Chceme zachránit vzdělání?

Postoj k roli učitele ve vzdělání dětí svědčí o plíživém návratu socialismu, protože se rodiče vzdávají odpovědnosti ve prospěch státu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Josef Kraus patří vedle Konrada Liessmanna k hlavním německým odborníkům na vzdělání. Téměř 40 let učí na prestižním bavorském gymnáziu, z čehož polovinu je i jeho ředitelem. Od roku 1987 také předsedá Německému učitelskému spolku. Strávil sice svůj produktivní věk utvářením německého školství, ale jeho kritika vzdělávacího systému často vyvolává nevoli veřejnosti. Týká se to i jeho knihy Ist die Bildung noch zu retten? Eine Streitschrift (Lze ještě zachránit vzdělání? Polemika).

Zamaskování neschopnosti

Dle Krause si společnost především musí položit otázku, zda jí o vzdělání vůbec jde. Od politiků přes rodiče až po takzvané elity je sice neustále slyšet, že vzdělání je prioritou každé vyspělé společnosti, ale Kraus se ptá: Věří tomu dnes vůbec někdo? Na jedné straně tvrdíme, že usilujeme o kvalitní vzdělání dětí, na druhé však kroutíme hlavou nad „ořezanými“ školními osnovami a ptáme se: Kdo tohle kdy bude potřebovat?

Pokud má společnost zájem o vzdělání a její volání po něm není jen pokryteckou pózou, nelze než nutit děti, aby se zabývaly úmornými a zdánlivě nesmyslně složitými texty, cvičily si paměť a učily se matematiku – nejen malou násobilku. Zdá se však, že o to zájem není. Děti totiž spíše před nepřiměřenou šikanou biflování chráníme a prosazujeme heslo „žádné znalosti, děti se musejí učit dovednostem“. Dle Krause z toho vyplývá, že škola má za úkol vybavit děti schopnostmi, díky nimž dokážou umně zamaskovat svou neschopnost.

Potýká se naše doba s krizí vzdělání? Kdo neví své, mohl by tvrdit, že vzdělání jen vzkvétá. Nikdy v minulosti totiž nebyly knihy stejně dostupné a levné. Nikdy jsme neměli tolik času k jejich studiu. Za posledních sto let se snížil počet pracovních hodin, dospělý člověk vychovává stále méně dětí a dožíváme se delšího věku. Proč se tedy zdá myšlenka, že máme poprvé v dějinách lidstva dostatek času na hluboké vzdělání, natolik absurdní?

Role rodičů

Zmíněný problém popsal již Johan Wolfgang Goethe. Dle něho se moderní člověk začal klanět dosud neznámému božstvu Velocifer, jehož jméno vzniklo spojením latinských slov velocitas – spěch – a lucifer – padlý anděl. Moderní člověk je totiž navzdory nadbytku volného času neustále přepracovaný a ve spěchu. Netuší sice, kam směřuje, ale zato se snaží rychleji a dřív někam dorazit.

Tímto pojetím času se řídí i naše výchova. Kojenci přehráváme, aby nic nezmeškal, Beethovena nebo Wagnera, a jakmile vysloví první slova, hledáme cizojazyčné jesle a poté školku, aby o něho bylo profesionálně postaráno. Přitom zapomínáme na nejpodstatnější – Wagner ani cizojazyčná škola nenahradí čas strávený s trpělivým rodičem. Ani nejlepší mezinárodní škola nenahradí rodiče, který se svým potomkem napíše po škole úkoly a jenž sdílí jeho školní úspěchy i neúspěchy.

Role rodiče je však v současné společnosti přenesená na učitele. Rodiče se domnívají, že učitel je od toho, aby dítě vše potřebné naučil a přiměl je k tomu, aby i mimo jeho dohled napsalo úkoly, naučilo se látku a včas, a především dokonale připravené přišlo příští den do školy.

Falešná demokratizace

Dle Krause tento postoj k roli učitele ve vzdělání dětí svědčí o nebezpečném a plíživém návratu socialismu, protože se rodiče vzdávají odpovědnosti ve prospěch státu. V důsledku toho se pak úroveň vzdělání ve školách snižuje. Sebelepší učitel totiž není schopný bez podpory rodičů, kteří doma s dětmi látku procvičují a podporují je, předat potřebné znalosti všem žákům ve třídě. Tato socializace má dopad již dnes. Děti sice nejsou úplně nevzdělané, ale ani vzdělané. Stát si je tak trochu „dovzdělává“.

Vzdělání je přidělované jako sociální dávka, která má pro každého svůj strop

Kraus tvrdí, že na stavu německého školství je nejpozoruhodnější, že funguje k naprosté spokojenosti většiny rodičů. Ti jsou sice rozhořčení, nedostanou-li se jejich potomci na vysoké školy, ale současně nic nenamítají proti snižování nároků, aby vysokoškolský titul mohli získat všichni. Dle Krause pak však nemáme říkat, že toužíme po vzdělání. Dění na mnoha německých školách totiž ani v širším smyslu nelze označit za jeho kultivaci.

Namísto toho usilujeme o falešnou demokratizaci „vzdělávacího“ systému, přičemž se řídíme heslem „to, co nemůžou umět všichni, ať neumí raději nikdo“ a zaštiťujeme se spravedlností. Vzdělání je plošně přidělované jako sociální dávka, která má pro každého svůj strop.

