Ceska Pozice

Cesta Pavla Brázdy z kotelny až na výsluní

Letos osmaosmdesátiletý Pavel Brázda je skutečným nezávislým solitérem na české výtvarné scéně. Jeho osud a dílo jsou až románovým příběhem vinoucím se od poloviny minulého století až po dnešek.

Pavel Brázda: Sen o lunaparku (1943). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Brázda: Sen o lunaparku (1943). | foto: Pavel BrázdaČeská pozice
Pavel Brázda: Sen o lunaparku (1943).

Pavel Brázda je skutečným nezávislým solitérem na české výtvarné scéně. Jeho osud a dílo jsou až románovým příběhem vinoucím se od poloviny minulého století až po dnešek. Letos osmaosmdesátiletý umělec představuje své méně známé práce v pražské Galerii 1. patro.

Ve svém typickém černém roláku a s distingovaným přirozeně střídmým vystupováním se stále mladistvě vyhlížející malíř vymyká navyklým představám o alternativním umělci. Do pozice jakéhosi outsidera byl odsouzen pro své neústupné názory, ale i díky „závadnému“ původu.

Pavel Brázda: Červená dvojice (1996).

Pavel Brázda: Světlo v očích (1996).

Jeho otec byl úspěšným prvorepublikovým brněnským právníkem a předákem agrární strany, babička byla sestrou Josefa a Karla Čapků. Jejím druhým manželem se stal kontroverzní básník a diplomat Josef Palivec. A Brázdův strýc zastával pozici ministra československé vlády, který po válce působil ve zdejší politice až do roku 1948. Mladík z dobře situované rodiny se také proto nemohl dlouho udržet na Akademii výtvarných umění. V roce 1949, v době sílící komunistické represe, byl z této školy a jakýchkoli dalších studií vyloučen. Stejný osud čekal na jeho přítelkyni a pozdější manželku malířku Věru Novákovou.

Bez okolních vlivů

V nastalé nelehké situaci se Brázda musel živit příležitostnými pracemi – odbornými ilustracemi či kresbami archeologických vykopávek. Až v letech 1977–1978 se mu naskytlo skryté a klidné útočiště v kotelně 1. zubní kliniky na Albertově. Zde mohl ve volných chvílích kreslit a stýkat se nepozorován se svobodomyslnými přáteli.

S umanutou představou o povaze a funkci vlastního díla, rozvíjel bez okolních vlivů malířskou cestu (jistou spřízněnost nalezl snad jen u zmíněné Věry Novákové či u podobně a nekompromisně smýšlejícího malíře Ivana Sobotky, jehož retrospektiva proběhla loňského roku v kutnohorském Gasku). Jinak se Brázda vědomě vyhýbal skupinovým či generačním kontaktům.

Pavel Brázda: Na konci dne (1996).

Pavel Brázda: Únik (1996).

O to více navazoval přátelství s mladšími kolegy a uskutečňoval různá inspirativní setkání (například s „také kotelníkem“ malířem Michalem Singerem). Vystavovat však nesměl. Jeho jméno vešlo v širší známost až po roce 1989 – především zásluhou aktivity časopisu Revolver Revue. Ve svobodné atmosféře pak konečně následovalo několik „objevných“ přehlídek. Dosud nejrozsáhlejší byla retrospektiva v Národní galerii v Praze. V této instituci je také zastoupen ve stálé expozici.

Loňská rozsáhlá výstava v Obecním domě představila soubor prací pod názvem Lidská komedie, která zahrnovala práce z let 2007 až 2012. Převládaly obrazy a digitální tisky upravené v počítači. Tento „lidový“ přístup souvisí s Brázdovou snahou o snadnou dostupnost umění a také s projevem ve jménu „probíhající vědecko-technické utopie“. Umělec kdysi vyhoštěn z akademie „z vůle pracujícího lidu“ se tak paradoxně cíleně obrací k běžnému publiku. Chce být otevřený, zábavný a srozumitelný, nevyhýbá se přitom ani zobrazování nelehkých životních situací (odcizení, zklamání, smrt). Nevstupuje do sektářského uzavření – jeho kompozice jsou záměrně podané v duchu „naivního“ civilismu, přísně stylizované a zjevně vypointované.

Rodící se hominismus

Právě probíhající výstava nese název Z minulosti do současnosti. Doplňuje tak již populární Brázdovo dílo o juvenilie, grafiky, vyšívané obrázky a další unikátní a většinou dosud nezveřejněné práce. Expozice je tedy méně reprezentativní, zato však intimnější než nedávné výstavy v Praze, Wroclavi nebo Moskvě.

Je tu poukázáno na doprovodné či méně známé výtvarné činnosti, které však dále osvětlují Brázdovu zajímavou osobnost a svéráznou filozofii. Nalezneme zde dokonce dětské olejomalby, raná díla z válečného období (1943–1944) a jeho rodící se styl nazývaný hominismus (program umění o lidech a pro lidi, kterému je věrný dodnes). Realistické barevné studie dokládají jeho vztah k přírodě, ale ještě více k městu a okolní periférii.

Expozice je doplněna umělcovou překvapivou zálibou rozvíjející se od devadesátých let – jedná se o koláže z barevných tonerů na pestrých papírech. Jejich dokončení s použitím digitálních technik se datuje do letošního roku. Nechybí ani skici z kotelny (1977–1987), které jsou atraktivním vhledem do „kuchyně“ a přípravy pro finální klasické obrazy.

Brázda stále intenzivně pracuje. Jeho dílo je pestré a vzácně kontinuální. Výstava v Galerii 1. patro přispěla k dalšímu a hlubšímu poznání této originální osobnosti.

Pavel Brázda: Z minulosti do současnosti

Galerie 1. patro

Myslíkova 9, Praha 1

Výstava potrvá do 3. května 2014.

Otevírací doba: čt – so 14 – 18 hod.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.