Cesta Richarda Weinera od počátečních nedokonalostí k osobitému dílu

Vydání raných próz outsidera české literatury Richarda Weinera (1884–1937) Přetržená nit je velkou událostí. Aspoň pro ty, kdo ho znají.

Ondřej Horák 17.3.2021
Český spisovatel Richard Weiner (1884–1937) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Český spisovatel Richard Weiner (1884–1937) | foto: slideplayer.cz
Český spisovatel Richard Weiner (1884–1937)

Tak dlouho se chodí s Richardem Weinerem (1884–1937) za čtenáři, až se nit přetrhne. Zatím se to ale nestalo – i díky literárnímu historikovi Michalu Jarešovi, který nyní sestavil soubor raných próz Přetržená nit věčného outsidera a osamělce české literatury. Už je to totiž 18 let, co se objevil svazek O umění a lidech, poslední z Weinerových spisů, jež na přelomu devadesátých a nultých let vydávalo pražské nakladatelství Torst.

V dnešní těkavé době se to zdá spousta let, ale Weinerovi to neubližuje, je pořád stejný. Stojí na setmělém místě a klidně čeká, až si ho zase někdo všimne. Písecký rodák patří k výrazným solitérům české literatury – ne nadarmo ho Jindřich Chalupecký (1910–1990) zařadil do knihy Expresionisté vedle Jakuba Demla (1878–1961), Ladislava Klímy (1878–1928) a Jaroslava Haška (1883–1923). Všechny spojovalo jedno – byli výrazní a šli svou cestou.

Mezi nutností psát a mlčením

Richarda Weinera proto asi obdobně jako ostatní zmíněné autory nemá cenu nikomu nutit – kdo bude chtít, najde si je sám. Někdo by možná dokonce řekl, že by bylo lepší, kdyby na nich ulpěla co nejsilnější vrstva poprašku zapomenutých tvůrců, které si další generace zase s velkou pompou „objeví“. Ale to zavání krátkodechou senzací, která by v souvislosti s takovými umělci vyzněla nepříhodně plytce. Weiner ve svém vrcholném období pokoušel hranici mezi nutností psát a mlčením.

Psaní pro něho byla až krajní možnost, z čehož vyplývá složitost a mnohovýznamovost jeho závěrečných textů. Ukázat to lze i na jeho recenzi Povídek z jedné kapsy, kde upozorňuje na rozdíl „mezi Čapkovou básnivou svobodou kdysi a jeho sociální služebností dnes“. To ještě neznamená, že se musíme rozhodnout, zda budeme stát na Weinerově, anebo Čapkově straně. Můžeme mít Weinera stejně rádi jako Čapkovy kapesní povídky s vědomím, že jde o jiný žánr. Navíc když sám recenzent dodává:

Richard Weiner ve svém vrcholném období pokoušel hranici mezi nutností psát a mlčením. Psaní pro něho byla až krajní možnost, z čehož vyplývá složitost a mnohovýznamovost jeho závěrečných textů. Ukázat to lze i na jeho recenzi Povídek z jedné kapsy, kde upozorňuje na rozdíl „mezi Čapkovou básnivou svobodou kdysi a jeho sociální služebností dnes“.

„U nás žije mnoho a mnoho znamenitých lidí, pro které je kosmické a metafyzické zoufalství sterilizující nemoc, které se hrozí jako bubáka. Československo bolestně postrádá zoufalých a,bláznů‘.“ Připomeňme, že tento souboj se udál uvnitř redakce Lidových novin, neboť Weiner byl jejich pařížským dopisovatelem. O jeho novinářské práci si můžeme udělat obrázek díky závěrečnému svazku jeho spisů O umění a lidech.

Je zde jednak soubor Třásničky dějinných dnů pojednávající o vzniku Československa a následné pařížské mírové konferenci, jednak řada článků, které naznačují, že Weiner měl dobrý čich na podstatné – píše o italských futuristech, o inscenaci Krále Ubu Alfreda Jarryho (1873–1907), rozsáhlý text otištěný v Přítomnosti se potom vztahuje k českému překladu Hledání ztraceného času Marcela Prousta (1871–1922).

Je tu jedna kniha o románovém debutu Louise Ferdinanda Célina (1894–1961), jehož titul Weiner překládá Cesta až na konec noci, tedy téměř totožně jako nedávno Anna Kareninová – Cesta na konec noci. Zažitý je však název Cesta do hlubin noci, prvorepublikový překlad Jaroslava Zaorálka (1896–1947), jemuž byl tehdy Weiner s převodem románu nápomocen. V článku Célinův román charakterizuje jako „nesmírný demoliční podnik“ a srovnává jej s Haškovým Švejkem.

Kila publicistiky

Pro někoho, kdo nemá s psaním zkušenost, se bude zdát zvláštní, že Weiner byl natolik přísný na sebe jako umělce i na své dílo a psal výhradně, když už nebylo zbytí, a přitom vedle toho vytvořil kila publicistiky. Ale to se netluče. Weiner jen využije svou schopnost psát a formulovat k výdělku. Potřebuje pouze, aby byl jeho zaměstnavatel jasnozřivý a nechal na něm výběr témat či aspoň úhel pohledu a způsob zpracování, a pak mohou vzniknout články, které lze číst i po desítkách let.