Spravedlnost a svoboda

Dle Krause však nelze usilovat současně o spravedlnost a svobodu, zejména ve vzdělávacím systému. Na spravedlnost je třeba rezignovat, jsou-li všem dané relativně stejné možnosti, nikoli však garance k získání vzdělání. To totiž nemá rozdíly ve společnosti zahlazovat, ale naopak posilovat, dokonce vytvářet. Ze vzdělávacího systému má vyjít úzká skupina lidí, jejichž talent byl dlouhodobě rozvíjen.

Kraus se domnívá, že se neproviňujeme jen na talentovaných dětech, protože jim neposkytujeme dostatek kvalitních škol. V důsledku falešné představy o vzdělání coby maskované neschopnosti neumožňujeme ani ostatním dětem, aby rozvinuly své schopnosti. Ve školství totiž převládá názor, že nejlépe je učit bez obsahu. Mají se vyučovat jen dovednosti. Obsah je nahodilý, zbytečný a dětské duše zatěžuje. Zejména se vylučuje jakákoli práce s pamětí – „šprtání nepotřebných dat“.

Kraus se však ptá, zda lze oddělit paměť od myšlení. Umíme si představit, brojíme-li tolik proti šprtání, velmi inteligentního, bystrého a schopného člověka, dokonce vzdělaného, který si „jen“ nic nepamatuje?

Pohrdání pamětí

Ti, kdo volají po takzvaném zpraktičtění školství, si neuvědomují především dvě věci. Především je nesmírně obtížné předem určit, co je, nebo není praktické. To, že je něco praktické, často zjišťujeme až zpětně. Výuka latiny se může jevit jako nepraktická, ale bystrá mysl, dobrá paměť a schopnost snadno a rychle se naučit další evropské jazyky jsou užitečné. Kdybychom se ve svém jednání programově zaměřili pouze na praktické, patrně bychom nejpraktičtější věci nikdy neodhalili.

Je pravdou, že mnoho z toho, co se učíme ve vyšších třídách na gymnáziu, v životě neupotřebíme a že v každodenním životě si vystačíme s triviální matematikou. Proč tedy vyučovat integrály? Problém však spočívá v tom, že až na obtížnějších úlohách porozumíme smyslu těch snadnějších. Až z vyšší úrovně dokážeme ocenit přínos nižší a začlenit ji do inventáře našich schopností.

Ve stavu školství se odráží společenská snaha zachovat hodnotovou i obsahovou neutralitu

Chceme být flexibilní, a proto zdůrazňujeme dovednosti a pohrdáme pamětí. Nemíníme se zabývat minulostí, v přítomnosti nechceme setrvat a namísto toho se řítíme vstříc nerealistické vysněné budoucnosti. Ta však nemůže přinést nic lepšího, pokud vedle dovedností nebudeme pěstovat ve škole i obsah a budeme-li se v životě orientovat jen na ně, a pohrdat hodnotami, bez kterých jsou často zrůdné.

Součástí mnoha školských reforem je pohrdání hodnotami, protože jsou považované za nepatřičné. Ve stavu školství se proto odráží společenská snaha zachovat hodnotovou i obsahovou neutralitu. Každého necháváme zvolit si, co chce, a za vrchol demokratičnosti považujeme stejnou nabídku pro všechny.

Křesťanské hodnoty

Vzdělání však musí vyrůstat z hodnot. V tomto kontextu upozorňuje Kraus na snahu odstranit ze školství výuku náboženství – opět v rámci neutralizace. Křesťanské hodnoty tvoří základ evropské civilizace, a nedisponujeme-li ničím lepším, je třeba používat to, co mnoho století fungovalo. Vzdělání bez náboženské dimenze, jež přesahuje bezprostřední vnímání, navíc postrádá jakýkoli smysl. Je odrazem nekomplexní reality, ve které jsme uvěznili sebe i své děti.

Dle Krause potřebujeme k obnově vzdělání za první čas a klid. Sebe i děti můžeme vzdělávat, jen pokud máme čas. A jedině máme-li klid, získává naše úsilí smysl. Čas, ujišťuje Kraus, máme a je pouze na nás, dokážeme-li pro sebe a děti vytvořit klid.

Za druhé se musíme zavázat k určitým hodnotám a vytvářet zvyky, které nás budou podpírat. Bez hodnot a konstruktivních zvyků bude mít naše odhodlání změnit své životy i dětí prostřednictvím vzdělání krátké trvání. Za třetí, je třeba převzít za své vzdělání, a především dětí, plnou odpovědnost. Nikdo nikomu nepomůže v tom, aby ze sebe a svého dítěte vychoval vzdělaného, sebevědomého a čestného člověka.

Lze vzdělání ještě zachránit? Proč by ne, podivuje se Kraus nad otázkou, kterou dal do titulu své knihy. Jde pouze o to, aby někdo chtěl vzdělání skutečně zachránit.

Ist die Bildung noch zu retten? Eine Streitschrift
(Lze ještě zachránit vzdělání? Polemika)
AUTOR: Josef Kraus
VYDAL: Herbig 2009
ROZSAH: 223 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 9.3.2011 11:46 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.