyřizovat podstatně rychleji, čímž by měl získat spoustu volného času. Jak však víme, tento předpoklad má do skutečnosti daleko.

Počet písemností, které je třeba vyřešit, totiž nezůstal konstantní. Dnešní zaměstnanec v oblasti služeb vyřizuje v průměru 40 až 70 e-mailů denně. Internet sice poskytl možnost vyřešit deset dopisů rychleji, ale navíc je třeba se věnovat dalším padesáti až šedesáti. Tento mechanismus se přitom uplatňuje i v případě jiných technologických inovací – míra nárůstu mnohonásobně převyšuje míru zrychlení, která šetří čas. Platí tedy, že inovace, které člověku ušetří trochu času, ho zároveň o mnohonásobně více času připraví.

Není proto divu, že sílí touha zpomalit životní tempo. Jak toho ale dosáhnout? Způsobů je mnoho, a ač si to možná neuvědomujeme, používáme je více, či méně všichni – při malých obtížích třeba nachlazení, chřipka nebo migréna. Žena pak může při velkých problémech – jak sarkasticky naznačuje Rosa – zpomalit čas těhotenstvím. Ve vážnějších případech nezbývá než psychiatrie a při úplném vyčerpání se naskýtá možnost definitivního úniku v podobě smrti.

Neúčinné úniky

Vedle těchto zavedených, amatérských metod vzniklo odvětví, které se profesionálně pokouší zpomalit čas. Dle Rosy jsou jeho součástí kurzy jógy, meditace či různá cvičení, jak v každodenním životě uplatnit buddhismus. A jsou-li problémy dlouhodobé, existují cestovní kanceláře specializující se na cesty do Indie, přirozeně s doprovodným duchovním programem.

Je sice pravdou, že jsme neustále v pohybu, ale otázkou je, zda se někam pohybujeme – na cíle, hodnoty či vize se nám totiž nedostává energie

Proti těmto únikům nelze v zásadě nic namítat. Rosa však pochybuje o jejich účinnosti. Život západního člověka je totiž natolik spojen s pocitem, že mu stále někdo dýchá na záda a něco podstatného mu uniká, a proto většině lidí žádná meditace nepomůže. Ostatně, konkurenční myšlení, které úzce souvisí se zrychlující se pozdně moderní dobou, je zjevné i u matek. Ty značně paranoidně sledují své novorozeně, jestli v něčem nezaostává. A pokud nikoliv, rychle se u nich objeví obavy, že zaostávají v péči o dítě.

Německý sociolog Max Weber (1864–1920) použil pro moderní dobu příměr železné klece, kterou si kolem sebe budujeme. Mohlo by se zdát, že pro pozdní moderní dobu je třeba najít dynamičtější příměr, třeba ve stylu „tekuté modernity“ sociologa Baumana. Rosa však tvrdí, že není adekvátní. Dle něho je sice pravdou, že jsme neustále v pohybu, ale otázkou je, zda se někam pohybujeme – na cíle, hodnoty či vize se nám totiž nedostává energie.

Kosmetické změny

Nelze se proto divit, že všechny změny, ke kterým se kvůli své úzkosti z budoucnosti odhodláváme, jsou jen kosmetické a mají pouze minimální účinek. Fungujeme sice zběsile, ale jsme paralyzovaní a ustaraní, což způsobuje naše přešlapování na místě. Proto nebyl Weberův příměr moderní doby coby železné klece dosud překonán. Naopak je dnes opět aktuální. Dle Rosy je však třeba „oživit“ železnou klec křečkem, který ve dne v noci šlape v běhacím kolečku.

Nezbývá než doufat, že Rosovo poraženectví je jen dalším symptomem uštvaného člověka

Je-li Rosova teorie zrychlování času pravdivá, pak snad není vše ztraceno. Dle francouzského sociologa a antropologa Pierra Bourdieua (1930–2002) totiž bylo třeba nejprve pochopit zákon gravitace, abychom dokázali vytvořit nástroje, jak jej překonat. Má-li být Rosova sociologická diagnostika pokusem o pochopení zkušenosti s časem v pozdně moderní společnosti, pak i pro ni může platit, že je první krokem na cestě k vystoupení (či dokonce k vykoupení) z příliš rychlého životního tempa.

Rosa všem optimistům oponuje: Nedělejte si iluze. Na to, abychom vystoupili, jsme příliš unavení, a proto raději poběžíme dál. Nezbývá tedy než doufat, že toto Rosovo poraženectví je jen dalším symptomem uštvaného člověka.

Weltbeziehung im Zeitalter der Beschleunigung. Umrisse einer neuen Gesellschaftskritik
(Vztah ke světu ve zrychlující se pozdně moderní době. Obrysy nové společenské kritiky)
AUTOR: Hartmut Rosa
VYDAL: Suhrkamp, Frankfurt am Main 2012
ROZSAH: 446 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 3.9.2013 11:20 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.