Pro někoho, kdo nemá s psaním zkušenost, se bude zdát zvláštní, že Weiner byl natolik přísný na sebe jako umělce i na své dílo a psal výhradně, když už nebylo zbytí, a přitom vedle toho vytvořil kila publicistiky. Ale to se netluče. Weiner jen využije svou schopnost psát a formulovat k výdělku. Potřebuje pouze, aby byl jeho zaměstnavatel jasnozřivý a nechal na něm výběr témat či aspoň úhel pohledu a způsob zpracování.

Weiner měl pocit, že začíná s literaturou pozdě. Dle přání rodiny vystudoval nejprve v Praze chemii a zdálo se, že se vydá ve vytyčených kolejích a bude řídit rodinný podnik v Písku. Již před první světovou válkou se však rozhodl pro literární dráhu a v roce 1912 odchází do Paříže, kde se snaží uplatnit jako dopisovatel českých periodik. Týž rok je ale povolán jako voják na srbskou hranici. Kdo by si však myslel, že opožděný vstup do literatury Weinera ušetří začátečnického tápání, mýlí se. I on se musel tímto labyrintem probrodit.

Jeho debutem se stává kniha básní Pták (1913). Dále vydává sbírku Usměvavé odříkání (1914) a souběžně vznikají prózy publikované později v knize Netečný divák (1917). Jako by Weinerovi zprvu literatura nejvíce sloužila k narovnání reálného světa, proto vytváří idylické, ke kladné stránce lidského života se vztahující texty. Za všechny báseň Výzvědná hlídka z Usměvavého odříkání končící: „Na kraji lesíku. Máj. / Velitel hlídky. / Pode mnou domácký kraj. / Oko mé žasne, / jak je vše dobré a krásné.“

Jenže přichází válka a Weiner je povolán na srbskou frontu, kde utrpí psychický šok, a po zotavení je z armády propuštěn. Z otřesného zážitku vytěží knihu, jež první v české literatuře reflektuje první světovou válku – Lítice vyšly v roce 1916. Další básnická sbírka Rozcestí (1918) nabízí rozlomenost Weinerova nitra – starší verše ještě odkrývají touhu po obyčejném životě, ty napsané po válečné zkušenosti už jsou jiné. Stejnou nejednotnost vidíme v prózách Šklebu (1919), jejž uzavírá opět výmluvně nazvaný oddíl Smířlivý akord.

Vrcholné období

Před ním jsou zařazeny povídky, jež ukazují narůstající Weinerovu osobitost. Prázdná židle s podtitulem Rozbor nenapsané povídky začíná:

„Cíl, který sobě kladu, rozmlouvaje o okolnostech, proč tato povídka vlastně ani napsána nebyla, je nesmyslný a nebude mu omluvy ani tehdy, jestliže, jak se domnívám, vsune se v následující řádky něco fantastičnosti, jíž by bylo mnohem lépe užíti při vděčnější příležitosti, a něco podivínství, které by snad slušelo skutečné povídce, kdežto v těchto vývodech bude čtenáře uváděti pouze na scestí a do slepých uliček; také snad se vyskytne trocha pohnutí a vzrušení (a snad i rozrušení), což pravděpodobně často pohatí můj plán na pragmatické vypsání zániku slovesného díla.“

Volně přeloženo, nic není jednoduché, uhlazené a přehledné, proto nic takového ani nebudu předstírat. Následující Hlas v telefonu je pro změnu uvozen větou: „V těchto zápiscích nechť čtou velkoměstští samotáři.“ To jsou snad stěžejní motivy nejvlastnějšího Weinerova díla – komplikovanost, nekonečné otvírání, neustálá nehotovost a nestálost všeho a zároveň moderní osamělost, odcizení.

Sbírkami Mnoho nocí (1928), Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami (1929) a Mezopotamie (1930) a prozaickými soubory Lazebník (1929) a Hra doopravdy (1933) Richard Weiner dospěl svého literárního vrcholu, nejzazší meze, co a jak chtěl vyjádřit. Už žádná rozlomenost v rámci jedné knihy, ta je přímo tématem.

Následovalo téměř desetileté odmlčení, kdy proběhla aférka s progresivními mladíky z Remeše. Výsledkem byla skupina Vysoká hra, jejíž součástí nebyl z českých tvůrců pouze Richard Weiner, ale i malíř Josef Šíma (1891–1971). Přičemž u Weinera se vždy zmiňuje jeho homosexualita, citová příchylnost k mladším druhům. Každopádně brzy skupinu uražený a zklamaný opouští. V tom mohlo sehrát výraznou roli i to, že jedna věc je se s někým scházet a diskutovat, druhá pak dodržovat při psaní skupinovou linii.

Nic totiž nemohlo být píseckému rodákovi cizejší. Poté však – jako by prchlivý Weiner sám sebe obřím prakem vystřelil do nejhlubší samoty – přichází jeho vrcholné období se sbírkami Mnoho nocí (1928), Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami (1929) a Mezopotamie (1930) a s prozaickými soubory Lazebník (1929) a Hra doopravdy (1933).

Weiner zde dospěl svého literárního vrcholu, nejzazší meze, co a jak chtěl vyjádřit. Už žádná rozlomenost v rámci jedné knihy, ta je přímo tématem, jak dosvědčuje hned první verš Mnoha nocí: „A bylo chýrné roztržení mračen, / blesk, vetčen kolmo, zvlnil se jak struna.“ V Lazebníkovi potom najdeme zvolání snad nejweinerovštější: „První věta, a všechno už se kymácí…“

Zaujatost svou věcí

Nyní vydaná Přetržená nit je přínosná pro ty, kdo mají Weinera již rádi. Krátké texty ukazují stylistické schopnosti mladého literáta, často jeho sebevědomé – nebo nevědomé? – setrvávání u důkladného popisu neatraktivního. Je to kultivované a krotké, zároveň je leckdy určitá součást textu neústrojně zduřelá oproti ostatním komponentům. Dalo by se říct, že zamlada všichni začínají na stejné startovní čáře.

Umělec musí v sobě mít zárodek osobnosti, jež se většinou naplno vyjeví až o mnoho let později. A především musí mít vytrvalost zakořeněnou v nekonečné zaujatosti svou věcí. Nestačí, že člověk může, nezbytně nutný je stav, kdy nemůže jinak.

Proto mnozí, co na gymnáziu psali veršíky, mají pocit, že „tohle“ kdysi vytvářeli také a že kdyby u toho zůstali, tak by rovněž dnes byli… Jenže napodobování velkých vzorů či literární skotáctví nestačí. Stejně jako píle. Umělec musí v sobě mít zárodek osobnosti, jež se většinou naplno vyjeví až o mnoho let později. A především musí mít vytrvalost zakořeněnou v nekonečné zaujatosti svou věcí. Nestačí, že člověk může, nezbytně nutný je stav, kdy nemůže jinak.

Větší prózy, jako je Petr Bernáš, Rodina či titulní Přetržená nit, leccos naznačují, ale zároveň v nich lze postřehnout propojování toho, co je zrovna ve Weinerově zážitkovém rezervoáru k mání, a následné nahnání tohoto materiálu do úzké chodby příběhu prudce mířící k završení. Mnohdy také vzniká dojem, že ta věta, ten popis či ten příběh je dobrý, ale fungovaly by pouze v rámci většího celku, jehož se mladému adeptovi literatury dosud nedostává.

Kdo chce, může vzít svazek Přetržená nit jako vzorník začátečnických nedokonalostí při vědomí, k nakolik nekompromisnímu a osobitému dílu se Weiner propracoval. Třeba Věra Linhartová v doslovu k vydání Hry doopravdy z roku 1967 vidí Elu z Lazebníka jako „přepracování starší, v kontextu Weinerova díla neuvěřitelně banální a nikdy netištěné prózy Přetržená nit“.

Osamělé kráčení

Posmrtně byly Weinerov texty nejvíce vydávány v šedesátých letech, kdy nastalo uvolnění a kdy tyto knihy nikdo neplatil z vlastní kapsy, a potom v letech devadesátých, kdy se v opojení svobodou publikovalo to, co bylo „třeba“, ještě bez tvrdých komerčních ohledů. Proto si musíme toho, že Přetrženou nit zrovna v této nelehké době nakladatelství Dybbuk přineslo, cenit nikoli dvakrát, ale snad rovnou třikrát.

Na začátku stojí mladý autor, jehož schopnosti a poznání jsou nevelké, navzdory tomu se mu domněle nabízí cokoli – jakýkoli styl a téma. Na konci stojí starší pán, jehož schopnosti a poznání jsou značné, navzdory tomu už jen osaměle kráčí po vlastní stezce.

Nebudeme však vytvářet dojem, že každý by měl ležet ve Weinerových knihách od rána do večera. Čtení Přetržené niti nicméně inspiruje k vyhledání a novému pročítání starších Weinerových svazků. A především k touze být stejně silný a neústupný v osamělé snaze bez ohledu na dobové tance – navíc když Richard Weiner psal v atmosféře všech tehdejších -ismů.

Na začátku stojí mladý autor, jehož schopnosti a poznání jsou nevelké, navzdory tomu se mu domněle nabízí cokoli – jakýkoli styl a téma. Na konci stojí starší pán, jehož schopnosti a poznání jsou značné, navzdory tomu už jen osaměle kráčí po vlastní stezce. Ostatní směry se pro něho totiž postupně zavřely, neboť poznal, že mu nejsou vlastní. Jak se píše v autorském dodatku k Lazebníkovi s názvem Lazebníkův ranec: „Toho dne, kdy shledám, že mlčet netoliko je věcí nejsnazší, nýbrž jedině možnou, oznámím vám, že jsem dospěl.“

Richard Weiner, Přetržená nit a jiné rané prózy

Přetržená nit a jiné rané prózy

AUTOR: Richard Weiner

VYDAL: Dybbuk 2020

ROZSAH: 280 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.